Sokolí dívka 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Chris a legenda

14.05.2013 (14:00) • aramka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 365×

Kapitola XI.

Druhý den ráno jsem se probudila svěží a připravená na další den. Dneska byl zvláštní den, jelikož jsme si šli do školy jen pro vysvědčení a zítra nám oficiálně začínají prázdniny. Takže jsem se musela obléknout svátečně, nemohla jsem si vzít svoje oblíbené džíny a triko. K této příležitosti jsem s tetou vybrala černé šaty, byly trochu pod kolena dlouhé a měly velký rozparek. Vypadaly strašně elegantně a sedly mi dobře. Cítila jsem se v nich taková jiná, víc elegantní.

Stavila se pro mě Gaila, cestou do školy jsem jí vyprávěla události posledních dvou dnů. Zpočátku mi nemohla uvěřit. Pořád se ujišťovala, že to, co jí povídám, je pravda. Nejvíc ji dostalo to, že Keir je můj bratr a že jsem se milovala s Chrisem. Celou cestu se pak vyptávala, jak jsem přijala to, co jsem se dozvěděla od tety a od Lerryho.

Řekla jsem jí, že jsem nejdříve byla v šoku, že jsem nemohla uvěřit tomu, že moje maminka a tatínek nejsou moji opravdoví rodiče a že teta a strýček nejsou moji příbuzní. Ale je fakt, že pro mě to bude teta se strýčkem po celý můj život. Jakmile jsme dorazily do školy, připojil se k nám Rick. Společně jsme došli do třídy. Většina spolužáků už tam byla. Chvilku po nás dorazili poslední opozdilci. Zazvonilo a současně se zvoněním se ve třídě objevil Keir. Přejel nás všechny svým pohledem. A začal

„Dříve než vám rozdám vaše vysvědčení, dovolte mi, abych pronesl pár vět. Vím, že naše vztahy ze začátku nebyly nic moc, ale myslím, že v poslední době se to trošku změnilo k lepšímu. Jelikož vás příští rok budu mít zase já, byl bych rád, kdybychom spolu vycházeli v pohodě, abychom navázali přátelský vztah. Co myslíte?“

„No, myslím, že se o to můžeme pokusit“ prohlásil za všechny Rick, ostatní přikyvovali.

„Ok, tak teďka přejdeme k tomu, proč jsme se tu vlastně sešli.“ A začal nám rozdávat vysvědčení. Každému poblahopřál, někomu řekl, ať se zlepší, někdo ho potěšil, když bylo rozdáno i to poslední vysvědčení, popřál nám pěkné prázdniny a řekl, že doufá, že v této sestavě se s námi setká za dva měsíce. Pak nás propustil. To byla naše chvíle, všichni ječeli, smáli se a užívali si představu, že před sebou máme dva měsíce prázdnin, léta, slunce, nicnedělání. Naposledy jsme sbíhali schody, které nás vyvedly ven do slunečných prázdnin, které nám měly přinést hodně moc zážitků.

Rozhodli jsme se, že první večer prázdnin strávíme společně. Nejdřív jel každý domů připravit se, měli jsme se sejít později v Grand Hallu, což je jeden místní bar. Jakmile jsem dorazila domů, šla jsem tetě a strýčkovi ukázat vysvědčení. Byli nadšení, jak bylo pro ně pěkné. Řekla jsem jim, co jsme si naplánovali na večer, nic proti tomu nenamítali. Rozhodla jsem se, že si ještě před tím, než půjdu, dojdu zaplavat do bazénu, bylo to krásné a pěkně jsem se u toho plavání uvolnila, pak byl čas chystat se, tentokrát jsem se oblékla neformálně. Vzala jsem si džíny a triko plus mikinu. Do baru jsem dorazila právě včas, už se tam začali slízat. Byl to krásný večer na ukončení školního roku a na začátek prázdnin. Domů jsem se vrátila asi ve čtyři hodiny ráno, jen jsem ulehla do postele, tak jsem usnula.

Druhý den ráno jsem se vzbudila s krásným pocitem, že nemusím stávat, tak jsem si ještě chvilku lebedila v posteli. Věděla jsem, že dneska budu muset navštívit své pravé rodiče a ukázat jim vysvědčení, i když jim to Keir určitě řekl, pak bych se měla zastavit za Chrisem, a co bude dál, se uvidí. Ale než jsem se chtěla někam vydat, naložila jsem se na hodinku do vany, vykoupaná a oblečená jsem sešla dolů na snídani. V jídelně nikdo nebyl, tak jsem šla do kuchyně, naše kuchařka mi připravila můj oblíbený toust.

Po snídani jsem se vydala hledat tetu, našla jsem ji na zahradě, jak se stará o své růže.

„Ahoj, teto.“

„Ahoj, Olívie, co budeš dneska dělat?“

„Půjdu navštívit své pravé rodiče a pak se chci stavit u Chrise.“

„Dobře, ale buď prosím tě na večeři doma, budeme mít hosty.“

„Dobře, teto, budu. Zatím pá.“

„Pá.“ Po rozmluvě s tetou jsem šla navštívit své rodiče, našla jsem je, jak sedí na terase a pijí kávu.

„Ahoj,“ řekla jsem neutrálně.

„Ahoj, Olívie,“ odpověděli mi.

„Přišla jsem vám ukázat vysvědčení, i když vám ho už možná řekl Keir.“

„Ne, nic jsem jim neřekl, věděl jsem, že jim ho chceš ukázat sama,“ ozval se Keir.

„Tak tady je,“ podala jsem jim ho. Pozorně se na něj zadívali a pak mi řekli, že jsou na mě strašně pyšní. Pozvali mě na oběd, ale bohužel.

„Promiň, mami, ale někdy příště, já už něco mám, nezlob se, třeba zítra, ano?“ řekla jsem.

„Nezlobím se, dobře, zítra tě čekáme na oběd.“ Ještě chvíli jsme si povídali, ale potom jsem se rozloučila, jelikož jsem měla ještě další povinnosti, i když návštěva mých rodičů není povinnost, a koneckonců ani to, co půjdu dělat, není povinnost.

Ke Chrisovi jsem dorazila asi o půl hodiny později, zazvonila jsem u dveří, ale nikdo mi nepřicházel otevřít, takže bylo jasné, že není doma. Rozhodla jsem se, že na něho počkám. Sedla jsem si na schody a zasnila. Najednou přede mnou stál Chris.

„Ahoj,“ trhla jsem sebou.

„Ahoj, tys mě vylekal,“ vydechla jsem.

„To jsem nechtěl, čekáš na mě?“

„Ne, na toho, co je za tebou,“ ušklíbla jsem se. Rozesmál se, podal mi ruku a pomohl mi vstát. Ruku v ruce jsme vešli dovnitř.

„Tak mi ukaž to tvoje vysvědčení,“ řekl přísným hlasem

„Tady je,“ odpověděla jsem krotce.

„Jsi šikulka,“ pochválil mě.

„Děkuji,“ usmála jsem se na něho. Jelikož musel do práce, rozhodla jsem se, že půjdu s ním. Jemu to nevadilo, spíš byl nadšený. Dneska musel absolvovat pouze dvě jízdy, takže zhruba po dvou hodinách měl padla. Rozhodli jsme se, že si půjdeme dát trošku pozdní oběd do jedné z restaurací. Jelikož v té restauraci pracoval Chrisův známý, tak i když tam bylo plno, dostali jsme krásné místo s výhledem na starobylou část města.

Z jídelního lístku jsem si vybrala hranolky a řízek, jelikož jsem na toto dostala ohromnou chuť, Chris si objednal bramboráčky a hovězí na víně. Asi po patnácti minutách naplněných povídáním nám přinesli jídlo. Jedli jsme v tichosti, pouze jsme se občas na sebe usmáli. Po dobrém jídle jsme se rozhodli projít se, šli jsme jen tak, bez určitého cíle.

„Zítra odpoledne bych ti chtěla něco ukázat,“ pošeptala jsem mu

„Copak?“ podíval se na mě něžně.

„To je překvapení,“ tajemně jsem se usmála.

„Dobře, do zítřka to vydržím,“ řekl. Potom už byl čas pomalu se vrátit domů, Chris mě samozřejmě doprovodil a u dveří našeho domu mě políbil. Jeho polibek jsem samozřejmě opětovala.

Teta už mě čekala, řekla mi, ať se jdu připravit, že pro mě za dvacet minut pošle Henrycha. Rychle jsem se osprchovala a vzala si na sebe světle zelené šaty. Ještě se honem namalovat a učesat. Stihla jsem to jen tak. Jakmile jsem se učesala, už tu byl Henrych.

„Jako obvykle vám to moc sluší,“ prohlásil

„Děkuji,“ řekla jsem a usmála se. Henrych mi nabídl rámě a odvedl mě do modrého salonku, kde už byli všichni. Kromě tety a strýčka tam byli další čtyři lidé. Postarší manželský pár a dva celkem mladí kluci.

„Ach, tady jsi, Olívie, pojď, ať tě mohu představit. Toto je moje neteř Olívie a toto jsou pan a paní Kamiarovi a jejich synové John a Jimmy.“

„Těší mě,“ řekla jsem a se všemi si podala ruce. Poté jsme se odebrali do jídelny, seděla jsem mezi oběma bratry. Během večeře starší probírali pracovní záležitosti, kdežto my jsme se oťukávali a povídali si o všem možném. Po vydatné večeři šli starší dohodnout jeden obchod a na mně bylo zabavit ty dva. Vzala jsem je na prohlídku stájí. Naše koně se jim moc líbili. Zeptali se mě, zda by se na některém z nich mohli zítra projet. Řekla jsem jim, že klidně. Poté jsem je vzala na prohlídku naší zahrady, celou tu dobu jsme si povídali, a pak jsem jen tak zběžně koukla na hodinky, protože se setmělo, a zjistila jsem, že už je deset hodin. Shodli jsme se na tom, že je nejvyšší čas se vrátit, však už na nás také čekali.

Druhý den ráno jsem vstala docela brzo, protože jsem musela stihnout spoustu věcí, než půjdu na oběd ke svým rodičům. Na devátou hodinu ráno byla domluvena vyjížďka na koních s Johnem a Jimmym, na kterou jsem se docela těšila. Přesně v devět jsem už byla ve stájích a osedlávala si Bleska, ti dva dorazili asi pět minut po mně. Vybrali si krásné koně, ale celkem divoké, byla jsem zvědavá, jak je zvládnou. Kupodivu si s nimi poradili dobře. Jeli jsme se jen tak projet do přírody, bez nějakého určitého cíle.

Asi kolem jedenácté hodiny jsem zavelela k návratu s tím, že musím někam jít. Domů jsme se vrátili právě včas, abych se stihla osprchovat, obléct a už zase letět pryč. K rodičům jsem dorazila právě včas, mamka mi řekla, že asi za deset minut bude jídlo hotové. Šla jsem se mezitím posadit k tátovi na terasu a povídala jsem si s ním. Po chvíli nás zavolala k jídlu. Měli jsme omáčku s rýží a masem, bylo to vynikající.

Po obědě jsem se u nich ještě chvilku zdržela, ale potom jsem se jim musela omluvit a odejít, jelikož mi zavolal Chris, že se mnou potřebuje mluvit. Když jsem k němu dorazila, už na mě čekal.

„Ahoj, tak povídej,“ vybídla jsem ho, jakmile mě pustil dovnitř.

„Ahoj, posaď se, prosím,“ řekl a tak jsem se posadila.

„Víš, nemohl jsem to už bez tebe vydržet.“

„Ty jsi ale blázínek,“ řekla jsem něžně. Přistoupil ke mně a políbil mě, jeho polibky jsem samozřejmě opětovala a nezůstalo jen u polibků. Ano, znova jsme se spolu milovali, oproti prvnímu milování bylo tohle milování hezčí, protože už nemusel být tak opatrný, ale spíše jsme si svou touhu užívali. Jeho dotyky ve mně vzbuzují zvláštní, ale krásné pocity. Když jsme se jeden druhého nasytili, odebrali jsme se do sprchy a společně se osprchovali. Vždy, když se budu sprchovat, si na tento silný erotický zážitek vzpomenu.

Pozdě odpoledne jsme dorazili k nám, abychom si vzali koně, a já mu ukázala to slíbené místo. Dovedla jsem ho na svou mýtinu. Když jsme přijeli na místo, byl tou krásou uchvácen. Vyzvídal, jak jsem to tu objevila, tak jsem mu to vyprávěla. Pak jsem mu také řekla, že se k tomu jezírku uprostřed váže tajemná, ale smutná legenda. Jaká, zeptal se hned.

„Kdysi tu bylo malé hrabství, kde se hraběti a jeho ženě Evelyn narodila dcera, dali ji jméno Elien. Když bylo Elien pět let, její matka se zabila, prý spadla z koně, když se jí znenadání splašil. Asi po dvou rocích si hrabě našel novou ženu, která neměla Elien ráda. Mariana, jak se jmenovala, neudělala pro Elien nic dobrého. Jednou ráno nechala Mariana poslat pro Elien. Když za ní dívka přišla, řekla jí, aby došla vyčistit jezírko uprostřed lesů. Elien se chtěla maceše zavděčit, tak poslušně šla,“ povídala jsem

„Co bylo dál?“ zeptal se tiše

„Její otec byl tou dobou vážně nemocen, v té době to neuměli léčit. Když byla dívka pryč, začal se po ní shánět, ale nikdo nevěděl, kde je, Mariana nepřiznala, že ji poslala pryč. Když se dívka vrátila, její otec byl už po smrti. Elien to strašně zdrtilo, teď už neměla nikoho. Jelikož se nenašla závěť, i když ji hrabě sepsal, všechno připadlo Marianě. Elien se stala nepotřebnou a překážela jí. Když už to dívka nevydržela, utekla do lesů. Všichni si mysleli, že ji divá zvěř roztrhala nebo že ji Mariana nechala zabít. Ale tak to nebylo.“

„Jak to bylo?“ zeptal se tiše

„Elien se podařilo spřátelit se s obyvateli lesa, kteří jí pomohli přežít, ale pomalu se s ní stávala divoženka, dívka, která zapomínala na to, kde vyrostla, ale která se stávala víc a víc jakoby zvířetem. Jednou do těchto lesů zabloudil pěkný kluk. Jmenoval se Arsey, byl to syn hraběte, který měl sídlo na druhém konci země a vyslal syna do světa, aby si přivedl nevěstu. Mezitím se v okolí lesů rozšířila pověst, že v lesích straší, což nebyla pravda. Jak Arsey zaslechl tuto pověst, chtěl se sám přesvědčit, zda je to pravda, nebo ne. A i když mu to lidé vymlouvali, vypravil se do těch lesů. Nejdříve se nic nedělo, ale potom, když byl v lese asi tři dny, ho napadl vlk, ale naštěstí byla na blízku Elien, která vlka zkrotila a pomocí různých bylin Arseye vyléčila. Arsey se mnoho dní zmítal v horečce. Asi po čtrnácti dnech od útoku se začal probírat k vědomí. Nejdříve si myslel, že blouzní, když uviděl vedle sebe dívku, která ho ošetřovala. Během doby, kdy se uzdravoval, se ti dva sblížili a Arsey si uvědomil, že to je jediná dívka, kterou chce za ženu. Ale to neměl chtít.“

„Proč neměl?“

„Protože když ho vyléčila, chtěl, aby šla s ním, ona nechtěla. Vrátil se tedy do města s tím, že to nevzdá, že si ji zase najde, ale musel doplnit zásoby. Ve městě se ho ptali, na co tam narazil, a on ve své neopatrnosti jim o Elien řekl. Když se ty řeči, že Elien žije, dostali až k Marianě, přikázala, že ji musí okamžitě najít. Když Arsey zjistil, co se děje, že chtějí Elien najít a zabít, okamžitě se rozběhl do lesa za ní, ale přišel pozdě. Našel Elien už mrtvou. Vzal její tělo do náruče a přešel k jezírku, o které se celou dobu starala. Oblečen tak, jak byl, sešel do jezírka a položil ji do vody. A tu se stalo něco zvláštního, voda jako by nejdřív zčernala, poté zezlátla a nakonec se tak rozzářila, že to Arseye oslepilo, když už zase mohl otevřít oči, nikde Elien neviděl. Zpanikařil a začal ji hledat, ale v jezírku nikde nebyla. Najednou za sebou zaslechl povzdech, prudce se otočil a tam stála Elien, krásná, živá, a přece jiná. Jak, co se stalo? zašeptal, ona mu odpověděla, že voda jí navrátila život, ale nemůže tu už zůstat, musí jít jinam. Kam? zeptal se, ona řekla, že do říše paní Aliany, paní, jenž patří voda. A chtěla se otočit a odejít. Počkej, půjdu s tebou, bez tebe už nemohu být. Pojď, řekla a natáhla k němu svou ruku, jakmile se jí dotkl, stala se s ním ta samá proměna jako s ní. Když další den se chtěla Mariana přesvědčit, že ji opravdu zabili, nenašla žádný důkaz, tělo bylo pryč a voda v jezírku byla klidná, jako by se nic nestalo. Mariana se z něj napila a od té doby neměla klid, zdálo se jí, že ji Elien pronásleduje. Po čase se z toho zbláznila. A od té doby si lidé myslí, že to jezírko je prokleté, ale není, pouze se Marianě pomstilo za to, že se pokoušela zmařit Elienin život. O Elien ani Arseyovi nikdo od té doby neslyšel,“ skončila jsem svou výpověď. Chris chvilku seděl potichu a vstřebával to, co jsem mu právě řekla.

„To bylo to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel“ zašeptal potom. Chvíli jsme tam jen tak seděli a vychutnávali si ten klid, který se nám usadil v srdci. Od toho dne, kdy jsem Chrisovi vyprávěla tuto legendu, stalo se s námi něco zvláštního. Nejdřív jsem nic nezpozorovala, ale později mi to došlo.

Asi po další hodině jsme se shodně zvedli, že půjdeme zpátky. Nasedli jsme na koně a jeli k nám. Koně jsme vyhřebelcovali a vypustili je do výběhu za jejich kamarády.

Autor: aramka, v rubrice: Povídky » Na pokračování