OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Same Place, Other Century 1. díl (1. pohled)

31.12.2009 (16:00) • BlackAngel • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 874×

06. 06. 1666, DemonVille, jojo, tady to všechno začalo. Teď tu stojím, na stejném místě, kde jsme si se sestřenkou postavily vilu. Teď se koukám na sice původní půdorys, ale typuju, že vevnitř už to bude vypadat úplně jinak. Přemýšlím, jít dovnitř, nejít dovnitř? No, když už jsem tu, tak ať to udělá pořádný rozruch. Přišla jsem ke dveřím a zazvonila.
„Becca? To se mi snad zdá, co tady chceš?“ vystrčí ze dveří hlavu menší brunetka.
„Teda, teda, kam ten svět spěje? Vlastní pra, pra neteř mě nechce pustit ale do vlastního domu. Uhni!“ odsunula jsem ji kousek dál a sedla si na pohodlnou sedačku v takovém, nevím, jak by to lidi řekli dnes, ale kdysi by tomu řekli zádveří.
„Becco, co tu chceš?“ podívá se na mě podezřívavě Stefanie.
„Coby, pozdravit staré přátele… Být nějaký čas s rodinou…“ nevině se usměju.
„No tak, znám tě, ty nejsi rodinný tip, nesnášíš tohle město a navíc tví staří přátelé už dávno umřeli, kdo by se dožil 344 let?“ naléhá.
„Jasně, jasně… Bla, bla, bla, pořád ty samý kecy dokola, to ani nejseš ráda, že mě vidíš? Začínám mít hlad, nemáš v ledničce trochu krve?“ pronesu absolutně bez zájmu.
„Posloucháš se, co říkáš?“
„Ani ne, jdu se najíst, nech mi otevřený okno!“ mrknu na ni a šibalsky se usměju.
„Becco…“ snaží se, ale bohužel, to já už jsem dávno byla v lesích.
Chtěla jsem se vydat na místo, kde jsem byla proměněna, ale nějak jsem ten strom nemohla najít, sakra, proč tu jsou ty stromy všechny stejný? Začínám chápat, proč se tomu říká les.  Najednou jsem ucítila boží vůni krve, začalo mě pálit hrdlo. Rozběhla jsem se mou nadpřirozenou rychlostí a během dvou sekund už jsem byla zakousnutá do šíje nějaké holky, no co, rada do života, nemá se potulovat po nocích v lese. Až jsem se dostatečně napila, nechala jsem ji tam ležet, sice žila, ale musel by ji někdo do hodiny najít, aby to přežila.
Připadá Vám to nechutný, živit se krví lidí? Mě ne, je to o zvyku. Dává mi to takovou moc, že kam se na to hrabe krev nějakýho medvěda.
No, něco bych si dala a momentálně nemyslím na krev, což je u mě divné. Zrovna se mi do cesty zamotal bar, nedalo mi to a šla jsem dovnitř, všimla jsem si osamělého kluka a sedla jsem si za ním.
„Čau“ začala jsem velmi koketně.
„Kdo jsi?“ podívá se mi přímo do očí.
„Becca, právě jsem se přistěhovala“ mile se usměju.
„Slečno, co si dáte?“ podívá se na mě právě přicházející servírka.
„Sex on the beach“
„S ledem?“
„Jistě“ odešla servírka a já se konečně podívala na toho kluka.
„Nejseš Gibson?“
„Co? Jak to víš?“ nechápe.
„Ale znala jsem Dylana, tvůj pra, pra něco, myslím“ pronesu lhostejně, když už ke mně došla servírka s mým drinkem.
„Díky“
„Jak jsi mohla znát mého pra, pra, pra dědečka, který umřel v roce 1735, neznala ho ani moje máma“
Ups, sakra, že bych se prořekla? Jo asi jo, ale když on je mu tak podobný.
„Jak se jmenuješ?“ pobýdla jsem ho.
„Logan“ promluví vystrašeně.
Sakra, ten mě rajcuje, delší černé vlasy, jemné rysy v obličejí, kaštanově hnědé oči a krásná atletická postava, která vypadá, jakoby hrála celý život fotbal.
„Vysvětlíš mi to s Dylanem?“ podívá se na mě.
„Nikdy jsem ti nic o Dylanovi neřekla, nic o něm nevíš a já jsem jen obyčejnej teenager!“ upřeně se mu podívám do očí.
„Já jsem Logan a ty jsi?“ podívá se na mě koketně.
„Becca“ usměju se.
Hned to jde mnohem líp, co já bych bez mých schopností dělala? No, nevím asi by mě začal život upíra nudit. Nechápu ty lidi, pořád vymýšlí něco novýho, jakoby jim to starý nestačilo, vždyť to starý je nejlepší, koukněte se třeba na archivovaný alkohol, moc dobrý. Nové módní výstřelky. Podíváme se do mého století, dívky se oblékali do dlouhých šatů, které nesměly odhalovat ani kotníky a teď? Podívejte se na to, vykračují si tady v mini-šatičkách, které pomalu, ale jistě ztrácejí svůj význam odění. Nebo třeba tenisky, kdo kdy viděl tenisky? Když jsem žila já, to byly samý mokasíny a lodičky.
Ale jelikož jsem uvězněna v těle teenagera, musím vyjít všem těmhle výstřelkům vstříc.
„Nikdy jsem tě tu neviděl, turistka?“ podívá se nechápavě Logan a tím mě dostane ze světa hloubkových úvah nad 21. stoletím.
„Turistka? Sem jezdí turisti? Ne, dojela jsem sem za tetou, zítra jdu do školy a doufám, že zapadnu!“
„Myslím, že určitě. Vypadáš sice jinak, kdo kdy viděl holku s černými vlasy a pomněnkově modrýma očima, to kontrastuje jako prase“ to je teda slovník.
„Jo fajn, jsem zvláštní a co?“
„Zvláštně krásná“
Teda, jediný co má s Dylanem společnýho je rodokmen, ale jinak se chová jako všichni puberťáci široko daleko.
„Jo jasně, sladký řečí jednadvacátýho století, mě tímhle nesbalíš, čau“ odešla jsem poklidnou, nudnou lidskou chůzí se vzpřímenou hlavou.
Jakmile se zamnou zavřeli dveře jsem zrychlila na moji normální chůzi a za sekundu, možná dvě jsem byla doma. Nikde není otevřený okno, teda, tohle se vám nebude líbit.
Opřela jsem se o zvonek a čekala reakci. Najednou se otevřou dveře a stojí v nich Peter, myslím, že je to manžel Stephanie.
„Kdo jsi?“ unaveně se na mě podívá.
„Ale, o to se nestarej, to není podstatný, zeptej se svojí ženy“
„Co s ní máš společného?“
„Jsem její lesbická přítelkyně“ pronesu jedovatě a už stojím za prahem kdysi mého domu.
„Co-cože?“ chudák zmatenej jak lesní včela. Sakra, už mě tahle doba leze na nervy.
„Jdi spát“
„Nic nechápu“
„Kde mám pokoj?“
„Jaký pokoj?“
„Sakra, ty toho víš míň, než já, která tady nebyla 310 let. Já jednou za X dojdu a tomuhle teda říkám přivítání. Ta doba se opravdu změnila“ protočím panenkami.
A mizím v pokoji, kde jsem kdysi měla ložnici, to se mi snad zdá, je zamklej. Jo já zapomněla, když jsem odsud odcházela, zamkla jsem ho, ale kam jsem dala klíč? Aha, první problém. Nadala jsem ho do kapsy šatů? Ne, jelikož ty šaty kapse neměli. Už vím, kde je. Sáhla jsem do květináče, který stál vedle dveří. Já hlava děravá, toho už je tolik za těch 344 let, že se ani nedivím.
Vplula jsem do pokoje a zhrozila se, on byl úplně stejný, jako když jsem ho opouštěla. Knihovna plná knih, na masivním stole z jednoho kusu dřeva dokonce ležel nějaký spis, na kterém byl můj rukopis. Teda, začínám se divit, co jsem to psala. Lehla jsem si na postel s nebesy a vzala si jednu z knížek, která ležela v knihovně.
Začetla jsem se do ní i když jsem ji četla snad 50× nikdy mě neomrzí. Miluju Dracullu, četla jsem ho dokonce ještě v době, kdy jsem nebyla upír, dokonce jsem ho i v té době milovala.

Autor: BlackAngel, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Same Place, Other Century 1. díl (1. pohled):