OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smečka Rudých pouští - 3. kapitola

14.03.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 906×

~~ Amorina ~~

Sakra. Co to bylo? Probudila jsem se uprostřed noci s křikem. Proč se mi to zdá? Nemá se mi zdát o tom, jak říkám člověku, že ho miluju. Jak jsem poznala, že je to člověk? Kočka uvnitř mě to vycítila. I když je zakázané, aby se měniči zamilovali do lidí, já se v tom snu zamilovala natolik, že jsem mu vyznala své city. Tohle se nikdo nesmí dozvědět. Nikdo!

Kouknu se na budík, na kterém svítí žlutými číslicemi 3:07. Tak to už neusnu, ale nemá cenu ani vstávat. 

Včera jsem si zabalila celej pokoj do krabic, který ještě večer odvezli stěhováci. Nechala jsem si tady jen budík, mobil, oblečení na převlečení na cestu do Austrálii a matraci s dekou, na které teď ležím. Ráno se musím jít rozloučit s Val, včera jsem to už nestíhala. Možná bude naštvaná, a možná ne. Často se v ní nevyznám. Jednou se směje jako sluníčko a v další chvíli je nabroušená jako ten nejostřejší nůž. Ale po těch letech, co jsme žily téměř vedle sebe, jsem si na to zvykla. 

Ve 12:50 nám odlétá letadlo do Los Angeles a z něj do Sydney a ze Sydney pojedeme autem skoro přes celou Austrálii do toho zapadákova jménem Tothyfox. Poletíme osm hodin, což není zrovna moc krátká doba. A jestli budu muset sedět vedle Mii, Lii nebo Zii, tak se ani nevyspím, protože ony pořád mluví, i když je nikdo neposlouchá. Alespoň že letíme první třídou. Sedět někde namačkaná s dalšíma sto lidma v turistický třídě by mě fakt zabilo. Mám ráda prostor a čistej vzduch kolem sebe. Eric s Marcem mají zase rádi kolem sebe spousty lidí. Jsme sice trojčata, ale jediný, co máme společný, je vzhled. Černé rovné vlasy, ametystové oči a jasné červené rty s tmavou pletí. Jelikož naši rodiče pochází z Mexica, my jsme Latinoameričané. Jsem na to hrdá. Ne každá dívka má havraní vlasy a tmavou pleť. V Evropě by řekli, že jsme Romové, ale Latinoameričané s nimi nemají nic společného. Náš rod pochází z Indiánů, původních obyvatel Ameriky. 

Znovu se podívám na budík. 3:34. To si snad dělaj srandu, ne? Ležela jsem tady ani ne půl hodiny. Šla bych se osprchovat, ale ručníky jsou už na cestě k protinožcům. Mohla bych si jít zaběhat. Ne, nemohla. V riflích se běhá blbě a v pyžamu běhat nebudu. Co já budu dělat? Nemám tady ani laptop, i ten mi odvezli stěhováci. 

Na chodbě zničehonic zavrzá podlaha. Celá ztuhnu. Kdo to asi je? Vyhrabu se ze své provizorní postele a jdu co nejtišeji ke dveřím. Potichu je otevřu a uvidím dvě ametystové tečky. Bezhlasně vyjeknu.

„Potichu!" poručí mi šeptem Marc.

„Ty jsi mě tak vylekal!" zakřičím na něj, ale stále šeptem, a jdu zpět k matraci. Brácha mě následuje a sedne si k mým nohám. 

„V tomhle baráku stejnak nikdo nespí, tak nemusíme šeptat," řekne už normálním hlasem.

„Jako vždycky!" poznamenám a on se jen usměje.

„Jaký z toho máš pocity?" zeptá se.

„Nejsem za to ráda, ale jako vždy to nějak přežiju," odpovím.

„Jo, ale tentokrát budeme bydlet ve městě plném lidí, budeme chodit do školy se samýma lidma, i když máme bejt správně na vejšce, budeme chodit na střední do čtvrťáku, kolem nás budou neznámí lidé a tím pádem i lovci. Nebudeme tolik silní jako ve smečce a kór jen pár týdnů před proměnou jsme nejvíce oslabeni. Nebudeme tolik ostražití..." 

„Toho se bojíš nejvíc? Lovců?" 

„Já nevím. Bojím se hlavně o vás, moje čtyři křehký holky."

„Hele, nezapomeň, že jsem o celý dvě minuty starší než ty a o tři minuty mladší než Eric," směju se a i on se pomalu rozesmívá.

„No jo, no, tak jsem holt nejmladší!" prohlásí po svém záchvatu smíchu.

„Bude se ti stýská po Charline?" Charline je jeho holka, kterou chtěl po jejich proměně za svou družku, ale samozřejmě, pokud by na sebe nezapoměli. Když jste před první proměnou zamilovaní a po proměně na toho dotyčnýho nezapomemete, je to ten pravý, a tak je to i s přeteli. Je to docela jednoduché.

„Jestli jsme si souzeni, náš vztah přežije i tohle, ale jasně, že mi bude chybět a bude se mi stýskat!" 

Kouknu se znovu na budík. 4:17. Konečně! Val většinou vstává v pět, takže budu moc jít za ní. Jupí!

„A tobě se nebude stejskat po střední Americe?" zeptá se. 

Tak nad tím se budu muset zamyslet. Bude mi chybět oceán, Valérie, smečka, strejda Nicholas a moji bratranci. „Jasně, že bude," odpovím. „Až budu po proměně, chci se podívat do New Yorku, Atlanty, Dallasu, New Jarsey, San Francisca a do mnoho dalších měst. Nechci se moc vázat. Chci být samotářka. Zezačátku. Pak máme s Val v plánu založit si vlastní smečku. Já budu alfa a ona beta." 

„Páni, sestřičko, co ty si všechno naplánuješ?" žertuje Marc.

Loučení s Val bylo těžší, než jsem si představovala. Plakala a slibovala. Nejhorší bylo, že to nebude moc splnit.

Jsme na cestě k letišti. Každej jedeme svým autem, teda kromě trojek, ty ještě nemají řidičák. Já, Marc i Eric jsme si mohli vybrat k osmnáctými narozeninám auto, jaké jsme chtěli. Já jsem si vybrala černé Ferrari 558 Spider. Má úplně nejlepší motor ze všech sportovních aut. Je dokonalý. Táta sice vyšiloval kvůli ceně, ale koupil mi ho. Jen tak pro informaci, stálo přes jeden a půl mega dolarů. Kluci si vybrali stejný auto. Jaguar F-type Coupé. Eric má zlaté se lvem na dveřích od řidiče, což někdy působí dost extravagantně. Marc si vybral tmaně modré, jako noční oblohu. Jedno stálo sedm set táců dolarů. To už taťka nevyšiloval. 

Přijeli jsme na letiště, kde už na nás čekalo speciální nákladní letadlo, které převáží auta. Zaparkovali jsme ve volném prostoru a klíče dali pilotovi, kterýho táta uplatil za to, aby naše auta byla extra hlídaná. Vyzvedneme si je na letišti v Sydney a pak pojedeme do našeho nového domova.

Teď sedím v letedle vedle Marca, kterej si píše s Charline. Alespoň můžu spát. 

Nezdá se to ani jako pět minut a už do mě někdo šťouchá. „Am! Vstávej! Vystupujeme!" říká Marc. Rozlepim oči a vidím vyprázdněné letadlo. To jsem spala tak dlouho? Je ale pravda, že sedačka byla pohodlnější než matrace, na který jsem dnes spala.

Cesta z L.A. do Sydney trvala pět hodin. Už jsem nesnula. Seděla jsem vedle Zii, která neustále žvatlala o Robertu Pattsonovi, kterýho prej miluje a jednou si ho vezme za muže. Jsem si jistá, že ho za pár dní bude nenávidět, protože Australani nemají rádi Twiligh ságu. Jelikož by upíři nemohli žít na poušti.

U protinožců je nádherně. Je sice už tma, ale moje oči se automaticky přepnuly na noční vidění. Nečekala bych, že to řeknu, ale líbí se mi tady. Je tady krásnej čistej vzduch, i když stojím před letištěm a čekám na své malé milované autíčko. 

Cesta po dálnici byla dlouhá, ale já si na ni nestěžovala. Za svodidly byla poušť, klokani a nakonec i deštný les. Líbí se mi tady čím dál tím víc. Jeli jsme na západ od Sydney k městu jménem Parth. 

Pak jsme konečně minuli ceduli Tothyfox. Já byla tak šťastná. Projížděli jsme městečkem, které bylo malé jako klícka, až k čtvrti North Foxs. North Foxs je nejbohatší čtvrť v Austrálii. 

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě béžově natřeného viktoriánského domu s bílými okenicemi, na které si moje máma dost potrpí. Ani si nejsem jistá, jestli je to dům, nebo spíš rezidence. Garáž vypadá dost velká na všechna auta. Vedle našeho domu stojí jen dva domy, ale ani jeden není tolik velkolepý jako ten náš. Před domem na pravé straně od nás stojí na příjezdovce tři jeepy. Co to je za myslivce? Nevím, jak jinak to říct. 

Než vejdeme do domu, táta nás poždá, abychom si stoupli všichni na terasu. „Tak, a teď sýr!" poručí nám. Mamka stojí za ním a ukazuje nám palce nahoru. A pak konečně přišla chvíle, kdy jsme mohli vejít do našeho nového domova. 

Vešla jsem první, tak jako vždycky. Vždy jsem si také vybírala pokoj s balkónem. Pokoje už bychom měli mít zařízené a věci vybalené. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nemohla jsem ho najít. Byl úplně pryč od ostatních, s velikánským balkónem a čtyřmi střešními okny. Byl vymalovaný purpurovou a černou barvou. Na stěnách jsem měla nalepené plakáty, stejně jako v Dominikánské republice. Strop byl obložený dřevem, tak jako v koupelně, která byla modrá se zelenou podlahou. 

Nedovedu to pořádně vysvětlit, jelikož jsem ještě pořád otřesená z té krásy. 

Jo, krása jsem to nazývala, než jsem vyšla na balkón. Mám kouzelnej výhled na buš s kaktusama a ten barák s těma jeepama. Jsem zvědavá, co se z něho vyklube za lidi. 

Najednou se otevřou dveře od balkónu vedle v tom divném domě. Naproti mně se ukáže roztomilej blonďák s modrýma očima. „Ahoj," řekne. Skenuje mě pohledem a pak se vrací k mým očím.

„Ahoj, jsem Amorina. Stačí Am." 

„Já jsem Joshula, ale všichni mi říkají Josh. Odkud jste se přistěhovali?"

„Z Dominikásnský republiky." Usměje se. Bože, ten je roztomilej.

„Wow, to je daleko. A jak se ti tu zatím líbí?" Kolik bude mít ještě otázek? 

„Ale jo, nejdřív se mi zalíbil zdejší vzduch, ale teď i něco jinýho." Jo, ty buše jsou fakt nádherný.

„To jsem rád, že jsem ti zpříjemnil den," odpoví s arogantním úšklebkem. 

„Mluvila jsem o buších," směju se. Zezdola se rozezvoní zvonek. I Josh se směje.

„Jo, jasně. Měla bys asi jít přivítat sousedy. Dole na vaší terase stojí nějací lidé. Tak zatím, Am!" Hodí po mně sexy arogantní úsměv a jde pozadu ke dveřím.

„Ještě se uvidíme, Joshi!"

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smečka Rudých pouští - 3. kapitola: