OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Siberion - Nečekaná překvapení- 3. kapitola

26.07.2012 (07:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 712×

pozn.autor.:

Sophie = [:sofí:]

Josh = [:džoš:]

Nicos = [:nykos:]

slash = [:sleš:]

Capi Soo = [:kepy sů:]

3

„Vážně? To je super že zejtra přijede Sophie!“ vykřikla jsem a zatleskala nadšeně. „A kdy? Ráno? K obědu?! Večer?!?“ ptala jsem se postupně, když vrtěla hlavou v zápornou odpověď. A když viděla můj zmatený výraz, tak se potutelně usmála.

„To je tajemství,“ řekla.

„To je hrozný! Ty si dneska samý tajemství!“ rozčilovala jsem se. „Večeře je tajemství... jo, mimochodem bylo to dobrý... Sophiin příjezd je tajemství, co sis pro mě zase připravila?!“ vyhrkla jsem bezradně. Ale ona se na mě dívala s výrazem člověka, který se něčím ohromně baví.

„Celý tvůj život je překvapení,“ oznámila mi s klidem, avšak hlasem podivně zastřeným.

„A tim myslíš myslíš zase, co?“ Dala jsem si ruce v bok.

„Mmmm... někdy příště,“ řekla jako by se právě probudila.

„Jak jako příště? To bude tejden? Rok?“

„Prostě příště,“ řekla způsobem, že debata je u konce.

Viděla jsem jak jí to doslova šrotovalo v hlavě, ale neptala jsem se jí na nic. Asi si něco potřebovala promyslet. Naposled jsem se na ní podívala a odešla do pokoje. Cap má totiž svůj dům, který je vlastně jejích rodičů, kteří jí to všechno platí, ale bydlí tam ona (v době školy i já) a občas tam za ní přijede její sestra Sophie. Ale o té vám povím někdy později. Právě teď se totiž zabývám jinými věcmi...

Ležela jsem rozpláclá na posteli, koukala do stropu a vymýšlela různé důvody, proč je ten Sophiin příjezd tak tajný. Snad přede mnou Cap nic netají. Náhle mě však z úvah vyrušilo ťukání na dveře.

„Eolin?“ ozvalo se tlumeně zpoza dveří.

„Jo. Pojď dál. Nerušíš,“ řekla jsem, otočila hlavu a dívala a se na Cap, která právě vešla. Přišla a sedla si vedle mě na postel.

„Co děláš?“ zeptala se.

„Přemýšlím nad nespravedlností světa,“ řekla jsem a upřela pohled na strop. „Je sice pravda že mam ráda překvapení, ale tohle už je moc,“ postěžovala jsem si.

„Víš co?“ zeptal se už o něco veseleji. „Zapomenem na dnešní večeři a budem zas dvě ztřeštěný kámošky,“ zazubila se na mě.

„Ani nevíš jak ráda.“ usmála jsem se a posadila vedle ní. „Ale.... “ načala jsem, když tu cvakly domovní dveře a někdo zahulákal.

„Capi Soo! Už si tady?“ ozvalo se a můj obličej nabyl nevěřícného výrazu.

„No né! Cap. Ona tu s tebou ještě bydlí Adriana?“ zeptala jsem se užasle. „Já ten hlas vždycky poznám.“ Mrkla jsem na ni a seběhla schody.

„Adriano! A já myslela že už tu bydlet nebudeš. Že budeš bydlet s Fillem.“ Běžela jsem chodbou a objala jí.

„Ale, ale. Ona už je tu i Eolin.“ Pousmála se. „No tak, už mě pusť. Ještě mi spadne nákup.“ Pokusila se mě setřást.

„Aha. Jo, promiň. Nevšimla jsem si těch... tašek.“ Gestikulovala jsem a pustila ji. „Chceš s tim pomoct?“

„Ne, to je dobrý. Jo a k tomu Fillovi, tak... rozhodla jsem se že tu s vámi ještě nějakou dobu budu. Alespoň než doděláte školu.“ řekla mi s úsměvem.

„No a... máš tady pořád ještě tu komoru s nástrojema?“ Šťouchla jsem do ní loktem.

„Jasně, že mám. Nebo sis myslela, že už tu nebudem nacvičovat?“

„Né. A přijede i Fill?“

„No... možná jo,“ odpověděla a položila tašky na pult. „Vybalíš to prosím? Musim se převlíct.“

„Jo, jasně.“

„Díky,“ řekla a vyběhla schody. Adriana, jak jsem vám jí zapomněla popsat, je dvaadvacetiletá... nevÍm, jak to říct. Holka? Paní? Slečna? Dáma? No, prostě... rockerka. Má pěkné zelené oči, červeně zrzavé vlasy s malými vlnkami, asi tak na ramena, je štíhlá, pohledná a nosí hezké oblečení. Většinou džínové. Povahově je hodná, milá, chytrá, rozhodná a umí si stát za svým názorem. Samozřejmě má také smysl pro humor (jinak by tu s námi dlouho nevydržela), fantazii (jinak by nemohla skládat písničky) a ráda si pouští písničky nahlas. A má hezký hlas, takže zpívá ve skupině. Á jasně. Neřekla jsem v jaké skupině. Adriana má se svým přítelem Fillem a partou kámošů svojí hudební skupinu Slash. Mají tam bubny (Josh), keyboard (Nicos), dvě elektrické kytary (Adriana a Eliss) a jednu baskytaru (Fill). Josh je vysoký, svalnatý, holohlavý, od uší přes bradu má krátké vousy a na hlavě nosí šátek. Vypadá jako bouchač, ale ve skutečnosti je jako beránek. A s Eliss jsou manželé. Nicos má tmavě hnědé vlňaté vlasy, čokoládově hnědé oči, úzký obličej a rty, na bradě má proužek vousů a v obočí má kroužek. Je milý, hezký, moc toho nenamluví a je (k jeho smůle) mezi fanynkami velmi oblíbený. Eliss je trochu buclatější, ale ne tlustá. Jenom aby jste si nemysleli. Je takový maminkovský typ. Starostlivá, milá, hodná a hesky se směje. A budou mít s Joshem miminko! Zatím má ještě malé břicho, takže s nimi hraje, ale už jenom pomalejší písničky. Má hnědé oči a tmavě hnědé vlasy, skoro až do černa. Od kořínků vlasů až ke špičkám uší jsou rovné a pak až pod ramena jsou vlňatý. A nakonec Fill. Má takový ten pěkný rozcuch. No dobře, asi to není ten správný popis.... Má černé - a hlavně - krátké vlasy, tak pěkně rozčepýřené. A je takový... sexy. Má trochu ostřejší rysy tváře a tmavě hnědé oči. Nosí kožené bundy a normální kalhoty, nebo džíny. A víc už vám neřeknu.

Když jsem vybalovala nákup, tak se dolů přiřítila Capi Soo a sebrala jednu igelitku se slovy: „Na tu nešahej!“.

„A proč?“ zeptala jsem se udiveně.

„Doufám že ses do ní nekoukala...“ řekla trochu podezřívavě, přičemž na mně koukala přimhouřenýma očima.

„Ne. K tý sem se ještě nedostala. A co tam je tak tajnýho?“

„Nic pro tvoje oči,“ odpověděla zase zvesela a vyběhla, s igelitkou v ruce, zpátky nahoru. Slyšela jsem jak šla do svého pokoje a tam dupala sem a tam. „Bože, dnešek je fakt divnej...“ pomyslela jsem si. A to jsem ještě nevěděla, že nastanou dny ještě horší než byl tenhle.

Včera v noci jsem se vůbec nevyspala, protože se mi znova zdál ten sen. Akorátt mně doslova napadl s větší intenzitou. A rozhodla jsem se, že si o tom s Cap prostě musím ráno promluvit. Jestli si myslíte, že máme takhle ráno před školou ještě čas na rozprávění, tak nemáme. Ale dneska je neděle. Protože jsme měli celý týden prázdniny, tak mě sem rodiče poslali o den dřív, abychom si mohli ještě pokecat. Takže jí to všechno vyklopim. Myslim ten sen. Tu jiskřičku v čele si nechám pro sebe. Prozatim....

„Čau. Ty už si vzhůru?“ zaskřípala Cap, když vešla do kuchyně.

„Ahoj. No, sem no. Mě se totiž zdál takovej děsnej sen...“ prohodila jsem nenuceně. Naštěstí se toho hned nechytla. Áárrr! Já jí to říct nedokážu...

„Aha. Tak to chápu. Mě se taky zdávaj.“ řekla. A tady naše debata ohledně snu skončila. Jéžíš! Úplně bych na to zapomněla!

„Cap? Já si jenom na chvíli odskočim nahoru, jo?“ přerušila jsem ji zrovna, když mi vyprávěla, co o prázdninách dělala s rodičema. Tohle je totiž důležité. Musím si ten sen napsat do snáře, než ho zapomenu. Pak by mi vypadla nějaká část a to bych to pak nemusela dát dohromady. Takže jsem vyhrabala snář z tašky, vzala tužku a psala. Rozhodla jsem se že tam nebudu psát žádný úvod, jako třeba „Čau kniho“, nebo„Milý snáři“, nebo tak podobně. Prostě to vynechám, protože pak mi to připadá víc upřímnější. Takže...

31.října

Dneska se mi zdál ten sen znova. Bylo to hrozný. Doslova mě “napadl“ s větší intenzitou. A navíc se ten sen odehrával jakoby v chaosu. Přeskakovalo to z jednoho pohledu na druhý, bez jakýkoli souvislosti (ostatně stejně jako minule). Začal asi takhle: Jela jsem s Cap a Sophie lodí k nám domu. A o něčem jsme si povídali. Bylo to jako bych někdo, kdo nad náma letěl a pozoroval nás. Protože jsem nás viděla ze vzduchu. Dojeli jsme na břeh, mamka s tátou nás uvítali a šli jsme domu. Pak to zase přeskočilo a já si v koupelně prohlížela MODŘINU! No vážně, měla jsem na rameni modřinu! Ale tohle tam jenom bliklo a přeskočilo to na moje narozeniny. Moje narozeniny! Úplně jsem na ně zapomněla. A pak ke mně přistoupila Sophie a dala mi něco, co jsem vlastně neviděla. Ale vim že mi to udělalo velkou radost, protože místo pohledu na to něco, byl pohled na můj rozzářený obličej. Potom byl zase skok a já se viděla, jak ležim v posteli, spim a pořád se kroutim. Asi se mi zdál nějakej divnej sen. Poslední dobou není divu, furt se mi nějakej zdá... Každopádně jsem vstala a šla ven. UPROSTŘED NOCI! Teď už jsem to měla všechno ze svého pohledu. Šla jsem až na druhou stranu pláže, tam kde sousedíme s jedním malým ostrůvkem. Vždycky mně to k němu táhlo, ale teď jsem si vzala loďku, která tam byla uvázaná a jela jsem tam. Když jsem vystoupala na takový menší kopeček (který se ale táhne kolem dokola), měla jsem pod sebou takové údolíčko v dolíku a uprostřed taková divná boudička. Nic víc. Všude jenom tráva. Ale nešla jsem zpátky. Zvědavost mi nedala, a tak jsem sešla do tý boudičky. Všude byla tma, ale za sebou jsem měla pořád vchod. Ale najednou, když jsem se otočila, se ve vchodu objevil čísi jízlivý ženský obličej se žlutýma očima hada a vchod zmizel. Chvíli jsem na to jenom zírala a fackovala se, ale když jsem zjistila, že se mi to nezdá, začala jsem zoufale šmátrat kolem sebe po zdech. Které tam ale nebyly. Zdálky jsem zaslechla ptačí zpěv, a tak jsem za ním šla. Jenže jakmile jsem udělala krok, začala jsem s propadat do prázdna... Až jsem se celá zpocená, ale nesmírně šťastná že to byl jen sen, probudila u sebe v pokoji. No, takže asi tak...

pozn. autorky:

Děkuju, že jste si to přečetli a znovu se omlouvám, že jsou mezi kapitolami tak dlouhé mezery, ale píšu pomaleji než myslím, takže mi to nějakou dobu hold trvá.... =D Každopádně, už se pracuje na 4. kapitolce. A znovu bych Vás chtěla poprosit o nějaký ten koment.... =)

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberion - Nečekaná překvapení- 3. kapitola: