OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek V.: Závěr



Poslední část první detektivní povídky z cyklu "Slzy druhé Země". Arte jako generál po boji přemítá o tom, co udělal správně a co špatně. A dochází k... inu, to si přečtěte sami. Díky všem čtenářům. :-)

V.

Za okny se rozhostila tma, která prodchla ulice Edenu odcizujícím klidem. Pouliční osvětlení ji prozařovalo tisíci majáky, nabízejícími směr chodcům, bloudícím soumrakem z přesčasů k vytouženému odpočinku domácího krbu. Není náhodou, že největší množství vražd se stane buď teď, nebo nad ránem, pomyslel si Arte. Stál ve svojí kanceláři v osmnáctém patře Úřadu a shlížel dolů do labyrintu choulícího se pod deštníkem mrakodrapů centra. Zhasnutou místnost, kterou mu dočasně svěřili, upravil v době, kdy tu začínal, k obrazu praktické skromnosti. Psací stůl, židle, skříň na spisy a obraz plachetnice. A R4 stojící v rohu. Nic víc tu nepotřeboval, i když zdejší neútulnost mu vyčítal každý, kdo sem kdy, byť na chvíli, vkročil.

„Čtyřko?" nechal svůj hlas pročísnout ohlušující ticho budovy, která patřila přes den k nejživějším ve městě. Vždycky, když tu takhle zůstával, měl pocit, jako by se intenzitou mlčení snažila vyrovnat právě s divokým denním životem. Věčné hledání protiváhy a antagonického protějšku – touha ho napodobit za trvání svojí výjimečnosti... Možná to funguje v bytí všeho.

„Ano, detektive?" odpověděl robot, stojící v rohu.

„Co si o tom myslíš?"

„Máte na mysli, co vyvozuji ze soustavy předložených faktů, kde vidím příčiny a následky, stejně tak jako příčinné souvislosti mezi nimi, a v neposlední řadě, jak posuzuji jednotlivé předložené argumenty z hlediska jejich validity?"

„No – jo. Vždyť víš, není to poprvé, co se tě takhle ptám. A není to poprvé, co mi takhle odpovídáš. Už by sis to mohl do té svojí paměti uložit," zasmál se Arte. Potom se otočil od okna a došel ke stolu, otevřel druhou zásuvku odshora a vytáhl láhev bourbonu a skleničku. Nalil na dva prsty a se sklenkou v ruce došel zpět k oknu.

„Mohu vám buď nechat vytisknout celou analýzu, v tuto chvíli činí její odhadovaná délka asi dvě stě normostran, nebo, tak jako obvykle, mohu předestřít svou analýzu ve zkrácené a povrchní formě přímo – jak obvykle chcete. Musím vám ale připomenout, detektive, že taková analýza je absolutně nezávazná..."

„Jasně, já vím. Ale přesto ji chci slyšet. Jako vždycky... Pomáhá mi to utřídit si myšlenky a zjistit, jestli jsem na něco nezapomněl – a tady mám pocit, že něco chybí. V Croftově životě toho moc není – práce a tři lidi. Nejmenší okruh podezřelých za... no, hergot – za celou mojí kariéru. Výpovědi všech z nich odpovídají – v takové míře, aby to nebylo podezřelé. Langmann se sesypal přesně podle plánu – ale nepřiznal se. Kdyby byl vrahem, po tom zážitku z výslechu jsme ho měli mít... jenže... nic. Nechápu to – a nemám jinou možnost, než to hodit porotě a doufat ve spravedlnost. Není co a kde dál prošetřovat..."

„Vaše závěry korespondují s jednou verzí, kterou jsem schopen z informací mi poskytnutých sestavit. Tudíž je vaše chování zcela pochopitelné a ujišťuji vás, že podle vnitřního řádu Úřadu nenapadnutelné. Shromáždil jste všechny relevantní podklady, které se shromáždit dalo. Soud dostane velice konkrétní obraz reality. Přesto si nejsem jistý, zda to bude stačit k Langmannovu odsouzení – zda se jedná o skutečnou realitu."

Arte se na chvíli mlčky zahleděl do tmy, pak si přihnul a vychutnával si jed na jazyku. Polkl a nechal se jím zahřívat. Tohle pohlazení zevnitř miluje. Ne nadarmo se kdysi říkávalo whiskey – noblesnější sestře bourbonů – živá voda. Skutečně mu připomínalo nespoutanou radost pocitu ze života, který bolí, ničí – ale právě proto existuje. Koluje v žilách, hýbe se, žene se lesem vpřed a nehledí na větve stromů, bičujících ho do tváří. Nezajímají ho šrámy, má totiž vědomí sebe sama, svojí podstaty, něco, na co má jediné skutečně nezadatelné vlastnické právo. Pokračuje – tedy je.

„Říkáš jednou verzí – znamená to, že jsi schopný vyvodit ještě druhou? Třetí? Může být vrahem někdo jiný? Jde vysvětlit, proč Langmann i v případě svojí viny odmítl aktivovat jedenáctku? Vždyť... Proč to, proboha, udělal? Nejhorší, co by mu tak hrozilo, je ztráta funkce. Známe ty nekonečné zástupy členů správních rad, kteří skončili kvůli vraždám manželek někde v Redneckvillle, ale přitom se jim ve výsledku nic nestalo... Spravedlnost je v téhle sféře taková... pokřivená. Krádeže a defraudace – to korporace netolerují, ale vraždy v afektu... pokud je pro ně člověk dostatečně cenný... A zrovna Langmann pro ně má nezaměnitelnou hodnotu."

„Je zde pravděpodobnost, kterou mohu vyčíslit, že existují rozpory ve správní radě, která by případ projednávala, a Langmann se tím pádem bál svévole, detektive."

„To jo, samozřejmě – ale víš dobře, že bychom na náznaky něčeho takového při vyšetřování nejspíš narazili. Někdo by se ozval o tom, že pod Langmannem hoří ředitelské křeslo... on sám by se choval jinak..."

„Ano, ta pravděpodobnost tu je. Vskutku vysoká, detektive," odvětil neutrálně robot.

„A nevěřím ani chladnému kalkulu, že jde do sporu kvůli pochybnostech ve věci. Důkazy tu jsou, a všechny svědčí proti němu. Myslím si, že má tak pětaosmdesát procent šanci, že půjde sedět, a to nemluvím o provaze."

„Přesně 87,43 procent detektive, 17,21 procent pro trest smrti."

„Připadá mi, jako by doufal, že někdo očistí jeho jméno. A přitom není jak. Jiný podezřelý není, a silně pochybuju, že někdo Crofta po pár metrech zastavil a nechal ho vypít sklenici vody s rozpuštěným Lorazepamem."

„Pravděpodobnost se blíží nule."

„Pak ale, když na okamžik připustíme, že něco mohlo být jinak, kam se podívat?"

Na chvíli nastalo ticho a pak se ozval robot.

„Mohu navrhnout hypotézu, detektive?"

„Na to čekám, Čtyřko. Povídej, cokoliv tě napadá," odpověděl Arte a jedním velkým hltem dopil obsah sklenice.

„Lorazepam obsahuje mimo jiné nefedrin. Ten se přidává jako účinná látka i do většiny antidepresiv. V Lorazepamu je ho však mnohem nižší množství, při kterém funguje jako antialergikum."

„Proč... leda, že... ty dva týdny..." zachvěl se Artemu hlas, „konečně rozumné vysvětlení..."

„Ano, detektive. Zdá se, že by to tak mohlo být. Samozřejmě bychom se mohli – a měli zeptat slečny Croftové, zdá ví, co ty dva týdny dělal, a případně jeho jednání v inkriminovanou dobu zjistit blíže," přisvědčil R4.

„Problém je s tím, že spis už je podaný. Celý případ už je v gesci soudu..."

„Ano, to ano, detektive."

„Navíc je to všechno hezké, ale je to jenom spekulace – naivní a ničím nepodepřená. Tak zrovna dobrá úřední práce nevypadá... Nebo máš nějaké návrhy na cokoliv, co by hovořilo v její prospěch?" ušklíbl se Arte.

„Pouze jsem si všimnul množství. Přibližně dvě třetiny dávky nefedrinu, jaká se našla v jeho krvi, obsahuje například Zipax."

„No, inteligentní natolik, aby si ten výpočet provedl, byl Croft určitě... To nás o moc neposune. Na druhou stranu..." detektivovi se na háček prutu jeho přemítání chytla prchavá myšlenka. „Voda!"

„Co prosím, detektive?" odpověděl na jeho nesouvislý zkrat robot.

„Co potřeboval Croft, aby si vzal Lorazepam? Něčím ho zapít! A to něco s největší pravděpodobností nezmizelo. Projeď záznamy z místa nehody – jestli se nenašla nějaká láhev od vody, nádoba... cokoliv..."

„Už jsem to provedl, detektive. Poloprázdná lahev na vodu se našla vymrštěná poměrně daleko před autem, mohla ležet na sedadle spolujezdce. Ale o Lorazepamu není ani zmínky, navíc musím připomenout, že by se mi informace od doktora Jonese spárovaly s inventářem nálezů a s protokolem."

Sakra, pomyslel si Arte. Vždyť to znělo tak nadějně. No, ještě mohlo dojít k tomu, že do sebe Croft hodil veškerý Lorazepam, co měl u sebe, a platíčko by vyhodil z okénka. Jenže tahle možnost je s každodenní rutinou uklízecích R15-3 nedokazatelná. Navíc...

„Proč by si ty léky vlastně bral?" zeptal se nahlas a potom do sebe hodil zbytek obsahu sklenice a zase se zadíval z okna, kde se mohl ztratit v divokém přílivu svých myšlenek.

„Leda že..." začal po chvíli, „leda že by na tom stejně měl Langmann alespoň trochu viny. Co když ho skutečně postavil před Sophiinu volbu: Světlana, nebo práce. Rozhodni se do zítra, do dvou dnů, do týdne... Dobře, budu nad tím přemýšlet, odpoví Croft a utíká do auta. Tam se citově a nervově zhroutí, přemítá, co dál – a najednou přichází tma... tma, kterou už jednou zažil. Aspoň si to myslí – popadá dobře známý lék, toho posla naděje, světlo v šeru... jenže má poslední... dva? Polyká je a snaží se uklidnit. Vyráží směrem domů... jenže někde na půl cesty Lorazepam zabírá a on, ukolébaný jízdou, únavou a koňskou dávkou prášků, které si ve strachu sám naordinoval a podal, končí mimo dálnici a zhasíná..." vychrlil ze sebe vzrušeně detektiv.

„Ano, detektive, ta možnost tu je," odvětil po chvilce R4. „Mám tuto verzi zaznamenat a odeslat soudu?" zeptal se po několika němých minutách R4.

„Přidej to jako poznámku k původnímu spisu – to můžem, navíc si toho s větší pravděpodobností někdo všimne."

„Dobrá, provádím."

Arte se vrátil ke stolu pro lahev a znovu si nalil. Pak si sedl a živou fresku města vyměnil za setmělý strop.

„Stejně je ta Croftová nějaká divná. Vždyť se nám o těch depresích ani nezmínila. A přitom právě ona musela všechno vědět. Skoro se zdá, že chtěla, abychom se o nich nedozvěděli," prohlásil po chvíli zamyšlení.

„Jistě, detektive, ale to je také jen spekulace, a rozhodně nelze podle toho, že někdo něco netvrdí, uvažovat o tom, že je z něčeho vinen."

„Jasný, jasný – nemo tenetur – i když tady mám tak trochu pocit, že se o tuhle zásadu tak úplně nejedná. Kdyby mluvila, pak by nikoho neobvinila, a tím, že mlčela – nebo spíš tím, že nám přímo hodila Langmanna, tak ho pohřbila," odvětil detektiv. Pohřbila... to slovo najednou vyvolalo asociaci, kterou zprvu nedokázal jasně uchopit, ale po chvíli snahy se před ním objevila v celé své kráse. A s ní ho dnes podruhé polil studený pot hrůzy z toho, že poslal před soud nevinného člověka. „ERko... vždyť ona měla motiv, který jsme si neuvědomili," začal a ve vzpomínkách se vrátil na akademii, kde do něj vtloukali základy soukromého práva. „Jaká je první podmínka dědictví?"

 

„Smrt zůstavitele, detektive."

„Správně – a jak je to se základním požadavkem na dědění ze závěti?"

„Existence a platnost takového dokumentu, detektive."

„Přesně tak – a teď poslouchej. Co se stane s Croftovou závětí, která byla sepsaná ve prospěch Langmanna a společnosti?"

„Bude s největší pravděpodobností zneplatněna pro Langmannovo zavrženíhodné chování vůči zůstaviteli," odpovídal hbitě robot.

„Tím pádem jsme bez závěti – a dědí se podle zákonné posloupnosti. A koho stanoví dědický statut ve druhé skupině dědiců, protože první vypadne tím, že Croft neměl manželku ani děti?"

„Rodiče a sourozenci – tedy slečna Croftová."

„Tak vidíš – měla motiv," uzavřel Wilson, „a navíc nám s ním mávala před obličejem, a my si ho nevšímali."

„Ano, detektive – jenže to, co říkáte, je motiv ke křivému svědectví, ne k vraždě. K zamlčení skutečností, u kterých je navíc velice pravděpodobné, že si je ani ona sama neuvědomovala," odpověděl Čtyřka.

„Může to tak být, ale já tam tu spojnici vidím. O tom, jestli je správné vidět i takováhle pseudokonspirační spojení, bude muset rozhodnout porota. Dopiš do té poznámky i tuhle naší úvahu – ať se s tím poperou."

„Provádím."

Arte dopil zbytek bourbonu ve skleničce a pronesl: „Udělali jsme, co se dalo. Víc už nezmůžeme – teď to musí rozhodnout někdo další."

„Je to tak, detektive. Nyní už leží tíha rozhodnutí na cizích bedrech."

„Já netušil, že jsi takový poeta, Čtyřko," zasmál se Arte, „ale je to hezky řečeno. Pravdu se nedozvíme, tak se ukolébáme pocit ztráty odpovědnosti. Je to strašné... Ale naprosto přirozené."

Byla to poslední slova, která toho dne pronesl nahlas. Došel ještě se skleničkou do kuchyňky, kde ji vypláchl, potom se vrátil, uklidil ji do zásuvky a hodil na sebe kabát.

Robota nebylo potřeba zdravit, prostě odešel. Výtahem sjel do suterénu Úřadu, kde si nechával auto, do kterého nasedl a vydal se, následuje příkladu tolika dalších před ním, domů.

Pití mu uvolnilo hlavu a touhle dobou stejně nebyl nikdo, kdo by ho chytal, nebo do koho by mohl vrazit. Navíc jeho záliba v alkoholu byla poměrně široce tolerovaná pro jeho úspěšná řešení případů.

Nechal se tedy unášet tichým šuměním auta, světélky palubní desky a tancem svých myšlenek.

Venku – za okénky – hučel nic netušící Eden, ve kterém se zrodí nejpozději k ránu další důvod pro založení spisu, který skončí na detektivově stole. Bohužel – bohudík... nikdy nedokázal říct, jestli jedno, nebo druhé.

Když se v autě napojoval na dálnici D113, napadlo ho, že dálnice musí svým způsobem trpět osamělostí... jako řeky. Lhostejné k lidskému utrpení a neustále se snažící chytit dálku. Až na to, že řekám se to jednou povede a vyústí do moří. Dálnicím ne – jsou odsouzené k věčné touze po konci, který nepřijde. Jak to kdysi říkávali na Zemi? Všechny cesty vedou do... co to bylo za město...

Až v posteli se mu vybavilo podivně znějící jednoslabičné slovo.

Řím.

Všechny cesty vedou do Říma.

Až na to, že na Marsu není žádného Říma – a cesty svou touhou mohou tišit jen přítomností duší těch, kteří jim propadli životem.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek V.: Závěr:

3. RenyNew přispěvatel
21.03.2017 [19:49]

RenyNewVojto,
tak jsem se konečně dostala k závěru (Resslovka mi začala lézt na mozek, tohle byl tedy ideální únik :-D),

Takže - jak to bylo se vlastně nedozvíme. Ani Arte. Asi mi mělo dojít, že právě ty přijdeš s nějakým takovým koncem, ale pořád jsem tak nějak bláznivě věřila ve vyřešení případu. No, nicméně máme načrtnuté varianty, každý si může vybrat tu svou.

V téhle kapitole mě moc bavila Arteho konverzace se Čtyřkou. Robot se nám konečně přihlásil o slovo - a bylo to vtipné. Zejména, když se stal poetou :-).

Nejlepší ze všeho byly asi ty úplně závěrečné věty, jak řekla Hanka, "hluboká filozofická tečka", která se navíc moc hezky vracela k začátku povídky - a to mám já osobně moc ráda ;).

Těším se na další Artheo dobrodružství a ještě víc snad na příběhy z Města Neměsta ;).

2. VVrba přispěvatel
19.03.2017 [12:40]

VVrbaHanko,

děkuju moc za tak kladné hodnocení. :-) Slibuju, že v dalších námětech, co se mi válí v hlavě, už vraha dopadnem. ;-)

S přechodníky(kem) jse mi udělala radost, dík! :-)

Jsem moc rád, že i tenhle, občas připouštím ne zcela dynamický styl, se líbí.

Na závěr (abych se neopakoval moc málo) díky moc, a doufám, že se zase někdy sejdeme - třeba u Arteho.

Pokud bys měla zájem, visí tu i další povídky - "Generace", "Podzemí" a "O naději", které jsou... inu, zase trochu jiné.

Surrealističtější, řekl bych. :-D

Zatím čau, ;-)

Vojta

1. Hanka
19.03.2017 [10:23]

Vojto,

moje tušení ohledně sebevraždy nebylo úplně zcestné, ale na druhou stranu, už se nedozvíme, jak se to doopravdy stalo - ani Arte, ani my, čtenáři. Upřímně, nemám moc ráda, když případ zůstane takhle otevřený - jsem zvědavá osoba a děsně bych se chtěla dozvědět, kdo to nakonec udělal. :D Ale chápu, že takhle je to realističtější. Tím pádem získáváš body navíc. ;)

Taková poznámka na okraj papíru - jediný přechodník, kterého jsem si všimla, byl tentokrát správně. :)

Celkové moje hodnocení je následující: Slzy druhé země se mi četly opravdu dobře, tvůj styl se mi líbí, jak už jsem zmiňovala minule, používáš nápadité slovní obraty a se slovy si hezky hraješ, nutíš čtenáře přemýšlet nejen o ději a hlavně celý obraz podáváš realisticky. A chválím i závěr - taková hluboká filozofická tečka. Určitě si někdy ráda přečtu další tvé dílko. ;)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!