OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Školní loser - 13. kapitola

12.05.2013 (12:00) • KarolinaTereza • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 792×

Kate:

Celý víkend jsem se jen tak poflakovala doma u televize nebo jsem se koupala v bazénu. U ledničky jsem také trávila celkem dost času. Ani chvilku jsem si nesedla, abych si mohla zabalit věci na pobyt, který nás čeká v pondělí.

„Tati, neviděl jsi moji kosmetickou taštičku?“ volala jsem na tátu z koupelny a hledala tu blbou taštičku, kterou jsem viděla naposled v létě, kdy jsme byli ještě jako rodina na dovolené.

„Já tak vím, kde máš nějakou taštičku na ty tvoje krámy,“ zakřičel táta z kuchyně, kde se mi snažil udělat něco k jídlu na cestu. Podle ran, které byly slyšet, se bojím, co budu jíst.

„Tak díky,“ to už jsem si řekla pro sebe, otočila jsem se a narazila do pojízdného stolečku. Ten se celý převrátil a všechno z něj vypadlo. Taky moje taštička.

„Proboha, že ty nemůžeš balit, když máš čas?“ zhrozil se táta, přitom zvedl stoleček a doslova rval věci na své místo.

„Za deset minut vyjíždíme, takže sebou pohni!“ podíval se na hodinky a odešel.

Deset minut? Musím opravdu pohnout.

Fred:

Vše mi sbalila mamka už včera. Já neumím ani za boha balit. Vždycky polovinu zapomenu, ale stejnak mám těch věcí pořád moc.

Vždycky mamce hodím na hromadu oblečení, které chci s sebou a to je znamení, co má sbalit. Ale matky jsou matky, stejnak vám polovinu vymění a dají vám tam něco pro ně přijatelného. Všichni známe.

O půl hodiny později:

„Nastupovat!“ křičela naše třídní, která jede BOHUŽEL s námi, a já se s Kate nahrnul dovnitř. Musíme obsadit přední řady.  Alex s Marií si sednou za nás.

„Chci rozhodně sedět do uličky,“ oznámila mi Kate, když jsem jí ukázal, že si má sednout k oknu.

„No, dobře,“ radši jí nebudu říkat, že někdy, ale jen někdy zvracím. Radši budu zticha.

Usadili jsme se, autobus se rozjel a učitelka si vzala mikrofon

„Pojedeme dlouho, velmi dlouho, takže se usaďte a hlavně buďte v klidu,“ podala mikrofon řidiči, který by se spíše měl soustředit na cestu, ale budiž.

„Kdyby měl někdo problém se žaludkem, řekněte a já zastavím,“ podal zpět mikrofon učitelce, ta ho vypnula a položila někam vedle sebe. Normální řidič? Myslím, že zpáteční cesta už bude horší.

Kate:

Seděla jsem vedle Freda a za námi byla Marie s Alexem. Tak tyhle lidi můžu považovat za přátele.

S Marií jsem si po asi hodině cesty sedla a Alex seděl s Fredem. Je moc milá. Dokonce jsme si i vyměnily telefonní čísla.

Celý den jsme jeli a vždycky po tak třech hodinách nám řidič zastavil a my si mohli odskočit atd.  Na místo, kde začne náš pobyt, dojedeme prý zítra kolem oběda. Z toho vyplývá, že jednu noc budeme spát v autobusu.

Asi kolem jedenácté, kdy už bylo celkem ticho, řidič vypnul světla a já se schoulila pod dekou, kterou jsem přehodila i přes Freda a opřela jsem si hlavu o polštář s medvídky, který vozím vždy s sebou.

Bylo mi krásně. S přáteli.

Můj spánek je vždycky přerušovaný. Nikdy nespím celou noc, nevím proč, ale už jsem si na to tak nějak zvykla. Takže ani v autobusu jsem nespala celou dobu.

Proudila jsem se někdy kolem třetí ráno. Na mobilu byla SMS os táty, jak to jde a že mě má rád. Odepsala jsem mu, protože spát určitě nebude.

Ležela jsem opřená hlavou o Fredovo rameno. Bylo mi to jedno. Zavřela jsem po nějaké chvilce opět oči, abych mohla opět spát a dala jsem si hlavu zpět na Fredovo rameno.

Fred:

Vždycky spím celou noc, ale jak s námi klimbal autobus, tak jsem se pořád budil. Ach jo. Ani vyspat se nemůžu. Kate byla taky někdy vzhůru, ale mně se líbilo, jak mi vždy dala hlavu na rameno, takže jsem dělal, že spím.

Byla tak rozkošná. Na tomhle pobytu jí už musím dát něco najevo, jinak se zblázním.

Nikdy jsem nechtěl tak moc někoho mít, jako Kate. Pořád musím myslet na to, jak jsem se k ní dřív choval. Nevím ani proč. Co mě ovládalo? Nějaký debil, který už je snad pryč!

 ...

„Ale no tak ospalci, už jsem tady!“ křičela ta kráva učitelka do mikrofonu moc, ale opravdu moc hlasitě.

„Jak můžete spát tak dlouho?“ To už jsem nevydržel a ucpal jsem si uši. Jak mě chybí mámino probuzení.

Všichni jsme museli během pěti minut vypadnout z autobusu a vynosit si věci. Učitelka nás četla a přiřazovala do rodin, u kterých budeme bydlet. Měl jsem být ve dvojici s Alexem.

Kate a Marie už byly dávno pryč s nějakou starší paní a já pořád čekal na své přiřazení. Jenom doufám, že to nebude ta ženská s těma parchantama.

„Alex s Fredem k paní Smithové,“ učitelka nám dala nějaké pokyny na zítra a ta ženská s těma parchantama na nás zamávala. Bože, proč já?

„Tak tohle bude nářez,“ zašeptal mým směrem Alex a my šli k paní Smithové jako na popravu.

Autor: KarolinaTereza, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Školní loser - 13. kapitola :