Rozervané srdce - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

18.kapča,děkuji za všechny kladné komentáře a přeji vám příjemnou zábavu u dalšího dílku

02.07.2009 (15:54) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1027×

Cooper si přisedl vedle Beth. „Ahoj zlato,“ políbil ji do vlasů. „Už je ti líp?“ Jen přikývla. Stále v sobě měla značnou dávku sedativ pro uklidnění. Nepatrně se pohupovala dopředu a dozadu. V myšlenkách se stále vracela k bývalé přítelky, neplakala, krutá pravda o Rubyině zradě ji dohnala dřív než čekala. Cooper měl pravdu, zradila je, její vinou mohli být všichni její přátelé mrví. Zasloužila si to. Tiše povzdychla a Cooper ji objal. „Půjdeme?“ opět mlčky souhlasila. Seskočila z lůžka, ale kolena se ji podlomila, stále neměla dost sil, aby se udržela na nohou. Coop nezaváhal a dřív než dopadla na zem ji zachytil do náruče. „Konečně si tě přenesu přes práh,“ spokojeně se usmál a políbil ji. Beth ho chytila kolem krku a obličej zabořila do jeho košile. Vdechovala jeho vyváženou zemitou vůni, cítila jak zaplavuje každičkou buňku jejího těla a přináší pozvolné uvolnění. Cooper ji odnesl do pokoje a uložil do postele. Posadil se na okraj manželského lože a prsty něžně přejížděl po jejím strhaném obličeji. „Už je dobře zlato, jsem tady.“ Počkal až usne, vysprchoval se a po náročné noci si vlezl k Beth pod peřinu.

Probral se až po setmění. Ruku automaticky položil vedle sebe, ale druhá postel byla prázdná, ale stále teplá. Očima zmateně těkal po neosvětlené místnosti, hledal náznak pohybu. Zůstal sám, až když si protřel ospalý obličej, uvědomil si že se z koupelny ozývá tiché broukání. Zhluboka se nadechl, jeho čichové buňky polechtala vůně levandulového oleje. Usmál se, složil ruce za hlavu a poslouchal šplouchání vody. „Připojíš se?“ Bethanin hlas zněl tak silně, že nevěřil vlastním uším. Místo odpovědi se ve vteřině objevil ve dveřích. „Chcete umýt záda paní Delauney?“ Bethany se zářivě usmála. „Paní Delauney,“ zopakovala zasněně, „zní to moc dobře,“ přiznala. Cooper poklekl vedle vany, vzal houbičku a pomalými krouživými pohyby masíroval její ztuhlou šíji. Předla jako kočka. „Nejdeš na lov?“ Cooper zavrtěl hlavou. „Však oni to jednou zvládnou beze mě. Máme přeci právo na svou svatební noc,“ šibalsky zvedl obočí. „Pravda,“ Beth se zablýskalo v očích. „Chvíli tě tu nechám, tak mi neuteč,“ políbil ji do vlasů a zmizel ve dveřích.

Zamířil rovnou do kuchyně, tam ze skříně vytáhl velký tác na nožičkách. Postupně nakrájel několik druhů sýru, slámů, přidal hroznové víno, čerstvý, ještě horký chléb a velkou lahev drahého šampaňského se dvěmi sklenkami. Když se vrátil do pokoje celý náklad málem upustil. Bethany ležela na postely oblečená do černého krajkového korzetu a perfektních sedících nohavičkových kalhotek. Několikrát zalapal po dechu. Přesto, že byla stále pohublá vypadala jako krávlovna. „Bože ty si...“ nenacházel slov. „Nádherná,“ ztěžka vydechl. Bethany se do tváří nahrnul růženec, tím se její půvab ještě prohloubil. Cooper položil tác na zem a skočil k ní do postele. Ukazováčkem přejel její vzdouvající se ňadra přesně nad okrajem krajkového dekoltu. „Neodolatelná,“ špitl a lačně přisál své rty na ty její. „Myslela jsem, že si napřed dáme něco dobrého, ty sýry tak voní,“ tiše protestovala. „Jídlo počká,“ zavrčel a pustil se do souboje se šněrováním na korzetu. Když prádlo vyhrávalo 3:0 vytáhl z boty zálesácký nůž. Než stačila Beth jakkoliv zaprostestoval první přeska odletěla pryč. „Coope,“ sice ho chtěla okřiknou, ale vyznělo to spíš jako žádostivý souhlas. Chladná, tupá hrana ostří se dotkla její bříška, hned jí v tom místě naskočila husí kůže. Během dvou vteřin byl korzet dole...

Beth pevně stiskla okraj Cooprova trička a jediným pohybem ho roztrhla. „To bylo mé oblíbené,“ zašeptal jí toužebně do ucha a rychle se zbavil zbytku oblečení. Položil se na záda a přehoupl svou manželku na sebe. „Miluji tě,“ špitla a dosedla na jeho tyčící se chloubu. Cooper slastně zavrněl. Pomalu se pohybovala v jeho klíně, se stupňujícím vzrušením se jí do tváří hrnula červeň, tiše vzdychala jeho jméno. Sehnula se k němu a hladově políbila jeho rty. Cooper položil horké dlaně na její záda, přitiskl ji pevněji k sobě. Po délce zad ji přejel konečky prstů, zastavil se na bokách a přirazil ji na sebe. Bethany se prohnula pod sílou toho prožitku, pevně sevřela víčka a užívala si okamžik společného vyvrcholení. Po tváři jí začaly stékat slzy štěstí. Coop ji něžně uchopil za ramena, položil ji vedle sebe a objal. Pobaveně pozoroval její drobné tělo bojující se záchvatem nevysvětlitelného pláče, tlukot jejího srdce mu hučel v uších jako rány kladivem. „Jen klid, ššš,“ Beth se při těch slovech usmála, když si uvědomila, jak komicky teď musí vypadat. Otřela umáčené tváře a vzepřela se na lokty. „Mám hlad,“ střelila pohledem po tácu s jídlem. Cooperse pro něj hned natáhl a nalil šampaňské do sleniček. „Na nás,“ usmál se. Sklo zvonivě zacinkalo, pak si připili a Beth se hladově vrhla na ještě teplý chléb.

Po jídle mlčky leželi vedle sebe a užívali si přítomnosti toho druhého. Ticho prořízl otravný zvuk vibrujícího telefonu. „Co zase chtěj,“ zamručel zlostně Cooper a natáhl se pro mobil. „Ano?“ „Ahoj Coopre, koukal si na předpověď?“ Reef mluvil udýchaně, jako by právě někam doběhl. „Cože? Ptáš se mě na počasí?“ vyštěkl naštvaně. „Coope, před hodinou svítalo,“ zasyčel bolestí, „ještě bojujeme!“ vykřikl a ve sluchátku se ozvala střelba. „Reefe, kde ste? Reefe?“ telefon ohluchl. „Sakra!“ nasupeně hodil mobil proti zdi, ten se rozlámal na několik dílů, pak vztal z postele a spěšně se začal oblékat. „Brzy se vrátím. Odpočívej,“ v rychlosti ji políbil a zmizel z pokoje, za chvíli zaslechla odjíždějící motorku. Měla sto chutí se oblíknout a jet za nimi, jenže věděla, že by napáchala víc škody než užitku. Nestihla nabrat potřebné síly, aby mohla také bojovat. Znovu se pustila do jídla, které Cooper připravil. Podložila si hlavu polštáři a opřela se, jednou rukou si nad hlavou držela trs hroznového vína a zuby odtrhávala jednotlivé kuličky. Poté co dojedla poslední hrozen, otočila se na bok a zabořila obličej do polštáře. Voněl přesně jako Cooper. Objala ho oběma rukama a pevně stiskla. Po několik minutách s úsměvem usnula.

Po povzbuzujícím spánku se šla obléknout. S hrůzou zjistila, že jsou jí všechny džíny velké. Tak si půjčila pásek z Cooperových kalhot, přes hlavu přetáhla tmavě zelené tílko. Zběžně koukla do zrcadla, k vlastnímu údivu zjistila, že už nevypadá jako mrtvola. Stačilo jen učesat rozcuchané vlasy a mohla jít mezi lidi. Sotva se objevila v baru Kyla se rozzářila jako sluníčko. Přiběhla k ní a objala ji. „Beth, jsem tak ráda, že už je ti líp.“ „Já taky, kluci se ještě nevrátili,“ zamyšleně se podrbala na hlavě. Už jim to trvalo dost dlouho. Na baru se rozdrnčel telefon. Kyla ho vzala, její úsměv náhle pohasl. „Kde?“ chvíli poslouchala, pak jen řekla “Spika taky“ a zavěsila. „Co se stalo?“ zeptala se znepokojeně Beth. „Cooper zavřeli,“ promluvila šokovaně barmanka. „Cože?“ vyhrkla Beth. „Během souboje kolem projela policejní hlídka, viděli ho jak střílí po jednom z upírů a zavřeli ho, je v cele se Spikem, Reef už je na cestě sem.“

Dvěře baru se rozrazily a v nich stál zakrvácený Reef, sotva se držel na nohou. Na boku měl hlubokou sečnou ránu a pod okem se mu rýsoval fialovočerný monokl. Unaveně dopadl na židli. Beth s Kylou s k němu rychle rozběhli. „Gabrieli!“ zakřičely unisono, Reef potřeboval ošetřit. Nic nového se od něho nedozvěděli, jen to, že je Cooper ve vězení a nechtějí ho pustit na kauci. „Do hajzlu,“ nadávala Beth. „Musíme je co nejdřív dostat ven, takhle se z nich stal příliš snadný cíl,“ zaúpěla Kyla. Beth nervózně přecházela sem a tam, snažila se vymyslet plán úniku, ale vůbec nic jí nenapadalo.

Minuty se změnily v hodiny a Beth si stále marně lámala hlavu s Cooperovým osvobozením. Nechtělo se jí zneužívat známostí u policie, ani nevěděla, jestli mají jejich spojenci takové postavení, aby ho dostala ven, ale jiné řešení nenalezla. Zaběhla do sejfu a vybrala slušnou hromádku bankovek, hodila je od tašky a vyrazila do města. Zmateně se rozhlížela po budově policejního ředitelství. „Můžu vám pomoci slečno?“ zastavil se u ní malý tlustý strážník. Při pohledu na jeho postavu se ušklíbla. „Jak něco takovýho může chytat zločince,“ blesklo ji hlavou, ale nasadila profesionální milý úsměv. „Dobrý den, potřebovala bych mluvit s panem Reedem.“ Strážník si otřel upocené čelo a poškrábal se na tváři. „Kancelář 315, je to ve třetím patře.“ „Děkuji,“ na patě se otočila a zmizela za rohem.

Tiše procházela chodbou a pěčlivě sledovala cedulky na dveřích. 301, 303, 305, 307, u čísla 311 ucítila štiplavý zápach. Znovu se nadechla. „Sakra,“ sykla a rychle se rozhlídla po chodbě. Tenhle pach znala velice dobře. „Jsou čím dál drzejší,“ pomyslela si. Venku bylo zataženo, takže si mohli dovolit vylést i ve dne. Upíří vůně zesílila, teprvé poté zaregistrovala přibližující se kroky. Po pravé ruce měla zrovna dveře na dívčí záchod, rychle vklouzla dovnitř a poloprůhlednými dveřmi sledovala procházející siluetu. Díky bohu si jí nevšiml, ale jeho vůně ji podlomila kolena. Opřela se zády o zeď a svezla se na bobek. Obličej schovala do dlaní a vzdychla. Jak jen mohla na tu omamnou vůni zapomenout? Necítila ji od jejich střetu ve skladišti, přesto mohla odpřísáhnout, že to je on. Valerius.

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování