Slzy v očích - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Malá Claire se bojí. Čeho? A kdo jsou ti zvláštní lidé, co je pozorují ze stínů lesa?

26.09.2011 (16:00) • martisek • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 826×

6. kapitola

Budík vydal dlouhý táhlý zvuk a probral tak Sebastiana. Ležel podivně skroucený na malé posteli, deku zkopanou v nohách. Něco neurčitého, co se velice podobalo nadávce, zavrčel, přetočil se na druhý bok a znovu zavřel oči.

Ještě několik minut tak zůstal, dokud si neuvědomil, že by měl vážně vstát. Nechtělo se mu, ale kdo taky vstával dobrovolně, že?

Nijak moc se nezalamoval svým vzhledem. Prostě na sebe natáhl první oblečení, které mu vlezlo pod ruky, a při cestě do kuchyně se zastavil v koupelně. Tahle místnost pro něj neznamenalo to, co pro holky. I když to je celkem jasná věc.

V celém domě bylo podivné ticho. To bylo divné… a hlavně podezřelé. Když si chystal snídani, zamračil se. Stále se nic nedělo. Proč jeho sestra dávno nevstává? Vždyť ví, že ji veze do školky on, a že pak musí dopravit do školy i sebe.

Počkal ještě chvilku a pak se vydal do pokoje sestry. Jestli zaspala a on na ni bude muset čekat, uvidí!

Jenže Sebastian nepočítal s tím, že jeho sestra nebude ve své posteli. A už vůbec ne s tím, kde a v jakém stavu ji najde.

Seděla v jediném rohu místnosti, kde nebyl nábytek. Hlavu měla zastrčenou mezi ramínky, uslzené oči upoutávaly pozornost i tím, jak se pod nimi rýsovaly temné kruhy.

Když uviděla bratra, jak si ji vyděšeně prohlíží, jen se víc přitiskla ke zdi, jako by s ní chtěla splynout.

Co má udělat? Jak jí může pomoct?

„Claire?“ oslovil svoji sestru šeptem a udělal několik malých a velice pomalých kroků k ní. Její paže, obtočené kolem kolínek, se posunuly směrem k podlaze a dívka se ještě víc schoulila do klubíčka.

„Claire,“ zkusil to znovu. Tentokrát si klekl, aby byly jejich hlavy na stejné úrovni. „Děje se něco?“

Přikývla a skousla si ret. Popotáhla nosem a teprve potom zamumlala odpověď. „Hrozně se bojím.“

„Čeho?“

Její hlas byl sotva slyšitelný šepot. „Bubáka, víš. On je pořád se mnou. Ve snech. A nechce odejít. I Mazlík se ho bojí.“ Aby mu dodala důkaz, ukázala na svého plyšového medvěda, který se tiskl k jejímu boku.

Sebastian se pořádně nadechl, aby si tak promyslel, co dělat. Pak se na sestru usmál, přiblížil se po kolenech k ní a zvedl ji do náruče.

„Tak víš co? Dneska si uděláme pyžamovej den, jo?“ Aniž by nějak počkal na její odpověď, odnesl ji do kuchyně a posadil za jídelní stůl.

„Co by sis dala na snídani?“ zeptal se. Claire posadila Mazlíka na druhou židli a podívala se na bratra.

„Krupišnou kaši.“ Claire nevinně zamrkala. Sebastian se s povzdechem otočil k lince a dal vařit mléko. Možná jsem se jí neměl ptát, pomyslel si.

A když do sebe Claire cpala několikátou lžíci a tvářila se u toho nadmíru spokojeně, otočil se opět k lince a do hrnku s čajem nasypal rozdrcený prášek na spaní. Nebyl si jistý, jestli to může dát někomu jako je ona, ale doufal, že v malém množství jí to neublíží.

Poté co se najedla a poctivě vypila všechen čaj, ji vzal opět do náruče a odnesl do pokoje. Počkal, dokud si Mazlíka nepřitiskla k hrudi a přikryl je. Sedl si na kraj postele, do ruky vzal jednu z mála knížek, kterou tady měla.

Četl jí do doby, dokud se jí oči nezavřely a hrudníček se pravidelně nezvedal v hlubokém spánku. Snad se konečně prospí, pomyslel si. Zvedl se a potichu opustil místnost. Dveře nechal otevřené pro případ, že by křičela.

U sebe se převlékl do něčeho pohodlnějšího a s notebookem se vrátil k ní.

Dnes se ve škole holt neukáže.

***

Sofia se nepřítomně proplétala školními chodbami a snažila se nějak zabavit svoji mysl. Bylo něco málo po poledni a ona ho stále nepotkala. Nebyl snad ve škole? Stalo se mu něco?

S žaludkem nervózně staženým se snažila myslet na něco hezčího, povzbuzujícího. Jenže byl problém v tom, že o ničem takovém nevěděla.

Povzdechla si a zahnula do dveří učebny. Biologie byla jedním z mála předmětů, který nesnášela. Příroda se jí líbila, ale nesměla ji probírat tou vědeckou stránkou. To pro ni byla nuda.

A tak nebylo divu, že si celou hodinu kreslila do sešitu neurčitá kolečka a čtverečky místo zápisu. Však ona tu následnou písemnou práci nějak zvládne.

Odpoledne překvapivě nepršelo. Teploty sice nebyly na plavky, ale rozhodně to bylo po té zimě a dešti velice milé zpestření. Tentokrát šla rovnou domů, nikde se nezastavovala. Věděla, že Molly má dnes službu v nemocnici, takže doma bude sama.

Domovní dveře přivřela hlasitěji, než bylo nutné, ale nikdo ji za to neokřiknul. Ušklíbla se, přičemž si sundala bundu. Měla chuť si zpívat, ale vzhledem k tomu, že to nebylo něco, co by se dalo poslouchat, spokojila se s pískáním.

V lednici si vzala pomerančový džus a vydala se do obýváku. Televizi sice neměla nijak moc ráda, ale dnes nechtěla nic dělat, jen se flákat. Předtím, než se usadila na sedačce, otevřela jedno z velkých oken.

Čerstvý vzduch prolétl místností a rozvířil její vlasy. S úsměvem pustila televizi a zabořila se do sedačky. Tak a dnes je o zábavu postaráno, pomyslela si.

Telefon na chodbě hlasitě zvonil a probral tak Sofii ze spánku. Dezorientovaně se rozhlížela kolem sebe a snažila se určit, odkud se to ozývá.

Televize stále hrála. V pokoji byla nesnesitelná zima, stále otevřeným oknem proudil dovnitř chladný večerní větřík a rozdrkotal Sofiiny zuby.

Párkrát zamrkala a se zabručením, které bylo směřováno na adresu onoho přístroje, se vydala telefon vzít. Jenže jak už to bývá, než se k němu dostala, zvonit přestal.

A tak se vrátila do obývacího pokoje, televizi vypnula a při cestě do pokoje se stavila v kuchyni, aby si vzala něco k večeři. Přestože se před několika minutami probrala, cítila únavu. Oči se jí klížily, ruce i nohy vážily snad několik kilo.

A ani studená sprcha jí nepomohla tak, jak doufala. Jen si tedy nachystala věci do školy, přečetla některé poznámky, které by mohla následující den potřebovat, a zalezla do postele.

Usnula jen pár minut potom, takže ani neslyšela domovní dveře, které se hlasitě přirazily na své místo. Molly se vrátila z práce.

***

Unaveně očima přejela kuchyň a uvědomila si, že Sofia zase nic neudělala. Přeci jsem jí říkala, aby poklidila, ne? V chodbě sundala kabát a po schodech se vydala do patra.

Prudce otevřela dveře jejího pokoje rozhodnutá jí vynadat, ale když ji do očí zasáhla tma, leknutím zatajila dech. Není doma? Natáhla ruku do míst, kde měl být vypínač, a rozsvítila.

Molly si myslela, že zase někde vybírá duše, ale místo toho ležela v posteli, zamotaná ve spoustě přikrývek. Zlost ji přešla jako mávnutím proutku. Místo toho se k ní přiblížila a starostlivě jí sáhla na čelo.

Nelíbilo se jí, jak Sofia poslední dobou vypadá. Přestože ji před pár dny nechala doma, aby se pořádně vyspala, teď na její strhané tváři nebyl vidět žádný uspokojující výsledek.

S povzdechem ruku spustila podél těla, otočila se a šla do kuchyně. Bude si s ní muset promluvit o návštěvě lékaře. Co kdyby to bylo něco vážného?

***

Sebastian si četl knihu. Bylo už odpoledne, nebe postupně tmavlo. Jeho sestra stále tiše chrupkala v posteli, přikrytá peřinou. Sebastian ji každou chvíli kontroloval. Měl špatný pocit z toho, že ji tak obelhal a nacpal do ní prášky, ale prostě nevěděl jak dál. Bolelo ho sledovat, jak kruhy pod očima fialoví, jak ji nohy sotva udrží, kdykoli se na ně postaví. Možná by si o svých snech měla s někým promluvit… S nějakým odborníkem, psychologem.

Jakmile ho tahle myšlenka napadla, nechápal, proč mu to nedošlo dřív. Ona potřebovala pomoc. A ne jen tak ledajakou. Proboha, vždyť je to dítě! Neměla by se bát snů.

Claire něco zamumlala a škubla sebou. Přikrývka se svezla z jejích rukou. Sebastian na chvíli zaváhal. Zdá se jí snad něco?

Když sebou škubla znovu – víc než předtím - rychle překonal vzdálenost k posteli. Tentokrát už rozeznával jednotlivá slova jako: …nechci… nemůžeš… prosím, ne, to bolí…

Opatrně ji chytil za ramena a mírně zatřásl. „Claire! No tak, probuď se,“ mumlal. Sedl si na kraj postele a znovu to zopakoval, jen s větší intenzitou. „Claire!“

Jeho sestra otevřela oči a párkrát zamrkala. Trhla sebou, jak se pokusila vysvobodit z paží svého bratra v domnění, že je to ten bubák ze snu. Nebyl. Vtáhla vzduch do plic tak rychle, jako by ho snad chtěla polknout.

Sebastian si ji přitáhl k hrudi a objal ji. Rukama ji pevně svíral u sebe, aby věděla, že není sama. Hladil ji po vláscích a šeptal, že bude všechno dobré, a že se to zpraví.

Claire těm slovům moc nerozuměla – a v podstatě to bylo úplně jedno, protože ona potřebovala hlavně cítit bezpečí. Bezpečí a lásku, kterou celé svoje dětství nepoznala.

***

Jakmile ráno otevřela oči, měla pocit, že je na houpačce. Všechno se s ní motalo, jako by večer předtím byla někde popíjet alkohol. Nebyla si jistá, jestli je doma, nebo někde jinde. Ale když ticho v pokoji opět přerušil otravný budík, došlo jí, že je skutečně ve své posteli.

Posadila se, ale když se bolest hlavy znásobila, jen sebou unaveně pleskla zpátky do peřin. Příště by možná měla vynechat procházky v dešti. Očividně to jejímu tělu neprospívá. Přestože to bylo předevčírem, nejspíš to byly jen nějaké pozůstatky.

Po nějaké době, kdy si uvědomila, že skutečně nepůjde do školy, zavřela oči a s úsměvem na rtech opět usnula.

Něčí ruka ji vytáhla zpátky k vědomí. Zmučeně zaskučela a měla v plánu onu osobu počastovat ne příliš lichotivými slovy. Sice si snem nebyla jistá, přesto věděla, že to bylo něco moc hezkého a díky tomu se teď tvářila… no, jako zamilovaná puberťačka.

Molly, která se ji rozhodla vzbudit, protože očividně toho sama nebyla schopná, se nechápavě zamračila. Proč se na ni usmívá? pomyslela si. Tohle nikdy předtím nedělala. A už vůbec ne potom, co ji probrala.

Sofia si uvědomila, proč se vlastně rozhodla zůstat doma, a automaticky si dala ruku před ústa. Pro její žaludek tohle zřejmě nebyly nejlepší možné pohyby. Koutky úst jí zase poklesly a obličej ztratil všechnu možnou barvu.

Molly se na Sofii zamračila, ale hned na to nasadila shovívavý úsměv a otevřela ústa, aby pronesla řeč na téma zdravotní stav a lékařské vyšetření, které si tak dlouho a pracně připravovala, ale Sofia ji umlčela jasným zasyčením.

„Nikam nepůjdu. Nic mi není, jsem jen unavená. Pár hodin v posteli a budu jako rybička.“ Když uviděla, jak se Molly opět nadechuje, dodala: „Vážně jsem naprosto v pořádku.“

Nebyla. A Molly to věděla. Ale stejně tak věděla, že Sofia je tvrdohlavá a jen tak ji k něčemu nedonutí. S povzdechem zvedla ruce na znamení, že se vzdává, a s poznámkou o všeznalých puberťácích odešla z pokoje.

Sofia se vrátila do původní pozice, v jaké ji její pěstounka našla, a zadívala se na strop. Přemýšlela, jestli by nebylo špatné vymalovat. Jenže na to by si s největší pravděpodobností museli někoho najmout a to nepřipadalo jaksi v úvahu.

Povzdechla si a zavřela oči. Už jí bylo líp, žaludek se uklidnil, ale i tak měla pocit, že její hlava má objem pátracího balónu. Chvíli zvažovala pro a proti návštěvě v nemocnici a následně se se zamručením překulila na bok.

„Na všechno se můžu vykašlat,“ zamumlala a přitáhla si peřinu až k bradě. Dneska prostě nic nebude.

A ani nikdy jindy.

Druhý den ráno vstala, převlékla se z pyžama a přes koupelnu, kde upravila svůj zevnějšek z amazonky na někoho alespoň trochu podobajícího se člověku, se vydala do kuchyně. Molly ještě spala.

Rychle naškrábala vzkaz, že šla do školy a dorazí odpoledne, a vyrazila z domu. Měla ještě spoustu času, ale ono neublíží přijít někdy včas, že.

Na parkovišti skoro nikdo nebyl, což vzhledem k hodinám nebylo zase tak zvláštní. Sofia odmítla sedět venku na lavičkách a mrznout, takže se vydala do třídy a zabrala si jednu ze zadních lavic.

Spolužáci se postupně ploužili dovnitř a sedali si na svá místa. Sofia s každým otevřením dveří k nim vrhla rychlý pohled a následně svoje chování ospravedlňovala myšlenkou, že ho nevyhlíží, pouze hlídá jeho příchod, aby se na něj mohla připravit.

Ale on nepřišel. Ani na dalších hodinách, které měli spolu, se neukázal. Cítila se podivně neklidná – přeci jen, už ho neviděla nějaký ten den. Při posledních vyučovacích hodinách hodila jeho nepřítomnost za hlavu a jen se snažila očima posunout ručičku hodin kupředu. Tak strašně odtud chtěla vypadnout.

Když se jí přání konečně splnilo, vyběhla ze dveří jako velká voda. Sice Molly napsala na vzkaz, že dorazí odpoledne, ale jí se domů ještě nechtělo. Co tam, že?

A tak se raději vydala do toho parku, kde už kdysi byla. Houpačky a prolézačky – to bylo její. Možná byla na takové věci až moc velká, ale rozhodně si čas od času připadala spíš jako dítě.

Na rohu ulice zahnula, a když ji od toho místa dělilo jen několik kroků, zastavila se. Tu postavu, otočenou k ní zády, znám! uvědomila si. Brada jí mírně poklesla, jak se snažila překonat šok z poznání. Určitě je to on.

„Ještě víc!“ vypískl dětský hlásek, který ji v její domněnce jen utvrdil. Tohle snad nemůže být ani náhoda!

Došla až k nim. Svůj výraz mezitím vrátila do toho původního.

Odkašlala si a počkala, dokud si jí nevšimnou. Sebastian se rychle otočil a zmatenost v jeho obličeji nahradil arogantní úšklebek. Je možné, že se tak tváří jen v mojí přítomnosti?

***

„Ahoj!“ vykřikla Claire a už se s velkým úsměvem hrnula k Sofii. Ta o krok ustoupila dozadu, jak ji síla nárazu té malé holky překvapila. Claire ji objala pažemi, aniž by si všimla, že Sofii sahá někam do půlky stehen.

„Brácha je děsnej bručoun,“ žalovala v zápětí. „A ani mě nechce pořádně rozhoupat.“

Sofia se shovívavě usmála, vzala dívenku za ruku a odvedla k houpačce. „Tak mu ukážeme, jak se to má správně dělat, jo?“ Claire nadšeně vypískla a poskočila na houpačce, na kterou se mezitím stačila posadit.

Sebastian stál opřený o jednu z tyčí, která držela houpačku stabilní, ruce zastrčené hluboko v kapsách džínů. Ta holka ho snad nikdy nepřestane udivovat. Vypadalo to, že to s dětmi vážně umí. Nejspíš ho to ani nemělo nijak překvapovat, ale nešlo to. Ona byla něčím zvláštní.

Stála naproti němu – z druhé strany houpačky – a držela řetízek v ruce, aby jeho sestru rozhoupala víc. Claire křičela Víc, víc! ale ona ji ignorovala. Místo na ni se dívala na Sebastiana - jako by viděla na úplné dno.

„Co je?“ zeptal se roztřeseně a prohlédl si oblečení, jestli není někde špinavý. Sofia se tomu jen zasmála a zakroutila hlavou.

„Nic.“

Sebastian pokrčil obočí a ušklíbl se. Ta holka je prostě… jiná. Ale i když si o ní myslel svoje, byl rád, že je tady s ním. A s Claire.

Poslední dobou byla péče o ni dost namáhající a vyčerpávající a on ještě nebyl ochoten ze své hlavy vymazat nápad o návštěvě nějakého specialisty. Ještě ne.

„Jéé!“ zakřičela Claire a vesele se zasmála, když ji Sofia rozhoupala ještě víc. Jenže pak uviděla jejího bratra, jak se na ně mračí, a tak houpačku postupně zpomalovala. Přeci jen nechtěla, aby tady na ni křičel.

Pak, když se Claire houpala sama, sedla si Sofia vedle ní a sledovala špičky svých bot.

Měla by jít domů. Měla by vyležet tu chřipku, nebo co to na ni lezlo. Ale nedokázala se přinutit k tomu, aby se zvedla a nechala nohy odvést ji do toho domu, který ji poslední dobou připadal spíše jako vězení.

Sebastian se mezitím neslyšně přesunul z druhé strany houpačky – k druhé opěrné tyči, aby jí byl blíž.

„Nechápu, jak to děláš, ale když jsi někde poblíž, je jako vyměněná,“ zamumlal Sebastian potichu tak, aby ho jeho sestra neslyšela. Ta si mezitím všimla houpající zebry, která byla o kousek dál a rozběhla se k ní.

Sofia zvedla oči a zmateně zamrkala. „Eh, promiň, cože?“ zeptala se. Přišlo jí, jako by nějak špatně slyšela.

„Taky to nechápu, ale prostě… s tebou je taková uvolněnější. Spokojenější. Nechápu to.“ Ušklíbl se a očima střelil na Sofii. Ta ho celou dobu sledovala, a tak, když se na ni podíval on, měla pocit, jako by se právě celej svět zastavil a zůstali jen oni dva.

***

Dva páry očí sledovaly celou scénu před sebou. Skrytí před zraky ostatních tak, aby o nich nevěděla ani myš. Pro někoho jako byli oni, to nebylo nic těžkého, spíše něco přirozeného, naprosto běžného.

Jen jejich spojené ruce a paže, dotýkající se po celé délce, dokazovaly, že mezi nimi něco bude.

Spokojenost z nich přímo sálala. Viděli tu dívku, její zrzavé vlasy vlály v lehkém větříku, jak jí na tváři pohrává jemný úsměv. A toho kluka! Sálal z něj potencionál.

Ženě se rty roztáhly do zlověstného šklebu. Z něj by mohlo něco být, pomyslela si. Mohl by se k nim přidat, přeci jen, vypadá to, že jsou do sebe ti dva zamilovaní a ona nemůže dopustit, aby dva milence rozdělila, že.

Tichoučce se zasmála a přimhouřila oči. Její druh se pod tím smíchem přikrčil a obočí se mu zkrabatilo. Bál se, co jeho ženu zase napadlo. Ona byla ten typ osoby, který se ničeho nelekne a vyřešení problému jakýmkoli způsobem jí nedělalo sebemenší problém. Hlavně když měla volnou cestu pro svoje další intriky.

„Půjdeme,“ zamumlal muž a mírným tlakem zatahal za její ruku. „Přijdeme zase jindy. Už víme, kde je, a že je v pořádku. Zatím je ještě čas, ne?“

Žena přikývla, oči nespouštějíc z osob na dětském hřišti. Však se brzy uvidí, no ne? pomyslela si.

Autor: martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování