Some place, other century 2.díl (2.pohled) • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu další dílek. Kdybyste nás viděli, jak jsme se u psaní toho dílku nasmály s BlackAngel. Všem děkujeme za komenty.

06.01.2010 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 488×

Zastavila jsem před velkou vilou, na kterou jsem si dobře pamatovala. Nic se na ní nezměnilo a byl to můj jediný opravdový domov. Vytáhla jsem věci z auta a přešla k velkým dveřím, vzala jsem za kliku a... nic.

„Do háje, to nemůžou nechat otevřený u mého vlastního domu?“ protestně jsem stiskla zvonek a držela ho, dokud se ve dveřích neobjevila malá brunekta, která na mě vyděšeně třeštila oči.

„Na co se to díváš?!“ vyjela jsem podrážděně a odstrčila ji stranou. Nemám na nic náladu, jako by nestačilo, že mě ve vlastním domě ani nepřivítá.

„Co tady děláš?“ vykoktala.

„Stephanie, dlouho jsem nelovila! Mám hlad a jsem podrážděná! Sklapni!“

Bruneta se mi klidila z cesty a nechala mě vejít do velké haly, ve které se na mě usmíval pohodlný gauč. Konečně doma! Sladký domov... pomyslela jsem si ironicky a najednou mě přes nos praštil známý pach až jsem skrabatila obočí.

„Ty tu přechováváš upíra?!“ vyhrkla sem a napřímila jsem se na pohovce. Znovu jsem nasávala kyslík prosycený tím zápachem. „ A ne jen ledajakého upíra! Co tu ta čenovlasá slepice dělá?!“

„Co tu ta blonďatá upíří pizda dělá?“ ozve se mi nad hlavou. Jen to Stephanie uslyší, tak se klidí z cesty.

„Stephanie!“ zakřičím společně s Beccou a zlostně se rozhlížím kolem sebe, ale brunetka už je v jiné místnosti, kde se snaží ukrýt.

„Co tady děláš?“ vyštěkne na mě Becca, která se objeví zamnou.

„Co já tady dělám? Co tady chceš ty?! Tohle je můj dům!“ řeknu zatím klidně a rychle se otočím.

„Jak tvůj? Náš! Nechali jsme ho postavili obě! Společně, pamatuješ?“

„Kdy to bylo?“ zeptám se ironicky a pokračuju: „Když jsi mě vykopla z toho slunného pokoje?!“

„Na co by ti byl slunej pokoj? Ještě bys mi měla poděkovat! A navíc tys mě vyfoukla tu obrovskou koupelnu!“ opáčí se naštvaně.

„Na co by mi byl slunej pokoj?! Na nic! Ale ta velká postel by mi k něčemu byla! Je nejpohodlnější v baráku a mě už je 344! Mám starý kosti!“ vrčím na ni.

„Ikea je tady za rožkem, tam mají postelí, že by z toho jeden zblbnul!“ a začíná jít do tuhýho už cení ty její dětský zoubky! Potřebovala by protézu.

„Jenže ty postele nejsou z 15.století! Todle je starožitnost!“ taky začnu vystrčím zuby, bojovně se postavím a začnu vytahovat drápky.

„Fajn, chceš bitku? Bitka kvůli posteli a koupelně. To by se mělo zapsat do kroniky, hádali se někdy nějací upří skrz takhle běžné věci?“ Becca po mě mrskla dýku, která ležela na konferenčním stolku. Prudce máchnu rukou a dýku odrazím na zem.

„Špatná rána, puso! Aspoň se o nás bude jednou učit jako o marnivých upírkách v dějáku!“ skočím po ní.

„Slez ze mě, ty peroxidko!“ začne mě urážek a zakousne se mi do ruky.

„Jau! Ty jedna slepice! Okamžitě vytáhni ten tvůj zobák z mojí ruky!“ naštvaně se jí zakousnu do ramena.

„Aaaaaaaa... Co to tu děláte? Stephanie, pojď sem! Oni se zabijou! Dělej!“ křičí Peter, manžel Stephenie a podle jeho výrazu usuzuji, že o upíří existenci neví vůbec nic.

„Co tu vyvádíte? Víte, jak ten koberec bude vypadat? To si vyčistíte!“ spustí Stephenie a na to, že tímto tonem riskuje vlastní život, zní docela odvážně.

„Dobře. Chceš velkou koupelnu?! Máš ji mít!“ vytrhnu se z jejího sevření a hbitě vyskočím do dalšího patra, kde si vší silou zapřu do zdi, oddělující dvě kopelny. Stěna ten nápor nevydrží a s rachotem se sveze k zemi. „Spokojená?“

„Fajn. Chceš mít slunnej pokoj? Máš ho mít!“ Becca rozbořila zeď oddělující naše pokoje a rozsvítila světla. „Sluníčko svítí!“ pronese ironicky a já mám tisíc chutí jí zakroutit krkem.

„No to si toho dokázala! A co soukromí, ty slípko jedna?!“

„Na co potřebuje peroxidní upírka soukromí? Můžem dávat trojky!“ znovu na mě začíná cenit zuby.

„Kolikrát ti mám říkat, že to není peroxid?! Mám to tak od narození! A co ty? Kolik barvy potřebuješ na ty tvoje cáry vlasů? A co barevné čočky? Ty taky něco stojí!“

„Já jsem přirozená!“ znovu začne zvyšovat hlas, už mi z něj zaléhá v uších.

„Přirozená? Tak leda v posteli s nějaký ubožákem, kterýho potom stejně zabiješ!“

„Já... To je moje věc s kým spím a co s ním pak udělám!“ hodí po mě kus zdi, kterou jsme zničili. Uskočím, ale trochu mě to štrejchne, ale letí kus dál a rozbije okno z 15. století, které se od té doby neměnilo.

„Vidíš co děláš! Ničíš tenhle dům! Jsi spokojená? Máš z toho radost?!“ křičím téměř hystericky a pozoruju, jak se propadla i zeď, která doteď ztěží držela.

„Ty... já tě zabiju! To byla pracovna! Ničíš to tu! Jestli se něco stane tomu stolu, přísáhám, že tě zabiju, je to nejstarši věc v domě!“ znovu se po mě sápe. Co na mě ta slípka pořád vidí?! A teď mě obtěžuje i lampou, která se jen rozletí na malé kousky.

„Drahoušku, můžeš mi nějak vysvětlit, co se tu děje a proč ještě nejsou mrtvé?“ pozoruje to všechno nechápavě Peter a bledne v obličeji.

„Myslíš tendle stůl?!“ rychlým pohybem se na něm usadím a ulomím mu jednu z pozlacených držátek na šuplíku.

„Tak tos posrala!“ vykřikne a zmizí v mém pokoji.

„No, ony už vlastně mrtvé jsou, pojď, vysvětlím ti to někde jinde, tady to bude nebezpečné!“ Stephenie odvede svého zkamenělého manžela dolů do kuchyně, aby mu vše mohla vysvělit a měla by být ráda, že po ní nebude požadovat rozvod.

„Ani tam nelez!“ vyštěknu a okamžitě běžím za ní.

„Ty máš hodně ráda tuhle postel co?!“ zlostně si prohlíží moji postel, která zaujímá většinu pokoje. Ona se jen pomaličku skloní k jedné nožce, na které moje postýlka stojí a mrští jí z okna. Ona zničila okno v mém pokoji!

Otevřu pusu, ale nic neřeknu, protože bych ji musela zabít.

„Spokojená? Jestli ano, tak mi zmizni z pokoje! Dostala jsem hlad! Stephenie!“ zakřičím. „Jdu si zalovit až se vrátím ať je tu uklizeno! A jestli nebude tak si k jídlu dám tebe a tvého manžílka!“ vyskočím na rám rozbitého okna a naposledy se rozhlédnu po spoušti v domě.

„Jak mám odejít z tvého pokoje, když je teď i můj?“ zeptá se nechápavě, ale kašlu na ni. Potřebuju krev, seskočím dolů a nasaji vzduch, abych zjistila co nejbližší oběť.

Becca mi prostě nemůže dát pokoj, chytne mě pod krkem a namáčkne na strom.

„Na něco jsem se ptala!“ zasyčí na mě. Naštvaně ji drápy taky chytnu u krku a jen lehce zatlačím do kůže.

„A já řekla, že mám hlad...“ pronesu ztíženě, protože její ruka docela omezuje mé hlasové prostředky. „Takže mě nenuť, abych si z tebe udělala svačinku!“

„Ale, ale, tady někdo nevrlej! Jedinej, kdo by si udělal svačinku jsem já, momentálně mám víc síly, jak ty, nevyplýtvala jsem ji na zničení domu!“ ještě víc mi přitlačí ruku na krk.

„To mě celkem nezajímá!“ zaryju nehty ještě hlouběji do jejího krku a cítím jak mi po nich stíká pár kapek upíří krve.

„Ty mrcho!“ zakousne se mi do krku a začne sát mou krev. Cítím jak mě opouští síla.

„Nech mě!“ naštvaně ji nehty zaryju ještě hloub a pokračuji s nimi až k ramenu.

Ani to s ní nehne a dál mě zbavuje mé krve. Seberu většinu síly a udeřím do ní, aby mě pustila. Konečně se jí zbavím, ale naskytne se mi nechutný pohled, kdy ji kůže z mého krku zůstane mezi zuby.

„Ty masožravko! To je moje kůže!“ prsty si přitlačím na krk, ze kterého se mi řine krev, ale během chvíle to ustane a rána se zacelý, jako kdyby se mě ani nedotkla.

„Jejda, promiň, já nechtěla!“ tváří se jako andílek, ale tohle na mě už přes 300 let nezabírá.

„Dej pokoj ty mě a já si tě nebudu všimat, slepice stejně patří do kurníku!“

„Blonďatý pizdy jako seš ty nedělají celé dny nic jiného než, že si pilujou ty svoje drápky a sedí před zrcadlem!“ už vypadá vážně vytočená. To brzo.

„Když jsme u toho... nevidíš tady někde zrcadlo?“ rozhlédnu se po lese s výrazem naivní blondýnky.

„Tobě už ani to nepomůže, nepřemýšlela jsi někdy nad plastikou? Třeba by ti jako bonus voperovali i mozek! Konečně bys tam neměla jenom piliny odstínu platinově blond!“ její oči změní barvu z modré na černou.

„Chvíli jsem to zvažovala, ale potom sem si uvědomila, že bych tě znevýhodnila!“

„Teď seš v nevýhodě ty... blonďatá a hladová...“ pronese se soucitem.

„Víš blondýnky nejsou nikdy v nevýhodě. Za to černovlásky nestojí za nic!“

„Nemíním se s tebou hádat a obarvě vlasů, jdi se radši napapat, potkáme se doma... V našem společném pokoji. Budu se těšit papa.“ pošle mi vzdušnou pusu a je pryč.

Tak tomuto se říká válka. Proč jsem se sem jenom vracela? Proč?

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování