Spiryt of my life/2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže druhá kapitola je tady

05.11.2009 (17:00) • iwikiwik • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 739×

Kapitola II.

Kráčela sem po chodbě ve velice dobré náladě protože jsem právě přišla z města ve městě bydlí moje nejlepší kamarádka Evelin. Přišla jsem z jejího domu. Evelin má bratra Davida. On je ……. no jak to říct. Je prostě strašně atraktivní a já sem z něj úplně vedle ale mám strach, že on mě odmítne. Všechny holky z Dalinie ho zbožňují.

Vešla jsem do hradu a na druhém konci chodby se rozletěly dokořán zlaté dveře otcovy pracovny. Jeho zelené oči se zabodávaly do mě a na tváři mu hrál ten jeho mazaný úsměv. Ten úsměv jsem znal měl ho na tváři pokaždé když měl něco v plánu a proto můj úsměv z mé tváře okamžitě zmizel a vystřídal ho udivený výraz.

Vedle mě se otevřely dveře to upoutalo mou pozornost, otočila jsem hlavu tím směrem a koutkem oka jsem přitom zahlédla, že otec se dívá tím samým směrem. Stál tam Gabriel s nějakou dívkou a vypadalo to, že se dobře baví. Gabriel zahlédl, že se na něj všichni díváme. Když se konečně vzpamatoval, řekl: ,,Tak Angelo, tady máš ten domácí úkol z mytologie. Řeknu Leovy aby tě doprovodil domů.“ ,,A proč mě nemůžeš doprovodit ty?“ Osopila se na něj Angela. Její výraz ztvrdnul a její tváře zrudly když zahlédla mě a otce. ,,Tedy…ehmmm….sem si jistá, že to zvládnu sama. Děkuji ti za pomoc.“ Poklonila se otci, ten jí věnoval jen krátké pokývnutí a pak se poklonila mě a já jí napodobila. Vyběhla z hradu a Gabriel se za ní ani neotočil. ,,Děti, pojďte za mnou do pracovny prosím.“ Řekl otec. Já i Gabriel jsme poslušně došli do pracovny. Když jsme už všichni tři byly v pracovně otec zamknul dveře. ,,Prosím nelekněte se toho co vám teď řeknu.“ Začal. ,,Víš Noro, když jsi byla ještě miminko, Geret mi přislíbil, že se postará o to aby se ti nic nestalo, no a aby se nestalo pár dalších věcí.“ ,,Ale otče to přece není nic strašného.“ Řekla jsem. ,,Já vím to hrozné teprve přijde.“ Zhluboka se nadechl a spustil. ,,Musel jsem mu za tu službu také něco slíbit.“ Znovu se nadechl. ,,Noro, slíbil jsem mu, že si ho vezmeš.“ Zmocnil se mě šok a beznaděj. Co mám teď dělat, co mám říct abych otce ani Gereta neurazili. Byla jsem bezmocná. ,,Otče, to přece…..“ Rozbrečela jsem se a sesunula jsem se k zemi. Gabriel mě vzal kolem ramen a začal mě utěšovat. Do otce zabodával nenávistný pohled. ,,Jak jsi mohl.“ Opakoval Gabriel pořád dokola. ,,Gabriely, můj synu tvojí ruku jsem přislíbil jeho dceři.“ Gabriel jenom mávl rukou směrem k otci a dodal. ,,To není tak strašné, alespoň si ji nemusím vzít za ženu, že ne otče?“ Otec na Gabriela pohlédl utrápeným pohledem a zakroutil hlavou se slzami v očích. ,,Otče slíbil jsi jí mojí ruku ne moje srdce.“ ,,Nemusíš ji milovat stačí když si ji jen vezmeš to platí i pro tebe Noro.“ ,,Otče, nemůžeš si někoho vzít aniž bys ho miloval.“ Řekla jsem.

Gabriel mi pomohl na nohy a společně jsme opustily otcovu pracovnu. Slyšela jsem jak za námi otec volá:,,Je mi to líto, prosím odpusťte mi.“ Já ho slyšela, Gabriel ho určitě také slyšel ale dělal jako že nic. Byli už jsme skoro venku z hradu když nás doběhla naše máma. ,,Děti potřebuji s vámi ihned mluvit. Našla jsem řešení jak vás zachránit.“ ,,Mami, jak nás chceš zachránit před svatbou?!“ Rozkřikl se na ni Gabriel. ,,Nekřič na mě, ještě pořád jsem tvoje matka!“ Nakázala mu máma.

Máma si sedla do velkého polstrovaného křesla a zkřížila nohy takže vypadala jako královna. ,,Tak povídej.“ Vzlykla jsem. ,,Když jsem byla ve vašem věku, můj otec uzavřel mírovou smlouvu s vaším otcem a na důkaz toho, že můj otec nikdy nezaútočí na naše království mu slíbil moji ruku. Byla jsem tehdy hloupá a vašeho otce si vzala. Mému otci se ale nelíbilo, že bych si měla vzít pána temnoty a, že on na něj nikdy nebude mít šanci zaútočit. Proto jsme se dohodly, že až mým potomkům bude šestnáct let uteču s nimi do lesa Drhali.“ Bylo očividné, že jí jde proti srsti utéct od otce ale bohužel ona splnila vše co kdy slíbila i když se jí to nelíbilo. ,,Ale mami, my nejsme Aventaři jako ty, nepustí nás tam.“ Řekla jsem. ,,Tím bych si nebyla až tak jistá.“ Nadzvedla obočí máma. ,,Páni, mami řekni nám co máme za Aventary.“ Zeptal se nadšeně Gabriel. ,,Sbalte si věci za patnáct minut vyrážíme.“Odbyla ho máma.

Když už jsem měla sbaleno, sešli jsme se všichni tři dole v hale. ,,Teď musíme rychle ať váš otec nezjistí, že jsme utekli.“ ,,Pozdě Elesis.“ Zahlučel otcův hlas chodbou.“ Otec napřáhl ruku a vykřikl. ,,Galio tulio!“ Slyšela jsem mámu zakřičet: ,,UTEČTE!“ Utíkali jsme jak jen to šlo. Jen abychom už byly pryč. Utíkaly jsme městem, vráželi do lidí, lidé za námi volaly nadávky a urážky zato, že jsme jim převrhli stánky. Už jsme byly za branami a uháněli k lesu, když jsem si najednou uvědomila, že máma tady není. Zastavila jsem se. ,,Kde je máma?!“ Zeptala jsem se Gabriela. Gabriel se zastavil a podíval se na mě vyděšeným výrazem. ,,Nevím, naposled si pamatuji…….ne to neudělal." Konečně mi to všechno došlo. Zabil ji pán temnoty. Náš otec. Její manžel!

Autor: iwikiwik, v rubrice: Povídky » Na pokračování