OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Scary Secret Of My Family - 4. kapitola

05.01.2012 (11:00) • Kassiel • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 586×

Maggie ke mě natáhla ruce.

„Pojď sem holka... Budeš mi chybět,“ řekla rozklepaným hlasem a objala mě. Usmála jsem se na ni a pak mi vytryskly slzy. Chvilku jsme tam stály, objímaly se a plakaly.

Najednou se mi nikam nechtělo. Chtěla jsem zůstat u ní. Napořád. U té dokonalé ženy, co se o mě celých čtrnáct let starala jako o vlastní dceru.

„Tak jdeme?“ vyrušil nás ten dokonalý hlas.

Zvedla jsem hlavu a spustila ruce. Usmála jsem se na Magiie a pak si vzala z Mattových rukou motorkářskou přilbu.

„Opatruj se,“ zašeptala Maggie, lehce mi zamávala a pak se znovu rozbrečela.

Věnovala jsem jí poslední pohled. Nejspíš ji už nikdy neuvidím.

Nasedla jsem za Matta a pevně jej objala kolem pasu. Opřela jsem hlavu v těžké přílbě o jeho záda a zavřela oči.

Začínám nový život.

***

Jeli jsme snad celou věčnost. Většinu času jsem měla zavřené oči a přehrávala si v hlavě vzpomínky. Ty nejvzácnější okamžiky.

Na chvilku jsem se musela ztratit, protože mě probudil Mattův hlas:

„Šípková Růženko, vstávej. Nebo si snad mám zahrát na prince?“

Otevřela jsem oči a okamžitě se zvedla. Bylo mi líto, že už se nemůžu opírat o jeho záda, ale měla jsem moc práce s červenáním. Sundala jsem si přilbu, protože mi najednou bylo nesnesitelné horko.  Když Mattie uviděl můj račí obličej a rozesmál se, jako bych mu právě řekla ten nejlepší vtip. Zrudla jsem ještě víc.

Slezla jsem z motorky a podala mu přilbu.

Sam už na nás čekal před obrovskou garáží.

Doteď jsem si nevšimla, s jakým monstrem mám tu čest. Ten barák byl monstruózně obří! Nelžu. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou.

Sam se usmál a vešel do domu. Stále ohromeně zírajíc na tu starodávnou příšeru jsem šla za ním. Mattův smích mě vytrhl z úžasu. Nesl moje tašky. Pane bože jak to ten kluk dělá? Já jsem měla problém unést jednu od postele ke dveřím mého (bývalého) pokoje. A on nese všechny tři naráz. A vůbec nevypadá, že by to pro něj bylo namáhavé.

„Ták sestřičko, kde chceš spát, hmm?“ zeptal se a zkřivil obličej do toho dokonalého úsměvu. Málem to se mnou seklo. Přísahám.

„Já... ehm... mně je to v celku jedno...“ na posledním slově se mi zlomil hlas. A Mattie se znovu začal řehtat. Zatraceně, ten kluk snad jiné emoce nezná! Stydlivě jsem zabodla pohled do země a cítila, jak opět rudnu.

Sam zakročil: „No já myslím, že bys jí měl nejdřív ukázat všechny pokoje, Matthew, aby věděla, z čeho vlastně vybírá. Ale pozor, v některých pokojích přespávají duchové mých předků,“ mrkl na mě.

Udělalo se mi špatně, a z červeně na mém obličeji se rázem stala nezdravá zelená. Myslím že budu zvracet.

Matt se zachechtal a povídá: „Neměl bys nám ji takhle děsit. Uteče s křikem. Vsadím se, že máš pořádné hlasivky, co, sestřičko?“ kouknul na mě a usmál se.

Nevěděla jsem, co udělat, tak jsem lehce přikývla.

„To mi je budeš muset někdy předvést,“ rozchechtal se a hodil si jednu z těch nebezpečně těžkých tašek přes rameno.

„Tak jdeš, nebo se zabydlíš v předsíni?“ mrkl na mě a zasmál se vlastnímu vtipu.

Poslušně jsem se za ním vydala k velkému schodišti. A teprve teď si všimla zdobeného nábytku, těžkých koberců, obrazů a zbraní na stěnách. Užasle jsem hleděla kolem sebe a nevěděla, kterou stěnu sledovat dřív.

Došly jsme nakonec schodiště a na jeho konci nás čekala dlouhá chodba, jejíž stěny byl plné jenom obrazů.

„Takže,“ začal Matt a položil moje tašky doprostřed chodby, „tady je něco kolem čtyřiceti pokojů, z toho jsou obsazeny dva, možná tři, nejsem si jistý, jestli je tu Rebecca... Prostě, ten pokoj úplně na konci chodby je její...“

„Kdo je Rebecca?“ skočila jsem mu do řeči, a kupodivu mě polila vlna žárlivosti.

Matt se usmál. „To je taková naše další sestřička.  No a pak pokoj někde na druhé straně řady, ten je největší, a je Samův,“  vysvětloval, když popadl tašky a vydal se doleva. Šla jsem za ním.

„Můžu si vybrat, kterýkoliv pokoj chci?“

„Tak jest,“ přikývl s tím úžasným úsměvem na tváři.

Předešla jsem ho a zastavila se před jedním pokojem.

„Chci tenhle,“ usmála jsem se na něj.

Mattie zaklonil hlavu a rozchechtal se. „No, ne, že by mi vadilo s tebou sdílet pokoj, sestřičko, ale tobě by to asi nevyhovovalo.“

„To je tvůj pokoj?“ vyrazila jsem a ucouvla.

Přikývl a stále se smál. „Když tak moc toužíš být mi nablízku, můžeš si vzít tenhle,“ ukázal bradou k pokoji napravo od toho, ke kterému jsem původně mířila.

Pokrčila jsem rameny a vydala se ke dveřím. Uchopila jsem velkou těžkou kliku a zabrala.

Dveře se otevřely a já nevěřila vlastním očím.

Byl to dokonalý pokoj.  Až se tu zabydlím, bude ještě dokonalejší, ale prozatím byl perfektní!

Uprostřed pokoje se tyčila postel s nebesy. Jako v pohádkách, na hradě, v princeznině komnatě. Vedle ní noční stolek s kovovým svícnem. Měl tvar růže, v jehož květu byla umístěna svíčka. V naleštěné dřevěné podlaze se odrážel obrovský lustr. Bylo na něm snad tisíc svíček. Naproti posteli stál stolek se zrcadlem. Bylo nádherně zdobené. Těžké sametové závěsy byly roztažené a já viděla nádhernou noc. V tom mě něco napadlo. Otočila jsem se od těch všech úžasných věcí k Mattovi.

„Budu muset být přes den zavřená? Nebudu moct na slunce?“ zašeptala jsem.

Jeho úsměv zmizel. Položil moje věci na zem vedle postele a posadil se na ustlané peřiny.

„To máš tak,“ začal, a poplácal místečko vedle sebe na posteli, „třeba Sam, je upírem mnoho let. Nikdo by to nedokázal spočítat a on sám o tom nemluví. Jemu slunce ubližuje. Může se procházet v zahradě, ale působí mu to neskutečné vnitřní bolesti. Zvenku - jeho kůži- se mu nic nestane, ale uvnitř... chápeš...

Kdežto já, já a ty, jsme napůl upíři. Tím pádem pro nás neplatí to samé, co pro pravého upíra. Na slunci se můžeme pohybovat, ale ne moc dlouho. Chápeš?  Takhle: slunce člověka opálí, mám pravdu? No a nás slunce taky opálí. Ale rychleji a hůř... Zkrátka, působí na nás hůř, než na ostatní lidi, ale ne smrtelně. A někdy se to hodí... Holky mají rády opálené hezouny,“ mrkl na mě a opět se rozesmál.

Usmála jsem se. A pak to přišlo. Přepadl mě hrozný pocit. Byla to směs těch nejhorších pocitů.

Začala jsem ječet. Trhalo mi to hlavu. Ten křik... můj křik, který vycházel z mých úst byl úplné nic v porovnání s tím otřesným jekotem, který se mi ozýval v hlavě. Chytla jsem se za hlavu a rozbrečela se. Mattie mě pohotově objal. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a hlasitě vzlykala a pořád ječela. Teď už méně. A křik v mojí hlavě taky přestával. Nakonec ustal úplně, a i já přestala. Ale slzy mi z očí utíkaly dál.

„Já... já tohle nechci!“ vykřikla jsem trhaně mezi vzlyky.

„Já tě chápu,“ zašeptal Matt a hladil mě po hlavě.

„Chci... chci normální život...! Chci, aby bylo.. aby bylo zase všechno... fajn... Jako předtím, než si máma našla Felixe...“ brečela jsem. Matt už měl pořádně promočené tričko, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Pořád mě hladil po vlasech a dělal „ššššš šš šššš“.

Přitiskla jsem se k němu ještě víc a on mě objal pevněji. A já tam- teď už tišeji - vzlykala v jeho náruči.

Opatrně si lehl na postel, a já s ním. Ležel a koukal do stropu. Já jsem měla hlavu stále opřenou o jeho hruď a po tvářích se mi koulely slzy. I přes bolest, kterou jsrm cítila jak v hlavě, tak v srdci, jsem se cítila dobře. Líbilo se mi v jeho náruči.

Opatrně přiblížil obličej k mým vlasům, přivoněl si, a pak mi do nich vtiskl pusu.

„Vítej doma, Růženko. Už bude dobře, nedovolím, aby ti někdo, nebo něco ublížilo.“

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Scary Secret Of My Family - 4. kapitola: