OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 5. kapitola

01.11.2012 (15:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1339×

Promluva s otcem

Týden líbánek ubíhal den po dni. John mě hýčkal jako svůj nevětší poklad. Tolikrát jsme se za ten týden milovali. A to jsem si slíbila, že mu nepodlehnu tak snadno. Proč mě tak šíleně přitahuje? Zahrnovala jsem ho láskou, jak jsem jen uměla. Slíbila jsem si, že už se nikdy nebude cítit sám. Slíbila jsem mu, že s ním zůstanu navěky, ať se stane cokoliv. Jo, můj instinkt mě varoval, abych nic tak pošetilého neslibovala, ale bylo mi ho tak líto, že jsem slíbila všechno, co po mně chtěl.

Také se blížila návštěva našich rodičů a s tím také den, kdy si budu muset promluvit se svým otcem a přiznat, že mi vybral dobrého manžela. Přiznat otci pravdu, bude pro mě nejhorší věc za poslední roky. Už od mých mladých let spolu prostě nevycházíme a po tomhle otci ještě nahraji do karet. To je bezvadný, ne? Můj manžel tvrdí, že mě můj otec miluje, ale je to pravda, nebo jen jeho dojem? Nevím.

Tento týden s Johnem byl nejkrásnější v mém životě. Nikdy bych neřekla, že mi s ním bude tak dobře. Po tom, co nás donutili k tomu, abychom se vzali, jsem čekala chladnější začátek. Vše je prostě ideální. I když se nemůžu zbavit vnitřního pocitu, že je něco špatně. Všechno jde na můj vkus až moc jednoduše. Jenže to má také své ale. John má období, kdy se chová úplně jinak, než ho normálně znám. Jakoby to ani nebyl on. Je to šílený. Měla bych více brát na vědomí svůj vnitřní instinkt, jenže jsem do něj asi zamilovaná, proto ho prostě nelze poslechnout. Nechci ho slyšet.

Znám svého muže týden, a to je dost málo, ale mé city jsou prostě v této chvíli silnější než rozum. Možná je to špatně a budu toho litovat, ale není přesně tohle láska? Pokaždé, když je v mé blízkosti, úplně se mi tyto myšlenky vymažou z paměti a mám tam jeho tvář, doteky, polibky, objetí. Jsem opravdu zamilovaná do svého muže? Je to moje první láska?

Zrovna teď ležím v posteli nahá a on vedle mě spí. Jak je sladký, když bloudí v říši snů. Celou noc si mě hýčkal a držel v náručí, jako by se bál, že mě ztratí. Pořád mě musí mít na očích. Snaží se mi pořád dokazovat, že jsem to nejcennější co má a já se konečně po dlouhé době cítím pro někoho potřebná.

Najednou otevřel své víčka a hleděl na mě svýma očima v barvě mořské modři. Jeho úsměv se vyrýsoval na tváři a jeho ruka objala můj pas a pak jen zeptal: „Dobré ráno, krásko, jak se dnes máte?“

„Mám se skvěle, pane, jako už celý týden po vašem boku,“ odpověděla jsem mu rozespalým hlasem a jemně se na něj usmála na důkaz toho, že je vše v naprostém pořádku. Ale jistá si tím prostě pořád nejsem. Všechno jde až moc snadno a hlavně moc rychle. Ten pocit, že se něco stane, mě trýznil, ale Johnovi jsem tím nechtěla kazit jeho dobrou náladu.

„Jsem rád, že se cítíte v mé společnosti dobře. Protože já se s vámi konečně cítím jako normální člověk. Konečně poznávám, jaké to je být zahrnovaný láskou,“ zavrněl blahem a pak se zvedl a věnoval mi lehké ranní políbení.

Pak mě dlouze objímal a kolíbal mě v náručí. Jako by pořád nemohl uvěřit, že jsem s ním, a ujišťoval se, že tu opravdu jsem. Jeho ruka hladila mé černé dlouhé vlasy. Milovala jsem, když mě takhle hladil, bylo mi to opravdu velice příjemné.

„Dneska nás čeká návštěva u vašich rodičů, Viktorie. Už víte, co povíte svému otci?“ tázal se mě zvědavě manžel a pořád mě hladil ve vlasech.

„Přemýšlela jsem o tom, když jste spal. Musím mu říci, že mi vybral dobrého muže, i když to pro mě bude opravdu těžké,“ svěřila jsem se svému muži. On mě konejšil svými doteky a pohlazeními. Jeho oči zářily štěstím. Když byl šťastný, celý zářil.

„Jsem rád, že jste se takto rozhodla, drahá Viktorie. Vy jste moje všechno, rozumíte. Nikdy na to nezapomeňte, lásko,“ upozornil mě manžel a při tom se na mě láskyplně usmíval.

„Měli bychom se obléknout, pane, nebo přijdeme pozdě. Nerada bych, aby na mě byl kvůli tomu otec naštvaný. Nechtěla bych ho rozzlobit,“ řekla jsem svému muži a lehce ho políbila na ústa. On mi mé polibky oplácel mnohem intenzivněji a vášnivěji. Líbal mě na krku a já se zase začala třást a ztrácet samu sebe. Copak jsem neříkala, že bychom se měli oblékat? Vůbec mě neposlouchá.

„Lásko, nejradši bych vás znovu pomiloval, ale čekají nás povinnosti,“ upozornil mě můj muž, a konečně mě osvobodil ze svého horkého objetí. Měl pravdu, taky bych radši zůstala tady s ním, ale čeká mě rozmluva s otcem, které se prostě nevyhnu. A čím dřív to budu mít za sebou, tím líp.

„Máte pravdu, pane,“ podotkla jsem a začala se pomalu a jistě oblékat. Pomohl mi utáhnout zelenkavě černé šaty, které jsem od něj dostala darem hned druhý den našich líbánek. Byly opravdu překrásné. Poprvé jsem dostala šaty, které se mi opravdu líbily a byly podle mého vkusu. Na rozdíl od mých rodičů měl John neskonale podobný vkus tomu mému. Objal mě zezadu kolem ramen a usmíval se. Byl opravdu šťastný stejně jako já.

„Vybrala jste si šaty, které jsem vám daroval. Udělala jste mi radost, má milovaná Viktorie.“

Opravdu mi lichotil. Mé tváře zčervenaly jako růžičky. Už bych si měla zvyknout na to, že mě tak krásně oslovuje. Pořád mi to i po týdnu dělalo potíže. Nejsem zvyklá na lichotky.

„Vaše darované šaty jsou opravdu nádherné. Nikdy jsem nedostala šaty, které by se mi tak líbily a byly podle mého vkusu. Jak jste věděl, že se mi budou tak líbit?“ zeptala jsem se zvědavě svého muže.

„Prostě jsem vybíral podle toho, co by vám mohlo slušet. Rád slyším, že jsem se trefil do vašich požadavků. Teď se upravte, já zatím dojdu dolů a nechám připravit kočár. Služebná sem za pár minut donese snídani, tak se najezte, setkáme se dole, až budete hotová. Budu na vás čekat u kočáru. Zatím se mějte, Viktorie,“ řekl, vzal za kliku a vyšel z místnosti.

Já se mezitím učesala. Otec si potrpěl na to, abych vždy byla učesaná. Neměl rád, když jsem nosila rozpuštěné vlasy. Pak jsem si vzala své oblíbené šperky a použila jemně tvářenku. Se svým vzhledem jsem byla celkem spokojená. Pak mi přinesla služebná snídani a já se s chutí najedla. Vajíčka, slanina, čerstvě upečené pečivo, jahodová marmeláda. Samé dobroty. Jestli se tady budu takhle vykrmovat, tak se za chvíli nevejdu do své staré garderoby.

Konečně jsem byla hotová a mohlo se vyrazit. Vůbec jsem se na otce netěšila. Ale těším se na matku. Bude určitě ráda, že se mi tak dobře daří. Můj muž čekal u kočáru, jak slíbil. Kočí nám otevřel dveře a John mi do něj pomohl. Pak si ke mně přisedl a dal povel kočímu, že můžeme jet. Jeho ruka mě objala kolem ramen a já se cítila jistější. Dneska se doufám konečně s otcem smíříme. John tomu věřil a já chtěla taky.

Cesta kočárem netrvala ani deset minut. Jo je pravda, že od domu rodičů tak daleko nebydlíme. Je to výhoda či nevýhoda? To teprve zjistím. Postupem času.

„Tak jsme tady, Viktorie. Jste připravená?“ zeptal se mě manžel. Já byla už smířená se vším, co se stane. Buď se mi otec vysměje do obličeje a řekne mi, že to říkal, anebo bude rád z mého štěstí. Takže jsem byla připravená i na tu horší variantu.

„Jsem připravená na všechno, můj pane,“ odpověděla jsem svému manželovi a on pobídl kočího, aby nám otevřel dveře od kočáru.

Já uviděla dům, ve kterém jsem žila celých sedmnáct let, a hlavou mi prošly všechny vzpomínky. Byly to krásné časy, i když jsem si nikdy nerozuměla s otcem, tak jsem měla všechno, na co jsem jen pomyslela. A matka na mě byla vždy moc hodná. Určitě mě rodiče nezanedbávali, tak jak rodiče mého muže Johna.

Vešli jsme s mým mužem do mého rodného domu. Vše vypadalo pořád stejně. Vstupní hala byla tapetována bílými tapetami. Podlaha se leskla jako zrcadlo. Na stěnách visely obrazy předků mé rodiny a po mé pravé ruce se klenul vchod do obývacího pokoje. Dveře nám otevřel náš majordomus. Pracuje u nás odjakživa. Prostě pořád stejný domov.

Šli jsme s Johnem do obývacího pokoje, kam nás poslal majordomus. Obývací pokoj byl útulný. Stěny byly zdobené světle modrými tapetami, na kterých visely obrazy krajinek. Matka milovala malby krajin a zátiší. Uprostřed obývací místnosti stála pohovka a pár křesel, které se barevně hodily k tapetám na stěnách. Ze stropu visel obrovský křišťálový lustr, který matka dostala od mé babičky jako svatební dar. Sama mi o tom vyprávěla. Už na nás čekali. Matka mě vroucně objala a pak objala i mého manžela. John jí věnoval políbení na ruku. Můj otec si mě prohlížel. Jeho pohled byl jako vždy nic neříkající. Jeho šedé oči si mě prohlížely s nezájmem, ostatně jako vždy. Myslela jsem, že mu budu aspoň trochu chybět, ale jeho přivítání bylo chladné. Před Johnem se jen uklonil a pozdravil. Mě jen odbil větou: „Zdravím tě, dcero.“ To bylo všechno, na co se zmohl. Copak mě fakt nemá rád?

Pak se rozvinula plynulá konverzace. Matka měla radost, že se mám dobře. John se zdvořile usmíval. Jen otec zase mlčel jako hrob. Ten jeho ledový pohled mi opravdu nebyl příjemný. Jako by mě chtěl probodnout očima. Opravdu jsem měla chuť mu říct, ať se začne chovat normálně. Musela jsem si s ním prostě promluvit, takhle už dál prostě nejde. Nesnesla bych to pomyšlení, že mě můj vlastní otec nenávidí.

„Otče, mohli bychom si promluvit jen my dva mezi čtyřma očima?“ zeptala jsem se ho zdvořile. On se na mě jen podíval a kývl na znak souhlasu. Zvedli jsme se a nechali Johna a matku o samotě. Mě otec zavedl do své pracovny. Byla jsem v ní asi jenom dvakrát. Otec nesnášel, když jsem ho vyrušovala při práci, takže jsem pro své vlastní dobro do té pracovny přestala chodit. Nijak mi to nepřekáželo, stejně mě otec nějak vehementně nevyhledával. Otec se usadil do svého křesla a já na židli proti němu.

„O čem chceš mluvit, dítě?“ řekl znechuceně otec a já měla chuť mu jednu praštit. To se takhle musí chovat pořád?

„Otče, už nejsem dítě, jsem vdaná a tvým přičiněním, takže bych byla ráda, kdybyste mi tak již neříkal,“ napomenula jsem ho a přitom čekala na jeho reakci.

„Dobrá, Viktorie, máš pravdu. Nevypadáš ale, že by ti sňatek s Johnem vadil. Vypadáte šťastně. Jsem překvapený. Opravdu jsi dospěla. Nečekal jsem to, o to víc jsem na tebe hrdý. Manželský sňatek bereš vážně,“ pochválil mě a já jen valila oči. Jeho gesta a pohledy značily, že je na mě naštvaný, ale asi jsem se mýlila. Můj otec je strašně nepředvídatelný. Nikdy se nedá odhadnout na co myslí.

„Musím uznat, že se s Johnem cítím dobře. Měla bych vám poděkovat, že jste mi vybral tak dobrého muže,“ řekla jsem a odvrátila od otce pohled. Nebylo mi příjemné přiznat fakt, že nucený sňatek bude pro mě něco, co ocením, a ještě mu za to budu děkovat.

„Viktorie, ty jsi opravdu dospěla. Budu muset Johnovi poděkovat. Má na tebe opravdu výborný vliv,“ pověděl s potěšeným hlasem a usmíval se od ucha k uchu. Cože, můj otec se usmívá kvůli mně? Chtělo se mi brečet, byla jsem opravdu dojatá. Měl radost. Poprvé jsem potěšila svého otce.

„Otče, vy se usmíváte,“ podotkla jsem a rozbrečela se jak malá holka. Poslední dobou trpím hroznou přecitlivělostí. Všechno na mě působí intenzivněji. Otec ke mně přišel a objal mě s láskou. Poprvé ve svém životě projevil opravdové city. Nechápala jsem, co se to děje. John měl pravdu, otec mě opravdu miluje.

„Viktorie, holčičko, ty už jsi dospělá. Mám tě rád. Udělala jsi mi radost, že jsi to manželství, tak dobře vzala. Já nečekal, že tak rychle dospěješ v ženu, ale už je to tak. Z holky, která lezla s kluky na stromy, vyrostla opravdu krásná a inteligentní žena. Jsem na tebe hrdý,“ svěřil se mi a hladil mě jemně po vlasech. Cítila jsem, jak mu po tvářích stékají slzy. Tak jsme spolu stáli v jeho pracovně a oba plakali dojetím. Otec nikdy neuměl projevovat své city ke mně, ale nyní mi to za celé ty roky vynahradil. Teď si možná začneme opravdu rozumět. Všechno jde jako po drátku. Doufám, že to tak zůstane na věky věků, jenže mám ten podivný pocit v nitru. Pořád se ozývá. Pořád netuším, co to má znamenat, ale měla bych si dávat pozor.

„Otče, mám vás ráda,“ odvětila jsem s láskou v hlase a utírala si při tom slzy kapesníkem. Vypadala jsem určitě hrozně, ale bylo mi to jedno. 

A naivita stále pokračuje. Jak bude dlouho? Kdo ví. Za komentáře budu vděčná, za poukázání chyb také. Pořád se mám co učit. 

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 5. kapitola: