OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 12. kapitola

23.11.2012 (10:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1158×

Naděje tu vždy je

Ranní probuzení nepatřilo mezi nejpříjemnější. Celé tělo mě bolelo. John byl pryč. Cítila jsem se v té chvíli jak přejetá kočárem. Má schránka byla totálně zničená. Ten z pekla si nedal pokoj, ani když jsem ho prosila, že už nemůžu. Tohle je ta daň za dnešní noc, která byla zlým snem, nebo ne? Měla jsem to v hlavě opravdu popletené. Co vlastně cítím k tomu pekelníkovi? Nenávist, opovržení, lítost? Lítost, asi jsem se opravdu pomátla na rozumu. Proč bych měla litovat toho, kdo mi tak ubližuje? Všechno se mi pletlo. Vůbec jsem netušila, co vlastně cítím k tomu muži. Chtěla jsem vstát, ale bolest při pohybu mého těla mě upozornila, že to asi dneska nezvládnu. Zazvonila jsem na služebnictvo, aby mi připravilo snídani a přineslo nahoru. Dneska zůstanu v posteli a budu muset tu noc vyležet. Snídaně byla určitě dobrá, ale do mě lezla jako do chlupaté deky. Snědla jsem tedy jen suché pečivo a odložila tác se zbytkem jídla. Pak jsem si lehla a snažila se zaspat tu bolest při každém pohybu.

Práskly dveře a já se lekla. John vešel do místnosti a jeho tvář naznačovala, že je velice podrážděný.

„Co se děje, pane?“ zeptala jsem se rozespale svého manžela a pak unaveně zívla. Ta noc mi opravdu dala zabrat. Jeho oči se na mě naštvaně zahleděly a Johnova ústa se protáhla v úzkou čáru.

„On si usmyslel, že s tebou musí strávit víc času. Včerejší noc na něj velice zapůsobila. Viktorie, on je do tebe úplně zblázněný. Bojím se, že mě úplně vyřadí z tvého života nebo mě bude pouštět pouze ojediněle. Napadlo mě, že na pár týdnů odjedu, aby jeho choutky ochladly, jenže on by si k tobě našel jinou cestu. Sám mi to říkal. Co mám dělat, Viktorie? Vy jste moje žena, ne jeho, co když na mě úplně zapomenete? Co když nás rozdělí navěky kvůli své posedlosti vámi?“ svěřoval se mi můj muž a skoro plakal.

„Nikdy na vás nezapomenu, Johne. Já vás miluji. Jste součástí mě. Podívejte, jak vypadám. Mám po celém těle modřiny od něj. On se neumí chovat jemně k ženě. Nedokáže se ovládat jako vy, proto vás budu vždy milovat. Vy jste totiž člověk, který cítí. On je jen ďábel, co touží po lásce, kterou k němu necítím,“ podotkla jsem a láskou ho objala. Jeho oči pozorovaly modřiny, kterými bylo poseto celé mé ubohé tělo.

„Ten bídák. Co vám to provedl? Lásko, bolí vás to hodně, že? To je moje chyba, kvůli mně trpíte,“ odvětil můj muž a v jeho očích se objevily lesklé slzy.

„To není kvůli vám, pane. Vy jste mi modřiny nezpůsobil, ale on. Promluvím si s ním o tom a upozorním ho, že pokud mi bude ubližovat, tak já ublížím sobě,“ oznámila jsem manželovi a on mě křečovitě držel v náručí. Propadl v nezkrotný pláč. Jeho slzy dopadaly na mé holé rameno, byly tak hřející.

Když se utišil a utřel si slzy, prohlásil: „Nikdy nedovolím, abyste si kvůli němu vzala život.“

„Já si ho nehodlám vzít, jen mu trochu pohrozím. On na mně bazíruje, takže se určitě bude více snažit. Věřím, že se ho jednou zbavíme jednou provždy,“ dodala jsem optimisticky a políbila ho na uslzené tváře.

„Pořád tomu věříte?“ tázal se mě muž s nejistým hlasem. Hladil mě jemně po vlasech a já zase cítila tu lásku a to divoké bití srdce.

„Věřím, naděje tu vždy je. Nesmíme to ale vzdát. To je přesně to, čeho chce docílit. Jenže mě jen tak neodradí,“ prohlásila jsem sebevědomě a pohladila Johnovy blonďaté vlasy, které měl svázané do copu.

„Nepotřebujete něco, Viktorie?“ zeptal se můj muž s péčí v hlase. Jeho zrak byl uplakaný a smutný. Nevěřil, že by se situace s jeho druhým já mohla zlepšit, ale já prostě musela doufat, jinak bych to nebyla já. S ním jsem vždy sama sebou.

„Jen vaše objetí a něhu. Vaší jemnost, kterou máte jen vy. Vaší lidskost, která je pro mě teď cennější než kdy dřív. Miluji vás, Johne,“ vyznala jsem se mu a on mě políbil jemně na mé rty. Jeho doteky byly jemné a utěšující. V jeho náručí je všechno mnohem krásnější. Jeho teplo mě uklidnilo a já usnula. Spala jsem asi dlouho, protože když jsem se vzbudila, už byla tma.

Seděl na pohovce a pozoroval mě. Bohužel to nebyl můj muž. A já doufala, že aspoň chvíli nás nechá na pokoji.

„Viktorie, spala jsi dlouho. A tak bez hnutí, kdybys nedýchala, myslel bych si, že už nežiješ,“ řekl mi on a já se zatřásla. Zase ten jeho hlas. Vzbuzoval ve mně neskutečný vztek. Už zase mnou probíhala ta temnota.

„Čemu se divíte, můžete za to vy, že jsem tak unavená. Říkala jsem vám, že nemůžu, a vy jste pořád chtěl víc. Já nejsem stroj, ale živý tvor, měl byste si to uvědomit,“ upozornila jsem ho na fakta podrážděně a posunula jsem si deku ke krku. Čím méně mé kůže uvidí, tím lépe.

„Já si to uvědomuji, ale nemohl jsem se ovládnout,“ odvětil zuřivě a snažil se mě hypnoticky přimět uvěřit tomu.

„Pokud na mě nezačnete být jemný, ztratíte mě,“ varovala jsem ho rázně. Ať táhne pryč!

„Vyhrožujete mi, Viktorie. To není moc moudré,“ vysmíval se mi. Nenáviděla jsem ten smích, byl tak ledový a šel z něho opravdový strach. Měla jsem z toho husí kůži až na zadku. Fuj, tohle opravdu není pocit, o který bych stála.

„Ne, jen vás chci upozornit, že můj život je křehký,“ podotkla jsem stroze. Jeho tělo strnulo a pak se napjalo. Probodával mě svým tmavým pohledem. Ne, opravdu není o co stát.

„Pokud si sáhneš na život, tak se mnou skončíš v pekle,“ prohlásil vítězně.

„Jenže už nebudete mít svobodu lidského bytí, protože pokud odejdu já, odejde i John. My jsme jako jeden. Říká se tomu manželství,“ snažila jsem se mluvit klidně a suverénně, ale upřímně mi to moc nešlo. Hlas se mi klepal a neznělo to moc věrohodně, ale už jsem dál nechtěla zažívat to ráno, kdy se vzbudím celá polámaná a každý pohyb mi způsobuje bolest.

„Budu se snažit být ohleduplnější,“ řekl naštvaně a pořád mě probodával pohledem. Všechno by bylo lepší, než tu sedět a hledět na něj. Ach jo, to se mě ta smůla nikdy nepustí?

„A moc bych si přála, abyste nevyhrožoval mému muži, že ho eliminujete. John je můj muž a já ho potřebuji. Pokud se vám to nelíbí, tak to skoncuji a věřte mi, já nežertuji,“ zavrčela jsem ostře a teď už to opravdu znělo vážně. Nenechám tě zahrávat si s námi. To ne. Byla jsem opravdu odhodlaná udělat vše, abych se ho zbavila nadobro.

„Přestaň o sobě mluvit jako o oběti. Johna eliminovat nechci, jen jsem byl podrážděný. Chtěl, abych tě nechal být, jenže já se tě nevzdám, Viktorie,“ hlesl odhodlaně a já ho měla plné zuby. Mluví o mně, jako bych mu patřila, jenže já mu nepatřím, já patřím Johnovi, John je můj muž, ne on.

„Klidně se mě nevzdávejte. Já vás stejně nikdy milovat nebudu. Lásku si neleze vynutit. Lásku se musíme naučit dávat a pak teprve brát. Jenže kdybyste mě opravdu miloval, nechal byste mě jít, protože člověk, který miluje, si přeje, aby jeho láska byla šťastná. Já s vámi nejsem šťastná, nikdy nebudu,“ podotkla jsem hořkým tónem.

„Ty mě budeš milovat, musíš mě milovat,“ řval a v jeho očích jako by šly vidět plameny. Zlobil se. Se zaťatými pěstmi mi přikazoval, že ho musím milovat, ale já ho nikdy milovat nebudu. Jak bych mohla milovat bytost, která se ke mně chová tak hrubě?

„Já nic nemusím,“ odmlouvala jsem mu a usmívala se při tom. Věděla jsem, že riskuji, že mě může klidně vzteky zabít, když bude chtít, ale bylo mi to jedno. Nechtěla jsem se mu podvolit. Já ho prostě nemiluji.

Naštval se a rozeběhl se ke mně. Chytil mě hrubě za paže a začal s mým tělem třást, jako bych byla nějaká hadrová panenka. Třásl se mnou dlouho a přitom nadával. Já ho chvíli pozorovala a pak jsem začala cítiti bolest v celém těle. Upadla jsem do bezvědomí bolestí.

Za každý komentář vám budu vděčná a hlavně potřebuji názor na mou povídku. Doufám, že si ji alespoň užíváte stejně jako já, když jsem ji psala:)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 12. kapitola: