OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Spoutaná růží - 6. kapitola

08.02.2012 (14:00) • BlackEyes • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 916×

Albus:

Do plesu zbývaly dvě hodiny. Vůbec nevím, co dělat. Nemám partnerku, i když se mě už hodně holek ptalo. Stále totiž myslím na mudlovskou Christinu. Dursleyovou. Nepřicházelo prostě v úvahu, abych šel na ples s nějakou jinou dívkou. Připadal bych si potom jako zrádce. Hrozný zrádce. A prostě bych si celkově připadal pitomě. Mám Chris moc rád a nechci si začít s nějakou jinou. I když ples přeci neznamená, že bych si s tou dívkou hned něco začal. Jenže ta holka by to tak mohla brát. Ach jo. Kéž by existovala nějaká, která by to nebrala jako rande.

„Ale?“

Zvedl jsem hlavu, abych se podíval, kdo to tady volá moje jméno. Přede mnou stála Leona. Usmál jsem se na ni. Měl jsem tuhle mladší holku celkem rád.

„Co je, Leo?“ zeptal jsem se jí a naklonil hlavu na stranu. Dělával jsem to tak vždycky, když jsem chtěl dát někomu najevo, že ho poslouchám.

„No, je mi to trochu trapné, ale… Máš s kým jít na ples?“ zeptala se mě dívka nesměle. A zrudla. Já jsem samozřejmě hned také zrudnul. Je to na nic.

„No, nemám,“ přiznal jsem nakonec.

„A nešel bys se mnou? Já… Je mi trapné tam jít samotná. A nebylo by to jako rande,“ poslední větu ze sebe doslova vypálila. A zrudla ještě víc. Musel jsem uznat, že to není tak špatný nápad. Prostě bych tam šel s Leonou, jako kamarád s kamarádkou. Z mého ročníku bych stejně nikoho vhodnějšího nenašel, tak proč bych nešel s ní?

Pomalu jsem přikývl.

„Vážně? To je skvělé, Ale! Jdu se připravit, jo? Přeci jen už jsou jen dvě hodiny času,“ zahučela nadšeně a hned už běžela do dívčích ložnic.

No, možná bych se mohl také připravit.

James:

Jak jsem nesnášel tyhle pitomé školní plesy. I když teď to konečně mělo nějaké opodstatnění. Když se konal minulý rok sušenkový ples, myslel jsem, že se zblázním. A ještě k tomu to samozřejmě organizoval můj ročník, takže jsem tam musel jít. A teď, jakožto profesor se nevyhnu ani jednomu plesu. No, to zní perfektně. Být na úplně každém plesu. Při té představě jsem se otřásl znechucením. Fakt skvělé. Já ty plesy přímo nesnášel. Vždy jsem musel tancovat s někým, s kým jsem tancovat teda vůbec nechtěl. A teď to bude ještě horší. Budu muset tancovat s profesorským sborem. To bude úžasné. Až mě nějaká stará učitelka vytáhne k tanci, tak si hodím mašli. Anebo si jí třeba konečně hodí ta učitelka…

Lily:

Cítila jsem se opravdu mizerně. Ples byl už za hodinu a já stále neměla žádného partnera. A nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak jsem zjistila pravdu o Scorpiusovi. Má holku. A já to nejsem. Vážně, Lily. Ty ses do něj zamilovala! Zbláznila ses?

Sklapni!

Ani mě nenapadne. Jsem přece tvoje lepší já. Chytřejší, rozumnější a tak. A ty to moc dobře víš, jen si to přiznej.

Vážně, říkám to naposledy. Sklapni.

Páni, asi už jsem blázen. Povídám si sama se sebou. A ještě ke všemu si nadávám. Tomu se říká vysoká inteligence.

Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem naprosto příšerně. Zpustošeně, neučesaně a zničeně. A opravdu mám kruhy pod očima? To snad není možné.

Měla bys tam jít, děvče. Ukázat se mu, jak dovedeš být krásná. Teprve bude litovat, že chodí s nějakou jinou. Určitě bude ošklivá. Neboj se.

Uvědomila jsem si, že můj vnitřní hlas má pravdu. Musím na ten ples jít. Musím mu ukázat, že jsem ta pravá. Že jedině mě může mít jako taneční partnerku. Ne žádnou jeho holku. Je mi jedno, kdo to je. Ale určitě je to nějaká ošklivka. Ani se spolu nestýkají na veřejných místech. To bych je jinak viděla.

V tu chvíli mi došlo ještě něco.

Musím na ten ples jít… a to sama.

Ukážu mu, že jsem dívka nezávislá, že mě žádní kluci nedokážou rozházet a že se ráda bavím. A to i v případě, že nemám žádného partnera. A třeba tam narazím na Anonyma a zamiluji se do něj. Budeme pak bydlet v zámku a já budu mít nádherný pokoj. A budeme mít postel, ze které se bude skákat do bazénu. A bude to úžasné. Dokonalé. Prostě boží.

Teď ještě najít správné šaty, učesat se. A hotovo.

Harper:

Seděla jsem na posteli a celá se chvěla. Konečně mne pustili z té pitomé ošetřovny. Tvrdla jsem tam jako nějaká husa a nechtěli ke mně pustit ani Lily.

Dnes byl nějaký ples, ale to mě vůbec nezajímalo. Proboha. Viděla jsem mrtvého profesora. Jak by mne mohl zajímat nějaký ples?

Rozbrečela jsem se.

Jsem ostuda rodiny. Něco, co nepatří k mým dokonalým sourozencům. Jsem jako odpadek. Jako člověk, co se neměl narodit. Jako někdo navíc. Někdo, o koho se nikdo nestará. Jsem k ničemu. Jediná jsem v Mrzimoru. Naši se o mě bojí. A Albus se mi vyhýbá, vím to. Přijde mi, že jsem ho zklamala. Jako by čekal, že budu jako on. Ale ne. Jsem nejhorší.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě moje spolubydlící. Jen jsem kývla hlavou a vysmrkala se. Cítila jsem se na nic, ale to jí přeci nebudu vykládat. Jsem ještě malá a hloupá. Ale vím, že špatná nálada se nikdy nepřiznává. Nebo aspoň Lily to tak nedělá. Ach jo, Lily.

Rose:

Natočila jsem si poslední pramen vlasů a podívala se na sebe do zrcadla. Musela jsem vypadat naprosto perfektně a nádherně.

„Daří se ti, Rose,“ zašeptala jsem pro sebe a otočila se. Měla jsem na sobě zelené šaty. Takové spíše tmavě zelené, na úzkých ramínkách. Vršek měl různě velké puntíky a spodek byla několikrát nabíraná sukně, nahoře s takovou světle zelenou průsvitnou a dole s tmavší hedvábnou látkou. Ty šaty se mi děsně líbili. Nebyly moc nápadné, takže mé vlasy vynikly, přesně, jak jsem to chtěla. Byla jsem se sebou prostě spokojená. Dnešek bude určitě perfektní. Mám úžasný doprovod, nádherné šaty, perfektně udělané vlasy a celkově mám skvělou náladu. Ještě se přepudruju. Za půl hodinky to oficiálně začne. Můj šťastný den se konečně blížil.

Hugo:

„Kámo, utáhni si ještě kravatu. Ať nevypadáš tak zrzavě,“ zasmál se Tod a poplácal mne po zádech. Uštědřil jsem mu přátelskou pěstí do ramene a poslechl jeho radu.

„Tak, musíme sbalit nějaký buchty, jasný?“ zahuhlal ještě Tod a strčil si brambůrku do pusy.

„Ty prase!“ okomentoval jsem jeho výstup.

„Co je? Jsi snad gay, hošánku?“ zachechtal se můj kamarád. Protočil jsem oči a promluvil afektovaným holčičím hláskem:

„Promiň, Tode, nejsi můj typ.“

„Zmetku!“

Albus:

Do plesu zbývaly dvě hodiny. Vůbec nevím, co dělat. Nemám partnerku, i když se mě už hodně holek ptalo. Stále totiž myslím na mudlovskou Christinu. Dursleyovou. Nepřicházelo prostě v úvahu, abych šel na ples s nějakou jinou dívkou. Připadal bych si potom jako zrádce. Hrozný zrádce. A prostě bych si celkově připadal pitomě. Mám Chris moc rád a nechci si začít s nějakou jinou. I když ples přeci neznamená, že bych si s tou dívkou hned něco začal. Jenže ta holka by to tak mohla brát. Ach jo. Kéž by existovala nějaká, která by to nebrala jako rande.

„Ale?“

Zvedl jsem hlavu, abych se podíval, kdo to tady volá moje jméno. Přede mnou stála Leona. Usmál jsem se na ni. Měl jsem tuhle mladší holku celkem rád.

„Co je, Leo?“ zeptal jsem se jí a naklonil hlavu na stranu. Dělával jsem to tak vždycky, když jsem chtěl dát někomu najevo, že ho poslouchám.

„No, je mi to trochu trapné, ale… Máš s kým jít na ples?“ zeptala se mě dívka nesměle. A zrudla. Já jsem samozřejmě hned také zrudnul. Je to na nic.

„No, nemám,“ přiznal jsem nakonec.

„A nešel bys se mnou? Já… Je mi trapné tam jít samotná. A nebylo by to jako rande,“ poslední větu ze sebe doslova vypálila. A zrudla ještě víc. Musel jsem uznat, že to není tak špatný nápad. Prostě bych tam šel s Leonou, jako kamarád s kamarádkou. Z mého ročníku bych stejně nikoho vhodnějšího nenašel, tak proč bych nešel s ní?

Pomalu jsem přikývl.

„Vážně? To je skvělé, Ale! Jdu se připravit, jo? Přeci jen už jsou jen dvě hodiny času,“ zahučela nadšeně a hned už běžela do dívčích ložnic.

No, možná bych se mohl také připravit.

James:

Jak jsem nesnášel tyhle pitomé školní plesy. I když teď to konečně mělo nějaké opodstatnění. Když se konal minulý rok sušenkový ples, myslel jsem, že se zblázním. A ještě k tomu to samozřejmě organizoval můj ročník, takže jsem tam musel jít. A teď, jakožto profesor se nevyhnu ani jednomu plesu. No, to zní perfektně. Být na úplně každém plesu. Při té představě jsem se otřásl znechucením. Fakt skvělé. Já ty plesy přímo nesnášel. Vždy jsem musel tancovat s někým, s kým jsem tancovat teda vůbec nechtěl. A teď to bude ještě horší. Budu muset tancovat s profesorským sborem. To bude úžasné. Až mě nějaká stará učitelka vytáhne k tanci, tak si hodím mašli. Anebo si jí třeba konečně hodí ta učitelka…

Lily:

Cítila jsem se opravdu mizerně. Ples byl už za hodinu a já stále neměla žádného partnera. A nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak jsem zjistila pravdu o Scorpiusovi. Má holku. A já to nejsem. Vážně, Lily. Ty ses do něj zamilovala! Zbláznila ses?

Sklapni!

Ani mě nenapadne. Jsem přece tvoje lepší já. Chytřejší, rozumnější a tak. A ty to moc dobře víš, jen si to přiznej.

Vážně, říkám to naposledy. Sklapni.

Páni, asi už jsem blázen. Povídám si sama se sebou. A ještě ke všemu si nadávám. Tomu se říká vysoká inteligence.

Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem naprosto příšerně. Zpustošeně, neučesaně a zničeně. A opravdu mám kruhy pod očima? To snad není možné.

Měla bys tam jít, děvče. Ukázat se mu, jak dovedeš být krásná. Teprve bude litovat, že chodí s nějakou jinou. Určitě bude ošklivá. Neboj se.

Uvědomila jsem si, že můj vnitřní hlas má pravdu. Musím na ten ples jít. Musím mu ukázat, že jsem ta pravá. Že jedině mě může mít jako taneční partnerku. Ne žádnou jeho holku. Je mi jedno, kdo to je. Ale určitě je to nějaká ošklivka. Ani se spolu nestýkají na veřejných místech. To bych je jinak viděla.

V tu chvíli mi došlo ještě něco.

Musím na ten ples jít… a to sama.

Ukážu mu, že jsem dívka nezávislá, že mě žádní kluci nedokážou rozházet a že se ráda bavím. A to i v případě, že nemám žádného partnera. A třeba tam narazím na Anonyma a zamiluji se do něj. Budeme pak bydlet v zámku a já budu mít nádherný pokoj. A budeme mít postel, ze které se bude skákat do bazénu. A bude to úžasné. Dokonalé. Prostě boží.

Teď ještě najít správné šaty, učesat se. A hotovo.

Harper:

Seděla jsem na posteli a celá se chvěla. Konečně mne pustili z té pitomé ošetřovny. Tvrdla jsem tam jako nějaká husa a nechtěli ke mně pustit ani Lily.

Dnes byl nějaký ples, ale to mě vůbec nezajímalo. Proboha. Viděla jsem mrtvého profesora. Jak by mne mohl zajímat nějaký ples?

Rozbrečela jsem se.

Jsem ostuda rodiny. Něco, co nepatří k mým dokonalým sourozencům. Jsem jako odpadek. Jako člověk, co se neměl narodit. Jako někdo navíc. Někdo, o koho se nikdo nestará. Jsem k ničemu. Jediná jsem v Mrzimoru. Naši se o mě bojí. A Albus se mi vyhýbá, vím to. Přijde mi, že jsem ho zklamala. Jako by čekal, že budu jako on. Ale ne. Jsem nejhorší.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě moje spolubydlící. Jen jsem kývla hlavou a vysmrkala se. Cítila jsem se na nic, ale to jí přeci nebudu vykládat. Jsem ještě malá a hloupá. Ale vím, že špatná nálada se nikdy nepřiznává. Nebo aspoň Lily to tak nedělá. Ach jo, Lily.

Rose:

Natočila jsem si poslední pramen vlasů a podívala se na sebe do zrcadla. Musela jsem vypadat naprosto perfektně a nádherně.

„Daří se ti, Rose,“ zašeptala jsem pro sebe a otočila se. Měla jsem na sobě zelené šaty. Takové spíše tmavě zelené, na úzkých ramínkách. Vršek měl různě velké puntíky a spodek byla několikrát nabíraná sukně, nahoře s takovou světle zelenou průsvitnou a dole s tmavší hedvábnou látkou. Ty šaty se mi děsně líbili. Nebyly moc nápadné, takže mé vlasy vynikly, přesně, jak jsem to chtěla. Byla jsem se sebou prostě spokojená. Dnešek bude určitě perfektní. Mám úžasný doprovod, nádherné šaty, perfektně udělané vlasy a celkově mám skvělou náladu. Ještě se přepudruju. Za půl hodinky to oficiálně začne. Můj šťastný den se konečně blížil.

Hugo:

„Kámo, utáhni si ještě kravatu. Ať nevypadáš tak zrzavě,“ zasmál se Tod a poplácal mne po zádech. Uštědřil jsem mu přátelskou pěstí do ramene a poslechl jeho radu.

„Tak, musíme sbalit nějaký buchty, jasný?“ zahuhlal ještě Tod a strčil si brambůrku do pusy.

„Ty prase!“ okomentoval jsem jeho výstup.

„Co je? Jsi snad gay, hošánku?“ zachechtal se můj kamarád. Protočil jsem oči a promluvil afektovaným holčičím hláskem:

„Promiň, Tode, nejsi můj typ.“

„Zmetku!“

Autor: BlackEyes (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spoutaná růží - 6. kapitola: