OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 11. kapitola

22.11.2012 (13:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1109×

Kompromis nepřipadá v úvahu

Ráno a odpoledne bylo nádherné a plné romantiky s mým manželem. Povídali jsme si o všem možném, jedli jsme spolu, milovali se. Prostě si užívali sami sebe, bez toho, aniž by nás někdo vyrušoval. Bylo to nádherné a já si aspoň na pár hodin připadala normální a ničím nepoznamenaná. Můj manžel se určitě cítil podobně. Nemůžu za něj s určitostí mluvit, ale podle jeho úsměvu na tváři jsem usoudila, že se cítí báječně stejně jako já.

Jak se den pomalu chýlil k západu slunce, začali jsme oba pociťovat mírný neklid. Ano, já i John jsme se báli toho, co zase provede ďábel, který si usmyslel, že si vybere Johnovo tělo a skrz něj si bude užívat lidského života se vším všudy. Jo, lidského života a hlavně mé osoby. Johna to možná štvalo ještě víc než mě, ale ukrutnou nenávist jsme k němu cítili oba.

Schoulila jsem se do Johnova náručí a užívala si poslední minuty, kdy je ještě pořád Johnem. On mě v náručí kolébal jak malé nemluvně a já se cítila v bezpečí. Ale tuším, že mě tento pocit brzy opustí. Můj vnitřní hlas mě varoval, že to moc dlouho trvat nebude.

„Cítím ho, Viktorie. Brzy se tu zase objeví. Pořád tu jsem a budu se na tebe dívat,“ řekl můj muž a já utekla z jeho objetí. Chtěla jsem otevřít dveře a utéci, ale mé nohy mě nechtěly poslouchat. Už tu byl ten pocit, že je tu, byl patrný. Mně se děsem zvedla husí kůže. Proč to jen musí být takové?

„Někam se chystáš, Viktorie?“ tázal se mě ten služebník pekla, přitom se pohodlně uvelebil na posteli. Na loži, kde jsme s mužem prožili tak krásný den plný lásky. Sevřelo se mi srdce. Proč nám nedá pokoj? To se ho opravdu nikdy nezbavíme?

„Nemám sebemenší zájem setrvat tu s vámi, pane. Vraťte mi mého muže. Baví vás trýznit mě a jeho?“ zeptala jsem se ho a v mém hlase byla slyšet zahořklost.

„Já tě netýrám, jen mám také právo si užívat. Mám na to právo,“ zařval na mě a potom se začal smát. Ten jeho smích tak zlověstný a nepříjemný.

„Vy nemáte právo si užívat se mnou. Berete si vše proti vůli všech. Tohle není láska, ale sobectví, pane,“ podotkla jsem a založila jsem ruce v bok na znamení toho, že se opravdu zlobím.

„Sobectví. To slovo nemám rád. Vy lidi chcete vidět jen ty hezké vlastnosti, ale ty zlé radši přehlížíte. Nevážíte si jich. Je to také vlastnost a někdy dokáže člověku i pomoci přežít,“ snažil se mě přesvědčovat ten ďábelský paňáca a já už ho měla opravdu plné zuby. To proti němu opravdu neexistuje žádná obrana?

„Je sice hezké, že nám to občas pomůže, ale za jakou cenu? Sobecky se zachránit, ale nepomoci druhému, to nepovažuji za nejlepší řešení, jak přežít. Radši bych umřela se svým blízkým ve snaze mu pomoci, než se sama zachránit a pak se utápět ve výčitkách,“ prohlásila jsem zuřivě a snažila se mít od něj co největší odstup.

„No jo, vy lidi máte furt nějaké výčitky svědomí, obavy, strach. Cítíte bolest ze ztráty druhého, lásky, přátelství. Takové malichernosti mě opravdu nezajímají, ale dají se využít k tomu, aby člověk trpěl. Trpící člověk je nesmírně zábavný,“ zasmál se věznitel mého manžela a mně z jeho keců bylo opravdu špatně.

„Hlavně, že vy jste byl také člověk. Na to jste už zapomněl?“ zeptala jsem se ho drze. Asi jsem se pomátla na rozumu. Provokovat služebníka pekel. Koleduji si o pořádný průšvih.

„To je dávná historie, panenko. Koukám, že ti toho John stačil nakecat dost. Co ještě o mně víš?“ vyzvídal a přitom se přísně mračil. Probodával mě očima a hodně nahlas dýchal. Jo, asi jsem ho vážně naštvala. Jo, opravdu si neskutečně koleduji o malér. Jenže jsem se o něm chtěla dozvědět víc. Třeba přijdu na způsob, jak se ho zbavit nadobro.

„Nejdřív jste byl služebník nahoře, pak jste něco provedl a za to vás přijmuli v pekle a jako trest vám vzali skoro všechny pozitivní vlastnosti. To, co jste udělal, jsem se bohužel nedozvěděla. Prý se za to stydíte,“ provokovala jsem zase. To už se fakt naštval a rozeběhl se proti mně. Já nestihla udělat vůbec nic. Byl opravdu neskutečně rychlý. Chytil mě za ruce a násilím mě opřel o zeď místnosti.

„Nikdy ti neřeknu, co jsem udělal. Jde ti vidět na očích, že se mě chceš za každou cenu zbavit, a to se ti prostě nepovede. Můžeš mě provokovat, jak chceš, nikdy ti neřeknu, co potřebuješ vědět. Mám totiž plán zůstat s vámi dvěma napořád. Líbíš se mi a Johnovo tělo taky ujde. A hlavně mám nad vámi moc, kterou nikdy nepřemůžete. To nedovolím,“ vysmíval se mi do obličeje. V hlavě se honilo mnoho myšlenek a jedna otázka vyskakovala do popředí. Proč nechce, abych věděla, co provedl? Existuje možnost, že zjištěním jeho provinění se můžeme zbavit jeho osoby? Nevěděla jsem, ale mám spoustu času na to, to z něj vymámit. V každém problému je vždy nějaká skulinka. Skulinka, kterou se dá problému zbavit. Udělám všechno pro to, aby nás už nechal být nadobro.

„Vůbec na to nemysli, krasavice. Nepovede se ti to. Jsem silnější než ty i John,“ vytahoval se ten ďábel a já měla pocit, že jsem jen kousek od toho, jak se nadobro zbavit.

„Tak se domluvíme na kompromisu. Vy nám necháte ráno a odpoledne a večer bude váš,“ nabídla jsem mu jasně a on se na to netvářil vůbec přívětivě.

„Myslíš, že vám nechám volný celý dny, abyste se mohli pelešit jako dneska? Na to zapomeň, já mám taky nárok na to tě mít,“ podotkl ten služebník pekla, který se usídlil v těle mého nebohého manžela. Jeho oči byly pořád stejně černé a jeho hlas pořád tak zvláštně šeptavě vzrušující. Štvalo mě, že na mě působilo jeho podmanivé kouzlo. Vůbec to nebylo příjemné. Nesnášela jsem ho a při tom jsem se ho tak strašně toužila dotknout a líbat ho, nebylo to vůbec spravedlivé. Jeho moc podmaňovala mé smysly a tělo.

„Proč nám nechcete dovolit být spolu?“ zeptala jsem se ho a přitom mu koukala pří do očí. Vůbec se mi nelíbily, ale jeho podmanivá síla mě nutila zírat do nich.

„Žárlím na Johna. Miluješ ho a mě odmítáš. Vypadám jako on,“ řekl ďábel a pořád mě držel ve svém sevření. Snažil se mě políbit a já opravdu chtěla uhnout, ale nemohla jsem, prostě mě donutil dělat to, co chce. Líbal mě vášnivě a s mnohem větší rychlostí než včera. Myslím, že to bylo tím, že byl naštvaný.

„Vypadáte jako on, ale nechováte se tak. Nikdy nebudete jako John. John má srdce a je ke mně ohleduplný a do ničeho mě nenutí násilím, ale vy jste přesný opak,“ pověděla jsem mu upřímně a nervózně si skousla ret. Určitě ho naštve, že na něm nevidím nic, co by mě přitahovalo, ale já už se ho nebála. Co jiného by mohl udělat, než si mě vzít násilím. To už stejně včera udělal. Má duše byla ztracená, takže mi už bylo všechno úplně fuk.

„Jednou se mě naučíš milovat,“ namlouval si ten ďábel a já se jen usmívala. Co jiného mám dělat? Držel mě pěvně svými pažemi a probodával očima. Najednou mě pustil a šel znova k posteli, kde si lehl.

„Vy lidi mi opravdu lezete na nervy. A ty mi dneska lezeš na nervy ještě víc než ti ubožáci všude kolem. Jdu pryč. Nabaž se toho svého Johna, ale něco ti řeknu, já se vrátím. A ještě něco, John taky není žádný svatoušek. Existuje ještě mnoho jeho vlastností, které neznáš, ale až je poznáš, tak ti možná bude milejší trávit nějaký čas v mé společnosti,“ promluvil vážně a já nevěřila tomu, co slyším. Mít víc špatných vlastností než on, to nemůže mít opravdu žádný člověk na zemi, a to ani ten nejhorší člověk na světě.

„Každý máme vlastnosti, které nejsou pěkné, ale vy jste celý zkažený,“ podotkla jsem jízlivě. Popichovat ďáblova služebníka. Jo, jednou za to krutě zaplatím.

„No, těmi svými provokacemi jen přiléváš olej do ohně. Zkoušej to ještě chvíli a pak to bude mnohem horší,“ varoval mě a já pochopila, že bude lepší přestat.

„Neříkal jste, že půjdete pryč?“ tázala jsem se ho mírně. Už by mohl opravdu vypadnout. Opravdu mi není příjemná jeho společnost. On na mě jen mlsně zíral a škodolibě usmíval. Z toho úsměvu opravdu mrazilo.

„Viktorie, moc toužíš po tom se mě zbavit. Jenže když sis vzala Johna, tak i mě. Máš dva muže v jednom. Copak to není sen každé ženy?“ podotknul ten ďáblův služebník a upíral na mě svůj černočerný pohled, který se mi vrýval pod kůži.

„Opravdu nemáte ani ponětí, po čem ženy touží, pane. Rozhodně by nikdy nechtěly mít doma stvoření, jako jste vy. Nemáte city, neposloucháte, jen si berete. Nechápu, že vám tyhle výlety dole povolují,“ vyprskla jsem na něj naštvaně a založila ruce v bok. Jak bych mu jednu vrazila za to, jak využívá Johna a mě. Já myslela, že peklo má moc jen nad těmi, kteří si to zaslouží. Nemyslím si, že já a John si zasloužíme takové zacházení.

„Výlety mi povolují, protože prostě chci. Každý má právo na to si občas oddechnut od práce,“ pověděl úlisně a pomalu vstal z postele. Johnovo tělo se ke mně blížilo a já v jeho očích zpozorovala jeho chtíč. To si mě zase vezme násilím? Přestávám věřit v dobro a moc dobra. Copak si tohle zasloužím? Za co? Co jsem provedla tak hrozného, že musím snášet jeho doteky a polibky? Tak chladné a drsné.

„Prosím, říkal jste, že na mě nemáte náladu. Musíte být unavený, mohli bychom to nechat na jindy? Třeba odložit na neurčito?“ tázala jsem se ho drze a nechutně ho provokovala. Nemohla jsem si pomoct, v jeho přítomnosti ze mě vystupovala všechno zloba a zášť proti němu i celému světu. V jeho přítomnosti se mé horší já projevuje ve své vlastní podobě. Nechci se takhle chovat, ale copak něco zmůžu? Z té situace prostě není úniku.

„Dokážeš být tak nádherně drzá. Chci víc tvé zloby. Toužím milovat se s tebou, když se zlobíš. Ta špatná vlastnost mnou proudí a dodává mi pocit lidskosti, kterou jsem znal. Nemůžu cítit ty dobré, ale ty zlé ano. Pojď se milovat, lásko. Se svým ďáblem, osvoboditelem, který z tebe dokáže dostat to druhé temnější já,“ šeptal svým podmanivým hlasem a já opravdu měla chuť ulíbat ho k smrti. Zase se mě zmocnila jeho moc a brala si mě. Zapudila moji lepší stránku a vylovila tu horší, tu černou, která je plná zloby a chtíče. Jak se s tímhle vyrovnat? Jak se zbavit pocitu, že jsem jen jeho schránka na radovánky, schránka na odpočinek?

Cítím se tak špinavá pokaždé, když s ním spím, a pokaždé, když toužím po jeho dotecích a polibcích. Jsem opravdu tak zkažená? Co když to ve mně bylo odjakživa a on to jen oživil? Jeho polibky zahrnuly můj krk a jeho ruka trhala mou noční košilku. Byl hladový po té vášni. Jeho ruce byly všude, sahaly tam, kde jsem je chtěla mít a cítit. Jeho polibky si hladově hrály s mojí kůží. Celé tělo bylo jimi obsypané. Mé nitro se chvělo vzrušením. Můj dech se prohlubovala každým jeho dotekem a políbením. Co když se ten chtíč promění v lásku a já se zamiluju i do něho? To není možné, přece nemůže být. Nesmím to dopustit!

Věnuji hlavně tobě Lenis za hlas v anketě o nej povídku. Jen málokdy se mi stane, že se tam má povídka objeví, proto mám takovou radost :)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 11. kapitola: