Rozervané srdce - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

další kapitolka do sbírky, opět nechybí krev a napětí ;o)

22.06.2009 (13:56) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1108×

Vyrazili na druhou stranu města. Bethany slepě následovala stopu upířího pachu, který je neomylně vedl za její láskou. Doufala, že jsou všichni naživu. Východní obloha se zbarvila do ruda. Přicházel nový den. Beth nakrčila obočí. Slunce jí svítilo přímo do očí a pořádně ji oslňovalo. Přiložila si ruku k čelu, aby aspoň trochu ulevila namáhaným očím před tou bodavou ostrou žáří. Několik desítek metrů před ní stála tmavá postava. Přesto, že viděla jen obrys byla si stroprocentně jistá, že to je on. „Coope!" Rozběhla se k němu. Pomalu se otočil. Teprve když stál bokem k ní všimla si, jak ulomená čepel meče trčí z jeho stehna. Ještě stačil zvednout ruku k pozdravu než mu nohy vypověděly službu a skácel se k zemi. Padla přesně vedle něj. Její kolena se zabořila do bahna z krve a hlíny. Opatrně mu nadzvedla hlavu a odstranila potem přilepené pramínky vlasů z jeho tváře. „Otevři oči, teď nesmíš usnout, slyšíš mě?" „Bethany," zašeptal. „Mluv na mě, Coope."

Ostří přetnulo stehení tepnu, ze té se nyní valily proudy krve. Bez zaváhání z rány vytrhla meč. Cooper vykřikl bolestí. S odporem do otvoru ve svalu zabořila své prsty, aby zastavila krvácení. „Lékárnu rychle!" Tlakový obvaz stáhla přesně nad ránou. Tu rychle vyčistila a sterilní gázou znovu zatlačila na otevřenou tepnu. Dva chlapi ho naložili do auta, Beth šla stále vedle něj a držela krvácení pod kontrolou. Cooper upadl do bezvedomí. Ruby si sedla z druhé strany k němu a sundala mu neprůstřelnou vestu a nákrčník, aby ho mohli odvést do nemocnice. Do příjmacího dotazníku uvedly, do kolonky důvod zranění, hospodskou rvačku. Nemocniční personál Coopera ihned odvezl na operační sál. Bethany celou dobu čekala na chodbě. Víčka jí unaveně padala. Přesto že seděla na nepohodlné lavici po chvilce usnula.

Dveře se se zaskřípěním otevřely a v nich se objevil Cooperův operující lékař v modrém sálovém oděvu. Přiklekl k Beth a opatrně vzal její ruce do svých. „Slečno?" promluvil tichým uklidňujícím hlasem. Beth sebou leknutím trhla. Chviklu jí trvalo, než si uvědomila kde je. „Doktore, jak je na tom?" „Vy jste jeho příbuzná?" „Snoubenka," smutně sklonila hlavu. „Vedla jste si opravdu dobře. Nebýt vašeho zákroku zřejmě by nepřežil cestu k nám nepřežil. „Bude v pořádku?" Přikývl. „Dostal transfuzi. Pokud nenastanou komplikace za pár dní bychom ho mohli propustit." V návalu štěstí ho objala. „Děkuji vám." Na lékařské rameno dopadlo několik slaných kapek. Chytil ji za paže a odtáhl ji od sebe. S úsměvem se podíval na svůj dosud téměř sterilní plášt, na který svým obětím Bethany otiskla krev a bláto. „Moc se omlouvám." „Nic si z toho nedělejte. Teď byste si měla jít odpočinout a taky se vysprchovat," zasmál se. Bethany překvapila vstřícnost s jakou s ní jednal. „Pan Delauney teď potřebuje hlavně klid."

Beth se na základnu vrátila jen na otočku. Dala si dlouhou horkou sprchu. Chtěla ze sebe smít zážitky z uplynulé noci, ale příliš se jí to nezdařil. V hlavě jí stále vířily dvě otázky: 1. jak je možné, že zabila starší a 2. jaké to bude mít následky, až se Sorrel začne mstít. Hodila na sebe čisté džíny a vyrazila zpět do nemocnice. Zasekla se na informačním oddělení, kde jí odmítli o Cooperovi sdělit jakékoliv informace. „Sakra je to můj snoubenec. Kde je?" Rozkřikla se na celou chodbu. Shodou okolností okolo procházel ten samý lékař s jakým se ráno bavila. „Co se to tu děje?" přísně se podíval jak na Beth tak na sestřičky. „Pane doktore, omlouvám se, ale tahle žena nechápe, že teď za panem Delauney jít nemůže." „A podle čeho tak soudíte Marry - Anne?" zamračil se. „No vždyť..." začala koktat. „Někdy nemocnému návštěva jen prospěje," otočil se k Beth. „Poďte se mnou slečno..." „Ryderová, děkuji." Následovala ho. „Pane doktore, vy jste hotový anděl, nevím, co bych si bez vás počala," věnovala mu zářivý usměv. „Tohle mi nedělejte, ještě se budu červenat," zavtipkoval. „Tak tady to je, pokoj 169," ukázal na dveře, na chvilku se zarazil, vypadalo to jako by o něčem přemýšlel. „Ještě má v sobě dost sedativ, nepředpokládám, že už bude vzůru." „Počkám, dokud se neprobere, děkuji." Zase nasadil ten hloubavý výraz. „Nedáte si kávu? Upřímně vypadáte sice líp něž ráno, ale pořád dost hrozně, pokud chcete čekat u něho, kafe vás postaví na nohy." Beth v sobě přidusila výbuch smíchu. „Dobře, ale na to kafe vás zvu já." „Tak to se musím k něčemu přiznat. My tu totiž máme kávu zadarmo," spiklenecky na ní mrknul. Beth se nechala zavést do jídelny.

Bavit se s Gabrielem, tak se lékař jmenuje, pro ní bylo osvobozující. Konečně si mohla popovídat o obyčejných lidských záležitostech. Na základně se řešila jedna a tatáž věc - upíři, rozebírat s Gabrielem počasí jí dávalo zapomenout na všechny její nadpozemské starosti. Ve finále na ní dopadla vlna zoufalství. Nejraději by žila ve sladké nevědomosti, tak jako před několika lety, než se dozvěděla, kdo ve skutečnosti je. Gab tu drobnou změnu zaregistroval. „Copak? Starosti?" Trpce se usmála. „Ani nemáš ponětí jaké..." odmlčela se. „Někdy neuškodí svěřit se cízímu, jde to líp než blízkým," nasadil vážný ustaraný výraz. „Kdybych ti to řekla, musela bych tě zabít." Vybouchl smíchy. Na chodbě se rozeznělo jeho jméno. „Promiň, volají mě na pohotovost," omluvně se usmál. „Těší mě, že jsem tě poznala Gabe, díky za rozhovor, bylo to vážně fajn." „Já děkuji, že jste mě poctila svou společností slečno Ryderová, rád tě zase někdy uvidím" vzal její ruku do své a políbil hřbet její dlaně. Začervenala se. Společně s ním se zvedla. Jen tak letmo se podívala, koho přivezli jako Gabrielův nový případ. Zděsila se, když poznala tu tak blízkou tvář. „Černoch, třicet let, pět střelných ran. Dva čisté průstřely ramene, další tři kulky zůstali v hrudníku..." Dál už nic neslyšela, sesunula se v mdlobách k zemi.

Probrala se až další den večer napíchnutá na kapačku. Kupodivu ležela na pokoji s Cooprem. „Rychle se posadila a obratně vytáhla umělou výživu." „Měla bys ještě odpočívat," jeho hlas působil jako balzám na duši. „Coope," udiveně se k němu otočila. Seskočila z lůžka a vlezla si k němu na postel. Schovala se do jeho náruče. Jejím drobným tělem otřásaly vzlyky. „Nač ten pláč kotě?" pohladil její vlnité vlasy a políbil ji na čelo. „Místo toho, abys někde oslavovala s ostatníma, tak trčíš tady. Proč si nezůstala doma?" „Oslavovala?" „No jistě celý dům slaví tvůj triumf nad Indigo, jsem na tebe hrdý." Znovu se rozplakala. „Co se děje kotě?" ukazováček strčil pod její bradu a donutil ji vzhlédnout k němu. „Nevim, co se tam stalo Coope, nechápu, jak jsem to dokázala, bylo to stejné jako si mi popisoval s Valeriem a Sorrelem, ale ti to vždy přežili se šrábnutím. Naskočila mi na meč a když dopadla na zem začala hořet, ale já nevím proč. Neudělala jsem nic na víc, co bys neuměl ty, Spike nebo Reef." Při vzpomínce na něho se začala znovu dusit pláčem. „Reef, musím zjistit, jak je na tom." Cooper jí k sobě pevně přivinul. „Nic nemusíš, byla tu Ruby, bála se o tebe. Říkala mi, že Reefa několikrát postřelili, ale už je stabilizovanej. Bohužel, vrací nám útoky stejnou měrou, mají kulky, které projdou kevlarem." „Cože mají?" vyhrkla. „Z toho se vyrábějí neprůstřelné vesty." „Sakra." Beth nakrčila nos, ucítila známý upíří závan. „Gideone, poď dál," dveře se otevřeli.

Posadil se na postel, která původně patřila Beth, ta se k němu, se zděšením v očích, otočila čelem. „Jak moc je to zlý?" zeptala se tichým, strochu vystrašeným hlasem. „Dost, možná bych to mohl přirovnat k peklu. Beth měla by ses na nějakou dobu uklidit, a to hodně daleko, nejlépe na druhou stranu zeměkoule. Půjde po tobě celá jeho garda. Sorrel je vzteky bez sebe. Každej v upířím světě už ví, že si mu zabila manželku. Podle toho, co jsem vypozoroval si jsou jistí, že nevíš jak si to udělala, prosim tě Beth, řekni, že víš." Pokrčila rameny. „Je mi líto, ale nemám nejmenší tušení," špitla. Gideon padl na znak, rychtil se rukama za hlavu a chvilku mlčel. „Musíme vypadnou Beth. V tuhle dobu už budou vědět, že si tady. Vrátíme se na základnu." „Nenechám tady Coopera samotnýho." „To ani není v plánu," hodil po Coopovi oblečení, co vytáhl z batohu. „Dělej brácho." „A Reef?" strachovala se Beth. „Ten je pro ně malá ryba, v této situaci si na něho nikdo ani nevzpomene." Jako zázrakem se bez spozorovnání dostali na základnu, ta pro ně byla jediným bezpečným utočistěm. Upíři se do ní bez pozvání nedostali...

Hned v restauraci je přivítali opilí přátelé. „Héééj, Bethany!" „Ať žije Bethany." „Tak dost," vykřikl Cooper a dobelhat se k barové židli. „Máme zásadní problém, Bethany si není vědoma, že by udělala cokoliv jinak než obvykle. Krom toho, že po nás půjde největší magor z upírů a nevíme, jak ho zabít tu k oslavě nic není! Takže se koukejte pořádně vyspat, protože dokud bude Sorrel naživu budeme potřebovat každýho. Nepředpokládam, že to začne hned, ale během pár měsíců nám udělá ze životů peklo." „Skvělý," vykřikla ironicky Ruby a odpotácela se do svého pokoje. Postupně se všichni rozešli. Čekalo je náročné období...

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování