Second Life - Úvod + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Představuji vám moji novou povídku. Toto je taková rozjezdová kapitola. Seznámíte se zde s hlavní hrdinkou a s dobou, ve které žije. Přeji hezké počtení Beca :)

19.11.2013 (11:00) • RebecaLin • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1109×

Rok 2213

Vypravěč

Vy, co tohle čtete, jste si nejspíše určitě všimli toho roku, který je napsán kousek nad tímto textem. Je to přesně o dvě stě let vzdálená budoucnost, a to je vcelku dost daleko. Než tedy začneme s příběhem, dovolte mi vás seznámit se zdejší dobou. Jak určitě některé z vás napadlo, jsou již vymoženosti jako létající dopravní prostředky, teleporty… Nic však není ještě dostatečně, jak to říct, vyvinuté. Pod pojmem létající prostředky si nepředstavujte auta, co létají několik desítek či set metrů nad zemí. Tedy, taky to umí, ale jen ty dražší. Ty normální, neboli pro normální lidi, nepříliš drahé, létají pár centimetrů nad zemí. Tak je to se všemi dopravními prostředky.

Teleporty jsou na tom lépe, s těmi se přemístíte až o kilometr za sekundu, ale pro každodenní používání jsou příliš nákladné. I když byste si mysleli, že v této době žije spousta vzdělaných lidí, není to pravda. Těch vzdělaných je poměrně méně. Ve spoustě zemí je velký počet kriminality, a to hlavně u mládeže. Starším generacím a těm pár se vzděláním se to nelíbí. Tato mladistvá kriminalita, hlavně od věku sedmnáct až třiadvacet let, takzvaně nezná hranic, krádeže je pro ně samozřejmost, násilnické přestupky jakbysmet.

Vládě a většině vědců samozřejmě vadí toto chování, a proto chtějí udělat radikální krok. Plánují to už déle, ale vše do teď drželi v tajnosti. O co jde? To už vám nepovím já. To si, jak doufám, přečtete v tomto příběhu. Snad vás nic zatím neodradilo a přečtete si tento příběh.

1. kapitola

Běžela jsem rychle po ulici, abych stihla sraz s ostatními. Vrážela jsem do ostatních lidí, ale neztrácela jsem čas omlouváním. Na dnešek jsem se těšila jako malé dítě. Měli jsme v plánu jít ničit domy na Finské ulici. Byla to jedna z mých nejoblíbenějších aktivit. Je fajn občas ze sebe dostat všechen vztek a zlost. V podstatě tím děláme laskavost i těm ostatním. Není dobré v sobě pořád držet všechen vztek, je dobré se občas naštvat. Člověk se potom cítí hned líp. A kdo by se nenaštval, když by zjistil, že má tak trošku rozbitý dům?

Otočila jsem se, abych se podívala, jestli za mnou nejde Dick. Byl to můj kámoš. V těchto místech se většinou potkáváme. Nikde jsem ho neviděla, tak jsem se chtěla otočit zpátky. Než se mi to ale povedlo, do někoho jsem plnou silou vrazila. Spadla jsem na zem a poškrábala jsem se o štěrk. Naštvaně jsem se otočila, abych mohla tomu člověku, co mi vlezl do cesty, vynadat, ale nikdo tam nebyl. Vstala jsem a začala jsem se oprašovat. V tu chvíli jsem za sebou slyšela smích. Povzdechla jsem si a narovnala jsem se.

„Pobavil ses?“ zeptala jsem se Dicka.

„To víš, že jo.“

„Buď raději potichu, jo? Nebo jednu dostaneš,“ řekla jsem a naznačila jsem, že mu dávám pěstí. Di se ještě víc rozesmál. Začala jsem ho ignorovat a pokračovala jsem v cestě. Po chvíli jsem uviděla ostatní, tak se rozeběhla a skočila jsem Primě kolem krku. Prima byla mimochodem moje nejlepší kamarádka. Znaly jsme se od dětství.

Ještě došlo pár lidí a potom jsme vyrazili. Po cestě jsme nabrali nějaké věci. Já osobně jsem nic nevzala, protože se mi nechtělo. Řekla jsem si, že mi určitě někdo něco půjčí. Dokonce se mi už ani nechtělo jít rychle. Všechnu energii jsem nejspíš spotřebovala po cestě sem. Loudala jsem se tedy za ostatními. Přemýšlela jsem zase nad nesmrtelností chrousta, když mi těsně před obličejem přeletěl kamínek. Podívala jsem se směrem, odkud letěl, a zahlédla jsem černou mikinu, jak mizí za rohem. Popoběhla jsem a šla jsem se podívat na to místo. Když jsem tam došla, tak černá mikina mizela za dalším rohem. Tentokrát jsem se rozeběhla. Když jsem zabočila za roh, dneska už podruhé jsem do někoho vrazila. Tentokrát mě ten někdo chytnul. Neviděla jsem tomu dotyčnému do obličeje. Jediné, co jsem viděla, byla černá mikina. A pak jsem slyšela výstřel. Ne jeden. Bylo jich víc. A křik. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli mě někdo drží nebo ne. Rozeběhla jsem se směrem, kterým jsem přišla. Rychle jsem běžela na místo, kam jsme měli v plánu jít. Když jsem tam doběhla, jediné, co jsem viděla, byla krev. A nehybná těla.

Autor: RebecaLin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování