OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Some kind of emotion - 13. kapitola - Happy birthday, Car!



Some kind of emotion - 13. kapitola - Happy birthday, Car!Po velice dlouhé době Vám přináším další díl. Carter se snaží nezabít všechny ve svém okolí a s úsměvem přežít narozeninovou oslavu.

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!


Carter prudce rozrazil dveře od poručíkovy pracovny.

„Řekni mi, že to není pravda,“ procedil skrz zuby, když se jeho pohled střetl s poručíkem Markem Reedem.

„Novinky se šíří rychleji, než jsem předpokládal,“ reagoval Reed o poznání klidněji, než Carter.  Počkal, až dveře, které málem rozdrtil díky své síle, zavřel a přistoupil k němu blíže. „Navíc pláčeš na špatném hrobě, Cartere.“ Při představě Cartera plačícího, jak holka se Reedovi nepatrně zvedly koutky úst. Komická vize. Spíš si ho dokázal představit, jak mu kancelářskou židlí zpřeláme vaz.

Sečteno podtrženo, dnešek se včerejškem dávají Carterovi dosti zabrat. A lekce slušného chování, prostě ignoroval. Nebude chodit potichu jako myška, protože jedná s nadřízeným a Reed to věděl a u něj to toleroval, jinak to s Carterem ani nešlo. Museli jste si zvyknout na jeho tvrdohlavost a ráznost. Takže, když mu sdělili, že případ přebírá F. B. I. Bylo jasné, že se bude chovat, jak čert, když se vyletí z krabičky.

„Clarkson dal k tomu svolení?“ otázal se Reeda, ten letmo přikývl. Carter se zhluboka nadechl. Clarksona zrovna dneska nepotřeboval vidět. Co potřeboval, byla pořádná dávka kofeinu. Za dva dny naspal sotva hodinu ne-li míň. Doma ho čeká oslava jeho narozenin, Xer s hromadou otázek, výslech taky nedopadl podle jeho představ, útočnici žijí a mlčí. A ještě k tomu musí za Clarksonem ptát se, proč, sakra, dal těch kravaťákům jeho případ? Vždyť není svatý! Jestli jen Clarkson začne s obvyklým provokováním, neskončí to jen u jedné rány do ksichtu, jako minule.

„Dík,“ otočil se na patě. „Nechtěl jsem být tak prudký,“ dodal ještě. Reed se zasmál.

„Ty to ani jinak nedokážeš, Cartere.“

 

Na chodbě se málem srazil s Peterem.

„Musíš být hodný a slíbit mi, že nebudeš vyvádět,“ začal Peter. Carter pozdvihl jedno obočí a složil ruce na hrudi, toto bude na dlouho.

„I mě to štve, ale fakt mi to musíš slíbit.“

„Petere,“ vyslovil jeho jméno s mírným náznakem netrpělivosti. Peter mu před nos strčil kelímek, z kterého se linula vůně čerstvé kávy.

„Přinesl jsem ti kávu, samozřejmě, že je černá, jako tvoje perfektní, husté vlasy.“

„Petere,“ nátlak sílil, ale i přesto si Carter kávu vzal a v duchu děkoval Peterovi a jeho prozíravosti.

„Mám i Snickers,“ vytáhl tyčinku z kapsy a zamával s ní před Cartrem. „Čím vyšší hladina cukru, tím lepší nálada a tím potlačíme zlobivého Cartera,“ vysvětlil Carterovi, urychleně rozbalil tyčinku a vrazil ji Carterovi do pusy, který se nadechoval, aby z něj konečně dostal důvod, proč se chová, jak vlezprdelka roku.  

Peter nebyl slepý a ani hloupý, využil moment, kdy Carter musel žvýkat a polknout. „Ti dva byli propuštěni na kauci a hádej, kdo ji zaplatil,“ vyhrkl ze sebe dřív, než mohl Carter začít ječet.

„Cože?“ Carter nechtěl věřit svým uším, předpokládal to, ale ne tak rychle. Utřel si ústa a zbytek tyčinky podal Peterovi. Teď musel vyřešit Clarksona.

„No, znáš to, uděláš průser, zabásnou tě a pak…“

„Vím, co je to pustit někoho na kauci, Petere,“ zavrčel podrážděně a vydal se směrem ke kancelářím. Aby dnešek nebyl dalším obyčejným, nudným dnem, musel narazit i na Trish. Nesla se chodbou v upnutých, šedých šatech. Kolem pasu měla tmavohnědý kožený pásek, který ještě více zdůrazňoval postavu přesýpacích hodin.

„Cartere,“ zvolala jeho jméno sladce a ukázala perfektní bílý chrup.

„Trish,“ zamručel na odpověď.

„Ale copak, copak? Snad se nehněváš? Vždyť pokud si dobře pamatuju,“ přistoupila k němu a jemně ho pohladila po tváři. „Máš dnes narozeniny, nebo se pletu?“

Peter pozoroval ty dva a měl sto chutí po Trish hodit snickersku. Nesnášel její schopnost ovládat Cartera. Avšak Carter ho překvapil. Buď byl natolik podrážděný, že ignoroval veškeré pokusy Trish ho provokovat a týrat tím, že už nemá, to co dřív měl, nebo se konečně dostal přes jejich rozchod.

„Mám, s dovolením, musím si pokecat s tvým nynějším manželem,“ řekl Carter a stáhl její ruku ze svého obličeje. Nechtěl, aby se ho dotýkala. Dotyk Trish v něm nevzbuzoval zrovna odpor, ale nebyl mu příjemný.

Trish překvapeně cukla hlavou. Ale brzo si uvědomila, jak asi vypadá a nahodila neutrální výraz.

„Je u sebe,“ pronesla a odešla.

 

 

Vraždil by za jeden klidný večer, kdy by si mohl sednout na svůj gauč, zapnout televizi a koukat na basketball. Otevřít si pivo a společně s Peterem klábosit při sledování o blbostech. Bohužel, neměl svůj den, týden, měsíc. Jakmile totiž vstoupí do bytu, vchodové dveře už byly vyměněny a zářily novotou, bude muset nahodit úsměv, děkovat za dárky a poslouchat tlachání svých sester, neteří a matky. Miloval všechny, ale zrovna nyní by upřednostnil klid a masáž. Ještě, že Peter skočil dole do obchodu pro piva. Úsměv se bude líp nahazovat.

Co nejtišeji otevřel a vkročil do nitra bytu na chodbu. Zabouchl za sebou a vzhlédl, zarazila ho drobná postava, která stála několik kroků před ním opírající se o černou hůl. Vypadala úchvatně, krátké bílé šaty bez rukávů jí nesmírně slušely a zároveň kontrastovaly s jejím tetováním. Vlasy měla sčesané na pravou stranu. Svými bledě modrými oči ho propalovala. Carter si uvědomil, jak moc toužil po její přítomnosti. Chtěl, aby každý den byl takový. Xer čekající na něj. Potřeboval ji u sebe. Hned. Aniž by cokoliv řekl, popadl ji a zatáhl do nejbližší místnosti, do koupelny.

„Cartere, co blázníš?“ vyhrkla ze sebe Xer, když se snažila mu vykroutit z náruče a přitom neztratit z rukou svou oporu, hůl. Mohla díky ní už chodit, pomalým tempem, ale mohla. Vděčí za ni Kat. Jakožto většina žen řešila nával stresu z brzkého rána nákupem. A dokonce sehnala Xer hůl i šaty, jak se Xer od ní dozvěděla, dnes má Carter narozeniny a přišla celá jeho rodina, skoro celá.

„To je kvůli mně?“ zaševelil Carter se značně zlepšenou náladou a pohledem sklouzl k šatům. Xer vystrčila bradu a mírně se zamračila. Od kdy je tak lehce čitelná?

Carterovi se její chování velice líbilo a bavilo ho, sklonil se, aby ji na uvítanou políbil, ale ona ho lehce bouchla holí.

„Vedle čeká na tebe rodina. Měl bys jít za nimi.“ Konečně se vymanila z jeho objetí a pohlédla na něj. Jako mávnutím kouzelného proutku se Carterova nálada změnila. A to ji zamrzelo, nechtěla, aby se mračil, ale usmíval, jako před okamžikem.

„Nejdřív ti musím něco sdělit,“ promluvil a uvědomil si, jak snadno se nechá Xer ovlivnit. Předtím, než ji spatřil, neměl náladu na nic, ale jakmile se slečna Zakuro objevila…

„Mluv,“ vybídla ho a byla vděčná za pohodlnou sportovní obuv, kterou ji Kat taky koupila. Samozřejmě, že byla bílé barvy, aby ladila k šatům. Když je Xer předváděla, neobešlo se to bez smíchu a pár rýpavých poznámek.

„Clarkson předal náš případ F. B. I. a zítra má přijít tvůj nový partner,“ vtáhl do sebe vzduch. „Náhrada za Javiera,“ vydechl a s určitou dávkou starostlivosti pohlédl na Xer. Rána po Javierově odchodu, která se vytvořila, se ještě plně nezahojila ani u jednoho z nich. Ale věděli, že to přijde.

Xer nevěděla, co je horší. Jestli to, že kravaťáci zaveleli a Clarkson poslechl nebo to, že bude muset čelit novému kolegovi. Věděla, že nebude přátelská, nemohla. Javier byl nenahraditelný a její vinou přece umřel. Nemohla pustit někoho jen tak k sobě a svěřit mu život do rukou. Aniž by si uvědomila, co dělá vztáhla ke Carterovi ruku a on ji přijal a sevřel ve své.

„Zítra se vracím,“ pronesla rozhodným hlasem a zadívala se Carterovi přímo do očí. Jeho stisk zesílil.

„Ne.“

„O tom si promluvíme později, teď musíš za svou rodinou.“

 

 Carter viděl na obzoru další rozepři, ale musel uznat, že má Xer pravdu. Musí za rodinou. Každý zvlášť se tedy po určité době vydal do obýváku, odkud se rozléhaly veselé ženské hlasy. Zanedlouho přišel i Peter s pořádnou zásobou piv.

 

Sledovala dění před sebou a uvědomila si, že takhle se opravdu musí cítit ti, co mají láskyplný domov. Všichni pohromadě vypadali šťastní a spokojení, jako by nic zlého na světě jim nemohlo ublížit, jako by byli chráněni neviditelnou rukou. Xer konečně poznala Carterovu nejstarší sestru Scarlett. Podle Xer mu byla nejpodobnější, co se týče vzhledu, povahově ani moc ne. Jevila se jako velice klidnou se silným mateřským instinktem. Krom Scarlett totiž Xer poznala i dvojčata, Biancu a Kylie, které před určitou dobou považovala za Carterovi dcery a ne neteře. Obě holčičky se při příchodu Cartera na něj přilepily a nehodlaly ho jen tak pustit. A Carter vypadal, že mu to vůbec nevadí, naopak, viděla, jak se více rozzářil, stejně jako když mluvil se svou matkou. S takovou zbožnou úctou a láskou ji objímal a utahoval si z ní, že se musela Xer neustále usmívat. Horší bylo, když si jeho matka ptala na Xer. Carter se zakuckal pivem a než stihla Xer říct pravdu, Kat ji předběhla a spustila příběh plný napětí a nesmyslů. Měla být spíše spisovatelkou, než právničkou, s tou její bujnou fantazií. Carter se sice snažil Kat krotit, ale nenechala si do svého vyprávění kecat. Naštěstí se vyhnula vyprávění o přepadení z dnešního brzkého rána. Mluvila o tom, jak Carter se stará o svou kolegyni a neodpustila si pár poznámek, které rozhodně nebyly pro dětské osazenstvo. Proto se Carter rozhodl sezení ukončit, co nejrychleji, stejně měl toho ještě dost a svou povinnost splnil. Usmíval se, poděkoval za dárky, sfoukl svíčky, přál si něco tajného a poklábosil se všemi. Jediný, kdo mu po oslavě zůstal na hlídání, byl Peter a Xer. Ne, že by Xer potřebovala hlídat. Po té době, co ji Kat sehnala hůl, se zdála být mrštnější. Na rozdíl od Petera, ten se pohodlně uvelebil na gauči a odmítal poslouchat své okolí.

 Xer ho přikryla dekou, sebrala poslední sklenici ze stolu a odebrala se do kuchyně, kde Carter sklízel zbytky z oslavy.

„Máš úžasnou rodinu,“ pronesla Xer, co nejtišeji, když mu sklenici podala a on ji i se zbytkem nádobí dal do myčky.

„Nejsou špatní,“ přiznal a usmál se. „Matka tě oslovovala Lexie, jak to, žes nemručela?“

Xer se usadila u jídelního stolu a opřela hůl o židli.

„Nejsem dítě, Cartere.“

„U Clarksona tito vadí.“

Xer se mírně zamračila. „On mi vadí celý a navíc to dělá naschvál, což je něco jiného.“

Carter pobaveně pokýval hlavou a nahnul se přes kuchyňskou linku, aby viděl lépe na Xer.

„Není to dobrý nápad, měla bys ještě odpočívat.“

Xer věděla, že dřív nebo později přijde na řadu jejich nedokončený rozhovor.

„Jsem v pořádku. Navíc nepůjdu do terénu. Zkusím vyzvědět něco od F. B. I., navíc se musím seznámit s novým kolegou. Doufám, že mi Clarkson nepřidělí nějakého páprdu.“ Sledovala, jak to v Carterovi škube a rozhodla se ho ještě více poškádlit, nemá ji zakazovat práci. „Víš, co tím myslím, mladé maso.“ Spokojeně se usmála, když Carter okamžitě vstal a šel k ní. Spokojenost uvadala, protože Carter se netvářil zrovna nadšeně. Přistoupil k ní, klekl si, aby si viděli zpříma do očí.

„Chceš, abych žárlil?“ vyhrkl ze sebe a Xer cítila, jak se ze všech sil ovládá. Uchopila jeho tvář do dlaní a usmála se na něj.

„Jen jsem tě chtěla trošku poškádlit,“ přiznala se a líbla ho na nos.

„Zapomněla jsi, jak reaguju?“ pozdvihl jedno obočí. Xer rozšířila svůj úsměv a Carter nemohl jinak, než se usmát taky.

„Na malý okamžik ano, omlouvám se ti.“ Carter vyhledal její rty a spojil je svými.

„Omluva se přijímá,“ řekl po chvíli chraptivě. „Proč si myslíš, že tobě Murray řekne víc, než nám?“ narážel na kravaťáka, se kterým dneska mluvil. Speciální agent Murray, přičemž se nesl, jak hovno na palici. Xer udiveně cukla hlavou a tím se odtáhla od Cartera.

„Murray? Scott Murray? Tak to bude jednodušší, než jsem si myslela.“

„Jo, je to on,“ Carter se lehce zachmuřil, nelíbilo se, kam jejich rozhovor spěje. „Ty ho znáš?“

„Scott a já máme společnou minulost,“ přiznala Xer a hned na to by se kousla do jazyka, Carter totiž nevypadal nadšeně, právě naopak.

„Krátkodobou a nepodstatnou minulost,“ dodala.

„Viděl jsem tvůj pohled.“

„A já zas tvůj.“

„Takže?“ zeptal se Carter.

„Oba máme dobrý zrak.“

„Xer…“

„Klidně se můžeme pohádat, rozčiluj se, jak je libo. Zítra jdu do práce a budu se Scottem mluvit.“ Nemluvila výhrůžně a ani hlasitě. Poznal však, že je rozhodnutá a ani svěrací kazajka ji nezastaví. Hlasitě si povzdechl a vstal.

„Potom bychom měli jít spát,“ podal jí ruku, aby se jí vstávalo lépe.

„Ještě jsem chtěla dodat, že jsem ti sice popřála, ale dárek dostaneš zítra, neměla  jsem čas nakupovat a taky jsem nevěděla, že je to dnes,“ mluvila Xer ke Carterovi, který ji vedl do ložnice a uculoval se. „Co je vtipné?“ otázala se ho, když zabouchl za nimi dveře.

„Ale nic.“

Dala ruce v bok a zpražila ho pohledem. „Není to vtipný, chci se ti nějak odvděčit a ještě se musíme vyrovnat skrz můj pobyt tady, ošetření v nemocnici a tak dále,“ mluvila, přičemž se Carter k ní přiblížil, objal kolem pasu, natiskl na sebe a tvářil se velice soustředěně. „A zítra ráno chci vědět veškeré podrobnosti o případu, novinky, jak dopadl výslech těch dvou. Dnes byl čistě tvůj den a doufám, že sis ho užil, protože jsi vypadal šťastně, celou dobu jsem tě sledovala. Nevykazoval jsi žádné známky podráždění, možná až teď, když jsem zmínila toho mladýho parťáka a Scotta, jo a taky Peter, když se snažil opít Scarl…“

Carter umlčel Xer polibkem. Cítil, jak se její dlaně zapřely do jeho hrudi, oddálil se, ale neodpustil si svůdně škodolibý úšklebek.

„Poslouchal jsi mě?“ položila mu Xer otázku. Carter dělal, že přemýšlí, čímž si vysloužil jednu ránu do ramene.

„Samozřejmě, že jsem tě poslouchal.“

„Tak, co jsem říkala?“ Xer se pokoušela skrýt pobavení, ale moc jí to nešlo. Carter znovu natiskl Xer na sebe a nesl ji do postele. „Že jsi můj narozeninový dárek a že mě sleduješ, jsi mnou prostě posedlá.“

„To,“ políbil ji na ústa. „Není pravda,“ rozčilovala se na oko Xer. Carter ji položil na postel a zůstal sehnutý nad ní. „Opravdu?“

Xer se lehce začervenala, když jí najednou došlo, o co se Carter snaží. Chňapla ho za triko a přitáhla ke svému obličeji. „Jestli si myslíš, že mě usexuješ a zítra nikam nepůjdu, tak to jsi na omylu.“

„Ale za pokus to stojí ne?“

 


Tak, jo holky, vím že kapitola je děsná, ale už jsem si říkala, že bych měla další díl přidat a hnout trochu s dějem. Slibuju, že se konečně posuneme dál. I přesto však doufám, že jsem Vás neodradila a snad kapitolu obdarujete komentářem. Díky, S.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Some kind of emotion - 13. kapitola - Happy birthday, Car!:

3. Arminka přispěvatel
25.08.2013 [9:29]

ArminkaRozplývala jsem se. Kapitolka se povedla, bylo tam kousek od všeho Emoticon. Hlavně se mi líbil Peter a jeho terapie-snickers :-D

2. MaggieLove přispěvatel
25.08.2013 [9:29]

MaggieLoveKonečně další díleček Emoticon Už mi to chybělo. Souhlasím se Simones. I podle mě to byla skvělá kapitolka.
Doufám, že další bude, co nejdříve Emoticon
Emoticon Emoticon

1. Simones
24.08.2013 [22:36]

podle mě to byla skvělá kapitola ! Emoticon no a prostě Xer a Carterovi to sluší spolu Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!