OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sokolí dívka 7. kapitola

22.04.2013 (13:00) • aramka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 542×

Kapitola VII.

Probudila jsem se s příjemnou náladou, dneska byl významný den, za dva týdny začínaly vánoční prázdniny. Ještě jsem neměla nakoupené dárky. Už bych se do toho měla pustit. Po škole je půjdu shánět. Ve škole jsem se pohádala s Gailou kvůli dárkům. Chtěla, abych šla k nim, a když jsem jí řekla, že nemůžu, tak se urazila. No nic, zítra to bude v pohodě.

Jinak škola proběhla normálně, až na dějepis. Byla jsem zkoušená a on mi dal otázku, kdo to byl J. A. Komenský, věděl, že tuto otázku znám, a přece mi ji dal. Dostala jsem za jedna, ale něco se mi na tom nezdálo. Celý dějepis jsem měla takový divný pocit, pokaždé, když jsem na něj podívala, tak se naše oči střetly.

Po škole jsem šla kupovat dárky. Tetě jsem koupila krásnou porcelánovou soupravu, strýčkovi sadu doutníků a Gaile jsem koupila knížku a velikého porcelánového slona se zvednutým chobotem pro štěstí. Když jsem se vrátila, čekala na mě teta a s ní i strýček v Modrém salonku.

„Ahoj, teto a strýčku."

„Ahoj, Olívie, posaď se," řekla teta. Tak jsem si sedla.

„Něco se stalo?" zeptala jsem se.

„No, víš, Olívie, já a teta musíme na týden odjet, ale 21. prosince se vrátíme."

„Kam jedete?"

„Jedeme do Oxfordu, kvůli jednomu obchodu."

„To je v pořádku," řekla jsem. Takže tu týden budu válčit sama, jen se služebnictvem. Zítra ráno teta se strýčkem odcestují. Mám takový divný pocit, nikdy jsem tu nebyla sama, ale to se nějak zvládne. No, tak jsem se s nimi rozloučila a spěchala jsem do školy, snad už to bude s Gailou v pohodě. Taky že bylo. Jakmile jsem přišla do školy, Gaila už tam byla, radostně se ke mně rozeběhla a bouřlivě mě objala.

„Copak se stalo?" optala jsem se jí

„Potkala mě láska."

„Nekecej," nevěřila jsem jí.

„No opravdu," šťastně se smála.

„A kdopak je ten šťastnej?"

„To bys nevěřila, ale je to Rick!"

„Rick?" vytřeštila jsem oči.

„Ano, Rick. Je to zvláštní, my dva jsme se moc nemuseli, ale stalo se, no. Včera odpoledne."

„Ty jo¨, a jak jste se dali dohromady?"

„No, jak jsme se pohádaly, tak jsem se loudala domů, no a on mě zavolal, že prý se mnou potřebuje mluvit. Nejdřív jsme mluvili o všem možným, ale pak z něj vylezlo, jestli bych nešla do kina. Řekla jsem, že ano, no, a stalo se!"

„Ty jo, to je hustý.  A s kým budeš sedět? S ním nebo se mnou?"

„Samozřejmě, že s tebou. To bych ti neudělala," řekla a objala mě.

„Dík, a ať vám to spolu klape!" Začala hodina angličtiny, po ní jsme měli dějepis. Keir byl dneska v nějaké divné náladě, nic mu nebylo po chuti a pořád na mě koukal. Brali jsme druhou světovou válku, vysvětloval nám, jak a proč vznikla. Než jsme skončili, tak řekl, abych šla po hodině s ním do kabinetu, že se mnou musí mluvit. Takže jsem s ním šla.

„Posaď se sem," řekl a ukázal na jednu ze židlí.

„Co ode mne potřebujete?"

„Doufám, že to, co ti teď řeknu, zůstane jen mezi námi."

„Ano, pane učiteli."

„Fajn, a teď mě nepřerušuj, až ti to všechno řeknu, tak budeš mít prostor mi k tomu něco říct, ano?" Přikývla jsem.

„Takže, vím, že jsi nedávno přišla o kluka, a taky vím, že žádného nemáš. Víš, může to znít jako klišé, ale já jsem se do tebe zamiloval. Vím, že u tebe nejspíš nemám šanci, ale zkusit jsem to musel. A nyní mi k tomu můžeš říci, cokoliv chceš."

„No, já nevím, co ti k tomu mám říct, docela mě to překvapilo. Víš, líbíš se mi, ale mám strach, kdyby tohle prasklo, byl by to velký průser!"

„To máš pravdu, to by byl, ale já si nemůžu pomoci, já bych to toho šel i s tímto rizikem." Pořádně jsem se nadechla a řekla:

„Já taky." Přišel ke mně, pomohl mi vstát a políbili jsme se. Nejdřív jsme se líbali něžně, ale pak vášnivěji a vášnivěji. Hladil mě po zádech, když jsme se potřebovali nadechnout, tak mi řekl:

„Miluju tě strašně moc, bylo utrpení vidět tě a nemoci se tě dotýkat a líbat!" Znova mě k sobě přitisknul a políbil. Pak mě pustil a řekl mi, ať se vrátím do třídy, dřív než sem někdo přijde. Ve třídě jsem řekla, že si mě zavolal kvůli tomu, zda bych nechtěla napsat referát o druhé světové válce v České republice. A on že mi poskytne různé materiály. Po škole jsem šla domů sama, Gaila měla rande s Rickym.

Asi v pět večer mi někdo volal.

„Prosím."

„Ahoj, miláčku, tady Keir, volám ti, protože se mi po tobě stýská!"

„Ahoj, Keire, mně se po tobě taky stýská, a to moc."

„Co s tím?"

„No, o něčem bych věděla."

„A o čem?"

„Jsem sama doma, tak bys mohl přijít, jestli budeš chtít."

„Chci, za chvilku jsem tam." Čekala jsem na něho u zadního vchodu, nechtěla jsem, aby nás vidělo služebnictvo. Když přijel, pozvala jsem ho do mého pokoje. Posadila jsem se na postel a Keir si sedl vedle mě. Objal mě, položila jsem si hlavu na jeho rameno. Začal mě pomalu líbat, vyhledal moje rty a lehce se jich dotýkal. Potom jsme si začali povídat, povídali jsme si o dětství, hudbě, budoucnosti, minulosti a hlavně o přítomnosti a o nás dvou. Vyprávění jsme prokládali polibky. Bylo něco po půlnoci, když ode mne odcházel. Naposledy mě políbil a odjel. Zalezla jsem do postele a hned usnula.

Vzbudil mě až Henrych, jenže jsem nebyla schopná vylézt z postele a měla jsem horečku, tak zavolal našeho domácího doktora, který se na mě přijel podívat. Měla jsem angínu a nemohla jsem nikam chodit. Henrych mě ve škole omluvil. Celé dopoledne jsem proležela ve svém pokoji a nudila jsem se. Odpoledne za mnou přišla Gaila.

„Čau, jak to, že se tady flákáš? Kvůli tobě jsem odvolala rande."

„Ale to jsi přece nemusela, co na to říkal Rick?"

„No, nejdřív byl malinko naštvaný, ale potom to pochopil, ví, že tě ve štychu nenechám!"

„Jsi hodná, ale nemusela jsi to rande rušit."

„Musela, nemusela, ty bys ho zrušila taky, a neříkej, že ne."

„Jo, zrušila bych ho."

„No tak to vidíš, a jak se teda máš?"

„No, bylo mi už líp, vždyť to znáš!"

„Jo, to máš recht." Tak jsme spolu kecaly asi tři hodiny o všem možném i nemožném.

„Tak já už půjdu, abych tě zbytečně neunavila."

„Tak fajn, už jsem dost utahaná. Tak zatím ahoj."

„Ahoj,  a zítra se tu za tebou stavím." Tak jsem zase osaměla, ale byla jsem tak unavená, že mi to nevadilo. Už jsem skoro spala, když mi zazvonil mobil.

„Prosím," řekla jsem ospale.

„Ahoj, tady Keir, nevzbudil jsem tě?"

„Ne nespala jsem, jsem ráda, že jsi zavolal."

„Musel jsem tě alespoň slyšet. Když jsi ráno nepřišla do školy, myslel jsem si, že mě nechceš vidět, že toho, co se mezi námi stalo, lituješ, pak zavolal Henrych, že máš angínu. Mně spadnul kámen ze srdce a mohl jsem doufat, že nelituješ."

„Keire," řekla jsem.

„Ano?"

„Já ničeho nelituji, moc jsem chtěla přijít a vidět tě, ale ráno jsem nemohla vstát a měla jsem horečku, nezlob se na mě, prosím."

„Nezlobím se na tebe."

„To jsem moc ráda." Povídali jsme si asi půl hoďiny, když jsem mu řekla, že jsem ospalá.

„Tak dobrou noc, koťátko moje."

„Dobrou, Keire," řekla jsem, položila mobil a okamžitě usnula. Během následujících sedm dní se toho moc nestalo, Gaila mě chodila navštěvovat každý den, obden chodila celá parta. Večer mi vždy telefonoval Keir. Akorát se vrátila teta se strýčkem. Na Vánoce jsem už byla fit.

Na Nový rok jsem se byla podívat v České republice, jeli jsme ozdobit hrob mých rodičů. Nebyla jsem tam od jejich pohřbu, mám takový stísněný, melancholický pocit, jako by se uvnitř mě něco svíralo. Když jsme tam dorazili, jako by ze mě všechno spadlo, najednou jsem byla úplně klidná. Na hroby jsme položili věnce a kytky, pomodlili jsme se a trošku poplakali, potom jsme odjeli zpět na letiště a soukromým letadlem se vrátili zpět do Londýna.

Za dva dny se mělo jít do školy. To ráno jsem se probudila plná elánu a připravená na další školní týden. Stavila se pro mě Gaila, celou cestu do školy jsme se pořád něčemu chechtaly. Bylo nám skvěle, ale měla jsem nepříjemný pocit ze setkání s Keirem, nevím, jak, se k němu mám chovat, ale nějak to dopadne. A taky dopadlo, dějepis jsme měli až poslední hodinu, před tím byl ve třídě jen o přestávkách a to jsem tam většinou nebyla já, šly jsme se totiž s Gailou vždy projít, abychom nebyly pořád zavřené ve třídě. Takže jsem se s Keirem pořádně viděla až při dějepise.

Ale nic zvláštního se nedělo. Choval se, jako by mezi námi nic nebylo. Jenže těsně před koncem hodiny řekl, zda bych se nemohla chvíli zdržet, že pro mě má ty materiály.

„Běž napřed, Gailo, a nečekej na mě. Stejně jdeš s Rickym."

„Tak dobře, pá a zítra se pro tebe stavím."

„Jasně, pá." Když všichni odešli, počkal ještě pět minut, potom zatáhnul závěsy a zamknul nás ve třídě. Bez jediného slova přišel ke mně, objal mě. Pevně mě přitiskl k sobě. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, mohly to být vteřiny nebo minuty. Něžně mě políbil do vlasů a nechal hlavu zabořenou v mých vlasech. Po chvíli se ode mne trošku odtáhl, aby mi viděl do očí, naše oči se do sebe vpíjely, pomalu sklonil hlavu a vyhledal moje rty. Nejdřív mě líbal jen tak, nedral se jazykem hned dovnitř. Napřed políbil můj horní ret, potom dolní. Pootevřela jsem malinko rty a jeho jazyk proklouznul dovnitř.

Líbali jsme se něžně, vášnivě. Pomalu jsme klesli na kolena. Hladil mě po zádech. Jeho ruce vklouzly pod mikinu a triko, dotýkal se mě na nahé pokožce zad. Potom se jeho ruce šmátralky přesunuly na bříško a stoupaly výš, až se dotkly mých prsou. Jemně mi je hladil. Zvrátila jsem hlavu dozadu, rukama jsem ho hladila po obličeji, zádech, vískala jsem mu vlasy. On mě líbal na hrdle. Bylo to úžasně vzrušující. Po chvíli se naše rty zase spojily. Líbali jsme se vášnivě, najednou jsme se dostali na vrchol, intenzita polibků klesala. Stávaly se zase něžnými.

„Miluju tě!" zašeptal chraplavým hlasem Keir. Pomohl mi vstát, naposledy mě políbil a odemknul dveře.

„Ahoj, Keire," řekla jsem potichu

„Ahoj, lásko!" odpověděl mi. Navečer jsem řekla tetě, že se pojedu projet. Chtěla jsem si urovnat myšlenky a být chvíli sama. Vzala jsem to s Bleskem oklikou k mýtině. Než jsem chtěla dojet na mýtinu, potřebovala jsem se trochu uvolnit. A nejlépe se člověk uvolní na koni. Když se z jezdce a koně stane jeden celek. Letěli jsme krajinou, volní jako vítr.

Autor: aramka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sokolí dívka 7. kapitola: