OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rozervané srdce - 20. kapitola

07.07.2009 (15:32) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 913×

Seděla v křesle, myšlenky jí v hlavě kroužily v chaotickém víru. Nedokázala se na nic soustředit. „Musi přeci existovat nějaká jiná možnost,“ naříkala. Naštvaně kopla do stolu, ten se převrátil. Hromada dříve poskládaných papírů vyletěla do prostoru. Odhodlaně vztala, otřela schnoucí slzy a rázným krokem vykročila z místnosti. V rohu chodby se ustrašeně schovával člověk, za kterým původně přišla. „Reede!“ vykřikla a přidala do kroku. „Vstaň!“ Přikrčil se, hlavu schoval do dlaní. „Seber se chlape!“ protáhla ruku mezi jeho pevně sevřenými pažemi, pevně stiskla límeček košile a vytáhla ho na nohy. Zády ho přirazila ke zdi. Adrenalin jí bouřlivě koloval v žilách, takže si ani nevšimla, že ho drží několik centimetrů nad zemí. „Je mi jedno jak, ale musíš dostat Coopera Delauney ven.“ Pevně sevřel oční víčka, snad doufal, že se mu to jen zdá a každou chvilkou se probere. „Podívej se na mě!“ zašeptala varovným tónem. S velkým přemáháním otevřel oči, aby čelil kruté realitě. „Nemůžu,“ hlas se mu chvěl strachy. „Zabije mě,“ špitl. Volnou rukou mu stiskla hrdlo, jestli to neuděláš zabiju tě sama!“ blafovala, nedokázala by zabít nevinného člověka. „On říkal, že budeš vyhrožovat, ale že to neuděláš,“ mluvil téměř neslyšně. Rezignovaně ho pustila. Reed přistál rovnou na zadku.

Ze zadní kapsy kalhot vytáhla mobil a vytočila dobře známé telefonní číslo. „Beth?“ Reefův hluboký hlas ji uklidňoval. „Reefe mám průser,“ do očí se jí znovu draly slzy. „Co se stalo?“ přerývaně mu ve zkratce vysvětlila nastalou situaci, podrobnosti o “románku“ s Valeriem vynechala. Druhou stranu telefonu ovládlo ticho, Reef mlčel. „Halo?“ zeptala se. „Do hajzlu,“ to nebyla odpověď, která by jí uklidnila. „Beth, musíš se jít podívat za Coopem, zkus zjistit kolik má kolem sebe stráží a kolik tam má Valerius lidí. Vymyslim plán, dostanem ho ven zlato, neboj,“ zavěsil. „No bezva,“ vzdychla a vydala se na obhlídku terénu.

Probíhala chodbami tiše jako kočka. Bez povšimnutí se dostala až ke dveřím vedoucím do vězení, ke vstupu dovnitř potřebovala kartu . „Sakra.“ Sotva si ulevila klika na dveřích začala klesat. Někdo otvíral z druhé strany. „Bože pomoz mi,“ špitla a připravila se ke skoku. Sotva dveře cvakly a začaly se pomalu otevírat vyskočila téměř až ke stropu, rukama a nohama se zapřela o stěny chodby. Když tam visela, připadala si jako moucha. Dveře se napůl otevřely a v nich se objevila kudrnatá hlava strážníka v uniformě. Ramenem se opřel o zárubně a s někým se barvitě vykecával. „To mě byl čert dlužnej,“ nadávala v duchu. Tvrdla tam asi pět minut, už se bála, že ta konverzace nemá konce, pak jí do lýtka chytla křeč. Tiše zakvílela a snažila se to překonat. „Slyšel si to?“ strážník se zmateně rozhlížel po chodbě. „Vypadni už!“ opakovala si pro sebe stále dokola. „Raději to zkontroluju Briane, čau,“ konečně se odhodlal k odchodu. I špendlík padající na zem by nadělal více rámusu než Bethany, která seskočila a v poslední vteřině chytla dveře. Protáhla se dovnitř. Rychle se rozhlídla kolem. Zády k ní kráčel jeden mladík jinak nikoho neviděla. Jedním skokem se dostala za psací stůl s plnou dřevěnou deskou v předu, takže za ním nebyla vidět.

Přemýšlela, jak daleko ještě může být Cooprova cela. Nasála vzduch hluboko do plic a s úlevou zjistila, že ho cítí. Nemohl být daleko. Opět vytáhla mobil a nafotila cestu kudy se budou muset probít. „Coope?“ zašeptala, doufala, že ji uslyší, ale odpovědi se jí nedostávalo. „Zvukotěsné dveře,“ blesklo ji hlavou. Strážník prošel kolem stolu, rozběhla se k dalším dveřím, u kterých se ukryla do škvíry mezi skříní a stěnou, zatím se jí to zdálo příliš snadné. Byla si jistá, že jí od Coopera dělí poslední dveře, dveře ve kterých právě zarachotil klíč. Sotva se otevřely, přes nos ji uhodila silná koncentrace upířího pachu. Rozrušeně zaryla nehty do dřevěné desky před sebou. Skříň pod jejím dotekem nepříjemně zavrzala. „Co to bylo?“ otočil se pohotově strážník s rukou připravenou na zbrani. „Klid chlapče, občas sou tu krysy,“ odpověděl odcházející hlídač. „Connor mě přijde za chvilku vystřídat, jdu na oběd,“ otevřel dokořán a Beth uvízla v pasti. Dveře ji zablokovaly cestu, nepočítala s tím, že se budou otevírat směrem ke ní.

„Co tady vlastně dělám?“ napadlo ji. „Protáhnu se dovnitř a co, nemám u sebe jedninou zbraň, abych ty parchanty vyřídila. Co mě to zase napadlo, akorát se řítim do dalšího maléru,“ kvapně přemýšlela, jak předejít vlastnímu uvěznění. Zhluboka se nadechla nosem, aby znaalizovala vzduch. Díky vyvinutému čichu rozeznala, že před Coopovo celou hlídají dva poldové a čtyři upíři, ti ji přes Cooprovu silnou kořeněnou vůni naštěstí nezaregistrovali. „To by neměl být takový problém,“ utěšovala sama sebe. Konečky prstů zapřela o horní stěnu skříně a vytáhla se nahoru. Poočku skoukla místnost. Odcházející hlídač právě prošel kolem stolu, během tří vteřin otevře dveře ven. Mladík sedí unaveně za stolem opřený o židli, hlavu zakloněnou a víčka zavřená. Pečlivě mapovala situaci. Hlídač natáhl ruku aby vzal za kliku, Beth se protáhla kolem skříně, za vteřinu doběhla hlídači za záda, mladý stážník ji nepostřehl. Na šíji před sebou si všimla strnulých svalů, věděla, že se hlídač otočí... Odrazila se. Modlila se, aby její malý plán úniku vyšel. Na milimetr přesně minula horní hranu dveří a tiše dopadla za nimi a přitiskla se na chladivou zeď. Z čela ji stékaly pramínky potu. „To bylo o chlup,“ vydechla s úlevou. Z budovy už se dostala bez potíží.

Rozhlédla se po ulici a nemohla si nevšimnout dvou černým mercedesů s kouřovými skly. Stáhla obočí do úzké linky a přivřela oči. Cítila Valarie, aniž by narazila na jeho pach, veděla, že je poblíž. „šmejdi,“ procedila skrz zatnuté zuby a odplivla si směrem k nim. Tohle situaci značně komplikovalo. Mělo jí napadnout, že jim to Valerius nijak neusnadní. Přeci se mu ale tak snadno nevzdá? Rozběhla se směrem k základně.

Udýchaně otevřela dveře do baru, to co spatřila ji doslova šokovalo. Všichni stáli připravení v plné zbroji. Odhodlaní osvobodit svého vůdce. Bethany překvapeně vydechla. Téměř ji dojalo s jakou oddaností se zhostili toho nelehkého úkolu. „Dejte si pohov,“ zavelela a přešla k baru. „Dvojtou,“ prosebně vzhédla ke Kyle, která už jí nalévala whiskey. Hodila to do sebe na jeden lok. Pomalu se otočila k ostatním a změřila je pohledem. „Cooper je v cele v pravém křídle budovy, první dveře oddeluje zámek na kartu, za nimi je jeden strážník, za dalšími dveřmi na klíč jsou cely. U Coopera hlídkují tři strážníci, Valerius tam nasadil čtyři pijavice.“ „To nebude problém,“ odpověděl s úsměvem Reef. „Před stanicí stojí dva meďové s kouřovými skly, v jednom z nich určitě sedí Valerius, nevim kolik má sebou lidí, ale počítejme s tím, že tou nejsou jediná dvě auta. Zadní trakt si určitě pohlída stejně dobře, jako předek. Počasí nám taky nepřeje, každou chvílí začně pršet, na pomoc sluníčka můžeme rovnou zapomenout.“ „Sakra,“ vydechla Kyla. „Jo, přesně, sakra.“

„Ty zůstaneš doma,“ Reef se prudce otočil k Bethany. „Na to zapomeň,“ vyštěkla. „Beth ty si jeho hlavní cíl, nikam nepůjdeš i kdybych tě tady měl držet násilim.“ Seskočila ze židle a třemi ráznými kroky přešla k němu. Zastavila se dvacet centimetrů od jeho obličeje. „Tam,“ ukázala na dveře, „na mě čeká můj manžel Reefe, zkus mě zastavit a udělám ti ze života peklo,“ její hlas zněl výhružně a nebezpečně. Nasadila skoro týž tón, nedovolující odporovat, jako užíval Cooper. Reef poraženecky svěsil hlavu. „Vzhledem k tomu, že není na co čekat dojdu si pro věci a vyrazíme.“

Zaběhla do svého pokoje aby se převlékla do věcí pro boj. Do pochvy na zádech zasunula dva dokonale ostré meče. Do opasku zasunula bouchačky a několik náhradních zásobníků a do kapes si nasypala krabičku nábojů. Nevěděla, co ji to popadlo, ale pro jistotu si dva náboje strčila i do boty, mohly by se hodit, kdyby došlo k nejhoršímu pak pevně utáhla tkaničky.

Jako vždy se sešli v garáži. „Nepozorovaně se tam nedostaneme, takže to vezmeme bez okolků přímou cestou,“ vydala poslední rozkaz a nasedla za volant Coopova jeepu. Zaparkovala hned za rohem vedle policejní stanice. Nemohli si nevšimnout dvou temně modrých BMW. „Beth, ať se děje cokoliv, nevzdaluj se ode mě. Počítám, že se budou snažit nás rozdělit, aby tě chytli do past...“ přerušila ho v prosilovu. „Já vím Reefe, neměj obavy, budu si dávat pozor.“ „Cooper by mě zabil, kdyby se ti něco stalo.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Nic se mi nestane,“ pronesla to pevným, rozhodným hlasem. Reef se až udivil, kde bere takovou jistotu, netušil, že sám Valerius dohlíží na to, aby se Bethany na hlavě nezkřivil jediný vlásek. Ona to věděla, to jí dodávalo optimismus.

Vystoupila z auta s brokovnicí připravenou k útoku. Na nic nečekala a vydala se vstříc svému osudu...

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozervané srdce - 20. kapitola: