OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slzy v očích - 3. kapitola

19.05.2011 (17:00) • martisek • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 890×

3. kapitola

S hloučkem svých nových přátel stál u auta a poslouchal jejich plány na páteční večer. Byl si jistý, že se k nim přidá, a tak to pro něj nebylo zase až tak důležité téma. Na to, aby zjistil detaily, bude ještě čas.

Takže s klidnou duší mohl sledovat tu zvláštní dívenku, jak s úsměvem jde po chodníku směrem k silnici. Byla tak drobná a malá, že by ji mohl snadno přehlédnout, ale ono to nějak prostě nešlo. Jeho oči ji vyhledávaly automaticky. Přestože nebyla nijak výjimečná, on jí věnoval až nepochopitelnou pozornost.

S ušklíbnutím se podíval na jednu z blondýnek, která se o něj nenápadně, ale přesto dost vtíravě, opírala. Nevadilo mu to, tedy ne natolik, aby ji odstrčil. Pozornost dívek mu dělalo moc dobře. Jeho dušička téměř létala.

„Takže půjdeš s náma taky, Sebe?“ zeptal se ho jeden z kluků, jehož jméno Sebastianovi vypadlo.

„Jasně,“ zazubil se na něj a koutkem oka sledoval dívku, jak se na chvilku zastavila uprostřed chodníku a poté se svěšenou hlavou a shrbenými rameny zamířila na druhou stranu než předtím.

Proč?

Ještě chvíli stál v hloučku studentů a povídal si s nimi, ale nakonec mu to stejně nedalo. A tak se rozloučil, s věrohodnou výmluvou nasedl do svého auta, a vyjel stejným směrem, jakým šla ona.

Nebyl si jistý, kudy přesně mohla jít, takže jen neurčitě projížděl ulicemi a očima klouzal po okolí.

Zahnul na další ulici a uviděl ji. Nechápal, proč se houpe na té houpačce, když prší. Ani jak může zírat na špičky svých bot i ve chvíli, kdy pár metrů od ní srazilo auto nějaké dítě.

Zajel ke krajnici a zastavil, protože se za ním rozblikal majáček policejního auta. Zvědavci postávali kolem a bezohledně zírali na krev. Bylo jasné, že dítě srážku nepřežilo.

Samozřejmě si to žádalo soucit a spoustu dalších reakcí, ale on teď nedokázal věnovat pozornost nikomu jinému, než té dívce na houpačce.

Chtěl jít k ní a obejmout ji. Jen si ji na chvilku opřít o hruď a utěšit. Nic víc. Ale když vzal za kliku a vystoupil, došlo mu, co se chystá udělat. Zarazil se a bez přílišné pozornosti zavřel dveře auta. Zůstal opřený o kapotu, oči nespouštějíc z ní.

Nemůže si dovolit dělat chyby. A setkat se s ní, je rozhodně chyba. Nechápal, kde se v něm berou všechny tyhle emoce. Vždyť nikdy takový nebyl. Nikdy se nestaral o nic jiného než sebe – a občas svoji malou sestřičku.

Dívka se narovnala v zádech, jako by spolkla pravítko, ale neotočila se. Dál zarytě koukala před sebe, naprosto ignorujíc fakt, že jí moknou vlasy.

Sebastian už se zase viděl, jak jde k ní, pomáhá jí vstát a schovává ve své náruči před deštěm. A stejně jako předtím se zhluboka nadechl a s posledním pohledem jejím směrem nasedl do auta a vyjel ulicemi domů.

Před domem zaparkoval ve stejnou chvíli jako jeho otec. Doufal, že dnes se s ním nepotká, že dnes třeba zůstane v práci dlouho do noci, ale nestalo se. A tak se svěšenými rameny vzal batoh a vystoupil.

Jeho otec mu nebyl vůbec podobný. I když to byl stejný morous a cholerik, vzhledem nevypadali jako příbuzní. Vysoká robustná postava oblečená vždy v obleku s pracně uvázanou kravatou. Světle hnědé vlasy a zelené oči. To byl on – Peter Holer. Otec a živitel rodiny. Vždy si dokázal sjednat respekt a uznání. Nejen kolegů, ale i jeho vlastní rodiny. Pokud jste ho potkali večer na ulici, báli jste se. I když to se často nestávalo, protože řekněme si upřímně, kdo z podnikatelů chodí pěšky?

Bylo to od Sebastiana hnusné, ale tajně doufal, že on jeho skutečným otcem není.

Zamknul auto, a aniž by otci věnoval pohled nebo pozdrav, vešel do domu. Někde z horního patra se ozývala hudba, což znamenalo, že jeho matka je taky doma. S povzdechem prošel chodbou a po schodech zamířil do svého pokoje.

Některé dny byly pro Sebastiana peklem. Matka, která se jmenovala Katerin, byla malířka, a tak ji výchova dětí moc nebavila. Barvy a představy – to bylo její. Takže logicky starost o vše zbývala na Peterovi. Jenže ten měl svoji práci a ambice, kterých chtěl dosáhnout.

Ve výsledku se tomu tady kolem ani nedalo říkat rodinná domácnost, protože ta tady rozhodně chyběla. Nebylo nic, co by tohle mohlo změnit – a to bylo nějak špatně.

Kdo měl učit jeho malou sestřičku číst, psát nebo počítat? Kdo ji měl naučit, jak se starat o svoje věci? Kdo ji vysvětlil, že pohádky jsou jen v knížkách a ona princezna není? Nikdo. Nikdo neměl čas, aby jí to řekl, aby s ní komunikoval.

Sebastian na tom byl podobně. V podstatě se musel naučit starat sám o sebe. Naučit se, jak si všechno udělat sám, aby nebyl na nikom závislý.

Tašku hodil vedle dveří, třemi dlouhými kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od neustlané postele, a padl na ni jako hadrový panák.

Jenže když se po chvilce domem rozlehl otcův hlasitý řev, jedna nadávka a Sebastianovo jméno, s povzdechem se zvedl. Sundal si bundu a hodil ji přes židli u stolu.

Pomalým krokem se vydal do obýváku, odkud se Peterův hlas ozýval.

„Ano?“ zamumlal tiše. Otrávení v hlase úspěšně potlačil.

„Ukliď v kuchyni, je tam strašnej bordel.“ Sebastian počkal, jestli něco dodá, ale když si zapnul televizi, rozvázal kravatu a nohy hodil na stolek, byl to jasný pokyn k odchodu.

Sofia se houpala na houpačce a tiše si pobrukovala neznámou melodii. Lidi za jejími zády ji rušili, ale ona to ignorovala. Stejně jako déšť, který jí máčel vlasy. Neplakala. Na to už neměla síly a ani chuť. Naučila se obrnit před vším, co by ji mohlo zradit – slzy, strach nebo třeba i nějaké příjemné pocity jako třeba vyjadřování lásky.

Dokázala poděkovat, poprosit, ale věty typu: „Jsem ráda, že tě mám.“ Říkat neuměla. Nikdy ji to nešlo a ani si nepamatovala, že by to v její minulosti bylo někdy jinak.

Sebastian stál stále na stejném místě. Už několik minut. A nic nedělal. Jen stál a koukal. Koukal na Sofii. Věděla to – cítila jeho pohled na svých zádech, ale odmítala se otočit. To neudělá. Ne.

Po několika minutách uslyšela bouchnutí dveří a následné nastartování auta. Teprve když si byla jistá, že odjel, otočila se tím směrem. Nic, co by nasvědčovalo jeho přítomnosti, tu nebylo. Jak by taky mohlo, že?

S povzdechem si přitáhla bundu blíž k tělu a vydala se domů. Tentokrát už doopravdy. Dnešek už žádnou změnu nepřinese – tím si byla jistá.

Snažila se udržet oči otevřené, zvedat nohy a dostat se tak co nejrychleji do postele. Byla unavená, protože předešlé noci toho moc nenaspala, a i když si chtěla číst jednu z oblíbených knih, bylo jí jasné, že dnes to už nezvládne.

Hned, jakmile se jako velká voda nahrnula přes práh, skopla boty a zavřela dveře. Bundu přehodila v jídelně přes židli, aby pořádně uschnula.

„Jsem doma, Molly,“ zahlaholila a promnula si oči. Chtěla tak moc spát, že ani pořádně neviděla na svoji opatrovnici. Molly po pár minutách dorazila do jídelny a se zděšením uviděla Sofii, jak sotva stojí na nohou.

„Jsi v pořádku, děvenko?“ zeptala se starostlivě, udělala několik kroků k ní a natáhla paže, aby ji v případě pádu zachytila. Sofia se unaveně usmála a zamumlala:

„V naprostém. Jen se potřebuju vyspat.“ S tím ji pomalu obešla a vydala se po schodech k sobě do pokoje. Už jen pár schodů a splní si své nynější největší přání.

Jen se převlékla do pyžama a zalezla pod peřinu. Víc toho už nezvládla.

Skučení větru a ťukání dešťových kapek o okenní tabulku ji odneslo do říše snů.

Sebastian stejně jako Sofia ležel v posteli. Na rozdíl od ní ale nemohl usnout. Vždy když zavřel oči, viděl tvář dívky. Ne jen tak obyčejnou – zrzavé vlasy se rozevlátě stáčely kolem malého obličejíčku, podivně zelené oči svítily do dálky a malé rty, které k tomu přesně pasovaly. A když si uvědomil, komu ta tvář patří, zaťal zuby a zasyčel.

Přece ho ta holka nebude otravovat pořád! Vstal a potmě přešel pokoj. Nevěděl, kam přesně jde, ani co hodlá dělat, ale vyšel z pokoje a pomalu sešel schody až k domovním dveřím.

Z věšáku sebral svoji bundu a jen v ponožkách vyšel před dveře.

Pršelo a foukal studený vítr. Byla mu zima, ale rozhodl se, že dokud nedostane ten obličej z hlavy, bude tady stát.

A tak čekal…

Když se Sofia probudila, přes závěsy ji do pokoje proudilo tlumené světlo. Došlo jí, že ty závěsy večer určitě nezatahovala ona, ale její mysl se zabývala něčím důležitějším -  jako například proč ji Molly už dávno neprobudila.

Po zhlédnutí hodin na svém mobilu vyskočila prudce na nohy. Ty zaprotestovaly a ona tak přistála zpátky v peřinách.

„Sakra,“ zamumlala a zkusila to znovu. Tentokrát se to už podařilo. Molly si nevšimla, že je tolik a ona stále nevstává? Nebo se jí snad něco stalo a proto to neudělala?

Místo aby se Sofia nachystala do školy, málem vyrazila dveře, jak se snažila dostat z pokoje. Schody brala po dvou, ale když uslyšela cinkání nádobí z kuchyně, uklidnila se. Molly je v pořádku. Ale přestože si oddechla, znovu se musela vrátit k myšlence, proč ji vlastně neprobudila.

„Dobré…,“ chvíli zaváhala, ale pak si vzpomněla kolik je, ,,poledne.“ Molly se na ní usmála od kuchyňské linky.

„Dobré, ospalče. Tady máš něco k jídlu. Ještě chvíli budu doma, ale pak budu muset vyrazit do nemocnice, dneska mám odpolední,“ řekla a ke konci věty se ušklíbla. Pracovala jako jedna z mála zdravotních sester, které v malé nemocnici byly.

Sofia si od ní vzala talířek a stáhla obočí k sobě. ,,Proč jsi mě nevzbudila? Dneska nemáme prázdniny.“ Molly se zasmála a zase na chvíli vypadala jako nějaká puberťačka. Přestože byla stejně stará jako někteří rodiče jejích spolužáků, většinou jí rozuměla víc, než kdejaká kamarádka.

„Potřebovala ses vyspat, takže sem si řekla, že jeden den v posteli ti neublíží. Navíc jsi v noci dost kašlala…“ starostlivě se na dívku zamračila a pak dodala: ,,Jakmile se najíš, vezmeš si nějaký prášek nebo kapky. Nechci, abys byla nemocná.“

Sofia protočila oči, ale poslušně přikývla. Nějaká medicínka jí rozhodně ublížit nemůže. Molly se po chvíli vzdálila s tím, že ještě něco musí dodělat, a tak nechala Sofii samotnou.

A přestože se před chvílí probudila, už se jí zase klížily oči. Při cestě do pokoje se ještě zastavila v koupelně, kde v jedné z poliček měly uschované léky, a vzala si kapky s sebou.

Chtěla si je vzít, ale jakmile její oči uviděly postel, nohy zareagovaly na pokyn mozku a už znovu usínala. Tentokrát se zvláštním pocitem u srdce.

Sebastian byl nervózní, přestože k tomu neměl sebemenší důvod. Stál na parkovišti a každou chvilku se kolem sebe rozhlédl. Sice nechápal, proč to dělá, ale nějak mu nešlo to ovlivnit.

Dnes výjimečně nepršelo, ale ani nesvítilo slunce. Teploty stále nepřesáhly patnáct stupňů, ale kdo by taky čekal něco jiného, když začínal podzim?

Znovu nervózně přejel očima přes parkoviště a s povzdechem, že nenašel to, co hledal, se vydal na svoji první hodinu. Nebyl si přesně jistý, na co vlastně čeká, co by se mělo přihodit, ale byl si jist, že až to přijde, pozná to.

Na město padala tma. Sofia otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe – zmatená a dezorientovaná. Je pořád stejný den? běželo jí zmateně hlavou. Pomalu, tak, aby neudělala stejnou chybu jako dopoledne – Vážně to bylo dnes? – se zvedla a pořádně se nadechla. Jak je možné, že prospala celý den?

Když zjistila, že v domě nikdo jiný kromě ní není, vrátila se k sobě do pokoje. Rozsvítila světlo, aby něco viděla, a povzdechla si. Chtělo by to tady poklidit, problesklo jí hlavou. Ale následně jí došlo, že na to nemá náladu. Takže jen odhrnula všechny věci na jednu stranu stolu, a s knížkou v ruce si k němu sedla.

Jenže po několika minutách si uvědomila, že i když její oči přejíždí řádky, ona sama to ani nevnímá.

S dalším povzdechem knihu zavřela a vstala. Co teď? Na procházku je nejspíš už dost pozdě, přesto… S malým úsměvem otevřela šatní skříň a vylovila z ní jedny tepláky.

Svůj vzhled zkontrolovala v zrcadle, a jelikož nevypadala jako strašidlo, popadla bundu a klíče, nazula boty a vyrazila do nočního městečka.

Pomalou chůzí se dostala až hodně daleko od domu. Přestože tady žila už dost dlouho, v téhle části ještě nebyla. Domy tady byly honosnější, pouliční osvětlení fungovalo bez jediné chybičky – a díky tomu pochopila, kde se nachází. Byla to část z města, kde žila ta lepší společnost.

S povzdechem strčila ruce do kapes a pokračovala dál, protože do toho prázdného domu se vrátit nechtěla. Po pár metrech se dostala před jeden z domů, který ji přišel nějak povědomý. Jako by ho už někde viděla.

A pak spatřila jeho.

Protočila oči. Nebylo možné, aby všechna tyhle setkání byly náhodou – prostě to musela být nějaká pošahaná hříčka osudu. Jinak se tomu ani nedalo říkat.

Stál tam – v okně toho domu – a pozoroval ji. Stejně tak jako ona jeho. Nic nedělal, jen stál a koukal.

Tahle celá situace byla dost zvláštní, ale na to, aby si tím teď - v tuhle chvíli - lámali hlavu, nebyl čas.

Nečekal, že by ji zrovna tady mohl vidět. Co dělala tak pozdě venku? A ke všemu zrovna před jeho domem? Viděl, jak rychle střelila očima ke dveřím, a pak zpátky k němu. Chtěl se za ní rozběhnout, ale něco mu říkalo, že jakmile by se odvrátil od okna, ona by zmizela.

Zhoupla se na patách, jako by zvažovala, jestli nemá utéct. Ale nakonec to stejně neudělala. Jen stála a koukala. Stejně jako on.

Pak sklonila hlavu k zemi, a když ji opět zvedla, Sebastian zalapal po dechu. Viděl bolest. Jako by v sobě nosila všechnu bolest světa a jen se snažila, aby ji nikdo neviděl. Jako by právě teď maska sklouzla.

Tentokrát už nevydržel stát na místě. Chtěl ji obejmout a utěšit. Chtěl jí pomoci, aby na to nebyla sama. A tak se odtrhl od okna, rychle seběhl schody a otevřel dveře.

A ona tam nebyla. Zmizela.

< ≡ >

Autor: martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy v očích - 3. kapitola: