Slzy v očích - Prolog a 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tichá a nenápadná dívka Sofia, která je tak trochu jiná než její vrstevnice. Dar, který je spíše prokletím. A jeden zvědavý kluk zajímající se o ni. Jak to dopadne, když přijde čas na naplnění osudu? A kdo další se do Sofiina života přimotá? Uvidíme...

25.03.2011 (15:00) • martisek • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 814×

Prolog

Všechno to začalo jednoho podzimního večera.

Vlastně… bylo to mnohem dřív…

Na začátku všeho, úplně celého světa, byly tři sourozenci. Jen těžko byste je mohli nazývat obyčejnými lidmi, protože to oni rozhodně nebyli. Každý měl svoji vlastní moc a prostředky, jak dosáhnout svého.

Tři sourozenci bez špetky pochopení toho druhého, bez špetky uznání.

Nikdy si nerozuměli a každý z nich měl s lidstvem v plánu něco jiného. Snažili se nelézt tomu druhému do cesty, ale nešlo to. Země pro ně byla dosti malá, a tak jednoho dne došlo k velké bitvě.

Armády byly vyrovnané, zbraně ničivé.

Tvrdohlaví sourozenci nechtěli ani jeden ustoupit. Jenže dva z nich byli unaveni ustavičným bojem a zbytečného krveprolití obyčejných lidí. Takže se spojili a tomu třetímu nabídli řešení.

Po dlouhém rozmýšlení nakonec souhlasil. A tak díky tomu došlo k rozdělení území a moci.

Alexej si vzal nejzelenější a nejúrodnější část Země. Zřekl se své rodiny a odmítl s nimi jakkoli spolupracovat. Se svým lidem odešel a už se o nic víc nezajímal. Dá se říct, že byl rozumný a měl pochopení pro život jako takový.

Jamelia si vzala území, které mělo spoustu moří, jezer a potoků. Díky lásce, kterou měla odjakživa v sobě, jí zůstala voda nakloněna a dokázala s ní manipulovat. Byla ze sourozenců nejmladší a také nejlaskavější.

A třetí – Zafar, vládl krutě v místech, kde byla ona bitva. Vybral si to místo jen proto, že na něm už téměř nic nezůstalo. Jen písek, prach a krví nasáklá zem jeho vlastních poskoků. On miloval krev, násilí a krutou povahu lidí – jejich chamtivost po bohatství, zlobu a nenávist.

A tak se národ celého světa rozdělil do třech malých celků. Stále spolu tiše bojují – nepovšimnuti mezi lidmi, bez jakéhokoli prozrazení. Vědí, že jednoho dne se opět setkají na tom místě, kde se dřív málem zabili. Vědí, že jednoho dne povstanou jejich potomci, kteří budou mít dost síly dokončit to, co mělo být vyřešeno už dávno.

1. kapitola

Seděla na parapetu okna svého pokoje a zaujatě pozorovala dění na dětském hřišti, které bylo kousek od domu. Její mysl byla naprosto prázdná. Ticho většinu lidí děsí - jen proto, že je nutí k přemýšlení nad uplynulým časem, nad spáchanými chybami. Ona měla ticho ráda. Ticho a klid. A taky samotu. Vždy byla sama, nikdy nepoznala pocit rodiny, štěstí a lásky. Ano, její opatrovnice se o ni starala jako o vlastní, ale nedokázala nahradit mateřskou lásku.

Zavrtěla hlavou a pár vlasů se tím pohybem uvolnilo z drdolu, který si uvázala na temeni hlavy.

Byl čas.

A tak se s povzdechem zvedla, protáhla ztuhlé končetiny a šla se připravit. Na město pomalu padala noc, díky které bude muset jít udělat něco, co k smrti nenávidí. Bude muset zabít.

Říká se, že smrt prostě porazit nemůžeme, ale co když to není pravda a ten, který to vypustil z úst, prostě jen lhal? No, nebyla by to nádhera? Zabránit milované osobě, aby odešla na onu stranu a zůstala s námi až do našich posledních minut?

Jenže takhle to prostě nefunguje. I když se tomu snažila bránit, jak jen mohla, k ničemu jí to nebylo. Život je prostě ludra a dělá si s námi, co jen chce.

Ještě před dveřmi si přitáhla bundu až k bradě a kapuci stáhla do obličeje. Takhle ji aspoň nikdo neuvidí. Skousla si ret a vyšla z tepla do zimy.

Venku foukal mrazivý větřík. Bylo to dost nepříjemné, ale něco, co se naprosto shodovalo s teplotami v říjnu.

Neměla strach, že by jí snad její pěstounka vynadala nebo něco podobného. Ona totiž věděla, že Sofia není obyčejné dítě. Věděla, že jednoho dne bude muset naplnit svůj osud. Ano, spousta lidí považovali její tetu za poblázněnou podivínku věčně zahrabanou ve svých tarotových kartách a obrazcích ve skleněné kouli.

Jenže obě věděly, že tohle je prostě něco, co dostali jako dar a nemohou se ho jen tak vzdát. A tím, že se s tím smířili a přijali to jako fakt, se jejich budoucnost stala novější, napínavější a hlavně snesitelnější.

Sofia prošla kolem zchátralého domu, který tam na tom místě stojí už pěknou řadu let, a odbočila za roh. Přešla silnici a pokračovala po chodníku dál na sever.

Na ulicích nikdo nebyl, za okny domů, které míjela, hrála televize a lidé za ní se živě bavili o obyčejných všedních věcech.

S dalším povzdechem objala trup pažemi, aby se trochu zahřála, a znovu přešla silnici. Byla na místě.

Za světlounce zelenými závěsy bylo vidět rožnuté světlo. Nebyla si jistá, jestli je to lepší nebo ne, a tak se potichu jako tma dopravila až k domovním dveřím.

Bylo zvláštní, jak při plnění svého poslání dokázala ovládat různé věci – určité výhody, které rozhodně nebyly na škodu. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

Dnes tenhle proces dělala nějak moc často. Zatřepala hlavou a zlehka se dotkla dveří. Ty se tiše bez sebemenšího zavrzání otevřely a ona vešla dovnitř. Tohle nikdo vidět nemohl, ačkoli to bylo rozhodně viditelné. Procházení dveřmi se nikdy naučit nedokázala, takže si musela vystačit jen s tím, co dokázala – být neviditelná.

Tohle rozhodně nedokázala jako obyčejná studentka, za kterou se vydávala, ale jako Posel – pro ně to bylo vcelku snadné.

Prošla chodbičkou až k oné prosvětlené místnosti. Byl to malý obývací pokojík se starou televizí, pohovkou a párem křesel. A zrovna v jednom z nich seděla ona. Starší paní ve věku Sofiiny babičky, kdyby tedy nějakou měla. V klíně jí spočívala kniha, kterou četla, než usnula.

Teď už ale nespala, tedy vlastně ano, ale trochu jinak. Teď už neměla šanci se probrat a vidět tak vycházet slunce na začátku nového dne. Sofie k ní přistoupila – dávala si přitom pozor, aby do něčeho nevrazila – a dotkla se jejího ramene.

Paní něco zamumlala a otevřela oči. Zmateně se dívala kolem sebe, a když přejela pohledem celý pokoj, zastavila se na dívce.

Na čele se jí udělala vráska a chvíli tam zůstala, než si paní uvědomila, kdo Sofia vlastně je. Pak se s povzdechem postavila na nejisté nohy a do ruky vzala hůl.

„Půjdeme?“ zeptala se chraptivě. Sofia se na ni jen shovívavě usmála a nabídla jí rámě. Tohle byl ten čas říct něco přívětivého, laskavého, ale ona věděla, že to nemá smysl. Slova by nikoho neuklidnily.

A tak s paní vykročila do noci stejně jako ona předtím.

Na ulici před domem se stále nic nezměnilo, snad jen byla ještě větší zima. Sofia měla nutkání přitisknout bundu ještě blíž k tělu, ale neudělala to z jednoho prostého důvodu – musela by pustit ruku paní, která šla po jejím boku. Proč to ale nechtěla udělat? Protože věděla, že v tuhle chvíli by neměla být sama, teď ji potřebovala cítit blízko sebe.

Ano, znělo to zvláštně.

„Kdo se teď postará o moje kočky? A kdo nakrmí rybičky?“ přemýšlela stará paní nahlas. Bylo moc pěkné, že i když umřela, dělala si starost o další životy. Takové… šlechetné.

„Jsem si jistá, že se o ně někdo postará,“ zamumlala Sofia a povzbudivě stiskla ženě ruku. Ta si povzdechla a zpomalila. Těžce se jí dýchalo a sama poznala, že už to přichází. Nechtěla vědět, co se s ní bude dít dál, a tak se nechala jen vést tmavou ulicí.

Pomalu se měnila na mlhu, která byla sotva patrná. Říká se, že když duše odchází na druhou stranu, vidí světlo a tunel. Ale tady to takhle nefunguje. Duše prostě začne pomalu pozvolna blikat, až přestane i to, a zmizí. Je to smutné, ale alespoň to nebolí.

Sofia vydechla a až teď si uvědomila, že celou tu dobu měla zadržený dech. Skousla si ret, a aniž by se otočila nebo zpomalila, vydala se na druhou stranu ulice.

Nechtěla se hned vracet domů, takže se rozhodla, že si cestu prodlouží o pár ulic dál na sever a dojde k domu z druhé strany. Nechtěla nad ničím přemýšlet, ale to ticho a vlastní dech ji k tomu vlastně pobídly samy.

Vrátila se k okamžiku, kdy se jako malá probrala v cizím domě a nad ní se skláněla cizí žena. Byla zmatená a bála se. Kdo byla ta žena, která se na ni dívala s přívětivým úsměvem a starostlivýma očima, kolem kterých měla vrásky? A proč není doma se svojí – S kým? S kým by měla být? A kdo vlastně je? Proč si nic nepamatuje?

Vyděšeně si přitáhla peřinu až k bradě a rychle přelétla očima pokoj. Když zjistila, že nikde není nic neobvyklého, kromě houpacího křesla vedle dveří, zavřela oči a její čelo se svraštilo, jak se snažila vzpomenout si na svoji minulost.

Ale nešlo to. Nic. Jako by žádná nebyla.

Když znovu otevřela oči, ta cizí žena měla obličej těsně u toho jejího a vyděšeně se dívala po jejím obličeji, jak se snažila najít nějaké známky dívčiných myšlenek.

„Neboj se, malá, já ti neublížím,“ zašeptala. Když dívenka neodpovídala, žena se na ni znovu usmála a zeptala se: „Jak se jmenuješ, děvenko?“

A když dívka zamumlala polohlasem, že neví, žena se mírně zamračila a trošku odtáhla. Cože to nebohé dítě právě řeklo? divila se v duchu. Nezná svoje vlastní jméno?

A v tu chvíli se Sofia vrátila zpátky do tmy a zimy, která byla stále kolem ní. Než si stačila všechno pořádně uvědomit, narazila do někoho a spadla na zem.

Párkrát zmateně zamrkala a podívala se kolem sebe. Když jí došlo, co se stalo, a chtěla se zvednout, už se k ní natahovala mužská ruka a nabízela jí pomoc.

Nevěřícně vyvalila oči a instinktivně se odtáhla o trošku dál. Rychleji, než by to dokázal obyčejný smrtelník zaznamenat, vyskočila na nohy a trochu se přikrčila před cizím mužem.

Pouliční světlo na něj vrhalo zvláštní stín, ale ani to ji nezabránilo si ho prohlédnout. Vysoký mladý muž, vypracovaná postava, která se rýsovala pod množstvím oblečení, symetrický obličej s černými vlasy. Vypadal přesně jako ti nagelovaní borci, co si myslí, že jim leží celý svět u nohou.

Ušklíbla se a ruce, které měla nevědomky zatnuté v pěst, povolila. Nic si na ni nezkusí, a kdyby náhodou ano, byla si jistá, že mu uteče.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Koutky úst mu zacukaly, když skončil s její prohlídkou - protože i on si ji pořádně prohlédl. A to, co viděl, ho uspokojilo. Byla to typická maloměstská holka, co věří v osudovou lásku a pana dokonalého. Bude lehké ji dostat, pomyslel si a tentokrát se jeho rty zvedly do sebevědomého úsměvu.

„Seš v pohodě?“ zeptal se znovu.

Sofia pocítila tik v ruce. Tón, který použil, ji naštval. Copak je nějaká holka ulice, aby s ní takhle mluvil? A tak jen svěsila ramena a povzdechla si. Byla jí zima a chtěla domů. Místo toho ji tady zdržoval nějakej cizí týpek, co nevěděl, jak se chovat.

Chtěla se proměnit a zmizet společně s mlhou, která pomalu padala na okolí, ale věděla, že nemůže. On je člověk, takže by si jistě všiml dívky, která před ním stála a během minuty z ničeho nic zmizela.

Ale mohla by mu utéct. Když tuhle myšlenku zpracovala pořádně, zdála se jako ideální. A tak se sladce usmála – tak, jak to uměla jen ona – a řekla:

„Dovolíš?“ Aniž by počkala na reakci nebo nějakou odpověď, obešla ho a spěšným krokem se vydala domů.

≡ >

Autor: martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování