OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 10. kapitola

20.11.2012 (09:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1173×

Poznávání toho druhého

Ráno jsem se probudila celá polámaná. Vedle mě ležel John a pozoroval mě svýma modrýma očima. Byl zpátky. Na jeho tvářích byly patrné zaschlé slzy. Bylo mi ho líto, víc než sebe. Bere si to za vinu. Já ale věděla, že za to nemůže. Jeho ďábelské já je mnohem silnější. Byl jeho vězněm. A já toužila po tom, jít s ním po stejné cestě. Stejně už bylo všechno ztraceno. Dnešní nocí jsem propadla peklu. Jsme s Johnem dvě zaprodané duše. Můj muž zaplatil za přítele tu největší daň. Přišel o své vlastní já, o svou duši.

Smířila jsem se se svým osudem až moc rychle, ale co člověk má v téhle beznadějné situaci dělat? Buď se smíří se svou budoucností, nebo zešílí. Možná by to šílenství bylo i lepší, aspoň bych přestala cítit bolest a nevnímala svět kolem sebe. Jenže by mě pořád pronásledoval ten ďábel, co si mě vybral. Co se do mě údajně zamiloval. Zamilovaný ďábel. To zní hrůzostrašně a také to hrůzostrašné je. Pro mě i pro Johna.

„Neplakejte,“ řekla jsem mu a láskyplně ho objala.

„Musím plakat. Zaprodal jsem vaší krásnou dušičku peklu. Jsem ďábel, stejný jako on,“ tvrdil o sobě můj manžel, ale já s ním nesouhlasila. Nemá proti němu žádnou šanci obrany. On si prostě dělá, co chce. Bere si, co chce, zabíjí, koho chce, a ubližuje všem kolem sebe. Hlavně, že docílí toho, po čem touží, a nejvíc, jak vidno, touží po mně.

„Nemáte proti němu šanci, ani já neměla. Nevyčítám vám vůbec nic. Je to prostě můj osud. Tragický jako ten váš. Prostě se stalo to nejhorší, co se mi mohlo stát, ale pořád jsem spolu a budeme spolu. A i když je s námi on, tak pořád budu milovat vás. On si mě vzal, ale já mu neřekla ano. Použil na mě své čáry máry a moc dobře to ví. Nikdy ho nebudu milovat. Miluji vás, ne jeho,“ pověděla jsem svému manželovi a dala mu hubičku na tvář. Jeho oči zářily klidně a jeho úsměv naznačoval, že se alespoň trochu uklidnil.

„Radši tohle před ním neříkejte, nebo se zase naštve a někoho zabije,“ podotkl John.

„Dostal, co chtěl, mě. Takže jsem splnila to, co žádal. Nemá důvod nikoho zabíjet. On moc dobře ví, že si mě vydobyl násilím. Proto se teď ani neozve. Přiznat pravdu, to je to, co on nesnáší. Jo, je výhoda být jeho největší slabinou,“ odvětila jsem a znovu políbila svého muže, teď ale na ústa.

„Vy jste nevětší slabina nás obou. V pekle z toho asi moc velkou radost mít nebudou. Láska patří mezi lidské vlastnosti, ne ďábelské,“ oznámil mi John. Přesně o tom jsem také přemýšlela, jak toho může být vůbec schopný?

„Jak se může stát, že se ďábel zamiluje?“ zeptala jsem se a přitom jsem si přemýšlivě mnula bradu.

„No, on předtím byl člověk jako my dva,“ odpověděl mi manžel s úsměvem na jeho krásné tváři.

„Člověk, jak se z něho mohl stát služebník pekla?“ tázala jsem se svého muže znovu. Byla jsem opravdu zvědavá. Jeho život mě začal obzvlášť zajímat.

„No, on vlastnil zvláštní schopnosti. Tak z něj v nebi udělali nebeského strážce, jenže provedl něco, co se nahoře nesmí, a tak se stalo, že propadl peklu. A dole ho potrestali tím, že ho udělali služebníkem pekel a odebrali mu téměř všechny jeho kladné vlastnosti. On taky neměl zrovna jednoduchý život. Nedivím se, že se mstí lidem,“ řekl mi manžel. Co udělal tak strašného, že ho tak podle potrestali?

„Přemýšlíte, co asi tak udělal, že?“ předpovídal mé myšlenky John a přitom mi hladil mé černé vlasy.

„Poslední dobou se děsím, jak moc jsem průhledná,“ podotkla jsem podrážděně. Fakt mě děsilo, že do mě tak vidí. On pro mě byl pořád velkým otazníkem.

„Ne, jen přemýšlíte o tom, co já. Nikdy mi neřekl, co provedl, a myslím, že ani neřekne. Stydí se za to. Nikdo ze smrtelníků to neví a nikdy ani nezjistí. Prostě je to záhada,“ zamumlal přemýšlivě můj manžel.

„Kde je teď?“ zeptala jsme se zvědavě.

„Má také povinnosti, takže mám občas klid a jsem sám sebou. Většinou z rána zmizí a večer přichází ta jeho chvíle. Stranil se dost dlouho a vycházel jen na okamžik, včera se ale rozhodl, že si konečně vyzkouší milování na vlastní kůži. Bral si tě a já se nezmohl na to ho zastavit. Když chce, tak mě prostě hodí stranou a já se můžu jen dívat. I když byl od té lásky a dovolil mi tě konejšit,“ pak se sebe vydal nešťastný vzdych. Trápil se tím, ale zabránit mu vzít si mě prostě nemohl, a já to chápala, sama jsem podlehla jeho moci.

„Je to těžké, oba jsme v jeho spárech těžce uvězněni. Je to těžký úděl, ale budeme tomu muset čelit. Pokud si budeme důvěřovat, spolupracovat a milovat se, tak nás tak lehce neovládne. Musíme být pořád spolu. Spolu jsme mnohem silnější než každý sám. My jsme dva, on je sám. Myslím, že mu v pekle je smutno, proto nás nenechá být,“ povzbuzovala jsem svého manžela i sebe. Musíme to zvládnout nebo se z něho oba pomátneme, jiná možnost prostě není.

„Proto si mě vybral. Cítil se stejně sám jako já. Nejdřív jsem za něj byl rád, ale pak mi zabil mého psa a já ho začal považovat za mé prokletí. Říká, že mě miluje jako bratra, ale projevuje tu lásku zvláštním způsobem, stejně tak u tebe. On je prostě komplikovaná osobnost. Jeho pozitivní vlastností je pomálu. Skoro všechny mu vzali. Zapomněli však na schopnost milovat. Miluje a přitom se tak nelidsky chová, nic zvláštnějšího jsem nikdy nezažil. Jako by ho tím chtěli potrestat, tím, že umí milovat, ale neumí správně ukázat city a snaží se lásku brát násilím. Je na tom hůř než my dva. Musel se nám vetřít do života, aby nebyl sám, i když za to, že mi tě vložil do života, mu částečně děkuji. Můj život je mnohem jednodušší, když jsi v něm,“ vyznal se mi manžel a já ho pohladila po tváři.

„Pro mě je komplikovanější, ale vdala jsem se z lásky, o to jsem vždy snila. Všechno má své plusy i mínusy. Teď mínusy převládají, ale třeba nás jednou opustí. Naděje umírá poslední. To je moje životní filosofie,“ svěřila jsme se svému muži a on se jen usmíval. Opravdu je tak sladký, když je sám sebou.

„Překvapuje mě tvůj optimismus po tom všem, co ti udělal. Nechápu, jak to můžeš brát s takovým klidem. Kdyby se to stalo mně, asi bych se zhroutil,“ svěřil se mi manžel a já se v tu chvíli aspoň chvíli cítila silná.

„Mám v povaze všechno rychle skousnout. Ani naštvaná nedokáži být dlouho. Je to prostě část mého já, i když nevím, jestli bych na to měla být hrdá. Dává to lidem pocit, že nemám žádné city, jenže opak je pravdou. Doufám, že mě aspoň trochu chápeš, jsem komplikovaná osobnost,“ poznamenala jsem malinko zklamaným hlasem.

„Každý je svým způsobem komplikovaný. Koukněte na mě a na mého takzvaného kamaráda z pekla. Oba jsme komplikovaní, a když si vezmete, že jsme občas oba v jednom těle, to je šílená kombinace. Párkrát jsem se z toho málem zbláznil. Poslouchat ty jeho zvrhlé, brutální a sprosté poznámky, to bývalo k nevydržení. Když jsem byl malý, strašně špatně jsem to nesl. Plakal jsem v jednom kuse a má matka na mě nadávala, ať už držím zobák. Neměl jsem to komu říct, nikdo by mi nevěřil. Jsem rád, že to teď víte aspoň vy. Konečně se mám komu vyzpovídat. Kdybych tohle někde řekl, tak mě upálí za spiknutí s ďáblem,“ svěřil se mi manžel. Nikdo si nedokáže představit, jaký to musí být žít celý život s ďáblem „v jednom těle“.

„Kdy myslíš, že se tak vrátí?“ vyzvídala jsem.

„No, dneska podle mě dost brzy. Včera v noci byl se svým počínáním nadmíru spokojen. Bojím se, že to zkusí zase. Nevím, co mám udělat, aby tě nechal aspoň chvíli být. Jak se do něčeho zakousne, tak to jen tak nepustí. Je prostě jak malé děcko, co se nemůže nabažit nové hračky. I když to jeho jednání trochu připomíná hraní si s hračkou, a to je to, co mě na tom nejvíc vadí. Nutí tě k něčemu, na co prostě podle mě nemá právo. Jenže to je přesně jeho styl, na mě taky neměl právo. Byl jsem jenom osamělé dítě, které matka a otec zavrhli a děti se mu z nějakého neznámého důvodu vyhýbaly. Využil mé slabosti a osamělosti tomu, aby si mohl užívat na zemi. Jak já ho nenávidím za všechno, co dělá. Nejvíc ale za to, že ti ubližuje,“ dodal mile můj manžel a věnoval mi slabé políbení do mých hustých černých kadeří.

„Mám hlad, půjdeme na snídani, pane?“ zeptala jsem se ho a v břiše mi už značně kručelo.

„Necháme si přinést snídani sem a sníme to v posteli. Nechce se mi odtud. Chci si tě užít, než přijde on a tuhle chvíli zkazí,“ nabídl mi můj milovaný muž a já s nadšením tuto nabídku přijala. Toto ráno bylo jako ráno při líbánkách, kdy nás nikdo neobtěžoval a všechno bylo ještě tak ideálně nádherné.

John zavolal služku a objednal snídani. Čekání na snídani jsme si zkrátili mazlením a objetími. Kéž by tato chvíle nikdy nemohla skončit.

Pak jsme se najedli v posteli. Manžel krmil mě a já jeho, bylo to tak romantické. Když byl sám sebou, měl kavalírský způsob chování a nikdy mě do ničeho nenutil. Byl ke mně jemný a ohleduplný. Jako každý má také své chyby, ale to já taky. Děsila jsem se hodiny, kdy zase dorazí náš nezvaný host a já mu budu muset opět vzdorovat. Jenže jak se bránit někomu, kdo má takovou moc nad lidmi? To byla otázka, která mi vrtala hlavou celý den. 

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 10. kapitola: