Some place other century 3. díl (2. pohled) • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delší době další dílek.

19.01.2010 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 591×

Běžela jsem lesem jak nejrychleji jsem dokázala. Teď jsem byla predátor, lovec, nejnebezpečnější v celém okolí. Rychlejší než vítr, ale ne dost rychlá na to, abych předběhla čas.
Jediné co můj nos zachytil byla vůně trávy, jehličí a sem tam nějaké srny nebo veverky, které pro mě nebyly dost dobré. Kamkoli jsem vkročila, tak tady se zvířata dávala na útěk, cítila moji dominanci a hlad, který mi už začínal prostupovat do morku kostí.
Krev, lidská krev, toužila jsem po té červené lahodné tekutině, rozlévající se v těle člověka. Před očima jsem viděla hrdlo, které prokousnu a na jazyku jsem téměř cítila chuť krve. Ve svém zamyšlení jsem se lehce kousla do jazyku, kterým jsem právě olizovala své rty v naději, že na něm bude kapička krve.
A najednou mi přímo do nosu vlétla lahodná vůně, která mě téměř omámila.
Člověk!
Rychle jsem se vydala tím směrem, ke kterému mě to tak táhlo. Zastavila jsem se v koruně velkého stromu a neslyšně jsem pozorovala čtyři osoby jdoucí lesem.
„Nelíbí se mi to!“ skučela právě jedna dívka, zavěšená do ramene kluka, který s arogantním výrazem všechny vedl kupředu.
„Nech toho!“ napomenul ji chladně a šel dál. „Co se nám může stát? Je to les!“
„Ale já něco zaslechla!“ šeptla druhá dívka, která se kluka kráčejícího vedle ní na rozdíl od první nedržela, lehce pootočila hlavu a zkoumala cestu za ní.
„Megan! Nic za námi není! Jasný? Jenom veverka! A navíc tudy je to kratší!“ napomenul ji první kluk a šel dál.
„Jenom veverka…“ zašeptala jsem pro sebe ironicky a přeskočila jsem na další strom, tak aby si mě ta Megan aspoň trochu všimnula. A povedlo se.
Zřetelně jsem pocítila její leknutí.
„Něco tam je!“ zavřískla a nějaký pták se vznesl z větve.
„Megan přestaň! Děsíš i Jennifer!“
Tu první holku vůbec děsit nemusela, protože ta už tak byla vyděšená k smrti a přilepená k tomu klukovi, tak že jeho to muselo bolet a Jennifer už musela mít křeče v rukou.
Zřetelně jsem cítila jak jimi prostupuje strach. Ano, přesně tenhle pocit mě naplňoval sebeuspokojením. Jen ať se bojí, mají proč! Ty holky byly vážně zralé na psychiatrickou léčebnu a tím druhým klukem už taky začaly otřásat obavy, ale ten první mi vadil. Nic s ním nehnulo jako by mu nefungoval pud sebezáchovy.
Vyděsím i jeho. V širokém okolí nikdo není, nemají kam utéct všude les, a i kdyby každý z nich utíkal jiným směrem, tak je dostanu všechny.
Předehnala jsem je a elegantním skokem přistála přímo před skupinou. Ve tváři už jsem měla naběhlé všechny žilky hladem a oči byly temné, hladové a dravé.
Ve všech trhlo. Dívky začaly ječet a než se stihli vzpamatovat, seděla jsem na špičce stromu.
„Co to bylo? Co to bylo zač?“ překřikovali se všichni a teď jsem pocítila, že i poslední statečný má v kalhotech. Teď je tu moje chvíle!
Přiskočila jsem ke druhému klukovi, který měl oprávněné obavy, ale nebyl schopný je využít. A teď pro něj byl příliš pozdě.
Mé zuby pronikly jeho kůží a dostali se až ke zběsile tepající tepně, ze které mi do úst natekla hřejivá krev, na kterou jsem se tak moc těšila. Ignorovala jsem křik holek a to jak se tři moje další oběti daly na útěk. Zatím si nemůžu dovolit chyby, proto jsem jeho krev sála do chvíle, kdy jsem věděla, že je to pro něj hranice.
Potom se vrhla k další holce, která zoufale klopýtala o kořeny. Vybrala jsem si ji, protože mi bylo líto toho, že si dřív pozpřeráží všechny kosti v těle a to by pro mě nebylo výhodné. Odhrnula jsem její tmavě hnědé vlasy a zakousla jsem se. Její krev byla sladší než krev toho kluka, ale moc dlouho jsem nesála, protože jsem se rozhodla vydat za chlapcem, který neměl žádný pud sebezáchovy. Tedy až doteď. Skoro mě překvapilo jak daleko se dostal.
Hbitě jsem mu zatarasila cestu.
„Co jsi zač? Nech mě být!“ zběsile couval do zadu a jeho tvář byla mrtvolně bílá.
„Má to vypadat jako kdyby vás napadlo zvíře…“ pronesla jsem s klidem. „Proto by bylo divné, kdyby všichni z vás přežili. A na tvou krev chuť nemám… víš co to znamená?“
Kluk se chopil nějakého klacku na zemi, ale asi ještě nepochopil, že to co dřímal v ruce pro mě bylo párátko. Jen jsem nad jeho hloupostí zavrtěla hlavou a vrhla se za něj.
Lehce jsem mu přistála za krkem a prudce jsem trhla jeho hlavou. Hlasitě to zakřupalo a já věděla, že zlomený vaz přežít nemohl.
Ještě párkrát zaryla nehty do jeho těla, aby to vypadalo jako po útoku a pak se vydala za poslední obětí.
Byla to ta nejvystrašenější dívka a utíkala co jí nohy stačily. Na rozdíl od své kamarádky nezavadila o žádný z kořenů a utíkala stále dál.
Hbitě jsem ji zastavila. Cítila jsem, že krve už mám dost, proto jsem se rozhodla této neubližovat. Navíc jsem potřebovala někoho, kdo na tom bude jen lehce špatně.
Podívala jsem se jí zpříma do očí a zřetelně jsem jí řekla pár vět, které se jí vsugerovaly do mysli: „Chtěli jste si zkrátit cestu lesem, ale bylo tu nějaké zvíře. Napadlo vás zvíře. Jednoho z vás zabilo, ale ostatní zranilo.“
Dívka jako v narkóze přikyvovala.
„A teď omdlíš na několik dlouhých hodin. Omdli!“ děvče se najednou s hlasitým bouchnutím svezlo k zemi.
I do její paže a nohy jsem zaryla nehty, kterými jsem rozdrásala kůži jako nějaké divé zvíře. Ještě jsem udělala pár úprav na ostatních tělech a s pocitem plného žaludku a zadostiučinění jsem se vracela k domu se spokojeným výrazem na tváři.
Můj téměř blažený výraz zmizel v okamžiku, kdy jsem přistoupila k vile. Kolem vily byla pohazená spousta věcí, které jsme s Beccou přechovávali na půdě.
„Co se tady do hajzlu stalo? Ta blbá slepice mi fakt umí pokazit každou chvíli!“
Chvíli jsem procházela věci, které ležely na zemi a vzpomínala na časy, kdy jsem ještě byla člověk. Na dobu, kdy jsem měla rodiče, kteří se mě rázem nezřekli.
Rodinu, kterou jsem milovala.
Všechny mé vzpomínky se najednou válely venku na zemi, zašlapané v hlíně.
„Becco!“ pár neviditelnými skoky jsem se dostala na střechu, kde byla díra, vedoucí na půdu. Tam jsem spatřila Beccu.
„Co to ke všem upírům děláš?!“ zůstala jsem přikrčená nad dírou a zastínila jsem jí sluneční světlo prozařující dovnitř dírou.
Ale co mě šokovalo nejvíc bylo to co svírala v rukou. V každé z nich držela část stříbrného řetízku kvůli, kterému to všechno začalo. Řetízku, ze kterého udělala dvě části.