OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek IV.

12.03.2017 (10:00) • VVrba • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 707×

IV.

O necelé dvě hodiny později dorazil na ústředí Úřadu John Langmann. Čtyřicátník střední postavy, na kterém se léta stresu z pohybu ve vrcholném managementu podepsala začínajícími šedinami ve vlasech a strhanými rysy obličeje, oblečený do světle šedého značkového obleku, bílé košile a obnošené tmavomodré kravaty s jemným zlatým vzorkem. Arte s R4 ho vyzvedli na recepci a vedli do výslechové místnosti ve dvaadvacátém patře.

Cestou nepadlo jediné slovo – ve vzduchu viselo napětí konzistence břidličného dehtu ze Samsonových závodů. Minimálně jednu výhodu ono napětí bezpochyby poskytovalo – všichni tři aktéři scény se mohli nerušeně zaobírat vlastními světy. Arte se podivoval nad tím, že si s sebou Langmann nikoho nepřivedl – nejspíš se rozhodl hrát až do posledního dechu roli dobrého samaritána, uvažoval. Jenže v tuhle chvíli je jenom otázkou času, než se jeho maska rozpadne na prach, i když jí v tom budu muset nejspíš trochu pomoct.

Ve výslechovce se posadili naproti sobě k jednoduchému černému čtyřnohému stolu přišroubovanému k podlaze. Celou jednu stěnu místnosti tvoří ve dvaadvacátém okno s výhledem na Eden s jeho rozeklanou siluetou, tři zbývající zdi jsou holé, bílé – chladné. V rohu, zavěšená u stropu s klidem netopýra během zimního spánku, hlídá jakýkoliv pohyb kamera. Do stolu, ač by to vnější pozorovatel podle jeho vzhledu netipoval, vyrobeného na zakázku, jeho stvořitelé zabudovali set miniaturních mikrofonů. Každé slovo, každý vzdech – a každý pohyb je tak zaznamenán a skrz nohy a vlásečnice drátů veden až do serverovny, kam se ukládá pro pozdější využití.

Wilson vyřídil s Langmannem formality – informoval ho o jeho právech, do připravené složky provedl identifikaci, vysvětlil mu, že celý výslech bude nahráván. Pak mu nabídl něco k pití – jak je nepsaným zvykem – a John zdvořile – veden stejným zvykem jako Arte při nabídce – odmítl. Po skončení tohoto oficiálního martýria detektiv vykopl míč na hřiště.

„Takže, pane Langmanne, povězte mi – jak probíhal včerejší večer?"

„Šli jsme s Dirkem a Světlanou oslavit poměrně výrazný průlom v technologii mezihvězdného motoru. Můžu vám klidně poskytnout informace a schémata, ale nemyslím si, že by to k něčemu pomohlo..."

„To nebude potřeba – já krádeže duševního vlastnictví dělám, jenom když se u nich objeví tělo. Tady tělo máme, ale o krádeži dévéčka ani vidu, ani slechu. Tudíž – pokračujte."

Langmanna Wilsonův sarkasmus viditelně rozhodil. Ve své branži si zvykl potřebovat rukavičky i při obchodních vraždách dceřinek, přímočaré pohrdání bylo známkou barbarství, co se svět stal civilizovaným... Jenže Úřad je Úřad, a z toho, co o Wilsonovi slyšel, je jedním z jeho nejlepších. Možná i díky tomuto zvláštním přístupu. Přejděme to – řekl si pro sebe, nadechl se a pokračoval:

„Všechno probíhalo jako obvykle – Dirk nás vyzvedl se Světlanou kolem osmé. Počkejte, ne – myslím, že to bylo ještě před osmou, možná ve tři čtvrtě. Mně se podařilo připálit palačinky k večeři, a měl jsem strašlivě naspěch, tak si tím nejsem úplně jistý... Ale myslím, že osm ještě nebylo. Hodil jsem na sebe oblek a vyrazili jsme do centra. Tam jsme objeli pár parkovišť, než se našlo místo na rohu čtyřicáté šesté severní a třinácté západní. Odtamtud je to pár kroků do Krásných počátků – znáte to tam?" zeptal se Langmann se zájmem a nostalgickým úsměvem na tváři.

„Ne, neznám. Ale dokáži si to tam představit, jelikož Vitáská designuje všechny svoje bary stejně. Co se dělo dál?"

„Je to tam parádní, chodíme tam s Dirkem už přes dvacet let," nenechal se obchodník s budoucností vytrhnout ze snění o minulosti. „Právě tam, u stolku vpravo vzadu, načmáral Dirk na ubrousek první nákres pohonu, který dneska míří do Kentaura... Byli jsme tehdy ještě mladí a plní ideálů, tak jsme se nebáli formulovat domněnku, která nakonec obešla Ivanoviče a posunula lidstvo tam, kde dnes je... Pořád mám pocit, že ten bar si nese určité nomen omen. Minimálně pro nás."

Wilsona tohle chování zaráželo. Vrahové se obvykle snažili mlžit, spíš než hovořit o každém detailu. Alespoň vrazi tohohle druhu – vychytralí, nemilosrdní, chladnokrevní soudci a vykonavatelé v jedné osobě, bez poroty a odvolací instance. Míň znamená víc – Úřad nenajde rozpory tam, kde nevzniknou. Informace se v podání těchhle osob stávala nutným zlem. A nejenom v rukou vyšetřovatelů – i oni sami při návalu nostalgie balancovali na hraně kata vlastního svědomí – pocitu viny. Pokud by se dostali do rukou jemu, pak hrozilo bezpodmínečné přiznání, a každý inteligentní z nich to moc dobře věděl.

Na druhou stranu – úřední psycholog Georg Carter už dávno formuloval teorii, podle které vrahové, upřímně litující svého činu, přesvědčují sami sebe i okolí o tom, že se nikdy nestal. Zlé jazyky sice tvrdily, že jde o postulát dávno známý a uznávaný na Zemi, ale vzhledem k absenci pozemských spisů v rukách Carterových oponentů přijala nakonec teorie jeho jméno. Nejenom sám pozemský autor teorie, natož jeho dědici už dnes stejně bezpochyby nežijí. A některé věci jsou univerzální natolik, že nevadí nazývat je mnoha různými jmény – hlavně že jsou známé a poznatelné.

Langmann doteď mluvil o Croftovi v přítomném čase. Jasný Carter. Že bych to pomotal – a motiv je jinde?

„Dobrá, povězte mi, kdy a za jakých okolností jste odešli z baru?" navázal po chvíli úvah Arte.

„Z baru jsme odešli tak kolem půl jedné." Langmanna ticho, které nečekal, značně znejistělo. Co to dělá? Tak jsem svědek? Nebo mě snad hodlá z něčeho obvinit? Tohle je nejenom nezdvořilé, ale i velice, velice zvláštní. „Myslím, že těsně před – když jsme platili, díval jsem se na hodinky. Vyzvedli jsme auto a vysadili Světlanu u ní před domem – adresu má ve spisu." Chce hrát hru pouličních zápasníků a ne gentlemanů, ať si. „Bylo to v jednu. Plus mínus. Pak jsme s Dirkem ještě zamířili ke mně na skleničku – tedy, já jsem si dal skleničku, Dirk s námi nikdy nepil. Poseděli jsme, probrali pár věcí a Dirk se vydal k sobě. Já šel nahoru spát."

„Pamatujete si, kdy to tak bylo?"

„Podle mě před půl druhou."

Tak fajn, teď to přijde. Arte se na své židli narovnal, opřel lokty o stůl a dlouze se zadíval do hlubin vesmíru, který se rozprostíral v očích Johna Langmanna – lháře.

„Pane Langmanne, ta schůzka u vás – kdo ji inicioval?"

Langmann znervózněl. Co je mu do toho? Oukej, rafli jsme se, ale...

„No... já..."

„A co bylo přesně těch... pár věcí, co jste spolu probírali?"

Langmannovi se začínala vytrácet barva z obličeje. Spirála pocitu viny ho táhla ke dnu a nechtěla ho pustit.

Vždyť on to na mě chce hodit. To je ale holý nesmysl, Dirk...

„Smím se zeptat, kam tím míříte, detektive?"

„Ne. Jednoduše odpovězte. O čem jste spolu mluvili?" Za chvíli se složí, hřebíček dostal přímý zásah pneumatickým kladivem a po jeho vzdorovitosti zbyde postupem času jenom stín.

„Eh, no... víte... asi jsem vám to měl říct rovnou... Ono jaksi..." odmlčel se, polkl a urovnal si kravatu. „Co víte o vztahu pana Crofta a slečny Mortimerové?"

„Co o něm víte vy?" usmál se detektiv.

„Všechno. A už mi to začínalo lézt na nervy – nechtěl jsem pořád krýt ty jejich vzájemné návštěvy, schůzky bez opodstatnění během pracovní doby – Croft dokonce nedávno na čtrnáct dní zmizel. Zmizel! To se stalo naposledy... Někdy kolem té patálie s jeho sestrou. A tam se to dalo chápat, navíc to neodporovalo stanovám společnosti. Jak může fungovat pravidlo, co nedodržuje ani jeho tvůrce?!" Langmann zrudl a oči mu plály hněvem. Ten tam byl škrobený zástupce obchodní společnosti.

Teď tě tu mám v celé tvojí kráse – a tím pádem si konečně popovídáme.

„Takže znovu – o čem jste se bavili?"

„Dal jsem mu ultimátum – buď to skončí, nebo jednoho z nich přeložíme do Krasnojarsku."

„A jeho reakce?"

„Řekl mi, že si to musí rozmyslet. Pak se zvedl a beze slova odešel," odsekl Langmann.

Začínal být přímočarý, přestával plýtvat slovy. Vlak se konečně rozjel po správné koleji. Přišel čas na další akt – Arte se zvedl ze židle a obešel stůl až k Johnovi. Místnost se najednou pocitově zvětšila. Už to nebyla malá buňka obrovské prosklené budovy, ale gigantická tovární hala. Vyplnil ji pocit malosti, bezvýznamnosti a chladu čišícího ze stěn. Meč se nestal symbolem spravedlnosti nadarmo – v ledové nekompromisnosti kovu jeho ostří krystalizuje strach z potrestání, který v tom okamžiku náhle prosytil vzduch.

„Pane Langmanne," začal Arte dobrácky – a formou svého jednání jako by podával dlaní vzhůru pomocnou ruku, záchranné lano. „Víte - já mám dojem, že mi lžete. Proč? Nechali jsme si zaslat váš osobní spis. Podle něj trpíte alergií na kočičí srst. Máte na ni něco předepsáno?"

„N-ne..." zakoktal se John. Do hajzlu, co s tím má společného tohle svinstvo...

„A doporučeno?" Arte se stále tvářil nezvykle mile.

„Lor-Lorazepam. Proč?" To je absolutní vrchol. Proč to sem tahá?

Arte kývnul na R4. Ten začal na zeď napravo od Langmanna promítat. Objevila se pitevní zpráva.

„Tady vidíte dílo našeho patologa. Víte, co se tu píše?" ukázal na obraz Arte. „Že Croftovu pozornost při řízení ovlivnila koňská dávka antialergik."

„Co mi to tady naznačujete? To mi chcete říct, že jsem... že jsem..." To, co se před chvílí zdálo jako možné, ale nepravděpodobné – to, co s každou další otázkou nabíralo konkrétnějších kontur, srazilo silou jistoty Langmannův instinkt sebeovládání. „... že jsem Dirka ZABIL!"

„Z poměru látek v jeho krvi jsme zjistili, o jaký lék šlo. Na co myslíte, že jsme přišli?" položil řečnickou otázku Arte. „Lorazepam."

„Ale já... vy... já nic..."

„Tak co, jak to bylo? Je to, co vám tvrdím, celé lež? Vážně pan Croft tak brzo rezignoval na jakoukoliv obranu? Na jakýkoliv vztek? Vždyť se na sebe podívejte – jste ve stejném stavu jako on. A ani vy se zkušenostmi z obchodních jednání, což je stejná škola jako ulice předměstí pro žoldnéře, nedokážete udržet nervy na uzdě," zasazoval detektiv Johnovi jednu ránu za druhou. „Já to vidím jinak. Croft se vám postavil. Řekl nekompromisní ne – směrnice se změní, a jestli ne, tak půjde sám, dobrovolně – a jinam. Bez něj budete nic. A tak jste se místo hádky rozhodl zklidnit a odstranit problém jednou provždycky. Když Croft chce pryč, tak ať si – ale nezáleží na tom, odkud jdeme, ale kam. A Croft už nepůjde nikam. Navíc pro vás zbyde slečna Mortimerová. Uklidnění, smíření – dlouholeté přátelství nic nezničí – vyspi se, zítra to ještě probereme – nechceš trochu vody na cestu?"

„TAK TO NEBYLO!" rozkřikl se John a bouchl do stolu. Ten řetěz nesmyslů, co na něj vybalil nejúspěšnější detektiv Úřadu, byl naprosto absurdní, „Proboha, proč bych ho chtěl z tak hloupého důvodu zabít? Že jsem bez něj nic? A Mortimerová? Vždyť to byl můj PŘÍTEL!"

„Tak mi povězte - jak se to tedy stalo?" řekl najednou znovu mrazivě chladným hlasem Arte, jehož rádoby dobrosrdečná maska zmizela.

„Tak, jak jsem vám řekl!"

„A vaše pokusy ohledně slečny Mortimerové před půl rokem? Croft vám ji přece sebral, ne? Do La Fleur si nezvete dámu kvůli pracovní schůzce..."

„To máte pravdu, tehdy jsem k ní cítil jisté... sympatie... možná to bylo tím, že jsem vždycky tak nějak žárlil na Dirka... on dokázal měnit svět, já mu jenom stál po boku a vyřizoval formality... Už od školy jsem spíš opravoval výpočty, než přicházel s čímkoliv novým... A když jsem ji viděl, byla tak nádherná... ale to už je pryč... pryč... dávno pryč," v Johnově hlase se odrážely poslední zbytky kolabující důvěry ve svou pravdu.

„Podívejte – nelžete mi. Během domovní prohlídky jsme u vás Lorazepam našli. Schováváte si ho v kuchyni. Sám jste se mi právě přiznal, že vám Světlana nebyla lhostejná, a evidentně vám vadil její vztah s panem Croftem," vedl s neoslabující silou Arte svůj útok. „Navíc, což je třešničkou na dortu – jste měl ještě jeden motiv, na který zatím nepřišla řeč. Croftova závěť. Všechno odkázal vaší společnosti. Jako předseda správní rady máte oprávnění disponovat s majetkem – byť v omezeném rozsahu. Rozhodně nejde o něco zanedbatelného, pro co by se nevyplatilo i zabít."

„Já... to... o tomhle NIC NEVÍM!" zoufale zaúpěl Langmann. Definitivně mu došlo, že se stal obětí hříčky osudu. Ještě včera byl velikánem, žijícím na vrcholu vlastního skleněného zámku. Dneska se z něj stal vyvrhel. A nejhorší je, že sám neví, jak je to možné. Podle toho, co si pamatoval, se všechno stalo tak, jak celou dobu líčil.

Aspoň podle toho, co si pamatoval.

Takže ho nejspíš zrazuje jeho vlastní paměť.

„Vyberte si. Přiznáte se a nejspíš ještě někdy v životě uvidíte slunce jako svobodný člověk. Nepřiznáte se..." Arte se odmlčel a naklonil k Johnovi, „a skončil jste. Ve společnosti, mezi lidmi, v rodině, sám před sebou."

Langmann zlomeně seděl a hypnotizoval hranu stolu. Po chvíli potichu hlesl: „Ne. Trvám na tom, co jsem řekl. Zároveň chci v tuhle chvíli využít svého práva na právního zástupce." Všechno se vysvětlí. Musí. Teď už se hraje o jediné, co mi ještě zbývá – o to nejdůležitější. O čest. A jedenáctka jí nezachrání...

Autor: VVrba, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek IV.: