Sourozenecká láska - 1. kapitola : Nový člen rodiny • OurStories.cz ~ naše povídky

Moje další povídka. Už o ní byla řeč, u poslední kapitoly ZSNM, je o tom, co někteří mají, a neváží si toho, a někteří to nemají, nebo to ztratili, a moc by o to stáli. Je to menší úvod, nic moc dlouhého. Budu vděčná za jakýkoliv komentář, díky.

25.11.2009 (19:00) • TynaChan • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1236×

Pár slov před tím, než začnete číst krátký ůvod
V téhle, jako v každé mé povídce, je kus mého života. A tahle se mého života dotýká nejvíc. Nebudu tady ventilovat, jaká část to je, to bych si to rovnou mohla napsat na čelo, kvůli tomu ale nepíšu tyhle řádky.
Není náhoda, že se novorozeně jmenuje stejně jako já. To je nejspíš jediné, co vám klidně upřímně k téhle povídce řeknu. Dala jsem tam své jméno proto, že moje jméno je jakýmsi způsobem neobyčejné, v někom probouzí zamilovanost, v jiném zas ztroskotanou lásku. Rozhodně jsem své jméno do povídky nedala z domýšlivosti. A druhý důvod je ten, že mi už příjde otřepané dávat do povídek jména Alena, Kateřina a podobně. Někomu ty jména příjdou hezká, mě některá taky, ale... mě se prostě líbí ta, která nevlastní patnáct mých kamarádů.
A ještě něco k povídce: Povídku budou vyprávět tři hrdinové. Tři děti rodičů Emy a Lukáše, které si k sobě postupně hledají vztah. Nejmladší, novorozená Valentýnka, přezdívaná Vála, Valda, později, ve škole i Týnka, začne s vyprávěním až v druhé kapitole. Čtyřletý Dan se zatím moc nevyjadřuje, s přibývajícím věkem bude v povídce víc jeho myšlenek a úvah- přece jenom- jsou mu čtyři. Nejvíce prostoru bude mít Scarlett, které je na začátku sedm let.

Dan - 4 roky
Tatínek mě vedl za ruku. Mě a mou starší ségru. Tázavě jsem se podíval na mojí sestru. Blonďaté, mírně zvlněné vlasy jí padaly do očí. Tvářila se hrozně světaznale, ačkoliv v jejích sedmi letech rozuměla téhle situaci asi podobně jako já.
Spatřila můj pohled a její jasně modré oči uhnuly a zadívaly se na zeď před námi, která byla bílá, ostatně jako všechno ostatní v nemocnici.
Z průhledných dveří, kde bylo něco napsáno, vyšel pán v bílém plášti. Otec se s ním pustil do řeči, a první co jsem udělal já, bylo to, že jsem toho pána zatahal za plášť a zeptal se: ,,Mám brášku, nebo sestru?".
Doktor se usmál, sklonil se ke mně, pohladil mě po blonďaté hlavičce a řekl: ,,Sestřičku. Moc hezkou sestřičku."
Táta mě i sestru popadl do náruče a objímal nás. ,,Kdy za nimi můžeme?"
,,Klidně, hned." řekl doktor a my ho následovali za maminkou.
Mamka byla vyčerpaná, ale v náručí držela malé, roztomilé, růžové něco. Prý má být moc hezká. Ale když to takhle...křičelo, šklebilo pusinku a z očí mělo úzké škvírky, tak to dítě moc hezké nebylo. Maminka ho ukonejšila, zatímco otec stál ohromen u dveří a sestra seděla na židli u maminky. Jakmile se holčička uklidnila, začla se smát bezzubým úšklebkem, oříškové oči jí zazářily, a já si pomyslel, že to bude ta nejlepší sestřička na světě.
Tatínek mě vyzvedl k mamince na postel a já se naklonil k maličké a pohladil jí po hlavičce.
,,Budeš ta nejlepší setstřička na světě." řekl jsem dětským hláskem a vlepil jí velkou pusu na čelo.

Scarlett - 7 let
Je to jen dítě. Ještě ke všemu DALŠÍ dítě. A všichni jsou z něho úplně pryč. To samé bylo s Danem- Daneček sem, Daneček tam. A na mne se zapomínalo. A teď to bude minimálně tři roky to samé.
U postele se začli dohadovat o tom, jak se bude ten prcek jmenovat.
,,Pche, doufám, že se mu pomstíte podobně jako mě." pomyslela jsem si. No řekněte, kolik znáte českých holek, co se jmenují "Scarlett"? Za všechno může jedna knížka. Jedna, jediná knížka. Jistě, Sever proti Jihu, jak jinak.
Díky blbé knížce mám tak pitomé jméno, jako nikdo jiný. Stále se nemohli dohodnout, jak se jejich nový potomek bude jmenovat.
,,Karolína, Klára, Lucka..." táta vyjmenovával snad všechny jména, co ho napadly, aniž by se mu líbila nebo ne.
,,Ale ne! Musí to být něco... neokoukaného. Něco originálního."
A v tu chvíli jsem se do toho vložila já, sedmiletá holka, která nemá v podstatě žádný vliv.
,,Co třeba... já nevím... je to jen na vás, ale co třeba Valentýnka? Nikoho neznám, kdo by se tak jmenoval, a neni to pěkný mít svátek na Valentýna?" to jméno jsem znala z češtiny, bavlili jsme se o jménech, které se moc často nevyskytují. Valentýna mi bůhví proč utkvěla v paměti.
,,Ale zlatíčko, to je báječný nápad! Co říkáš, hm? Valentýnka je rozkošný!" radovala se mamka.
,,N-no... Počkej maličkou chviličku, ano?" otec nahodil přemýšlecí výraz a po chvilce pokračoval: ,,Vlastně, Valentýna by šla... Tuhle jsem četl, že nějáká známá osobnost, myslím že to byl fotbalista, má taky dceru Valentýnu."
Ano, to byl přesně můj otec. Jediné, co v hlavě měl, byl sport, ženy, práce, a občas i děti. Nedalo se říct, že by nás, svoje děti někdy ošidil, ale nikdy se moc nestaral o to, jestli nám něco neschází.
Maminka se na tatínka usmála, objali své tři děti a dělají happy family. V té době jsme nejspíš "happy family" byla.

Tak, doufám že se vám to alespoň trošku líbilo, musím uznat, že tahle kapitola byla opravdu krátká, spíš takový úvod.
A mám ještě jednu otázku:
Chtěli by ste, aby se tu objevily bližší popisy postav?

Piště komentáře, kritiku, chválu, ráda se přizpůsobím a budu zlepšovat svojí tvorbu :)

Autor: TynaChan, v rubrice: Povídky » Na pokračování