Scary Secret of my family - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Neměla jsem v plánu pokračovat, ale mám dost přesvědčivé kamarády, kteří mě k tomu doslova donutili. Snad se tu najde pár věrných čtenářů, podle kterých to nestojí úplně za pendrek... :)

19.08.2013 (22:00) • Kassiel • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 530×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„Dobré ráno!“ zahulákal Sam jen co vešel do kuchyně. Seděla jsem u stolu a chřoupala müsli s jogurtem. Není to špatné, ale čokolupínkům se stejně nic nevyrovná. Bohužel došly, musím si je zajít koupit. Nebo říct někomu, aby mi je koupil…

„Kdo se tu vlastně stará o nákupy?“ zeptala jsem se Sama.

„Přece já,“ uchechtla se Rebecca, která právě vešla do kuchyně. „Víš, dlouhou dobu jsem tu byla jediná ženská, a tak nějak všechny práce zůstaly na mě.“

„Ale prosím tě! Nehnula si tu ani prstem, co mi paměť sahá,“ předstíral Sam, že přemýšlí. Rebecca na něj jen vyplázla jazyk. A vydala se k lednici.

„Alespoň se starám, aby se k nám dostal člověk, co ten problém vyřeší.“

„Jo, vysát těch pár koberečků v domě je óóóbrovskej problém,“ odfrknul si Matt.

„Sklapni, neudělal si tu víc práce než já!“ zašklebila se na něj.

„Tak co pozor Becky, to se musím Matta zastat!“

„To není fér, Same! Každopádně,“ obrátila se zas ke mně, „na nákupy jezdím já.“

„… a vždycky přivezeš fůru zbytečností, ale nic užitečnýho,“ dodal Matt.

„Když se ti to nelíbí, můžeš jezdit nakupovat sám!“

„Nemůžu tě připravit o tak úžasný zážitek, vždyť ty nakupování miluješ!“

„To sice ano, ale nakupování… zajímavých věcí. Jako promiň, ale když mě někdo pošle koupit mlíko, moc odvařená z toho teda upřímně nejsem. Proč se ptáš?“ stočila svou pozornost zase ke mně.

„No já jen, že bych potřebovala pár věcí, tak jestli ti mám napsat seznam nebo tak…“

„Nebo ještě líp, pojedeš se mnou. Ať kluci zas nemrčí, že jsem nakoupila ,zbytečnosti‘…“ odfrkla si.

„Jo, tak po snídani můžem vyrazit,“ uzavřela jsem to.

Chvíli jsme snídali v tichosti, pak si Sam odkašlal: „Takže, Emily… Jak ti je?“

„Fajn, proč? Nemělo by?“

„Ne ne, právě že ano… Takže je všechno v pořádku? Opravdu se cítíš fajn?“

Přikývla jsem. Bec protočila oči. „Přesně vím, co teď přijde!“

Začínala jsem se děsit.

„A cítíš se natolik fajn, že si myslíš, že by ses mohla vrátit mezi své vrstevníky?“

„Jak přesně to myslíš?“ věděla jsem, na co naráží. Nerad říká věci narovinu, tohle mám po něm.

„No zkrátka, co bys řekla, kdybys nastoupila zase do školy? Myslím, že za ty dva měsíce co tu jsi sis dostatečně zvykla na okolí a tak. Neměl by to být problém…?“ na konci věty z toho udělal otázku.

Nevěděla jsem co odpovědět. Nechtěla jsem do školy. Zvykla jsem si celé dny se flákat po domě s Mattem nebo Becky. Ale to jsme přiznat nemohla, tak jsem pomalu přikývla. „Jo, myslím… myslím, že to bude v pohodě. Už mě to tu unavuje, škola bude příjemná změna.“

„Ta kecá,“ prohodila Rebecca. Sakra jak to ta holka dělá? Vždycky mě prokoukne.

„Em, jestli máš pocit, že na školu ještě nejsi připravená, tak to řekni, odložíme to a můžeš nastoupit třeba až příští rok. Můžeš opakovat ročník. Víš, já jen že teď končí pololetí a Mag říkala, že v učení ses chytala dobře.“

„Jo.“

„Jo?“

„Jakože jo, to půjde.“

„Bezva, tak za dva týdny se začíná,“ usmál se Sam. Oplatila jsem mu úsměv a věnovala se dál snídani.

Po jídle jsem šla k sobě. Během toho, co jsem tu, mi Rebecca kompletně překopala šatník, naštěstí jsem si ale našla v centru jeden super obchod, který vyhovuje nám oběma. Střihy triček jsou dámské a přiléhavé a přitom s potisky Iron Maiden, Metallica…

Tak fajn, mám poslední dva týdny „svobody“. Asi to teda nijak nevyužiji, nemám jak. Pořád jsem tu zalezlá, ale upřímně, venkovní svět mi nechybí.

„Co takhle vyrazit někam?“ usmíval se Matt opřený o rám dveří mého pokoje.

„Kam například máš na mysli?“ uculila jsem se na něj a vydala se k němu. Objal mě a vtiskl mi pusu do vlasů. Zvedla jsem k němu pohled. Stoupla jsem na špičky a pomalu přibližoval rty k jeho. Jsem tu sice už dva měsíce, ale POŘÁD jsme se nepolíbili. Ne doopravdy. Nepočítám pusu na tvář, čelo a tak..

Najednou se odtáhl. Sklopila jsem pohled a začervenala se. Možná to špatně chápu. Možná jsme se ještě nepolíbili, protože se mu nelíbím. Možná se tak chová i k Bec.

„Nechápej to špatně zlato,“ zvedl mi bradu, „jen chci, aby to bylo lepší. Výjmečný.“

„Mluvíme pořád o líbání, žejo?“ zasmála jsem se, i když trochu vyděšeně.

„Samozřejmě, co si o mě myslíš?“ zasmál se zase on.

„Vážně to chceš vědět?“

„Hmmm, ne, radši ani ne…“ uculoval se pořád. „Radši se převlékni a vyrazíme. Teda jako, nechápej to tak, že … prostě, podle mě ti to v tom županu moc sluší. Ale nezapomeň, je zima. Ne, že by nám nějak zima byla… Vydržíme daleko víc než lidé.“

„Vážně? Nikdy jsem si toho u sebe nevšimla…“

„Ne? To je zvláštní… No, každopádně se pořádně obleč, nechci, abys mi promrzla.“

Hodila jsem rychlou sprchu a hledala v tom obřím šatníku (i když je o půlku menší než ten Rebečin, pořád je to na mě moc) něco, co by se hodilo pro zimu. Našla jsem jen několik lečích svetříků. I přesto, co Matt říkal jsem se rozhodla neriskovat a tak jsem se vydala k Bec. „Becky?“ zaklepala jsem. Neodpovídala. Zkusila jsem dveře. Bylo otevřeno. Zamyká si vůbec pokoj? napadlo mě. Proč by to ale dělala? Blbost. Vešla jsem do pokoje. Nejspíš jí nebude vadit, když si nějaký svetr půjčím. Má tolik oblečení, že si toho asi ani nevšimne. Našla jsem jeden moc příjemný a i celkem teplý. Natáhla jsem ho přes triko. Jestli je opravdu zima- sníh a tak, měla bych si vzít i bundu. Bec tu měla jednu moc pěknou, koženou, podobný styl jako u křiváků. Ale nebyl to. Kdyžtak se jí omluvím. Určitě jí to nebude vadit.

V jedné ze skříní dole v hale jsem našla rukavice, šálu i elegantní čepici. Matt už čekal u auta.

„Waaau, sekne ti to kotě,“ mrknul na mě. „Co bys řekla romantické procházce parkem?“

„Jo, to by šlo,“ usmála jsem se a šla si sednout do auta. Zapnula jsem si topení a přitáhla čepici těsněji k hlavě. Opravdu byla zima. Sníh sice nepadal, ale všude okolo jej bylo plno.

Možná jsem si lhala, když jsem říkala, že mi tohle nechybí. Chybí. A moc. Ale dost, tohle řešit nebudu. Za ty dva měsíce jsem na minulost tak nějak zapomněla.

Když Matt zastavil, vystoupila jsem a chtěla mu nacpat sníh za krk. Pak jsem si uvědomila, že by to bylo dětinské. Ale zato jsem si všimla, kde vlastně jsme. „Tohle není park,“ poznamenala jsem.

„Já vím,“ zašeptal a objal mě zezadu. „Všechno nejlepší, Růženko…“ pak mě otočil a KONEČNĚ mě políbil. Nečekala jsem to, takže to bylo lepší. Celá jsem se zachvěla a pak mě zalila vlna tepla. Zima byla pryč. Bylo mi krásně.

Po chvíli jsem se odtáhla, protože mi něco došlo. „Říkal jsi, ‚Všechno nejlepší‘ ?“

„Ano.“

„Mě? Mám narozeniny?“

„Zapomněla jsi na vlastní narozeniny?“ zasmál se.

„Já… Vlastně, ano. Zapomněla…“ Páni. Vůbec mě to nenapadlo. Jak může někdo zapomenout na vlastní narozeniny?

„Tak jo, pojď se zahřát do kavárny,“ usmál se a vzal mě za ruku.

„Ale mě už není zima,“ zašeptala jsem. Chtěla jsem, aby mě zase políbil.

„Ne ne, na to zapomeň. Máme celou věčnost, nebudeme spěchat, ano?“

„Jak myslíš, ty si šéf.“

„Ne, tohle nedělej. Myslím to s tebou dobře.“

„Já vím…“ usmála jsem se na něj, když mi přidržel otevřené dveře. Kavárna byla útulná. Sedli jsme si do zadního boxu. Byl největší, ale já byla co nejblíže u něj.

Po chvíli k nám přišel sympatický mladík. Vypadal dost vystresovaně. Jen houkl něco ve smyslu, že ,hned jsem tu‘ , a šel do kuchyně. Kromě mladé ženy za pultem jsem nikoho neviděla. To tu jsou jen tihle dva? Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale pak mi došlo, že mě to vlastně vůbec nezajímá a přitiskla jsem se blíž k Mattovi. Objal mě pevněji kolem ramen a mě bylo krásně. Zavřela jsem oči a užívala si jeho vůni. Mrzelo mě, když se odtáhl a nechal mě tam samotnou.
„Počkej tu, něco ti přinesu,“ usmíval se.

Nemám tušení, kam zmizel, ale vzal si u bundu. Jen jsem doufala, že neodešel na moc dlouho.

Chvíli jsem tam jen tak seděla a prohlížela si kavárnu. Bylo tu hodně lidí, venku sněžilo opravdu hodně. To budou tržby. Kousek od našeho boxu jsem uviděla jukebox. Vyhrabala jsem po kapsách nějaké drobné a vydala se k němu.

Dlouho jsem se rozhodovala, kterou pustit, měli tu snad všechny moje oblíbené písničky.

Nakonec volba padla na Guns n‘ Roses. Měla jsem u sebe celkem dost, tak jsem si předplatila celé album Use Your Illusion. Při Don’t Cry už jsem se začínala o Matta bát. Kam šel? Proč je pryč tak dlouho?

„Dobrý výběr,“ uslyšela jsem příjemný hlas. Bohužel neznámý. Nepatřil Mattovi.

„Jo, mám je ráda,“ zvedla jsem hlavu a málem se zakuckala. Krásnější modré oči jsem v životě neviděla. Teda já vím, ulítávám na hnědých očích, sám můj Mattie je má, ale tyhle oči, to bylo něco… Neskutečného!

„Tak co si dáš?“

„Cappuccino prosím, díky.“

„Ok, ještě něco?“

„Ne, to bude vše.“

„Dobře, za chvíli ho tu máš,“ mrknul na mě, otočil se a odcházel. Pane jóó! Vždyť on má dready! Až po zadek! Wow!

A ty oči… Měla jsem co dělat, abych neslintala.

Jasně, já vím, před chvílí jsem byla celá pryč z Matta, ale tohle se jen tak nevidí.

Kde Matt vůbec je? Začíná mi po něm být smutno. Že bych se zamilovala?

Tu představu jsem absolutně odmítala. To je absurdní. S láskou nechci mít nic společného.

Na druhou stranu, on je typ kluka, jakého jsem si vždy přála. Mohla bych s ním chodit? Nechodím s ním už náhodou? Jak to člověk pozná?

„Tady je to cappuccino,“ usmál se na mě číšník.

„Děkuji,“ oplatila jsem mu úsměv.

„A co že tu sedíš tak sama?“

Měla jsem mu říct, že tu nejsem sama. Že tu mám… přítele? Mohla bych to takhle říct? Nebo prostě jen kamaráda? Zatímco jsem nad tímhle přemítala, přistihla jsem se, že krčím rameny.

„Můžu?“ zeptal se. Přikývla jsem. Sakra, ty jeho oči mě úplně uhranuly! „Já jsem Adam,“ usmál se a natáhl ke mně ruku. Má piercing v obočí. Sluší mu.

„Emily,“ stiskla jsem mu ruku.

„Pěkné jméno,“ pozvedl pravý koutek. Když si všiml, jak se červená, změnil téma: „A odkud si?“

To byla zajímavá otázka. Sama nevím, ve kterém městě jsem. Možná bych si to měla zjistit. Zeptám se Sama. Nebo možná Bec. Nebo Matta.

Vzpomínala jsem na cestu jsem. „Tak hodinku jízdy odtud. A ty?“

„No, konkrétně bydlím tady nahoře,“ ukázal prstem nad sebe. „Vlastně jsi u mě doma,“ křenil se.

Nevěděla jsem co na to říct, tak jsem se jen začervenala.

Povídali jsme si s Adamem docela dlouho. Bylo to fajn. Dozvěděla jsem se o něm snad všechno, co šlo.

„Nemám tušení, proč ti tohle vůbec vykládám! Vždyť tě ani neznám.“

„To jsme dva,“ usmála jsem se.

Najednou mi úsměv ztvrdl na tváři. „Silnice jsou v tomhle počasí skoro neprůjezdné, omlouvám se, že mi to tak trvalo…“ byl to Matt. Tázavě se na mě zadíval. Pak na Adama a zase zpět na mě. Panebože. Co mám dělat? Jak Mattovi vysvětlit, proč sedím a docela dobře se bavím s klukem, kterého ani neznám? Proč to vůbec dělám? Sama jsem nevěděla.

„Mattie, tohle je Adam. Pracuje tu,“ snažila jsem se nějak začít.

„Nepracuju. Patří to tetě u které bydlím, pomáhám jí tu. Nejsem dost starý na to, abych tu mohl pracovat.“

„Aha,“ odvětil Matt naprosto chladně. Adam pochopil, že má vypadnout. Nechtěla jsem, aby šel pryč. Ale bylo by to moc divné.

„Tak se měj, Emily,“ věnoval mi poslední úsměv a odešel do kuchyně.

Až teď jsem si všimla, že Matt křečovitě svírá nějakou krabičku. Všiml si, kam koukám a uvolnil se. Přisedl si ke mně, objal kolem pasu a vlepil mi pusu na tvář. Pak si mě přitáhnul blíž a podal mi krabičku. Otevřela jsem ji a nemohla popadnout dech.

„Páni… To je… Nádherné!“ valila jsem oči. Vytáhla jsem řetízek z krabičky, pozvolna se na něm houpalo drobounké zlaté srdíčko. „Ani nevím, co na to mám… No, děkuj,“ usmála jsem se na Matta.

„Chceš ho zapnout?“

„Jo, to budeš hodný,“ podala jsem mu srdíčko a podržela si vlasy nahoře, aby nezavazely.

„Takže se ti líbí?“

„Moc, děkuju!“ natáhla jsem se k němu a pevně ho objala.

Jen nevím, proč jsem při tom přes jeho rameno sledovala Adama, jak se u pultu baví s nějakým klukem.

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Na pokračování