OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Scary Secret of my Family - 3. kapitola

30.10.2011 (14:00) • Kassiel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 642×

S trhnutím jsem se probudila.  Bylo ani ne půl čtvrté. A byla sobota. V sobotu nevstávám takhle brzy. Sobota je den odpočinku, den nic nedělání. Mám soboty ráda…

Kromě téhle. Tahle sobota se mi nelíbila. Měla jsem zvláštní pocit. Tahle sobota nebude dobrá.

Hodila jsem na sebe župan a sešla dolů. Nikde ani noha. No jo, co jsem čekala? Mamka… teda teta… počkat vlastně Maggie, je rozumná a ještě spí. Došla jsem k lednici a obhlížela situaci. No nic moc… Sáhla jsem po mléku a pustila se do hledání čoko-lupínků. Já je totiž miluju.

A nejlepší je to u televize. Popadla jsem misku a vydala se do obýváku. A teprve na chodbě jsem si uvědomila,  že se z obýváku ozývají hlasy…

„... Nejsem si jistá… Možná by se to mělo odložit... nechci jí komplikovat život. Teď se to dozvěděla, a hned tohle...? To není správné."

Napnula jsem uši a posadila se za dveře. Uslyšela jsem cizí hlas. Okamžitě mi došlo, komu patří. Ale nechtěla jsem tomu věřit. Ztuhla jsem s lžící na půli cesty k puse.

„Já vím... Promiň. Nechci jí komplikovat život. Ale rád bych ji konečně poznal. A navíc, myslím, že i ona po tom – i když možná nevědomky – touží."

Ne, ne, ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Nemůže to být...

„Ostatně, i já jsem vyrůstal bez otce i bez matky, a vím, jak těžké to pro mě bylo. A když už jsem je měl na dosah, stalo se to..."

„Nemluv o tom," slyšela jsem Maggien hlas plný soucitu. To ona umí. Ví přesně, kdy má co říct. A ví, kdy mlčet. Jeden z mnoha důvodů, proč ji mám tolik ráda.

„Ale stejně si myslím," pokračovala, „že je moc brzy. Dopřála bych jí ještě trochu času."

„Kolik?"

„Hodně."

Chtělo se mi utéct nahoru, zahrabat se pod peřinu a už nikdy se neukázat světu.

Místo toho jsem jen seděla jako opařená.

Nemohla jsem se rozhodnout.

Další, co jsem mohla udělat bylo rozrazit dramaticky dveře do obýváku a vrhnout se Maggie kolem krku... Nebo jemu... Tátovi. Můžu tomu člověku, co teď seděl pár metrů ode mne, říkat ,táto'?

Myslím, že ne. Ještě jsem ho ani neviděla.

A pak se ozval ještě jeden hlas.

Ale vzdálenější, z druhé strany pokoje, ode dveří na zahradu.

„A proč se nezeptat jí?"

Byl to hlas mladého kluka.

Maggie vyjekla.

„Tohle mi, Matte, nedělej!"

„Co jsem ti o tomhle říkal..?!" rozčiloval se... táta.

Ne, nemůžu.. Nemůžu o něm takhle uvažovat. Kdybych alespoň věděla, jak se jmenuje... Neříkala mi to Maggie?

Myslím, že ne. Vrátila jsem se zpátky k rozhovoru v obýváku.

„Ale má pravdu. Dojdu pro ni."

„Nech ji spát," ozval se "on" a současně s ním i ten mladší: „Není třeba."

Na chvíli bylo ticho. Pak se ozvala Maggie: „Em? Jsi tady?"

Povzdychla jsem si a zvedla se ze země. Pak jsem vstoupila do místnosti.

V broskvově oranžovém županu s medvídkem na hrudi a rozcuchanými vlasy jsem nemohla udělat moc dobrý první dojem.

Pohled jsem měla zabořený do podlahy.

Maggie vstala a objala mě kolem ramen.

Podívala jsem se na ni, ale zároveň si dávala pozor, aby mi pohled nezabloudil k nikomu jinému, než k ní.

Podívala jsem se já do očí. Přikývla.

Nadechla jsem se, a koukla na gauč.

Upřeně se na mě díval. Pohled jsem mu oplácela. Měl oblek a vlasy jako Johnny Depp v Cry Baby. Vypadal tak na třicet.

Měl hypnotizující oči.  A to doslova. Ale jen záblesk. V jednu chvíli byly hnědé, a hned na to se  v nich objevila zelená  spirála... Vyděsilo mě to, ale nedala jsem to na sobě znát. Opět jsem předstírala obrovský zájem o svoje odrbané, křiklavě žlutou barvou nalakované nehty na nohou.

Pěknou chvíli nikdo nic neříkal. Potom si Maggie odkašlala.

„Takže… ehm… Emily… tohle je Sam… Pardon… Samuel. Nemá ráda, když se to zkracuje," vysvětlila mi, a pak mě jemně popostrčila blíž ke gauči.

Skoro jsem nedýchala.

Na malou chvíli mne napadlo, že to možná není on, že to je třeba její nový přítel… že to je její ztracený bratr. Ale pak jsem si vzpomněla, že říkala, že se můj otec jmenoval Samuel. Samuel a Natálie. Upír a člověk.

Samuel se zvedl a přistoupil blíž.

Rozbušilo se mi srdce. A pak jsem se rozbrečela.

Netuším proč. Prostě mi vyhrkly slzy. Maggie mě objala a Samuel to vzal jako varování, aby se držel dál a opět se posadil, ale na úplný konec gauče, co nejdál ode mě.

Zabořila jsem obličej do Maggiených vlnitých vlasů, co jí padaly přes ramena. Bude je mít úplně promáčené. Ale to mi bylo jedno, a jí taky.

Dlouho jsme všichni mlčeli, a já vzlykala.

Maggie mě hladila po vlasech a Samuel si prohlížel ruce položené na kolenou. Když jsem se konečně uklidnila, někdo si za mnou odkašlal.

A tehdy jsem ho poprvé spatřila.

Měl na sobě staré, vybledlé tričko Guns 'n' Roses a koženou bundu. Otrhané rifle a glády.

Dokonalé, dlouhé vlasy měl rozpuštěné a padaly mu do očí. Mohlo mu být tak šestnáct.

Stál tam, opíral se o rám dveří na zahradu a měl pozvednutý pravý koutek.

Byl to ten nejhezčí kluk, kterého jsem kdy viděla.

Když si všiml, jak si ho prohlížím, jeho úsměv se rozšířil.

Bylo to nejdokonalejší pokřivení rtů, jaké jsme kdy viděla.

Připadala jsem si jako... prostě strašně. Rozcuchané vlasy, župan s medvídkem, rozteklá mascara.

Roztáhl ruce a vykročil ke mne.

„Sestřičko!" zvolal vesele a přibližoval se.

Přitiskla jsem se k Maggie.

Zatvářil se zmateně, ale jen na malou setinku. Ani jsem nestačila mrknout, a už se mu po tváři opět rozléval ten úsměv.

„No táák, ani mě neobejmeš?"

Chtěla jsem se rozběhnout mu do náruče, pevně ho chytit a nikdy nepustit. Ale něco mě drželo pořád u Maggie.

Zmateně jsem na něj koukala a on se pořád pomalu přibližoval. Kousek přede mnou a zastavil, spustil ruce a pokrčil rameny.

„Jak myslíš... Já se tak těšil, až poznám slavnou, přátelskou Emily, a zatím... No nic," pronesl jakoby zklamaně.

Měl dokonalý hlas. Mohla bych strávit hodiny tím, že bych jej poslouchala.

Znovu se usmál, jako by mě slyšel.

Popotáhla jsem, a pokusila se na něj usmát. Nešlo to. Znovu jsem se rozbrečela.

Tohle bylo šílené.

„T-ty mě znáš?" vydala jsem ze sebe skoro neslyšně.

„Samozřejmě! Sam nemluví o ničem jiném, než o jeho báječné dcerce. Díky němu o tobě vím víc, než ty sama. A nejen díky němu," uchecht se.

„Je to trochu nefér," zatvářil se, jakože přemýšlí, „nemyslíš? Že já o tobě vím tolik a ty ani nevíš, jak se jmenuji..."

Koukala jsem na něj. On na mě.

„To mi nic neřekneš?"

Pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem schopná slova.

Natáhl ke mě ruku.

„Matthew."

Nezmohla jsem se na víc, než jen zírání na jeho dokonalou ruku.

„Jsi v pohodě?" zeptal se po chvíli.

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Maggie. Soucitně se usmívala.

Rozběhla jsem se do pokoje.

Přetékala jsem pocity.

Praštila jsem sebou na postel a pokusila si to všechno srovnat v hlavě.

Tohle na mě bylo moc.

Ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla je dole v obýváku společně  s mužem, který je můj otec a není člověk.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou bylo jedenáct hodin.

Vylezla jsem z postele a šla si dát sprchu.

Mám vlastní vchod do koupelny z pokoje, takže jsem nemusela přes chodbu.

Přemýšlela jsem, jestli je Matthew ještě tady.

A pak mě napadlo, že tohle bych dělat neměla.

Měla bych být úplně vedle z toho, že nějaký upír možná sedí u nás v obýváku a že je to jen tak náhodou zároveň můj otec, který se celých čtrnáct let neozval, a ne přemítat, jestli je nějaký kluk, co mě dnes označil za svoji sestru v našem domě (i když je to mimořádně hezký kluk).

Vylezla jsem ze sprchy a zabalila se do osušky. Pak jsem přešla k zrcadlu a hodnou chvíli jen tak koukala na svůj odraz.

Myslím, že zrovna tohle byla ty chvíle, kdy jsem si uvědomila, že už nikdy neuvidím tu starou Emily... Její čokoládové velké oči mi nikdy nebudou připadat stejné. Teď to prostě byla jiná Emily. Možná ne pro lidi ze školy nebo pro sousedy, ale pro mne ano.

Opláchla jsem si obličej a šla se obléct.

Natáhla jsem na sebe šortky a černé tričko s Kurtem. Miluju toho chlapa...

Ne doslova samozřejmě, ale on byl prostě někdo úžasnej.

Jen jsem otevřela dveře, praštila mě do nosu neodolatelná vůně.

Maggie mi chtěla udělat radost.

Seběhla jsem schody a vletěla do kuchyně.

Mag stála u sporáku, Samuel stál v rohu místnosti a Matthew seděl na kuchyňské lince a fascinovaně hleděl Maggie pod ruky.

Když jsem se objevila ve dveřích, všichni se na mě podívali jako na někoho, kdo se právě probral z komatu. Matthew se podíval na moje tričko a usmál se.

„Konečně, ospalče," uchechtla se Mag. Usmála jsem se na ni a pak si všimla, jak si mě Matthew měří pohledem.

„Co?" zeptala jsem se.

„Nic.. Já jen, že ti to sekne, sestřičko," věnoval mi další úsměv.

A mě se podlomily kolena. Ne doslova samozřejmě... Ale cítila jsem se tak. On si toho všiml, a rozesmál se.

Zrudla jsem.

„Matte, no tak, buď slušný," okřikla ho Maggie.

Matthew ztichnul. Podíval se na mě, usmál se a zamumlal něco jako „Promiň."

Usmála jsem se na něj taky. Chvíli jsem na sebe koukali jako pitomci a připitoměle se usmívali.

Pak seskočil z linky vydal se ke mě a povídá: „Tak už mě obejmeš, sestřičko?"

Cukla jsem sebou a přestala dýchat.

Rozevřel náruč a pevně mě do ní chytil. Omotala jsem ruce kolem jeho pasu a v tu chvíli jsem se cítila skvěle. Usmála jsem se.

Jak krásně voněl! Mohla bych ho objímat hodiny a hodiny.

Otevřela jsem oči a přes jeho rameno uviděla Maggie. Koukala na nás a smála se.

Připadala jsem si pitomě a – i když nerada – se od Matta odtáhla.

Usmál se na mě a vydal se ke dveřím. Chtěla jsem se zeptat, kam jde, ale pak jsem zachytila Maggien pohled, a radši mlčela.

A pak i ona odešla, ale do obýváku.

A já se na něj musela kouknout.

Do teď jsem se mu vůbec nevěnovala.

Nechtěla jsem. Ale na druhou stranu jsem si s ním chtěla promluvit.

Je to těžké...!

Šla jsem se posadit ke stolu.

Nejistě se přiblížil a posadil se naproti mně.

„Takže..." začal po chvíli trapného ticha.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.

„Jak... jak se máš?" zeptal se.

„Fajn..." zalhala jsem. Fajn mi bylo před pár minutami, když mě Matt objímal. Co to sakra říkám? Tohle bych říkat neměla.

Je fakt, že je to ten nejhezčí kluk, co se mi kdy připlet do cesty, ale nelíbí se mi! Nemůže se mi líbit! Mám spoustu jiných starostí!

„A ty?" zeptala jsem se.

„Bylo mi i líp... Poslyš, Emily, já vím, že to pro tebe není lehké. Ani pro mě ne.

Je to o to těžší, že tu není Natálie.

Nenávidím se. Miloval jsem ji.

Víš, že jí jsi podobná? Ty oči... to je něco úžasného. Jeden z důvodů, proč jsem se do ní zamiloval. Jsem si jistý, že ty díky nim pomotáš  hlavu spoustě kluků. Jako Mattovi například."

Strnula jsem. To je nesmysl.

Abych se já líbila (nebo i jediná část mého těla) někomu, jako je Matthew? Tenhle kluk si může vybírat z top modelek po celém světě! A znám ho pár hodin... z toho jsem skoro všechny prospala.

I když, na druhou stranu, jsem pyšná, že mám krásné oči po mamce. Věděla jsem, že jsou pěkné. Byly to jediné, co se mě samotné na mě líbilo.

„Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Mám pro tebe nabídku. Vím, že máš Maggie ráda. Je to skvělá žena. Starala se o tebe výborně. Ale i přes to... Nechtěla by si žít se mnou? Vím,  v podstatě si se teď dozvěděla, že nejsi člověk a už se po tobě chce něco rozhodovat. Ale já na tento den čekal dlouho. Čekal jsem, kdy se konečně setkáme. Měl jsem to dokonale naplánované, víš?

Maggie by ti všechno vysvětlila, pomalu a s klidem, až by ti bylo tak alespoň sedmnáct. Pak, za nějaký čas bych se objevil já a navrhl ti bydlení u mě.

Chápu, že se ti nechce Maggie opustit, ale koukni, ona má teď přeci Felixe.

A navíc, nejsi úplný člověk. Kdykoliv se může probudit tvoje upíří část. A kdykoliv můžeš komukoliv ublížit. A tím myslím opravdu komukoliv... Člověku, který zrovna stojí vedle tebe, bez ohledu na to, jak moc ho máš ráda. Chápeš mě?"

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Scary Secret of my Family - 3. kapitola: