Scary Secret of my family - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak jsem si vzpomněla, že jsem si tu kdysi založila účet, a narazila na povídku, se kterou jsem měla velké plány. Protože teď většinu času trávím u žroutu času Facebooku, řekla jsem si, proč to nedopsat? Takže jsem prohrabala počítač a našla načatou další kapitolu. Dopsala jsem ji a teď je tu...

16.01.2013 (19:00) • Kassiel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 547×

„Nééé!“ zaječela jsem, zasmála se a tak tak uhnula před letícími špagetami.

„Alo jooo!“ zařval na oplátku Matt a přiblížil se o pár kroků.

„Tak jo, tak jo! Vzdávám se!“

„Takhle snadno z toho nevyvázneš, princezno, nemysli si!“ zasmál se - bože, jak já hltám jeho smích! - a mrštil po mně další hrst špaget. Tentokrát neminul.

„Dobře, dobře, udělám cokoliv, jen neházej už ty špagety!“ brečela jsem smíchy.

„Myslíš, že ti to jen tak projde? Myslíš, že tohle,“ ukázal na svoje kdysi bílé tričko, „ti jen tak projde? Tak to se mýlíš, Růženko!“ a mrskl po mně další ulepené špagety.

Uhnula jsem, ale špatně si to vypočítala. Nevím, jak se to stalo, ale jednu chvíli jsem se dívala na jeho krásný úsměv - co úsměv, to byl totální výtlem! - a ve druhou BUM, ležím v kuchyni na zemi.

Mattův smích ustal. Ale já se rozřehtala ještě víc, a tak se po chvíli přidal.

Ležela jsem pořád na zemi a on si sedl vedle mě. Nacpal mi špagety za tričko i do pusy a do vlasů namatlal omáčku. Ach bože, to budu vymývat nejmíň sto let!

Ale to mu nestačilo. Když zjistil, že mu došly špagety a poblíž po zemi se žádné neválely, začal mě lechtat! Svíjela jsem se smíchy na podlaze v kuchyni.

„Dobře, dobře, já ti to tričko vyperu! A přísahám, probohaživého přísahám, na co chceš, že tě budu do konce života poslouchat a plnit každý tvůj příkaz, budu dělat, co chceš, ale hlavně mě, prosím, přestaň lechtat!“

Vážně přestal.

„Všechno, povídáš?“

„Úplně všechno!“ přikývla jsem a začala se neohrabaně škrábat na nohy. Chytl mě za ruku s stáhl zpátky. Zase jsem se zasmála. Ale on ne. Koukal na mě s vážným pohledem.

„Všechno?“ zašeptal a přibližoval svůj obličej k mému.

„Jo,“ špitla jsem a usmála se. Byl pár centimetrů ode mě. A pořád se přibližoval.

Začala jsem v duchu panikařit. Co to, sakra, dělá? Chce mě snad políbit? To nejde! Vždyť to neumím!

Nikdy jsem se nelíbala! A ještě pěkně dlouho jsem to neměla v plánu! Ale ne… Teď to přijde. Už je jen pár milimetrů ode mě.

Naše nosy se dotýkají.

Zavírá oči.

Já taky. Už jen kousek a..

„Woooooow! No teda, Mattie! Ty se nezdáš!“ ozvalo se ze dveří kuchyně. Okamžitě jsem byla na nohou a vybírala si zpod trika a vlasů špagety. Matt pořád seděl na zemi a mračil se na dívku ve dveřích.

„Taky tě rád vidím, sestřičko,“ ušklíbl se.

„Ale no táák, Mattie! Promiň, zlato, ale špatný načasování příchodu je moje specialita, jak víš!“ uchehchtla se, došla k němu, sklonila se a lípla mu mlaskavou pusu na tvář.

Bodl mě osten žárlivosti.

Přestal se mračit, vstal ze země a objal ji. Ale ne jako mě. Mě objímá jinak, cítím to.

Něco mu zašeptala a odtáhla se od něj. Přikývl s tím dokonalým úšklíbavým úsměvem.

Dívka se otočila ke mně.

„No,“ mlaskla, „takže ty jsi Emily, jo? Ráda tě poznávám,“ usmála se a prohlížela si mě od hlavy až k patě. Zařídila jsem se stejně. Vypadala skvěle. Dokonale rovné blond vlasy těsně nad zadek. Uplý černý top bez ramínek, na kterém se blýskala spousta kamínků, třpytek a flitrů. K tomu kraťoučká kožená sukýnka a síťované punčochy. Draze vypadající kozačky na tak vysokém podpatku, že já bych z nich měla závratě. Zakončila to naprosto bezchybným make-upem. Ach jo, chtěla bych vypadat takhle. Zběžně jsme koukla na svoje staré seprané tričko KISS a odrbané džíny ustřihnuté nad kolena a uvědomila si, že jsem celá od špaget a té oranžové omáčky. Bezva. To jsme asi udělala skvělý první dojem.
Asi šlo zmého výrazu poznat, na co myslím, protože dívka se zasmála a mávla rukou.

„To neřeš! Já na první dojem nedám!“ culila se.

Oplatila jsme jí úsměv a pak si uvědomila, že pořád nevím, s kým mám tu čest. A proč mi, sakra, objímá mého (můžu to říct? Skoro jsme se políbili... Ale... co když mě vůbec políbit nechtěl? Jen jsem si to špatně vyložila... Budu o tom muset popřemýšlet) Matta kolem pasu? A proč ji on drží kolem ramen?

Nejspíš se dám lehce prokouknout, protože Matt okamžitě ruku spustil a odstoupil od ní.

Omluvně se na mě usmál a pokrčil rameny.

Koukla jsem zpátky na dívku. Pořád se na mě usmívala.

„Takže, Em, jakpak se ti u nás líbí?“

„Ehm, promiň, ale kdože jsi ty?“ zeptala jsem se a přitom nenápadně (alespoň jsem si myslela, že to bylo nenápadně) koukla na Matta.

„Jo tak! Holka, neboj, já už to na něj zkoušela dřív a poslal mě do háje! Ale podle toho co jsem viděla, ty jsi na dobré cestě!“ mrkla na mě. Cítila jsem, jak rudnu. Zasmála se. Ta holka snad jiné emoce nezná! Pak se ale zamračila a praštila Matta po rameni.

„Jak to, že jsi jí o mně nic neřekl?!“ vyprskla naoko naštvaně, ale bylo poznat, že má co dělat, aby se nerozesmála na celé kolo.

„Ehm, no, nějak na to nepřišla řeč...“ škrábal se Matt na uchem.

„Ty lháři! Prý nepřišla řeč! To ti tak budu věřit! Za to ti dnes neudělám večeři!“ vyplázla na něj jazyk.

„Rebecca,“ poznamenala jsem. Pamatuju si, že první den, co jsem tu byla, se zmiňoval, že jeden z pokojů je její.

„Tak jest,“ usmála se na mě.

Pocítila jsme úlevu. Pamatuju se, že Matt říkal něco o tom, že je to „sestřička“.

Ale počkat, „sestřičko“ říkal i mně.

Sakra, přesně tohle je to, proč jsem se nechtěla zaplést s klukama! Pořád jen starosti!

Rebecca se naposledy zašklebila na Matta a pak přistoupila blíž ke mně.

„Ták,“ spustila a začala mi vybírat z vlasů špagety, „povídej, jak se ti u nás líbí! Jsou tu na tebe kluci hodní? Jestli ne, stačí říct a já je srovnám!“

„Ale ne, jsou milí.“

„Hmmm, no, to jsem viděla, jak je Matt ,milej‘!“ zařehtala se a já opět rudla. Ale tentokrát i Matt.

„Koho tu máte, zdálo se mi, že slyším…“ přiběhl do kuchyně Sam (táta?). „Rebecca! Jsi to vážně ty? Vyrostla jsi!“

„Nebyla jsem tu dva měsíce a hned jsem vyrostla? Ale no tak! To spíš ty se nám zmenšuješ!“ ušklíba se na něj a objala ho.

Co je tohle za holku?
Má s mým vlastním otcem lepší vztah než já!

Mezitím se Matt objevil vedle mě a položil mi ruku kolem ramen. Usmála jsem se na něj a on mi to oplatil.

„Tak vyprávěj, Becky! Jak bylo?“ vyzvídal Sam.

„Ále znáš to… Núúúúúúúúdáá,“ zívla.

Matt se zasmál. „No počkej, tobě příjde Paříž nudná? Co tam s tebou, prosím tě, udělali? Hálo! Chcem zpátky naši Becky! Vrať se nám!“ zařval jí do ucha.

„Pitomče!“ vypískla a zakryla si ucho.

Zbytek dne (večera, noci… těžko říct, co jsem tu, jsou závěsy pořád zatažené a ven jsem ještě nevyšla, takže jsem naprosto ztratila pojem o čase) nám v obýváku Rebecca vyprávěla o Paříži.

Taky bych se tam jednou chtěla podívat.

„Neboj, jednou tě tam vezmu,“ zašptal mi Matt do ucha a vtiskl pusu na čelo.

Pořád měl ruku kolem mých ramen. Tak jsem se pohodlněji opřela a zasnila se o Paříži a Mattovi.

Nejspíš jsem se zasnila doopravdy, protože jsem se najednou probudila v Mattově náruči.
„Pššt… Spinkej, Růženko, jen tě odnesu někam, kde to bude pohodlnější,“ usmál se na mě.

„Takhle je to nejpohodlnější,“ zašeptala jsem a přitiskla se víc k jeho hrudi (pořád měl na sobě to kdysi bílé tričko, které vonělo špagetami. Mňam! Vždyť my jsme je vlastně ani nesnědli… Co neskončilo na jednom z nás, válí se v kuchyni na zemi!).

Zasmál se a já se znovu ztratila ve snech.

***

„Téda, ty vydržíš dlouho spát!“ probudil mě Rebečin chechot.

„Užívám se, že nemusím do školy,“ usmála jsem se na ni rozespale.

„Ne? To je zvláštní. Mě Sam cpal do školy hned... No, ale přeci jenom, já nejsem jeho dcera, tak je to pochopitelný, že ti dává čas…“ přehodila nohu přes nohu a zahleděla se z okna. Tedy spíš na těžké závěsy. Koukla jsem na ni. Zatraceně, jak to ta holka dělá? I v županu s obříma papučema ve tvaru králičích hlav a nenamalovaná vypadá, jako by právě vylezla z filmu.

Všimla si, že si ji prohlížím, a zasmála se. „Léta a léta praxe, děvče! Klidně tě naučím pár fíglů!“

„No, možná by se mi něco hodilo… Do královny krásy budu mít daleko tak jako tak… No, ale aspoň něco maličkého…“
„Ale jdi ty! Holka, já mít v tvých letech tvoji postavu, tak si pískám!“

„Kolik ti vlastně je?“

„No, řekněme, že osmnáct…“ usmála se. „Ale o to tu nejde! Sakra, proč se furt schováváš v těch vybledlých starých tričkách? No fakt, jsem doma týden a za tu dobu jsem tě v ničem jiném neviděla! Zlato, s tím se musí něco udělat! Co bys řekla tomu, kdybychom si vyrazily na nákupy?“ mrkla na mě.

„To nepůjde… Nemám žádné peníze a…“

„Ale zato máš bohatýho taťku!“ opět propukla v smích.

„To ne! To nemůžu…“
„Proč by ne? Hele, zatím si hoď sprchu a obleč se, já to domluvím,“ při těch slovech se zvedla z postele a mířila ke dveřím. „Máš na to hodinu, možná dýl, uvidím, jak to se Samem půjde,“ mrkla na mě zase.

„Fajn,“ usmála jsem se.

Vyhrabala jsem se z postele. Udělala jsem přesně to, co mi Rebecca řekla. Když jsem vylezla ze sprchy, pěknou chvilku jsem se prohlížela v zrcadle. Má pravdu. Není to tak strašný. Usmála jsem se na svůj odraz.

Hodila jsem na sebe nejpohodlěnjší džíny a tričko, tentokrát Metalliku.

Ze sprchy jsem byla venku ani ne za deset minut. Sedla jsem si na postel a rozhodla se čekat na Becky. Říkala hodinu. Třeba se mi podaří ještě usnout…

Ozvalo se zaklepání. To už je tady?
Otevřely se dveře a v nich stál Matt. Usmála jsem se na něj.

„Dobré ráno, Růženko,“ předvedl ten dokonalý úšklebek a vydal se směrem k mojí posteli, kde se pak posadil jak nejblíž ke mně to šlo. „Jakpak se nám spalo?“

„No, mám po celém těle modřiny, jako by byl pod madračkou nějaký kámen nebo co…“ zavtipkovala jsem.

Zasmál se. „Hele, neboj, pro mě princezna jsi i bez jakýhokoliv kusu zeleniny nebo ovoce.“

„To je dobře,“ zasmála jsem se.

„Moc ti to sluší, když se směješ…“

Cítila jsem, jak rudnu až ke kořínkům vlasů, tak jsem se jen usmála.

„Hele, Em?“ zeptal se a trochu se ke mně naklonil.

Čekala jsem, že mi chce něco pošeptat, tak jsem se taky naklonila. „Ano?“

„Pamatuješ, co bylo před týdnem v kuchyni…?“

Tohle jsem nečekala. Od té doby mě sice často brával kolem ramen, pasu nebo za ruku, líbal mě na čelo, do vlasů… Ale znovu políbil se mě nepokoušel. Strnula jsem.

Zamračil se a trochu se odtáhnul. Špatně si to vyložil. Rychle jsem se naklonil blíž k němu. „Kdy jsi mi matlal do vlasů špagety? Matně si vzpomínám,“ zazubila jsem se.

Taky se zasmál a naklonil se ještě blíž. „A co bylo potom?“

Cítila jsem jeho dech na tváři a ztratila řeč. Voněl tak krásně! Kašlu na to, že jsem se nikdy s nikým nelíbala! Chci ho políbit!

Jen malinkej kousíček… Jen…
„Tak Sam není doma, ale jeho kreditka ano!“ rozletěly se dveře.

Instinktivně jsem uskočila. Zase. No jo, to mě mohlo napadnout. Ona neklepe. (Mimochodem, jak, sakra, stihla za necelých dvacet minut vypadat tak dokonale a ještě shánět po celým tom velkým baráku Sama?)

„Zase ty?“ zavrčel Matt napůl v žertu. „Ty mi to snad děláš naschvál!“

„No, promiň, ale my dvě máme na práci důležitjší věci, než tohle!“

Zamrzelo mě to. Jediný, co jsem teď chtěla a považovala za důležitý, bylo políbit Matta.

„No tak tohle by nešlo!“ vypískla Rebecca při pohledu na mě.

„Co?“ nechápala jsem.

Špulila pusu. „Přesně o tomhle jsem mluvila!“ drapla mě za ruku a táhla pryč z pokoje. Pryč od něj.

„Že zatím nemáš žádný slušný hadry neznamená, že musíš chodit jako strašák!“ táhla mě dál přes celou chodbu.

Došli jsme do pokoje, který byl snad ještě dokonalejší než ten můj.

Celou jednu stěnu zabírala obrovská šatní skříň. Páni.

„Vyber si cokoliv chceš, a možná ti to i nechám… Ale šup! Nemáme čas!“ odsunula stranou posuvné dveře. Něco takového jsem v životě neviděla. Bylo to jako v Deníku princezny.

Stála jsem tam jako opařená a koukala na tu nádheru.

„Aha, takže to zas budu muset vzít do vlastních rukou…“ zabručela Rebecca. Já tam jen stála s otevřenou pusou.
„Můžeš ze sebe, prosím, aspoň sundat ty hadry?“ zasmála se.

Otupěle jsem si začla stahovat tričko i džíny.
„Zkus tohle,“ hodila po mně černé uplé kalhoty, „a k tomu tohle,“ a už letí zelené tričko s jedním ramínkem a černým zdobením. Natáhla jsem to na sebe, zatímco se Becky přehrabovala ve stolku s obřím zrcadlem na protější straně místnosti.

„No, to by šlo,“ mlaskla, „Teď make-up!“

„Ne, ne, ne, ne, ne!“ Dřív jsem sice nosívala maskaru a sem tam i tužku na oči, ale nehodlám jí dělat panenku Barbie. Za těch pár týdnů jsem si zvykla nemuset se každý večer odličovat.

„Ale no ták, Em! Buď to půjde po dobrým, nebo po zlým!“

Zaskučela jsem a posadila se na židličku před stolkem.

Když skončila, musela jsem uznat, že jsem se bála zbytečně.

Nepřepískla to. Naopak. Vypadala jsem… troufám si říct, že skvěle!

„No, je sice teplo, ale hoď si přes sebe ještě tenhle svetr, a vyrážíme!“ zajásala Rebecca a trhnutím otevřela dveře. „Krucinál!!! Tohle mi laskavě nedělej!“ vyjekla v zápětí. „A nezdržuj! Nemáme čas!“

Za dveřmi stál Matt.

„Pardon dámy, já jen… Kam máte tak strašně naspěch?“

„Holčičí věci, kámo!“ prskla na něj Becky a odstrčila ho stranou. Pak kývla na mě. „Jdeme! Šup šup!“

Vyšla jsem z pokoje. Matt uznale hvízdnul. „Téda! To budu muset jet s váma a pěkně si tě hlídat, zlato!“

Zrudla jsem. Zase. Jemu se to snad líbí! Zasmál se.

„Nepřipadá v úvahu!“ dupala před ním Rebecca. „Akorát bys nás rušil a rozptyloval! Jdemeeeee!“ seběhla dolů po schodech a my za ní. Vylovila z misky na komodě u dveří klíče a shrábla z věšáku dva klobouky a kdoví odkud dvoje sluneční brýle.

Podala mi jeden klobouk a obří muší brýle, jako nosí filmové hvězdy.

„Nepomůže ti to sice moc, ale aspoň něco.“

„Děkuju…“

„Tak a valíme! Už máme zpoždění!“
„Jasně! Valíme!“ zahulákal Matt.

„My dvě valíme! Ty zůstáváš tady!“

„Hele, Becky, ať se sama Em rozhodne, jestli mě chce s sebou,“ ušklíbl se Matt a pak s nadějí kouknul na mě.

„No, já... Ehm... Jako, nevím, no, ale nevadilo by mi… totiž…“

„Že mě to nenapadlo hned!“ zaúpěla Rebecca a obula si lodičky na snad ještě vyšším podpatku, než ty kozačky, co měla, když jsem ji viděla prvně. Začala jsem se cpát do svých pohodlných odrbaných tenisek a Becky mi je vytrhla z ruky a odhodila na druhou stranu chodby. „Dělás si srandu? Zkus tohle!“ podávala mi zelené lodičky s podpatkem o pár milimetrů nižším než ty, co měla na nohou ona.
„Teď si děláš srandu zase ty? V tom se zabiju!“

„Fajn…“ začala se přehrabovat v jednom z obřích šuplíků, nakonec našle zelené, bezpečně vyhlížející balerínky (a hlavně bez podpatku!). Ty jsem si nazula bez protestů.

„No vida!“ mlaskla. „Ani to nebolelo!“

„A moc ti to sluší,“ usmál se Matt a vtiskl mi pusu na čelo.

„No dobře, dobře, nechte toho, jdem!“

Vyběhla z domu (jak na tom, proboha, může běžet?) a my hned za ní.

Bylo světlo. Hádám tak jedna hodina odpoledne. Slunce mi nedělalo zle, což mě potěšilo. Stejně jsem si radši nasadla klobouk i brýle.
Předvedla jsem parádní otočku. „Dobrý?“ zeptala jsem se Matta.

„Jsi k sežrání… Vážně si tě budu muset dobře hlídat,“ zašeptal mi do ucha a hodil ruku kolem ramen.
Becky najednou vypískla, že něco zapomněla, a rozběhla se k domu. Stáli jsme s Mattem u auta (jedno z těch nejdražších aut na světě). Opřela jsem se o dveře. Stoupl si čelem ke mně a zapřel se rukama o auto. Tentokrát neříkal nic. Jen se usmíval a pomalu se přibližoval. Chtěla jsem ho políbit. Ještě víc než předtím. Ale jakmile byl pár milimetrů ode mě, otočila jsem hlavu stranou.

Zatvářil se zmateně.

„Nechci riskovat, že nám to zase přeruší,“ usmála jsem se omluvně.
„To máš pravdu,“ uchechtel se a obešel auto ke dveřím řidiče. Nasedla jsem na místo spolujezdce.

Chvilku jsme jen tak seděli v autě, když se najednou ozvalo: „Ehm, ehm, kde si myslíš, že sedíš, kámo?“

„Tam, kde bych měl?“ zasmál se Matt.

„Tak na to zapomeň! Budeš sedět hezky vzadu a ani nepípneš!“

„Dobře, dobře, ty jsi tu šéf, nerozčiluj se!“ mrkl na ni Matt a přelezl si dozadu.

„Tak připravená na nákupy?“ zeptala se Rebecca a zablýskloo se jí v očích.

„No, asi jo…“ zachraptěla jsem.
Začínám se té holky bát.

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Na pokračování