OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 2

03.11.2009 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 954×

S chladným klidem vešel do místnosti, kde u okna uviděl stát dívku. Místnost byla rozlehlá a nacházel se v ní velký stůl s velkým křeslem a několika židlemi okolo. Podél stěn stály police s papíry a různé knihovničky.
Uprostřed místnosti byly jen parkety, které při prudším kroku podkluzovaly. Místnost, na moderní vychytávky, působila velmi staře a přitom nově. 
Stála k němu otočená zády, takže ho nezpozorovala a něco zuřivě vysvětlovala do mobilu.
„Ne! Na to nikdy nepřistoupím!“chvíli poslouchala co jí říkala osoba na druhém konci, ale její rozhořčení se neuklidnilo.
„Řekla jsem ne! Konec!“bez zaváhání zatípla tlačítko. Bylo vidět, že by mobil nejradši rozmlátila, ale ovládla se. Jen se zhluboka nadechla a dál pozorovala co se dělo ve městě pod ní.
Nezměnila se a přesto byla tak jiná - to byla první věc, která ho napadla. Stále to byla ta malá tvrdohlavá holka, ale mezitím dospělá žena, která reprezentovala.
Žádné rozškubané oblečení a tenisky, ale krátkou černou sukni k ní přes bílé tričko sáčko, a co ho zaráželo, boty na vysokém podpatku. Vlasy v pevném drdolu a přes oči brýle.
Když si vybavil její podobu před několika lety chtělo se mu smát. Tohle nemůže být ona. A přece to ona byla.
„Kitty, Kitty....“
Prudce se otočila a chvíli se na něj nechápavě dívala.
„Nicku?“v jejích očích se nezračilo ani trochu nadšení, jen udivení a šok.
„Co je? Díváš se jak, kdybys viděla ducha!“usmál se od ucha k uchu.
„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím.“
„Od kdy jsi taková pesimistka?“
„Opravdu vtipné!“pořád mluvila vážně. „Jak ses sem ke všem čertům dostal?!“
„Dveřmi.“
„Vážně? Já, že umíš procházet zdmi! Tak vážně! Jak ses sem dostal?“
„Vždyť ti říkám dveřmi!“
„To nikdo nebyl před kanceláří?“
„Ne, měl by tam někdo být?“
„Jo! Shelke!“
„Shelke.....kolem té jsem myslím prošel. Něco řešila kousek od vchodu.“
„Co tady chceš?“
„Já chápu, že se zlobíš....“
„Nezlobím se! Co chceš?“
„Nemůžu se dojet podívat?“
„Po tolika letech se tady jen tak objevíš?“
„Kitty, nebuď naštvaná!“
„Odjel si!“
„Říkal jsem ti, abys jela semnou!“
„Nebuď blázen! Neodjela bych odsud uprostřed rekonstrukcí!“
„Slíbil jsem ti, že se vrátím...“
„Čekala jsem tě trochu dřív.....“
„Kitty.....“
„Šest let! Já čekala šest let!“
„Měl jsem zaracha....“
„Nedělej ze mě idiota!“
„Fajn, tak neměl! Nechápu o co ti jde! Nabízel jsem ti, abys šla taky!“
„Nicku! Ty seš cvok!“
„Možná jo, ale aspoň na tebe nekřičím....“
„Já nekřičím!“
„Tento rozhovor je zbytečný.“
„Jo! Skončili jsme....Vypadni!“
„Ne!“
„Cože?“
„Neodejdu!“
„Nicku....“
„Nenechám se vyhodit....a jen tak mimochodem co se ti stalo?“
Nechápavě se na něj podívala.
„Kde je ta střelená holka, která by na sebe v životě nevzala podpatky?“
„O todle ti jde? Chceš vědět, kde ta holka je? Zmizela! Je pryč! Co sis myslel? Že budu pořád stejná? Mám teď nějakou zodpovědnost! A nemůžu ze dne na den jen tak zmizet! To zaprvé a druhá věc.....Před chvílí sem měla jednání. Tohle oblečení pořád nemůžu vystát.“
„Předtím by sis to nikdy neoblíkla!“
„Zodpovídám za tohle město! Už se nemůžu chovat jako dřív!“
„No tak! Nemohla ses změnit tak rychle!“
„Dospěla jsem! Narozdíl od tebe! Pořád si ten kluk, na kterýho jsem skončila ze stromu!“
Mlčel, ale v duchu si přál, aby se znovu vrátily ty chvíle před několika lety. Chtěl ji znovu potkat. Tu malou černovlasou holku v dlouhém plášti, která ho srazila k zemi.
V první chvíli se cítil v šoku a měl strach, ale když jí spadla ta kapuce, tak to byl neuvěřitelný pohled.
Znovu se mu vrátil obrázek chvíle, kdy se k ní s úsměvem nahrnuly děti a ona jim pomáhala. Chvíle, kdy je bránila, okamžiky, kdy se postavila dospělým a zkušenějším a dokázala jim vnutit vlastní názor.
Bitva, ve které bojovala za svoje práva a za práva všech lidí, kteří přežili. Málem kvůli nim ztratila život, ale bojovala.
Jen stál a díval se na Kitty, která se dívala na něj.
V tu chvíli před sebou viděl ji a tu druhou Kitty. Tu spontání, tvrdohlavou, přesvědčivou a hlavně jdoucí si za svým cílem.
„Hraješ si na něco co nejseš!“
„Nicku, nemám na ty tvoje kraviny nervy!“
„Co tě tak změnilo?“
„Co když jsem se nezměnila?! Co když jsem pořád stejná, co když jsem taková byla i předtím!“
„Ne! Nebyla!“
„Co když jsem předtím byla dítě? Malá holka?“
„Malá holka, která ukončila válku? Neblázni!“
„Byla jsem malá holka.“
„Jsi jí pořád! Ještě z tebe nemá být upjatá čarodějnice!“
„Cože?!“
„Slyšela jsi dobře!“
„Já tě.....“
V tu chvíli se rozrazily velké dveře. Ve dveřích nikdo nestál, byly slyšet jen lehké, tiché kroky, které směřovaly k nim.
Kitty si hlasitě vzdychla.
Před nimi se objevila běžící holčička s dlouhými tmavými vlasy a rozverným výrazem ve tváři. V očích se jí třpytily hvězdičky a bylo na ní vidět, že dychtí po dobrodžuství.
„Mami! Znovu jsem to dokázala!“
Nick zůstal stát jako socha a pozoroval běh dívky, která skončila v náručí Kitty.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 2: