OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Scary Secret of my Family - 2. kapitola

02.01.2011 (18:00) • Kassiel • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 913×

„Jak to myslíš, že nejsi moje matka?“

„Víš... No...“

„Prostě mi to řekni, ano?“

„Tak jo... Tvoje skutečná matka - Natálie - zemřela při porodu.“

„Proč jsi mi nic neřekla?! Kdybych to věděla...“

„Kdybys to věděla, přinutila bys mě říct ti, kde je tvůj otec, abych už si s tebou nemusela dělat starosti, je to tak?“

„Možná... Jo, tak jo! Mě by bylo fajn, protože bych našla svého otce. Tobě by bylo fajn, protože by sis už se mnou nemusela dělat starosti a...“

„Emily! Ticho!“ přerušila mě. Okamžitě jsem sklapla pusu a držela ji pevně u sebe.

„Já bych ti o něm řekla, kdybych věděla, kde je. Ostatně, kdyby se s tebou chtěl seznámit, dávno by přišel a...“

„Takže jsem měla pravdu... Nikdo mě nechce...“

„Emily! Takhle nemluv! Tvůj otec za tebou nepřišel, protože nemůže.“

„Nemůže?“ zopakovala jsem tupě.

„Ne, nemůže. On...“

„Prosííím tě! Řekni mi to na rovinu, není mi pět!“ neléhala jsem.

„Není člověk...“

„Co? Ale no tak, řekni mi PRAVDU!“

„Emily, to je pravda! Tvůj otec není člověk!“

„A co tedy je, když ne člověk?!“

„On je...“

„CO TEDA JE?!“ nepřestávala jsem náléhat.

„On je UPÍR!“

Okamžitě jsem ztichla a brada mi spadla skoro na zem.

„C-co-cože?“

„Promiň, já... nechtěla jsem ti to říct tak přímo... Totiž...“

„To je skvělý! A teď mi řekneš, že moje matka byla čarodějnice, co?“

„Ne... Tvoje matka byla člověk, a to je ten důvod, proč nepřežila.“

„Nechápu.“

„Tak poslouchej pozorně: Natálie a Samuel... Tvoji rodiče. Žena a upír. Člověk a upír.“

„Takže...?“

„Takže ty jsi ...“

„Ó MŮJ BOŽE! Já jsem půl-napůl!“

„Ano, půl upír, půl člověk.“

„Takže co jsem za druh?“

„No... to nevím. Nejsem si jistá, jestli vůbec někdo takového druhu jako ty... no jestli ještě existuje.“

„Ještě?“

„Ano... Byli jistí lidé... No, prostě byli jako ty. Měli vlastní... Skupinu? Já nevím... Partu, nebo tak něco. Našli je lovci upírů.“

„Tak počkat! Chceš říct, že ti lovci...“ polkla jsem. To slovo mi nešlo na jazyk. „... upírů, že zabíjejí i polo-upíry?“

„No, když jsi jedna, tak možná ne.“

„Možná ne...“ zopakovala jsem.

„Hele, Emily, oni... bylo jich kolem 5ti... asi uznali, že to už je hrozba. Oni se totiž živili krví.“

„Tak počkat! Chceš říct, že budu taky muset začít pít krev? Nebo jsi mi ji už od dětsví dávala do jídla a do pití?“

„Ne! To bych nikdy neudělala! Čekala jsem, že budeš chtít krev. Že budeš chtít něco, ale nebudeš vědět, co to je. A já ti to řeknu. Jenomže v tobě je asi víc lidskosti, než jsem si původně myslela.“

„Páni... Takže kromě toho, že jsem ráno ,údajně' zapálila holčičí záchody, je ze mě polo-upírka, kterou nechce ani její vlastní otec - taky upír,“ v tu chvíli mi něco secvaklo v hlavě. „Dobrej vtip!“ vyrazila jsem a začla se smát. Ale nebyl to smích jako smích. Tenhle smích byl nervozní.

„Emily, to není vtip, a ty to víš. Že si budeš něco namlouvat, neznamená, že tomu unikneš.“

„Já vím...“ stále jsem se nervózně pochechtávala.

„Emily, já vím,že je to šok, ale je to pravda.“

„Jo, já vím...“

„Emily? Jsi v pořádku?“

„Jo... jenom... víš... ono... on... já... upír...“ koktala jsem.

„Emily, klid. Hlavně se uklidni. Nechceš něco? Šálek čaje nebo... nebo trošku krve?“

Udělalo se mi špatně, a sklátila jsme se na zem. JAK MI PROBOHA MŮŽE NABÍZET KREV?! Je normální?!

Zůstala jsem ležet na zemi a zavřela oči.

„Emily! Proboha! Nestalo se ti nic?!“ ječela... no, jak jí mám teď říkat? Pořád ,mami', nebo teto? Nebo jménem?

„Já jsem v pohodě, jenom si potřebuju odpočinout...“ zamumlala jsem.

„V kuchyni na zemi? Jsi normální?!“

„Právě jsi mi řekla, že jsem napůl upír! Můžu snad být normální?!“

„Promiň, já jen... nechceš radši do postele? Nebo alespoň na gauč??“

„Ne, tady mi to celkem vyhovuje.“

„Dobře...“ slyšela jsem kroky odchodu.

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem stála uprostřed temné místnosti. Oknem dopadalo pár slunečních paprsků. V tom nejtemějším rohu se krčila nějaká dívka. Na světlých vlasech měla červené skvrny. Krvavé skvrny. A plakala. Obličej měla zabořený v dlaních. Když jsme se k ní přiblížila, zahlédla mě skrz škvíru mezi prsty, a rozvzlykala se.

„Stalo se ti něco?“ zeptala jsem se.

Místo odpovědi další vzlyk. Zblízka něměla červené skvrny jenom na vlasech, ale i na oblečení. Na rukách, na nohách...

Příblížila jsem se ještě víc a natáhal k ní ruku. Ucukla a schoulila se ještě víc do rohu. Byla doslova namačkaná na té zdi. A mě to došlo. Bála se mě.

Najednou jsem viděla něco se zalesknout na protější straně pokoje. Přišla jsem blíž.

Nevěřícně jsem zírala na tu rudookou dívku se špičatými zubami a rty potřísněnými krví. Stejně tak její ruce. Ta dívka byla jako můj dvůjník. Dělala přesně to co já.

Najednou se všechno nějal změnilo. Pořád jsem byla v místnosti, pořád jsem cítila na rtech zasychající krev. Ale už jsem nestála nevěřícně před zrcadlem. Krčila jsem se před tou dívkou. Syčela jsem na ni. A ona ke mně zvedal hnědé oči. Moje oči. Byla jsem to já. Moje upíří část chtěla získat vládu nad mou duší...

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Scary Secret of my Family - 2. kapitola: