OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Simon and Syo 1. kapitola

Jsem značně nervózní. Přeci jen nastupuji do nové školy, nového prostředí a nikoho tu vůbec neznám. Co když se někomu znelíbím? Co když si na mě nějaký učitel zasedne? Nejhorší je, že jak se jednou dostanete na tuto školu, už z ní nemůžete odejít. Přeci jen, kdo by po světě nechal pobíhat nedospělé upíry? Ano. Jmenuji se Kurusu Syo a jsem narozený upír. To znamená, že dokud nebudu plnoletý, budu stárnout. Někteří takové štěstí jako já nemají. Proměnění upíři se na tuto školu berou, pokud byli proměněni ve svých patnácti a výš. Kdybych nemusel, na školu bych se nikdy nepřihlásil.

13.03.2014 (09:00) • HetaliaCZAnnie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 977×

Mí rodiče mě odvážejí do školy, která bude mým vězením příští čtyři roky. Opravdu jsem z toho “nadšený“. Nemohl jsem jít na normální střední. Ne, já musím na upíří střední školu. A nejhorší je, že jsem si s sebou nevzal notebook, takže mi ho musí poslat. Ale to potrvá. Celou cestu jsme jeli autem. Nechtěl jsem letět. To bychom tu byli rychleji. Naše auto projíždí školní bránou a já si do čela stáhnu svůj černý klobouček.

„Skutečně sem musím?“ zeptám se jich s nadějí, že si to při cestě rozmysleli. Mí rodiče se na sebe podívají a povzdychnou si.

Slova se ujme otec: „Ano, své geny jsi zdědil po dědovi z Evropy. Nám se to vyhnulo, ale ty sem bohužel musíš, protože by…“

„… to bylo nebezpečné,“ dořeknu to za něj. Opakují mi to minimálně rok. Protože kvůli tomu jsem své přátelé opustil. Přátele, které tvoří můj pes Ryuu (drak) a kluk od sousedů, Jacob. Přeci jen. Kdo by se chtěl bavit s blonďatým Japoncem, který ve vlasech nosí růžové sponky do vlasů a klobouk. Je menší než většina holek ve třídě a lakuje si nehty na černo? No, moc lidí není. Hlavně pro mě bylo těžké zůstat v jejich přítomnosti příliš dlouho. Musel jsem se jich stranit. Abych je náhodou nechtěl sežrat.

„Správně. Takže se pilně uč, ať na tebe můžeme být hrdí,“ ozve se mamka. Zastavíme. Je tu klid. Možná proto, že jsme přijeli o celé dva dny dříve. Nepříliš zvědavě koukám z okna na budovu, která bude mým domovem pro další čtyři roky. Ale domovem to nenazvu. NIKDY! Nikdy mi nenahradí to bezpečí domova.

Budova je celkem moderní, prosklená. Ovšem ta skla nepropouští světlo. Slunce nám nevadí, ale nesmíme na něm být příliš dlouho. Mohla by nás začít pálit kůže a rozpadli bychom se v prach. Vedle sebe stojí dvě stejné budovy. Jedna je chlapecký internát a druhá bude dívčí. Pohledem sklouznu na osobu, co stojí u vchodu. Okamžitě se začnu soustředit pouze na něj. Upoutaly mě snad jeho dlouhé světlé vlasy? Či jeho smyslně přivřené šedivé oči? Rozbuší se mi splašeně mé upíří srdce. Nechápu, co se to se mnou děje. Kdo je to? Je to učitel nebo žák? Nebo někdo úplně jiný? Hned, jakmile zastavíme, rozepnu pás a vyběhnu z auta. Obličej si schovám pod klobouk. Otec mi otevře kufr, u kterého nervózně přešlapuju. Vyndá mi mé dva černo-růžové kufry. K tomu další dva příruční. Rychle se jdu schovat pod stříšku, aby na mne nedolehlo slunce. Ten blonďatý muž k nám přijde blíž. Mám rodiče za zády.

„Jméno?“ promluví hlubokým, sametovým hlasem a upře své ledové oči na mě. Je tak vysoký. A já v ten moment zapomenu mluvit. Cítím podivné chvění v oblasti žaludku. Vždyť řekl jenom jedno slovo. Táta do mne drbne, abych konečně promluvil.

„Ku-Kurusu Syo,“ řeknu rozechvělým hlasem. Muž hledá moje jméno na konci seznamu. Nemůže to najít. Přemýšlím. Američané.

„Kurusu je příjmení,“ upozorním ho bezmyšlenkovitě. Sleduju, jak jeho dlouhé prsty přejíždí po papíru. Jak světlé oči čtou jméno za jménem. Nakonec se zabodnou v jednom jméně.

„Ach, tady jsi!“ zvolá vítězně. Vezme si tužku zpoza ucha. Odškrtne si mě. „Pokoj č. 304. Ve třetím patře. Výtah je vám plně k dispozici,“ řekne. Skousne tužku mezi zuby a sevře svými rty. Jak smyslné. Prohlédne si kufry. Vezme jeden od otce a příruční zavazadlo též. „Pomůžu vám,“ prohlásí a jde k výtahu. „Jestli budete mít nějaké další otázky, klidně se na mne obraťte,“ informuje nás. Měl bych otázku. Co mám udělat s tím šíleným pocitem ve svém těle? Očima na něj vrhnu trochu znepokojený výraz. On se však usmívá. 

 

Vstupní hala je ze světlého kamene. Podlaha je z mramorových vyhlazených kostek několika barev, postavených do různých obrazců. Nevěnuji tomu přílišnou pozornost. Velmi toužím po tom se o něm dozvědět víc. Třeba jméno. Všimnu si, že jsou zde i schody. Naproti výtahu jsou mramorové schody. Muž zavolá jeden z výtahů.

„Říkejte mi, prosím, Simone,“ muž mi prozradí jméno. Už není krasavec beze jména. Už je to krasavec s krásným jménem.

„Simon,“ mazlím se tiše s jeho jménem na jazyku. Zastihne mě jeho pohled. Je zřejmé, že mě slyšel. Vždyť on sám je upír. Usmívá se. Asi to bere jako kompliment. Výtah cinkne. Už od pohledu se tam nevejdeme. Simon dovnitř strčí kufry.

„Jeďte napřed,“ řeknou rodiče a já ani nevím, jak se octnu ve výtahu, ale jsem zavřený se Simonem v jedné kabině, která se okamžitě zaplní jeho kolínskou. Nádherně voní. Natahuju nos blíže k němu, až téměř spadnu. Jenom kufrům hrozí, že to dopadne hůř. Drží mě jeho paže. Vzhlédnu k němu s pořádným ruměncem na tváři a výtah se zhoupne. Rychle se stáhnu a snažím se kufr vytáhnout z malého výtahu, než se zavře. Kolečka se mi zaseknou o dveře. Snažím se je uvolnit. Uslyším smích. Sluchu lahodící zvuk. Kouknu se na Simona.

„Nenervuj se. Takhle si ten kufr zničíš,“ řekne mile, až mě to překvapí, a pomůže mi dostat ten kufr z výtahu.

„Děkuju,“ řeknu. Mám dojem, že se mi tu možná bude líbit. „Kde ty máš pokoj?“ zeptám se a hned si nadávám. On je přece starší, nebude mít pokoj jako my studenti.

„Já jsem ubytovaný v jiné budově,“ odpoví mi. Čekal jsem snad jinou odpověď? Ne. Mě by stejně ale zajímalo, co je zač. On mi to asi ale sám nepoví. Snad budu mít příležitost se ho zeptat. Díky němu by to tady snad nemuselo být takové peklo. Výtah odjede zpátky do prvního. Rodiče se vyvezou nahoru a my už čekáme u mého pokoje. Než jsem se stihnul zeptat, kde je klíč, odemykal pokoj. Klíček byl v zámku.

Pokoj je celkem útulný. Podél stěn jsou skříně a na jedné straně menší místnost. Zřejmě koupelna. U stěn jsou dvě postele, mířící k sobě. U velkého okna jsou dva stoly, na každém lampička. Dostanu dovnitř kufry a tašky.

„S kým budu na pokoji?“ zeptám se Simona. Prolétne pohledem seznam. Doufám, že to bude někdo normální.

„Nech se překvapit,“ rozcuchá mi vlasy. Hodím po něm vražedný pohled. Jak si to vůbec představuje, takhle mi sahat do vlasů? Ne že by se mi to nelíbilo. Ale je to od něj drzé. Chytnu ho za zápěstí a nadzvednu jeho ruku.

„Nesahat,“ řeknu a zavrčím tiše. Rodiče se vetřou do pokoje. Začnou se nad jeho vybavením rozplývat. Uvede mě to do rozpaků. Naštěstí si uvědomím, že myslí ten pokoj a ne nás dva. Co bych taky dělal s ním? S mužem. Kdyby byl ženou. Přeci jen ale… Proč mám tak nepříjemný pocit, kdykoliv se na mě usměje? Nepříjemný a přitom to je tak krásný. Jako kdyby mi bylo souzeno být s ním. To snad ne.

„Syo, my asi zase půjdeme. Zítra musíme být doma,“ řekne najednou otec. Podívám se na něj. Za zápěstí držím Simonovu ruku nad svou hlavou. Líbí se mi, jak blízko ke mně je.

„Skutečně už musíte?“ zeptám se trochu nešťastně. Nechají mě tu. Samotného. Celé čtyři roky. Jestli tu ale bude Simon, budu aspoň mít svou “malou“ posedlost. Oba přikývnou. Zamknu pokoj a jdu je doprovodit k autu. Loučím se s nimi asi dvacet minut. Nevím proč, ale ani slzy, které se mi derou do očí, nejsou plné smutku. Jedna se mi sveze po tváři, když ke mně přijde Simon a setře mi ji z tváře. Má tak jemnou dlaň, až se o ní tváří otírám. Snad nevědomky.

„Chceš to tu ukázat?“ zeptá se mě. Kdo by nechtěl, když s ním jde někdo jako on. Nemohl jsem si vybrat někoho jiného, třeba dívku nebo někoho takového. Ne. Já ho znám jenom chvíli a už toužím s ním být. Přikývnu a on nechá na vrátnici desku se jmény a čísly pokojů. Já tam nechám klíček a vydám se s ním po areále školy. Jako první dojdeme k velkému jezeru.

„Tady se musí krásně bruslit v zimě,“ řeknu zamyšleně a zasněně. Byla by to krása. Simon přitaká. Přijde blíž k vodě a sedne si. Usadím se vedle něj.

„Syo?“ uslyším ho vyslovovat mé jméno. Zdálo se mi to, nebo to znělo z jeho úst tak krásně, jako ještě od nikoho? Položím se na záda a sleduju oblohu.

„Copak?“ zeptám se tiše. Přivřu oči, protože na mě svítí skrze koruny stromů slunce. Najednou mi výhled zastíní něčí hlava. Otevřu oči a v tu chvíli mě někdo políbí. Simon?! Cítím, jak mě jeho vlasy lechtají ve tváři.

Najednou otevřu oči. Sen?! Ležím stočený do klubíčka k Simonovi. Prsty mi hrábne do vlasů. Už zase mi hrabe do vlasů. 

„To se ti moje vlasy tolik líbí?“ zeptám se ho s úšklebkem. Přikývne a jemně jimi projíždí. Nemůžu popřít, že se mi to líbí.

„Simone, je to správné?“ zeptám se. Posadím se. Sedí najednou tak blízko. Tak blízko, že bych ho mohl políbit. Tolik bych chtěl. Přitom je tak daleko, že to nedokážu.

„Kdyby někdo zjistil, že jsem tě políbil, když jsi spal, měl bych z toho problém,“ řekne a já na něj vytřeštím oči. Začne se smát. On si dělá srandu. „Klid… já neřekl, že jsem to udělal.“ Oddechnu se. Takže to skutečně byl jenom výplod mé fantazie? „Protože udělal,“ řekne najednou. Dívá se mi do očí. Dotknu se prsty svých rtů. O-on si ukradl můj první polibek a já o tom nevěděl. Po tvářích mi začnou stékat slzy. Jeho tím očividně vyplaším. Obejme mě a já překvapením vydechnu, jak mě obklopí jeho vůně a blízkost. Takové bezpečí. „Nechtěl jsem tě vyplašit,“ řekne mi tiše do ucha a já se k němu přitisknu. Hladí mě po zádech a já nechápu, co se to se mnou děje. 

 

„Chci, abys to zopakoval, když jsem při vědomí,“ zašeptám a sevřu vršek jeho oblečení. „Dlužíš mi to,“ zamračím se. Rozpláču se. Proč mi to udělal? „Ukradl jsi mi můj první polibek, dlužíš mi to,“ zajíknu se. Cítím, jak mi zvedá obličej k sobě. Cítí jeho dech na své tváři. 

 

„Dlužím ti toho víc,“ řekne tiše. A já už jenom cítím, jak se naše rty spojí. Ten úžasný pocit, když vnímám měkkost jeho rtů. Jak polibek prožívá. Jak se do něj vžívám já. Naše těla natisknutá na sebe. Jako bychom se znali celý život. Nehledě na pohlaví a věk, který je u nás irelevantní. Je to, jako bychom byli stvořeni jeden pro druhého a čekali na sebe. Nevím, jak to prožívá on, ale já bych to nedokázal slovně popsat. Mohl bych své pocity jedině vyjádřit. Najednou svět kolem neexistuje. Položí mě na kamenitou zem a položí se na mě. Kdybych si neuvědomoval, že jsme venku, že je zřejmě z personálu, že je muž. Ne, počkat! To mi nevadí. Najednou se odtáhne.

„Syo, mám dojem, jako bych tě znal celý život,“ zašeptá něžně. Prsty se prodírám jeho jemnými vlasy. Jsou neskutečně jemné. „A zbytek života toužil prožít s tebou.“ Jeho slova jsou balzámem na mou duši. Cítím, jak se do něj bezhlavě zamilovávám. „Chtěl bys dál jít životem jako můj přítel?“ zeptá se mě. Nejsem schopen slova. Pouze přikývnu. Pomůže mi na nohy. „Nikdo to však nesmí vědět, ne teď,“ upozorní mě. V tento moment bych mu odsouhlasil vše, oč by mne požádal. 

 

„Budu s tebou moc rád,“ řeknu tiše a znovu přitisknu své rty na jeho. Cítím, jak si mě k sobě tiskne, a já můžu poslouchat jeho upíří srdce.

„Děkuju. Teď bychom se asi měli vrátit a ty bys měl jít si vybalit. Zítra je také den,“ řekne a pohladí mě po hlavě. Jenom přikývnu a vracím se s ním zpátky k internátu. Dovede mě před budovu a lehce políbí na rty. Nechci se s ním loučit, ještě ne. On však musí jít. Mně se ještě nechce. Chci ho mít u sebe ještě chvíli. Jenom krátkou chvíli. Nemohu se s ním rozloučit. Ne po tom, co se stalo u jezera. Dám mu ruce kolem krku a políbím ho vášnivě, toužebně a vroucně. Pak se teprve odtáhnu a zahledím se mu do očí.

„Už můžeš jít,“ řeknu a pustím ho. Ještě chvíli sleduju, jak mizí v dáli. K neznámé budově. Dojdu na recepci a tam mi řeknou, že klíček už si někdo vzal. Já tam už mám spolubydlícího? Nervózně polknu. Vyjdu si schody a otevřu dveře.

„Ahoj…“

Autor: HetaliaCZAnnie, v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Simon and Syo 1. kapitola:

Moc pěkný strašně se mi to líbilo, už se těšim na další jen tak dál

Nice

Je to skvělé, jen tak dál! snad brzy bude další kapitola :3

Panejo! Ja jen nestačím koukat... Zajimavé téma! Určitě si přečtu další.

Pokud se jedná o povídku na pokračování, je třeba to zohlednit v názvu, resp. za ním (prolog, 1. kapitola, 1. část apod.). Navíc perex, zvláště u prvního dílu, by neměl být psán ich-formou, ale z vypravěčského pohledu, abys čtenářům napověděla, o čem povídka nebo daná kapitola bude. Až si vše upravíš, opět zaškrtni ´Článek je hotov´. Děkuji.

Přidat komentář:

Nick:

Text: