OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sluneční paprsek

10.02.2011 (18:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1147×

Mia sice žije sama, ale má to nejcenější na světě - dcerku Lily. Její kamarádka Sofie ve volném čase nedělá nic jiného, než to, aby sehnala Mie partnera na celý život. Jednou jí řekne o Williamovi Parkerovi, ale Mia o něm nechce nic slyšet, i když ji na první pohled zaujme.

Ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné a Mia se přeci jen s Williamem setkává právě v momentě, kdy se pro ni zhroutí celý svět.

„Stála na útesu, teplý vítr jí cuchal vlasy, modré oči zasněně hleděly do dáli. Čekala, až se slunce probudí a rozlije svou zlatavou zář do krajiny. Čekala na to, až dostane křídla. Až vzlétne, připojí se k paprskům, ztratí se v té záři a stane se její součástí až do konce časů.”

„Maminko, víš, co bych si přála?”

„Copak, miláčku.”

„Chtěla bych to samé, taky se stát slunečním paprskem.”


°°°


„Joe! Neskákej do toho bláta a nestrkej do Lily! Slyšíš?! No ano, s tebou mluvím, nedělej to nebo tam přijdu a naplácám ti na holou!” Stiskla jsem si ucho a přimhouřila oči. Ten její jekot stál opravdu za to. Nejenom, že mi málem praskl ušní bubínek, ale skoro explodovala hlava. Mohla jsem tušit, že si s ní moc klidu neužiju. Že jsem radši nezůstala doma.

„No, Mio, kdeže jsme to skončily?” zacvrlikala vesele. Zhluboka jsem se nadechla, abych měla možnost se přehrábnout ve vzpomínkách, jelikož jsem ji vůbec neposlouchala. Avšak jsem tam nenašla pásku s názvem Sofiino dohazování po šedesáté, takže jsem se syčivým zvukem z plic vypustila vzduch, protože jsem věděla, že stejně na moji odpověď nečeká. Její obličej doslova bobtnal díky záplavě slov, která v sobě dusila a neměla zatím možnost je ze sebe vylít a utopit mě v nich. Chtěla jsem třeba jen pokrčit rameny, ale ona už se dala do hovoru.

„Ááá, už vím!” ťukla se prstem do čela a obdarovala mě zářivým úsměvem. Zmučeně jsem zakňučela, abych jí dala najevo, že dnes opravdu nechci rozebírat tohle, ale ona mě nevnímala. Byla naprosto ponořená ve svých úvahách. Se zakaboněným čelem si prstem poklepávala na našpulené rty. Nadechla jsem se v snaze se jí pokusit vysvětlit, že nemám zájem ještě dřív, než s tím začne, ale ona mě předběhla s nadšeným výkřikem: „William Parker!”

„Sofie, už několikrát jsem ti říkala, že mi je dobře, že nám je takhle dobře,” odmlčela jsem se a očima zabloudila ke své holčičce. S Joem soutěžili o to, kdo bude nejvíc od bláta, vyhrává. Pak jsem opět vrátila svou pozornost jí a dodala: „Jsme spokojené, samy.” Na poslední slovo jsem kladla značný důraz, aby to konečně pochopila. Jen nad tím s úsměvem mávla rukou a přešla to, jako bych vůbec nic neřekla.

„On je vážně dobrá partie!” Z kabelky bleskurychle vytasila nějaký kus papíru. Po delším prozkoumání jsem přišla na to, že je to fotka. A koho jiného než jeho.
Očima jsem klouzala po té dokonalé tváři, na okamžik se zastavila na jeho očích, které se zdály být hlubší než dno oceánů. A pak jsem se jen dívala na jeho rty a říkala si, jak asi chutnají. Když jsem si uvědomila, že na něj zírám a u toho skoro nedýchám, jsem se vzpamatovala. Protočila jsem oči a zavrtěla hlavou, abych dala najevo naprostý nezájem a skryla chvilkovou zasněnost.

„Mio,” protáhla, chytla mě pevně za ruku a přiměla, abych se jí dívala zpříma do očí, „copak nechápeš, že ti chci jen pomoct? Jsi svobodná matka a chlapa jsi viděla naposledy před šesti lety, protože, a to si piš, bych byla první, kdo by tento objev učinil!” Okamžitě jsem zrudla jako rajče. Mužů jsem během těch šesti let viděla hned několik, ona mě vždycky donutila, abych si s nějakým, kterého mi dohodila, vyšla, ale všechny schůzky skončily na prvním rande, takže jsem věděla, jak to myslí.

„Hele, já… prostě…” Nevím, proč, ale tohle téma probírat, pro mě bylo dosti obtížné, a to i s ní, mnou nejlepší kamarádkou. Vlastně jedinou kamarádkou. Rozhodně jsem nepatřila k těm ženám, které své intimní chvilky popisovaly, se všemi peprnými detaily, ostatním. Nechávala jsem si je vždy pro sebe.
Samými rozpaky jsem nevěděla, kam s očima a ona alespoň tohle pochopila. Pustila mou ruku a dělala, jako bychom na tohle téma nikdy nenarazily.

„Doktor!”

„Cože?” Nechápala jsem. Vzdychla s protočením očí.

„William Parker je doktor,” odpověděla. A byly jsme zase u toho.

„Doktor říkáš?” řekla jsem s předstíraným zájmem a všimla si, jak se jí rozzářily oči. Nadšeně přikývla. Viděla jsem, jak už už chtěla vychrlit tu spoustu slov, která jí uvízla v krku, ale tentokrát jsem ji předběhla já.

„Ne!” zvedla jsem ruku na znamení, aby byla zticha, „nech mě hádat.” Měla jsem co dělat, abych nerozesmála. Koutky úst hrozily, že se každou chvílí od sebe vzdálí na tolik, že prozradí mé skryté úmysly. Semkla jsem rty a dělala, že přemýšlím, abych se mohla uklidnit a při prvním slově nevyprsknout smíchy. Po nějaké době, když jsem si byla stoprocentně jistá, že mi nehrozí naprostá devastace bránice v momentě, kdy otevřu ústa, jsem se nadechla a vysoukala ze sebe: „Co třeba psychiatr? Hm? Víš, sem tam si poklábosím sama sebou a kdyby mě slyšel, tak nevím… Asi by si myslel, že jsem šílená a poslal mě do blázince. Nebo nás zavraždí jeho pacient, který bude úplně vyšinutý. Takových případů už bylo!” Nenápadně jsem na ni po očku mrkla a viděla, že se jí nafoukly tváře. Nohou vztekle kopala do kamínku.

„A je sám? V jednatřiceti? Takový hezoun? Hele, Sofie, řekni, kolik mu ve skříni straší kostlivců. Nahoď, prosím!” zaškemrala jsem a už naplno propukla v záchvat smíchu. Její výraz mě naprosto dodělal. Na obličeji jí vyrašily rudé fleky, jak v sobě dusila všechna ta slova, ale její hrdost, nebo spíše schopnost se parádně urážet, jí nedovolily promluvit.
Když jsem se dostatečně vynasmála, tak jsem do ní trochu šťouchla.

„Sofie, vždyť víš, jak to mám. Nikoho nechci. Neříkám, že zůstanu do konce života sama, ale teď prostě chci zůstat sama.” Dívala jsem se, jak se jí z obličeje pomalu ztrácela ta šílená červeň.

„Hele,” začala a zamračila se, „abys věděla, tak William je onkolog,” poslední slovo s úctou vyřkla div se neuklonila, „a pro tvoji informaci, ve skříni žádné kostlivce neschovává! Je vdovec, jeho manželka zemřela před čtyřmi roky při autohavárii!” V tom momentě mi ze rtů zmizel úsměv a připadala jsem si jako naprostý hlupák. Styděla jsem se za své trapné dětinské chování. Posmívala jsem se mu, aniž bych o něm něco věděla a jeho potkala taková tragédie.

„Promiň,” pípla jsem.

„No mě se neomlouvej!”

„Co tím chceš říct?” vyjekla jsem. Jen pokrčila rameny, a mně bylo jasné, co tím myslí.

„Tak na to zapomeň! I kdyby, zdůrazňuji - čistě náhodou, jsem se s ním někdy setkala, tak mu rozhodně nehodlám vyprávět to, jak jsem si z něho dělala legraci!” Znovu jen pokrčila rameny, už jsem chtěla vychrlit spoustu slov, ale přiběhl k nám Joe s pláčem.

„Co se stalo?” ptala se Sofie a utírala mu slané slzy z obličeje. Nějakou chvíli trvalo než nám to řekl, ale nakonec to z něj, i přes neustálé vzlyky, vypadlo.

„Lily mě bouchla kamenem do hlavy, tady,” prstem ukázal na temeno hlavy a právě na tom místě se vyjímala obrovská boule.

„Lily?” zeptala jsem se nevěřícně. Přikývl a utřel si rukávem usmrkaný nos načež dostal vynadáno od Sofie, že tohle se nedělá, že na to je kapesník.
Vstala jsem a vydala se za Lily, která seděla na pískovišti a klackem do něj šťouchala. Sedla jsem si k ní a dívala se na ni. Nevypadala nijak provinile, jako vždy, když něco vyvede. Tvářila se úplně normálně a se zaujetím hloubila do písku díru.

„Lily?” začala jsem opatrně, ale ona se na mě ani nepodívala.

„Lily?” zkusila jsem to znovu a pohladila jí po vlasech. Polekaně sebou trhla, jako by o mé přítomnosti vůbec nevěděla a upřela na mě zvědavé oči.

„Broučku, pročpak jsi bouchla Joea kamenem do hlavy? Copak nevíš, že se to nedělá?” Chvíli na mě bez mrknutí hleděla a pak řekla jen: „Já ho nebouchla.”

„On by nám přeci nelhal, ne? Já se na tebe nezlobím, ale musíš si pamatovat, že se to nedělá a omluvíš se mu, ano?” Nechtěla jsem na ni křičet. Byla ještě malá, tak jsem mluvila klidně.

„Maminko, ale já ho vážně nebouchla!” vyhrkla uplakaným hlasem a hned na to se jí z očí začaly vykrádat velké slzy. Padla mi do náruče a naplno se rozplakala. Její rekci jsem nechápala. Lily byla sice občas pěkné číslo, ale nikdy nelhala. Hladila jsem ji po chvějících se zádech a otočila se na Sofii a Joea. Taky nelhal, takže jsem z toho byla celá tumpachová.
Držela jsem ji v náručí a cítila, jak mi skrz svetr prosakovaly její slzy. Postupně jich přibývalo, až mi tenké potůčky stékaly k dlani. To bylo divné. Zvedla jsem ruku, abych ji pohladila a zalapala po dechu - celou jsem ji měla od krve. Srdce mi jednou hlasitě udeřilo a zmocnila se mě panika. Okamžitě jsem ji od sebe odtrhla, abych zjistila, odkud se ta krev vzala. Už neplakala, jen se na mě dívala a ten její pohled mě vyděsil - zorničky měla rozšířené, z nosu jí vytékala krev jako z nějaké nevyléčitelné rány a třásla se. Nezastavitelně.

„Lily!!!” vykřikla jsem vyděšeně a zatřásla s ní, aby se probrala z toho nepřítomného stavu, ale nic se nastalo. Jen zatnula zuby a na rty se jí probojovalo pár kapek krve.

Snažila jsem se něco udělat, ale dočista mě ochromil strach, takže jsem na ni jen zírala. Na ten malý uzlíček, který vypadal, jako by krvácel z každého póru.

„Co se…?” Slyšela jsem někde za sebou Sofiin hlas, ale nezmohla jsem ani na to, abych se na ni otočila. S přišpendlenýma očima k mé dceři jsem zakřičela: „Záchranku! Zavolej záchranku!”



°°°


Nikdy bych nevěřila, jak dlouhá může být jedna minuta.

Stála jsem v místnosti a kolem mě bylo pár polstrovaných židlí, nikdo na nich neseděl. Bílá barva pokrývající všechny stěny i strop se mi zdála, jako by se mě snažila oslepit. Nemocniční pach mě štípal v nose a motala se mi z něj hlava. Ticho, které mě pohltilo, narušovalo jen hlasité tik-tak, jenž vycházelo z hodin zavěšených na stěně.
Každá vteřina se táhla jako tekuté sklo a ručička pohybující se po ciferníku hodin, jako by za sebou vláčela závaží a s každým pohybem bylo stále těžší a těžší, až se mi zdálo, že se vůbec nepohybuje.

Nervózně jsem přešlapovala po místnosti, židle vypadaly lákavě a mě už šíleně bolely nohy, ale i přes to jsem si nemohla sednout.

Zrovna když jsem byla otočená, za mnou klaply dveře. Otočila jsem se a viděla sestřičku, která otevírala další. Zrovna ty, kde byla moje Lily. Ale než jsem se stihla nedechnout, tak se dveře s dalším klap zavřely. Vztekle jsem si odfrkla, nechápala jsem, proč mi už sakra někdo nepřišel říct, co se děje. Nechali mě tady stát a já neměla nejmenší tušení, co je mé holčičce.

Měla jsem chuť křičet, házet s věcmi a rozbíjet všechno, co by mi přišlo pod ruku, abych částečně zakryla bolest, která se snažila vydrat z mého nitra na povrch.

„Mia Scanlanová?” Uslyšela jsem mužský hlas za mými zády. Vyděšeně jsem se zajíkla a nadskočila, protože jsem neslyšela nikoho přicházet. Otočila jsem se a okamžitě vyhrkla: „William Parker!” Zvědavě se na mě zahleděl, jelikož jsem to řekla tak, jako bychom se znali. V tu chvíli mi to bylo absolutně jedno.

„Co tady děláte?!” zeptala jsem posléze, když nic neříkal. On tady neměl být, on byl přeci onkolog, takže tu neměl, co dělat. Nejspíš se spletl, určitě se splet, napadlo mě, ale někde uvnitř jsem tušila, ne věděla, že si snažím jen něco nalhávat.

Nic neřekl, zamyšleně se díval do nějakých papírů, které svíral v ruce. Pak ke mně vzhlédl. „Neposadíte se?” zeptal se s mírným úsměvem a ukázal na židli. Semkla jsem rty a zavrtěla hlavou. Stále se na mě díval a já nesnažila vyčíst něco z jeho očí, ale nebylo v nich vůbec nic. A to mě děsilo.

„Vaše dcera prodělala epileptický záchvat,” promluvil. Vzdáleně jsem věděla, co ten pojem znamená. Třas, křeč, pomočení… Nervózně jsem přešlápla, protože jsem věděla, že to není všechno.

„Myslím, že bychom se měli posadit,”

„Nechci se posadit!” řekla jsem tvrdě.

„Dobře,” pokýval hlavou, „při elektroencefalografickém vyšetření, což je běžný postup při zjišťování, zda se opravdu jedná o epileptický záchvat, jsme objevili něco, co se nám nelíbilo. Proto vaše dcera podstoupila magnetickou rezonanci, abychom naše podezření vyvrátili, ale bohužel jsme se v tom utvrdili,” odmlčel se a sledoval mou reakci. Neudělala jsem vůbec nic. Jen jsem tam stála a zírala na něj, protože jsem se nedozvěděla vůbec nic. 

Nadechl se a pokračoval: „V mozku vaší dcery jsme našli dvě bulky o velikosti vajíčka. Z magnetické rezonance jsme nedokázali zjistit, zda se jedná o tumor benigno a nebo o cancer, proto jsme byli nuceni odebrat kus tkáně a tu prozkoumat, abychom odhalili, o jaký tumor se jedná.”

Tumor… To slovo jsem znala, věděla jsem, co to znamená, ale můj mozek odmítal přijmout tu děsivou věc. Cítila jsem se podivně klidná a prázdná, jako by ze mě někdo vysál všechny emoce. Byla jsem úplně umrtvená a cítila jsem, že se chvěju.

„Já… já nerozumím,” šeptla jsem, ale znělo to spíše jako skřehot. Zvuk, do jakého se zvrtne hlas, když člověk šeptá, přesto že chce ve skutečnosti řvát. V očích mě podivně pálilo a na tvářích jsem cítila slzy.

„Vaše dcera má v mozku agresivní nádory, které rostou příliš rychle. Operace v tomto případě není možná, jelikož prorostly mozkovou tkáň a jsou zhoubné. Je mi to líto.”

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sluneční paprsek: