OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sorōris Tenebrae: 3. kapitola

30.05.2015 (11:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 687×

 3. Jazyky

Druhá hodina tedy dopadla katastrofálně. Od prvních pěti minut jsem učitele již k smrti nenáviděla, protože mě donutil stát před tabulí, byť jsem se tvářila jako hromádka neštěstí a plácala jednu hloupost za druhou. A na konci hodiny jsem si byla již tím tuplem jistá, že ZSV se stane jedním z mých nejméně oblíbených předmětů, neb profesor Koutný se neštítil toho, aby mě vyslýchal i poté, co mě propustil zpět se schovat do lavice. Pravda, nebyla jsem jediná, koho takhle mučil, ale každopádně si ve mně a mých zmatených odpovědích a vyděšených pohledech očividně našel nový druh sadistické zábavy. Snad každý si dokáže představit, jak moc nadšená jsem z toho byla.

Tak, teď mě čeká deset minut přestávky a pak… literatura! Z toho zjištění jsem byla nadšená, protože to měla být hodina v angličtině, bez spolužáků a navíc s tou milou magistrou Janečkovou. Ale nehodlala jsem zbaběle zdrhnout hned, co odešel mučitel Koutný, a tak jsem hrdinně pomalu sesbírala své věci z lavice a schovala je do tašky, načež jsem se posadila na lavici a rozhlédla se po třídě. Mí spolužáci byli… aktivní. Rozhodně to nebyla žádná extra tichá třída, ba naopak, většina z nich se seskupila do jakýchsi klanů a vesele štěbetala. Vzadu byli nějací kluci a jejich pozornost plně zaměstnával barevný kopací míček, se kterým si pohazovali, samozřejmě bez použití rukou, což působilo až komicky, když se někdo pokoušel odpinknout hakisák třebas hrudí.

Samostatných jednotek tu moc nebylo. Tedy, vlastně nikdo nebyl tak nějak osamocen, kromě mé spolusedící, která něco psala. A pak ještě jedna holka zaujala mou pozornost. Ani nevím proč, snad proto, že jsem tušila, že i minulou přestávku se vytratila jako první a objevila se poslední, až po zvonění na hodinu. Dlouhé hnědé vlasy jí v hustých vlnách spadaly kousek pod ramena, a když spěchala tiše ze třídy, jen se za ní zavlnily. Hned vzápětí jsem ji však vypustila ze zřetele, ba ani jsem netušila, proč mě prve upoutala. Snad tím, jak šla, či jak obyčejné hnědé oči proletěly třídu předtím, než tak učinila. Něco mi to připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout co vlastně. Nejspíše to nebylo nic důležitého.

Ve třídě jsem napočítala sedmnáct dívek a jedenáct kluků. Což bylo dohromady osmadvacet děsivých individuí, tedy sedmadvacet, když jsem nepočítala sebe, a šestadvacet, když jsem usoudila, že moje spolusedící je celkem fajn. Na domorodce. A když jsem tak počítala, jeden z těch človíčků zamířil ke mně. Jeden z těch šílenců v riflové krátké sukni, tričku bez rukávů ve stejném stylu a dlouhými světle hnědavými vlasy, přičemž rozzářený úsměv, kterým maskovala úmysl mě sníst, doplňoval lesk nikoliv v očích, nýbrž na skle brýlí – Když tak uvažuji, těch čtyřokých je tu taky celkem dost, zvážila jsem, ale to už mě s nadšením zdravilo stvoření, které sem přicupitalo od skupinky, kterou tvořily ještě další dvě dívky o dvě lavice za námi. „Ahoj, jsem Míša.“

„Ahoj,“ pokusila jsem se napodobit její úsměv, ovšem přesto ten určitě tak moc neoslňoval.

„Sina… všichni vědí,“ pokrčila jsem rameny nepříliš nadšeně. 

„Jo, ale to neřeš. Koutný nám leze na nervy všem, má vždycky blbé kecy a nikdy nedovolí nikomu mít pravdu,“ zavrtěla hlavou, až se jí rozpuštěné vlny, které jí sahaly téměř až na zadek, rozhopsaly jako pružinky, což ve výsledku působilo, jako by se rozhoupala celá. Anebo tomu tak opravdu bylo.

„Ehm… no… dobře…“ zvedla jsem koutek a rukou si zajela z boku do vlasů, protože hrát si s prsty mě přestalo bavit. Navíc jsem nevěděla ani co s dolními končetinami, protože jsem začala bezděky poklepávat pravou nohou do židle. 

„Jak se ti u nás jinak líbí? Vím, že to musí být šílené, ocitnout se úplně v cizím prostředí, ale…“ Pomyslela jsem si, že ani nemůže tušit, jak moc děsivé to je. „My jsme fajn společnost, to poznáš brzy, věř mi,“ pokračovala a pak se rozhlídla kolem sebe po třídě. „Koukej, třeba ty dvě holky,“ ukázala směrem k dívkám, od kterých prve odešla. Obě byly poměrně vysoké, jejich vlasy byly hnědé a vlnité, jen kratší než Míšiny. Ta, co měla na sobě košili a rifle, je navíc měla stažené do culíku, na rozdíl od té v bílém triku bez rukávů a černých džínových legínách. „To jsou Kača a Simča. Kača je naše třídní sluníčko a obě nás reprezentují ve sportovních akcích, hlavně atletice. Když budeš potřebovat půjčit sešit, Katka ho mít určitě bude, včetně všech úkolů a různých poznámek, které učitelé při výkladu utrousili. No… a před Simčou si raději chraň svačinu, má tendence nám dělat třídního ochutnávače,“ vysvětlila se smíchem. 

Těch slov na mě v tu chvíli bylo trochu moc. „Jo… jasně… ehm… díky,“ vykoktala jsem ze sebe tedy s tím, že jsem v podstatě netušila, o čem že to brebtala, ale jí to, zdá se, nevadilo a ve výkladu pokračovala. Se spásnou myšlenkou jsem se podívala po hodinách. „Já už… no… musím…“ přerušila jsem ji nakonec nejistě, když jsem zhodnotila, že už jsem zde strávila času dost. „Anglická literatura,“ vysvětlila jsem pro jistotu, pokrčila rameny a pousmála se na tu šílenou ukecanou dívčinu, načež jsem zmizela ze třídy, jako by mě honila smečka pekelných psů. Měla jsem ještě tři minuty na to, abych se přesunula za učitelkou, ale lépe dříve, nežli později, jak se říká.

„Opět přeji pěkný den,“ pozdravila jsem vyučující, dobrou vílu, jak se ona žena ostatně původně taktéž označila.

„Ach… vítej zpátky, Sino. Tak jaký je tvůj první dojem?“ zeptala se přátelsky magistra Janečková.

„Myslím, že to zvládnu,“ kývla jsem a oplatila jí úsměv, jen co mě vyzvala, abych si sedla do křesla vzadu místnosti. „Spolužáci působí poměrně mile a přátelsky,“ maličko jsem mlžila, byť byla pravda, že mí spolužáci se mě nepokusili sežrat, ba naopak se mnou snad chtěli i přátelit. Ale já byla tak vyklepaná! „Jen jsem měla trochu problém s vyjadřováním se, když jsem musela povědět něco o sobě,“ zhodnotila jsem, že naopak tenhle problém bych snad zmínit měla, vzhledem k tomu, že jsem s učiteli musela nějak najít společnou řeč a pokud by to nebyla ta zdejší… nejspíše by se mé studium zde stalo složitějším, než by se mi líbilo. Ne, že bych byla nadšená čímkoliv.

Učitelka se jen chápavě pousmála. „Rozumím tomu, že jazyková bariéra bude trochu problém, ale snad se to brzy ustálí, kdybys však měla s čímkoliv nějaký větší problém, stačí říct. Někteří učitelé ti přímo vše mohou vysvětlit v hodinách i v angličtině a nemusíš se obávat, že bys kvůli tomu byla znevýhodněna v testech či při zkoušení – vždy budou probíhat pod mým dozorem, a kdyby to nešlo, budeš pokračovat ve vzdělání v angličtině – to by ti nemělo činit problémy, ne?“ tázala se.

„Anglicky se učím v podstatě celý život,“ potvrdila jsem, protože to byla pravda. Moji rodiče téměř jako by mě učili dva mateřské jazyky, co si pamatuji. Ostatně, nebylo divu – oba ovládali hned několik řečí a dokonce i tuhle pekelnou, českou, zvládali bravurně. Nechápala jsem, jak můžu být já takový antitalent, s tímhle vším, ale tohle bylo pro mě jednoduše soukromým peklem. 

„Dobrá tedy… máš ještě nějaké otázky, poznatky, cokoliv, co bys mi chtěla říct, nebo se můžeme vrhnout na tu literaturu?“

„Už nic nepotřebuji, děkuji.“ Tedy kromě času a možnosti vrátit se domů, ale ani jedno z toho mi nejspíše nikdo neposkytne… 

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sorōris Tenebrae: 3. kapitola: