Sileon - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Alice se seznamuje s panem C, co po ní chce? A co ona může získat od něho? Celé psaní této kapitoly mě nehorázně bavilo, neboť jsem konečně mohla trochu představit hlavní postavy.

09.08.2015 (13:00) • sanguinumnix • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 793×

Nemám důvod, a přesto ho poslušně následuji. Proč jen všichni muži musí chodit tak rychle. Neohlíží se. To si je mnou opravdu tak jistý? Míříme do ulice, kterou vidím poprvé. Byl tohle opravdu dobrý nápad? Neznámé místo plné temných zákoutí na mě dýchlo anarchií. Trochu zpomaluji a snažím se o větší odstup. Stojíme před dveřmi a on vytáhne svazek klíčů. Už je to dlouhá doba, co jsem naposled viděla klíče. Myslela jsem, že už žádné zámky nejsou. Po malém cvaknutí otevře těžké dveře a vklouzne dovnitř, následuji ho do malého příbytku. Vidím velkou pohovku a malý kuchyňský kout. Ostatní místnosti jsou přede mnou skryty.

Postaví se do rohu blízko mě a sejme kapuci. Překvapeně zamrkám, když spatřím krátké černé vlasy a modré oči. Jak je možné, že má černé vlasy? Jsou tedy povídačky o jídle lež, a co je vlastně skutečné? Všimne si mého polekaného výrazu, ale ignoruje ho. Nemám odvahu se zeptat. Bojím se, že by mu otázka na toto téma mohla být velmi nepříjemná. Další věc, která mě zarazí, je jeho věk. Samozřejmě si nemohu být jistá, ale vypadá na více než dvacet pět let. Byl tedy ve válce a vrátil se živý? Ale média tvrdí, že se nikdo nevrátil. Kdo je tento muž? Čím déle ho pozoruji, tím více mám otázek v hlavě.

Překročí místnost a vezme do ruky dva bělostné hrníčky. „Dáš si kafe?“ zeptá se zdvořile. Přemýšlím, že bych odmítla, ale vzhledem k tomu, že už drží dva hrníčky, kývnu na znamení souhlasu. Rukou mi naznačí, abych se posadila. Jemně usednu na pohovku. Podá mi kafe, ale sám zůstane stát a v pomalých tempech přechází po místnosti. Cítím se malá a slabá, když stojí a vzhlíží na mě ze své výšky.

„Chci vědět, jak se ti podařilo přeprogramovat čip,“ vyhrkne přímo a narovinu. Trochu se zakuckám a snažím se popadnout dech. Nemám v plánu mu říkat nic o mém podvodu. „Nevím, o čem mluvíš,“ pronesu nesmlouvavě. Rychle přejde místnost a vyhrne můj rukáv.

Odhalí tak malou jizvu na zápěstí. Jak dlouho už mě sleduje? I když to bylo zvláštní, nelhala jsem. Žádný čip jsem přece nepřeprogramovala, jen jsem je vyměnila, což mu nemohu říci, jinak bych odhalila svou totožnost.

„Samozřejmě chápu, byl bys hloupý, kdybys tak cennou informaci řekl zadarmo. Nemusíš se snažit lhát, viděl jsem tvůj obraz u kontroly. Byl totožný s tvým obličejem a i DNA byla stejná. Pořád ale nemohu uvěřit, že by nějaké děcko dokázalo manipulaci s tak složitou věcičkou.“

Ten chlap moc mluví. Prudce se zvednu a chci opustit místnost, ale jeho ruka mě zadrží. „Co tě tak polekalo v sídle,“ řekne už s poněkud vážnějším hlasem.

Všechno se mi vrátí a nejsem schopná lhát. „Mrtvola,“ hlesnu.

„Mrtvoly nekoušou. Teda kromě mě, ale to se nepočítá.“

Nevím co říct. Všechny ty žerty mě vyvadí z rovnováhy, co si mám jen myslet?

„Víš, nemyslím si, že ten člověk je skutečně mrtvý.“

Překvapeně zvednu pohled. „Proč si to myslíš?“

„Předpokládám, že se Ares snaží s tebou manipulovat, proč by tě jinak zvali až do sídla. Viděl jsi snad někoho jiného projít branou?“

Promnu si bradu a zamyslím se. Nikdo jiný tudy neprošel. Jak mi mohlo tohle všechno uniknout.

„Ne, branou jsem šel pouze já,“ poníženě odpovím. Najednou si začnu vzpomínat na všechno. Vidím před sebou mrtvé tělo. Už je to dlouhá doba, kdy jsem naposled viděla otce, ale dobře si pamatuji na jizvu, která mu hyzdila pravé předloktí. Způsobila ji totiž má neopatrnost, ale na těle nebyla. Jak jsem mohla být tak hloupá. Pořád je naděje, že žije, a já se té naděje nepustím. Budu ji pevně držet, dokud tuhle situaci nevyřeším, ale sama to nezvládnu. Pohlédnu muži do tváře a podruhé se donutím lhát.

„Řeknu ti, jak se mi povedlo přeprogramovat čip, když mi pomůžeš zjistit, co se stalo s lidmi, kteří byli ve válce.“

Vypadá spokojeně, jako by snad vše plánoval. Ne, nesmím takhle přemýšlet. Nikdo přece nemůže znát budoucnost. Podá mi ruku. S nejistým pocitem ji přijmu. Na muže má překvapivě hebké ruce. Jsme tedy teď spojenci, nebo jen nepřátelé, kteří se spojili, aby dosáhli svých cílů? „Říkej mi Casper,“ promluví a čeká na mnou odpověď.

„Yu,“ hlesnu a snažím se víc o hrubý hlas.

„To jméno se k tobě hodí,“ prohodí s úsměvem. Celá ta situace je absurdní. Ani jeho jméno určitě není pravé. Jsme schopni spolu existovat?

„Můžeš zůstat tady, bude to tak lepší, aspoň než se celá situace nevyřeší.“ Měla bych zůstat? Jsme přece oba muži, i když se Casper v mnoho ohledech liší od průměru. Chci se o něm dozvědět víc. Je chytrý, ale nevypadá nebezpečně. Až teď si všimnu velké knihovny. Pomalu se přiblížím a vytáhnu knihu s životopisem o známém francouzském knížeti. Začtu se a po chvíli se mi začne zvedat žaludek a knihu vrátím zpátky. „Vždyť jsi to ani nedočetl,“ prohodí Casper s potutelným úšklebkem.

„Jak bych mohl číst něco tak hrozného. Jen myšlenka na to, že takové věci můžou někoho napadnout, je hrozná, a představa, že je daný člověk uskuteční, je absurdní.“

„Ty tomu snad věříš?“ promluví a svoji otázku doplní hlasitým smíchem. „Většina sériových vrahů je dost primitivních a s naprostým minimem fantazie. Jeden z těch slavných utíkal jen čistou náhodou a tím, že byl fakt naprosto pitomej. Tož, já sem taky kreativní a napadají mě tisíce různých metod jak někoho zabít. Případně mučit a pak zabít. Nicméně, překvapivě sem to zatím neudělal.“

A to ti mám snad gratulovat. Všechny ty jeho teorie mě nehorázně štvou. Může snad vědět všechno? Proč si s ním přijdu tak zbytečná.

„Proč si myslíš, že si to někdo vymýšlel?“

„Dřív byla prostě taková doba. Představ si být upálen, protože máš pihu na špatném místě a sousedka potvrdí, že se v noci měníš ve velkou černou kočku a sousedovi ses špatně podíval na krávu, mlíko zkyslo, kráva uhynula, tudíž jsi ji určitě proklel. Já spíš tipuju, že je to blbost. Ono... lidi když maj úchylku, tak jich překvapivě nemívaj víc najednou. Třeba pedofilové, když vraždí, tak ve většině případů vraždí, aby dotyčná oběť nekecala. Nic víc.“

„No, zjevně se vyznáš,“ prohodím ironicky. Zřejmě pochopil, co jsem se snažila naznačit, a na chvíli nastalo skvostné ticho.

„Někteří lidé mají štěstí, že sem milej,“ prohodí po chvíli a upře na mě svůj pohled.

„Ano, vskutku,“ odpovím.

Autor: sanguinumnix, v rubrice: Povídky » Na pokračování