OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Siberion: Nečekaná překvapení - 8. kapitola

14.01.2014 (18:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 501×

8

„Ahoj, Eolis," pozdravila mě mamka a objala mě.

„Ahoj, mami," zamumlala jsem jí do ramene. Ona pak opakovala vítací rituál i s Cap a Sophií a za neustálého povídání Sophie, jak se měla, jsme šly domů. Tam už na mě čekal Izmir i s Ursó. Na ty jsem se těšila snad nejvíc, což by se podle jejich pohledu nedalo říct o nich.

„Kde je táta?“ zeptala jsem se, když jsem ho nikde neviděla.

„Ještě v práci. Ale můžeš tam za ním zaběhnout, my si tu s holkama něco zařídíme," mrkla na mě mamka. Nadzvedla jsem obočí, přikývla a vyběhla ven na pláž. Přesně jsem věděla, kde má táta tu svoji půjčovnu. Jako malou mě tam brával celkem často. Přihasila jsem si to tam jako velká voda a lípla tátovi pusu na tvář. Trochu jsem se zakřenila, když mě na puse zaštípaly jeho vousy.

„Čau, prcku," zachechtal se táta a pocuchal mi vlasy.

„Tati, neříkej mi prcku," namítla jsem a trucla si jako malé dítě.

„Oh, promiň," zvedl s potlačovaným smíchem ruce nad hlavu. „Ty jsi vlastně ta velká holka, co?“ zasmál se, když už to nevydržel.

„Ty seš hroznej,“ zakřenila jsem se na něj a uličnicky se usmála na chlapíka, který právě vešel.

„Ahoj, Joey," pozdravila jsem ho. Joey je takový místní dobrák. Dobrák Joey. Tak mi tady všichni říkají. Tedy, až na mě. Já mu říkám Drobák Joey. Protože je menší než já. Ale on se tomu jenom směje a říká, že až mi bude tolik jako jemu, tak budu taky malá.

„Ahoj, Eolis. Dneska žádný drobák?“ zachechtal se Joey.

„Ne. Pro dnešek ti to odpustím, protože dáš drobák tátovi," řekla jsem jako královna a nemilosrdně ukázala na kasu, čímž se mi povedlo vyvolat salvu smíchu.

„Ty máš ale výběrčí, Artie," řekl Joey, když se uklidnil natolik, aby mohl něco říct. Artie říká tatovi, protože Arthur je prý neosobní a pro tak líného člověka moc dlouhé jméno. Když se ti dva dosyta vychechtali, podal Joey tátovi peníze za zapůjčenou loď na ryby.

„Chceš nějakou nechat k večeři?“ popíchl mě Joey, ještě než odešel. Moc dobře ví, že nemam ráda ryby.

„Ne, díky," zakřenila jsem se a on se zasmál.

„Vrátim ti ji sem k večeru, Artie!" zavolal ode dveří a odešel. Pak jsme ještě čekali na nějaký pár, až se s lodí vrátí. Dneska měl táta krátce, protože si vzal dovolenou. Nechtěl mi říct důvod. Když se ten divně culící páreček konečně uráčil vrátit loď, tak táta všechno pozavíral, pozamykal a šli jsme domů. Když jsme přišli, šla jsem si do koupelny prohlédnout to štípnutí na rameni, jestli se mi tam neudělal štípanec. Ale čekalo mě tam větší překvapení, než jenom štípanec. Ona tam byla rovnou modřina! To je vážně neskutečný. Ještě chvíli jsem na to nechápavě zírala, pak jsem pokrčila rameny a šla do pokoje. Ale když jsem procházela barákem, všimla jsem si, že tu je podivné ticho. Nikde ani noha. „Něco tu nehraje..," pomyslela jsem si. Hlavou se mi začaly honit různé strašlivé scénáře, které samozřejmě ústily z nočních můr. Koukla jsem se na verandu a na zahradu, jestli tam někdo není, ale i tam bez úspěchu. S očima navrch hlavy jsem vyběhla nahoru po schodech a prohledala všechny ostatní pokoje. „Jestli ani tady někdo nebude, tak asi začnu šílet," pohrozila jsem, ani nevím komu, a otevřela dveře do svého pokoje. Nikdo tam samozřejmě nebyl. Už jsem chtěla začít panikařit, když tu najednou....

„Překvapení!“ ozvalo se a ze všech stran vyskočili ti, které jsem ještě před chvílí pohřešovala, s narozeninovými kornouty na hlavě a úsměvy na tvářích. Měla jsem sto chutí je tam všechny povraždit za to, jaký jsem kvůli nim měla stresy. Ale když jsem uviděla, jak proti mně běží Ursó s kornoutem na hlavě, musela jsem se jenom smát. Hlavně mě rozesmála představa, jak to tady asi vypadalo, když se jí ho snažili navléknout.

„Tak co? Už víš, co jsem se ti snažila ráno naznačit?“ zeptala se mě Cap, když ke mně celá rozzářená přihopkala.

„Jo, myslim, že ani nemám na vybranou," zasmála jsem se. „Musim uznat, že jsem na svoje narozeniny úplně zapomněla."

„No, aspoň nám tím pádem vyšel moment překvapení," zazubila se Cap.

„A taky byste o něj nejspíš přišli, kdybyste nevyskočili hned. Pak už byste si to za rámeček nedali," poznamenala jsem a všichni se zasmáli.

„Tak, a teď dárky," vyhrkla nedočkavě Cap a se stálým zářivým úsměvem ke mně napřáhla pravačku.

„Echm... Takže. Všechno nejlepší, hodně štěstí a zdraví. Aby ti všechno, co chceš, vyšlo, ať se ti dobře daří a takový ty věci. A ať si najdeš nějakýho toho kluka," mrkla na mě, když mi konečně přestala drtit ruku. Pak mě symbolicky políbila na obě tváře a dala mi dárek. Nedočkavě jsem ho rozbalila a našla...

„Další balíček?“ podívala jsem se na Cap.

„Nekecej a rozbaluj," popohnala mě. Tak jsem ho rozbalila a našla tam krabičku s cedulkou od Tiffanyho.

„Ty ses asi pomátla, ne?“ vykulila jsem na ni oči a ona jen mávla rukou. Opatrně jsem otevřela víčko krabičky, a ať měl můj obličej jakýkoli výraz, tak se na něm rozzářil úsměv, který jsem přesunula na Cap. V krabičce ve vatě ležel stříbrný kulatý přívěsek s ozdobně vyrytým písmenem E. Znovu jsem krabičku zavřela a radostně objala Cap.

„Díky. Je to krásný," poděkovala jsem a odtáhla se.

„A teď si dáme dort, ať nám od těch svíček neshoří," zatleskala velitelsky mamka, a než jsem stačila cokoli namítnout, všichni už šli ke stolu.

„Klid, původně se měli dárky dávat až po dortu, ale já to nevydržela," pošeptala mi Cap a zahihňala se. Všichni se seskupili kolem dortu, začali zpívat: „Hodně štěstí, zdraví," a pak bylo na mně, abych s přáním sfoukla svíčky.

„Nezapomeň, abys to přání vyslovila srozumitelně," připomněla mi mamka. Jo, je to celkem důležitý, protože pak by se to přání nemuselo vyplnit podle mých představ. Nejdřív jsem pomyslela na Cap a chtěla si přát, abych měla taky takové štěstí jako ona, a najít si takového bezva kluka. Ale přišlo mi to moc infantilní. A navíc... Kdo by chtěl vztah z 'kouzla'? Už jsem chtěla plácnout nějakou hloupost, když jsem si vzpomněla na moje sny/noční můry. A tak jsem se slovy: „Ať se mi nějak vysvětlí ty pomatený sny," sfoukla svíčky. Naštěstí se mi je podařilo sfouknout najednou, takže by přání mělo platit.

Když všichni dojedli a já dostala všechny dárky, řekli mi, že pro mě mají ještě jeden dárek. Čekala jsem, že mi ho dají, ale oni řekli, že na mě čeká venku. Trochu nedůvěřivě jsem se podívala po všech těch zubících se tvářích a pak jsem běžela ven. Ze všech dárků jsem měla ohromnou radost. Od Cap jsem dostala přívěsek, od mamky malou sošku sedícího stříbrného dráčka s fialovými kamínky místo očí, od Sophie ametystový náramek a od táty svoji vytouženou knížku. Možná se vám to zdá jako záplava fialové a stříbra, ale nedivte se, když mám fialovo- bílý pokoj a stříbrné šperky. Ale hlavně, jsem zvědavá, co bude ten dárek, co na mě venku čeká. Slyšela jsem, že jsou mi všichni v patách, ale já se tím nenechala rušit. Rozhlédla jsem se po zahradě, ale nikde jsem neviděla žádný dárek. Otočila jsem se po ostatních, ale ti se jenom culili a poháněli mě směrem k pláži. Přišlo mi to divné, ale co. Hledání dárků a překvapení mě vždycky bavilo. Když jsem doběhla na pláž a začala se rozhlížet, zvedl se vítr a přibližoval se ke mně hluk. Otočila jsem se a vyjekla leknutím, protože se na mě řítilo malé letadlo. Takové to 'vyhlídkové', co si můžete půjčit na malých letištích a letět s ním, kam chcete. Lehla jsem si na zem a zakryla uši. Slyšela jsem, jak mě to letadlo přeletělo, a bylo ticho. Když jsem si opatrně sundala dlaně z uší a zvedla jsem se, uviděla jsem to letadlo stát několik metrů přede mnou. „Co to, sakra..," proletělo mi hlavou. Pak se otevřely dveře a pilot mrštně seskočil na zem. Chvíli jsem uvažovala, kdo by to asi tak mohl být, ale když se onen člověk otočil směrem k nám a zamával, měla jsem jasno.

„Liliano!“ vykřikla jsem a šla jí naproti. Liliana je mámina dlouholetá kamarádka, se kterou se máma potkala na jedné výzkumné expedici. Má zrzavé (až skoro do červena) kudrnaté vlasy, zelené oči (takže mi někdy připomíná Meridu z Rebelky) a přes nos se jí táhne pás roztomilých pih. Má štíhlou postavu a nikde nevydrží déle než týden. Jsem ráda, že dorazila na moje narozeniny, protože její neutichající optimismus se mi v tomhle období více než hodí. Liliana ještě vytáhla z letadla nějakou hustě polepenou krabici a šla k nám. Když jsme všichni podstoupili uvítací ceremoniál, tak jsem po cestě domů, už celkem nápadně, pokukovala po oné křiklavě polepené krabici. Asi jsem nebyla jediná, protože po chvíli se Liliana ozvala:

„Asi jste zvědaví, co před vámi skrývám, co?“ ukázala na onu krabici. Dychtivě jsem se na ni podívala v domnění, že bych se mohla konečně dozvědět, co tam je. „Ale nejdřív se musim dostat dovnitř a poblahopřát oslavenkyni. Jinak by se to ani nemohlo otevřít," řekla a významně na mě mrkla a já se zatetelila radostí. Najednou jsem přidala do kroku, protože jsem přímo hořela zvědavostí, co bude můj další a tak záhadný dárek.

Konečně už jsem ho držela v rukou a byl celý můj. Nedočkavostí jsem začala strhávat lepenku. Původně jsem to chtěla rozříznout nožíkem, ale Liliana mi oznámila, že by to asi nebyl ten nejlepší nápad. Konečně se mi podařilo zbavit krabici lepenky, otevřela jsem ji a oněměla úžasem. Na dně krabice ležela v klubíčku stočená červená užovka. Přesně taková, jakou jsem vždycky chtěla. Rezavá s červeným žíháním na zádech a černo-bíle šachovaným vzorem na břiše.

„Ta je nádherná. Díky moc," věnovala jsem Lilianě zářivý úsměv. „Můžu... můžu si ji zvednout?“ zeptala jsem se dychtivě.

„No, já myslím, že bys mohla. Je tvoje," mrkla na mě „Je ochočená, neboj," dodala, když jsem ještě chvíli váhala. Opatrně jsem ji vzala do ruky. Moc dobře to nešlo, protože měla hebkou a kluzkou kůži. Ale ani v nejmenším neodpovídala domněnce, že hadi jsou slizcí. Začala se mi obtáčet kolem ruky a vůbec nevypadala, že by se jí chtělo pryč. Tohle byl snad ten nejhezčí dárek, co jsem dostala. Ale nechtěla jsem to říkat na hlas, aby se to ostatních nějak nedotklo. Hlavně ale nevím, jaké jí mám dát jméno. A nemám jí ani kam dát.

„Do zítra bude muset vydržet v krabici a hned ráno zajedeme do města," řekl táta, jako by mi četl myšlenky.

„Tohle jsou snad moje nejlepší narozeniny," vydechla jsem štěstím bez sebe.

Po obědě jsem jela s tátou do zverimexu a domů jsme dorazili až k večeru. Na dnešek jsme měli naplánované grilování, když jsme se tu takhle sešli ve velkém počtu. Maso už bylo naložené, takže ho jen stačilo opéct. Strašně vonělo, a tak jsme kolem grilu chodili jako hladoví psi. A co teprve Ursó s Izmirem. Ale ti měli smůlu, protože všechno jsme snědli my. Bylo vážně báječné. Později jsme si rozdělali místo grilu oheň, protože sluníčko už pozvolna zapadalo. Všichni jsme se dobře bavili, zpívali jsme, tancovali a poslouchali písničky. Bylo asi něco kolem jedenacti večer, když jsme si všichni posedali kolem ohně a vyprávěli si různé strašidelné historky. Sice takový typ povídání nemusím, ale proti mým nočním můrám jsou nějaké historky úplné nic. Povídali jsme si ještě dlouho do noci, ale už o všem možném. Nakonec jsme v dobré náladě sklidili nádobí a přestěhovali se dovnitř. Najednou mi ale zničehonic začalo být zle od žaludku. Řekla jsem si, že to bude asi od toho, jak jsem se nacpala masa a na to se rychle pohybovala, a šla jsem pomoct mamce s nádobím. Ale to asi také nebyl nejlepší nápad. Kdykoli se s něčím bouchlo, tak se mi to v hlavě rozléhalo. Jako by mě bolela hlava. Všechno bylo nesnesitelně hlasité, až mě z toho bolely uši. Musela jsem se omluvit a jít na chvíli z toho hluku pryč. Vyšla jsem ven a nestačila se divit.

„Že bych byla vevnitř tak dlouho?“ zamumlala jsem si sama pro sebe. Venku mě totiž neuvítala neprostupná tma, ale šero. Skoro jako by začínalo svítat. Ale ať jsem hledala, jak jsem chtěla, tak jsem nikde na obloze neviděla sluníčko. Aspoň hlava už mě nebolela. Ještě chvíli jsem tam stála, poslouchala houkání sovy a cvrkání cvrčků. Houkání sovy... Zněla, jako by byla pár metrů ode mě, ale nikde v blízkosti žádné stromy nejsou. Zavrtěla jsem zmateně hlavou a šla zpátky do domu.

„Kolik je hodin, že je venku takový světlo?“ zeptala jsem se mamky, když jsem vešla do kuchyně. Ona na mě vrhla pohled, jako bych se zbláznila, pak se podívala z okna a zpátky na mě.

„Ehm... vždyť je tam tma jak v pytli, Lis," odpověděla mi zaraženě. Já se podívala z okna a opravdu tam byla celkem tma. Pokrčila jsme rameny a šla si do pokoje uklidit dárky, co jsem dostala. Soška dostala místo na poličce nad postelí, náramek jsem si uklidila k ostatním šperkům, knížku jsem uložila do knihovny, krabičku s přívěskem od Cap jsem dala vedle dráčka a ještě jsem si na chvíli vyndala z krabice užovku. Pozorovala jsem, jak se mi plazí po ruce, a zjistila jsem, že toho o ní vlastně ani moc nevím. Dala jsem ji zpátky do jejího provizorního příbytku a sedla si k počítači. Našla jsem si na internetu užovku červenou a hltala jsem o ní úplně všechno. Po chvíli jsem si udělala přestávku a šla jsem jí připravit ideální podmínky v teráriu. Myslím, že s tím byla celkem spokojená, když jsem ji tam přestěhovala. Už pro ní mám jméno. Latinsky se jmenuje Elaphe guttata, takže jsem vymýšlela různá spojení. Napadlo mě toho spousta, jako třeba Elgutta, Elate, ale nejvíc se mi líbilo Laphee. Taky jsem zjistila, že jsou to noční tvorové, a aby se zabránilo nočnímu utíkání, tak se jí má obrátit den. Tak jsem hledala, kde mám v pokoji temný kout.

„Co na tom divnym zvířeti vidí? Vždyť to nic nedělá. To já, panečku, já jsem zajímavější," ozvalo se najednou za mnou brblání.

„Prosím?“ obrátila jsem se udiveně. Ale nikdo za mnou nebyl. Jenom Izmir si to vykračoval prostředkem pokoje.

„Jo, slyšela jsi dobře. No, proč na mě tak zíráš? Nikdy jsi snad neviděla svýho úžasnýho kocourka?“ zavrněl a otřel se mi o nohu.

„Ty... Ty mluvíš?“ dostala jsem ze sebe.

„Jo, už to tak bude. Víš, nejste jediní, kdo mluví," vrhl na mě dotčený pohled a stočil se na posteli do klubíčka.

„No to si ze mě děláš srandu.... A proč jsi nemluvil i předtím? A jak to, že mluvíš jako já?“ chrlila jsem ze sebe otázky.

„Cože? Já na tebe mluvil pořád. To jsi mi říkala jen nějaké bláboly a vůbec jsi mi nerozuměla," věnoval mi poslední pohled, něž si položil hlavu na packy. „A teď mě nech laskavě spát. Jsem z toho ruchu strašně unavený."

„To se mi snad jenom zdá," zavrtěla jsem hlavou, vzala pyžamo a šla se připravit do postele.

Nejspíš mě mají doma všichni za magora, protože jsem za nimi přišla nejdřív s tím, že je venku světlo, a teď jsem jim oznámila, že se mnou Izmir mluvil. Vůbec to nechápu. Snad to bude ráno lepší. Asi to bylo tou bolestí hlavy. Ještě jsem Laphee rozsvítila lampičku, aby si myslela, že je den, a pak jsem si konečně zalezla do postele. Bude zvláštní najednou spát při slabém světle, ale já si na to zvyknu. Vlastně bylo v pokoji vůbec docela světlo, i když jsem se přesvědčila, že jsou tak dvě ráno, takže by toho světla nemělo být tolik. Ale nechala jsem to být a zavřela oči.

Chvíli jsem viděla jenom tmu a najednou mi do obličeje zazářilo sluníčko. Ležela jsem na zádech na něčem měkkém. Posadila jsem se a... Ó ne. Zase ta louka. Strašně moc jsem si přála se probudit, ale jako vždy to nešlo a táhlo mě to pořád dál. Už jsem to tu znala skoro nazpaměť. Věděla jsem, že skončím na malém paloučku, kde na mě bude čekat poslední kytka. Aspoň, že je fialová. To by mohlo znamenat něco pozitivního. Opět jsem si nechtíc přivoněla a propadla jsem se do bezmezné černě. Věděla jsem, že bych se mohla klidně pohnout, ale raději jsem to neudělala. Kdo ví, co by se mohlo stát. Ale ani tenhle stav nejspíš neměl zůstat tak, jak by se mi líbilo, protože se proti mně zničehonic řítila nějaká světelná koule. Neměla sice nějak závratnou rychlost, ale i tak to vypadalo, jako by padala hvězda a měla to namířený přímo na mě. Když byla asi několik set metrů ode mě, tak jsem v té záři začala rozpoznávat postavu. Postupným zkracováním vzdálenosti jsem mohla zpozorovat víc a víc detailů. Byla to žena, která měla černé dlouhé vlasy jakoby podbarvené stříbřitou šedí, vysoké a štíhlé postavy s milou, ale docela mladou tváří.

„Ahoj, Eolis," promluvila na mě medovým hlasem. „Jsem tak ráda, že tě konečně vidím," usmála a když viděla, že tam jen tak postávám a nic neříkám, tak pokračovala. „Jsem bohyně Théra. Tvůj život pozoruji již hodně dlouho a jsem nadšená, že jsi se s těmi předchozími sny vyrovnala tak dobře,"

„Zdravím," pípla jsem, ale pak mi došlo, co říkala o těch snech. „Vy o těch snech víte?“

„Ale jistě," usmála se, jako by to mělo být nad slunce jasné. „To já jsem vám je poslala,"

„Vy? A uvědomujete si, jakej to na mě mělo dopad?“ vyjela jsem na ni. Bohyně nebohyně, vědět, co mi způsobila, by měla. „Asi jste se špatně dívala, protože já se s tím rozhodně dobře nevyrovnala. Víte, jak bylo strašný se každý ráno probouzet úplně na prášky, protože vás ve spánku pronásledujou různý kreatury?“ vyvalila jsem na ni rozčilením oči. Ale s ní to ani nehnulo. Během celého mého běsnění se jen usmívala. To mě vytáčelo ze všeho nejvíc.

„Koukám, že jazyk máš dost ostrý. Omlouvám se ti, že ti to způsobilo taková muka, ale já ti ty sny musela poslat. Jak bys jinak měla vědět, do čeho budeš za nedlouho poslána?" oznámila jakoby nic.

„Prosim? Vy mě chcete do těch všech hnusů nasadit jako nějakýho nebohýho pěšáčka?“ rozčilovala jsem se. Já snad nevěřím vlastním uším.

„Zas tak nebohá a bezbranná nejsi," zasmála se zvonivým smíchem. „Já myslela, že se ti ta zelená květina líbila," podotkla nakonec.

„Jo. Než to tam všechno vypálili," pronesla jsem.

„A co ta modrá? S tou jsem si dala hodně záležet," vyptávala se dál.

„No jó, vy myslíte ten úchvatný moment, kdy se kolem mě semkne kruh takových divných kreatur, co nejprve vypadali jako delfíni. Jo, to bylo nádherný. Obzvlášť když mě pak zavedli do tý mechem zarostlý hromady šutrů, kde na mě čekal takovej strašně milej pán," odpověděla jsem jí ironicky. Théra se na chvíli přestala usmívat a přemýšlela nad mými slovy.

„Možná máš pravdu. To bylo asi trochu moc, ale to všechno byla skutečnost, Eolis. Mám za úkol tě připravit na nebezpečí, které budeš muset podstoupit, a tohle mi přišlo jako docela dobré řešení, jak ti to nějak šetrně oznámit."

„Hm. Už jsem celá žhavá," zabrblala jsem.

„Tak hele, jsi k něčemu předurčená, ať se ti to líbí, nebo ne. Co nevidět se ti začnou dít velmi zvláštní věci a nebudeš to mít zrovna nejlehčí, ale já se pokusím najít nějaký způsob, jak ti aspoň trochu pomoct," vychrlila na mě nemilosrdně a já se to všechno snažila vstřebat. „A když už jsme u toho... Nevypadala jsi zrovna nejlépe, když jsi usínala. Jako by tě něco vyvedlo z míry," ušklíbla se škodolibě. Už se mi vážně začínalo stýskat po té věčně usměvavé bohyni.

„Jo, to mě teda vyvedlo, ale vsadím se, že vy o tom určitě něco víte, když jste bohyně," odsekla jsem naštvaně. V hlavě mi sice můj zdravý rozum bušil do lebky, abych sklapla, ale já jsem s tím prostě nemohla přestat. Strašně mě to žralo, jak si ze mě utahuje.

„Samozřejmě, že to vím. Ale chtěla jsem, aby ses mi s tím svěřila. Škoda, možná jsem ti mohla pomoct. Ale asi budu muset přistoupit k tvrdší metodě," poznamenala a začala se vytrácet.

„Počkejte! Co je ta tvrdší metoda?“ zakřičela jsem za ní.

„Jdi za jiskrou a uvidíš," poradila mi ještě a pak zmizela úplně. A já byla zase sama v té divné temnotě. Ale ne na dlouho. Po chvíli se se mnou začal svět točit a já se probudila zpátky v posteli.

„Tak to bylo fakt divný..," zašeptala jsem a posadila se. „Jdi za jiskrou... To by mě zajímalo, co to má jako znamenat," zabrblala jsem. Trochu jsem se uvolnila, abych se zklidnila se svojí nasupenou náladou. Asi jsem tu Théru vážně naštvala a teď pro mě chystá určitě nějaký boží trest. Najednou ale něco upoutalo moji pozornost od mých ponurých myšlenek. Uprostřed pokoje se poklidně vznášelo nějaké světélko. Nejprve jsem váhala a moc se mi k tomu nechtělo chodit, ale nakonec mi zvědavost nedala a přece jenom jsem se k tomu opatrně přikradla. Natáhla jsem k tomu ruku a ono to ucuklo.

„Fajn, dobře, nebudu na tebe sahat. Hlavně mi neutíkej," zašeptala jsem. A jako by mě to slyšelo, se to zastavilo a o kousek se to přesunulo blíž ke mně. Pozorně jsem si to prohlížela. Vypadalo to jako nějaké malé stvoření, které bych nedokázala k ničemu přirovnat. Ale jsem si na sto procent jistá, že je to živé. Najednou se to zase pohnulo a poletovalo to mezi dveřmi. Nedalo mi to a šla jsem za ním, jako bych tušila, že by se přesně tohle mělo stát. Potichu jsem za tím světélkem postupovala domem až ven. Pořád se to nezastavovalo a táhlo mě směrem k moři, kde má táta půjčovnu. Půjčila jsem si loďku, co tam Joey nechal. Nastoupila jsem do ní a nechala se tím světélkem táhnout stále dál. Dobře jsem věděla, že tahle část moře je celkem mělká. Ač musela být tma, tak jsem viděla na cestu skoro jako ve dne, takže jsem si ani nemusela ničím svítit nebo tápat ve tmě. Stále jsem nespouštěla oči z toho malého světélka, takže jsem se trochu lekla, když jsem narazila na břeh. Jako ve snách jsem vystoupila z loďky a šla hustě porostlým trávníkem. Krajina lehce stoupala a já si matně uvědomovala, že to je ten ostrov, na který jsem se chtěla minulý týden dostat. Vystoupala jsem až nahoru a na vrcholu jsem zůstala stát jako přimrazená.

„Tohle nemůže být pravda," zamumlala jsem.

Dlouho jsem z tohoto příběhu nic nepřidávala, takže se omlouvám. Snažila jsem se vymyslet nějaké pokračování, které by trochu urychlilo děj, protože mě už taky celkem unavovalo, jak se to strašně táhlo. Doufám, že jsem to aspoň malinko vylepšila. :) Ještě bych vás chtěla poprosit o váš názor. Chtěla bych vědět, co si o tom vylepšení myslíte vy a jestli si myslíte, že se to vylepšilo. :-)

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberion: Nečekaná překvapení - 8. kapitola: