OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 2: 8

09.12.2009 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 893×

„Mám ještě jednu podmínku!“ řekla rázně Kitty.

„Jakou?“ zajímalo Oise.

„Ty musíš jít se mnou! Nenechám tě tady!“

„Kitty, na tohle teď nemáme čas!“

„Ale ano! Máme! Prakticky jsem tě vychovala, takže půjdeš semnou, i kdyby tě Shelke měla odtáhnout!“
Chvíli bylo naprosté ticho.

„Dobře, ale už musíme něco začít dělat, jestli chcete odejít včas!“ rozhodla Oise a všichni čekali na její pokyny.

„Alexi, půjdeš s Kitty! Ale teď jděte všichni tři sehnat ty co půjdou s ní!“

„Počkejte!“ pípla Jenny. „Vezměte sebou Cassidy a Yoha...“ dodala prosebně a všichni tři přikývnuli.

„Kitty, ty jdi si sbalit a udělat co uznáš za vhodné! Susy, Miku... vy dva jděte obhlídnout město, kudy se dá nejefektivněji utéci a sežeňte vznášedla.“

„My poletíme?!“ zeptala se překvapeně Kitty.

„Nechceš se táhnout pěšky až k němu, že ne?!“

Kitty raději mlčela a dál čekala co dál vydá za rozkaz.

„Shelke, ty udělej to samé co Kitty! A ty Nicku...“ chvíli váhala. „Jdi zabavit Jenny? Předpokládám, že věci vybalené nemáš, takže se pro ně po cestě jen zastavíme...“

„Oise, stejně si nemyslím, že je to dobrý nápad!“ prohodila Kitty, když všichni odešli a ona se zvedla, aby se šla připravit.

„Za celé roky jsem tě nikdy nezklamala... Věřila jsi mi už jako malýmu děcku!“

„Možná je čas, aby si mě jednou zklamala...“
„Tomu ani ty sama nevěříš!“ Oise pohodila dlouhými zrzavými vlasy, které se vlnily v divokých kudrlinách.

„Já nevím, čemu mám věřit.“
„Věř mým vidinám a zabal si věci!“

„Jak mi může teenager rozkazovat?!“
„Pokud ten puberťák vidí budoucnost, tak proč ne?!“

Kitty se usmála a vydala se sbalit věci sobě a Jenny.

„A co budeš dělat ty?!“ zeptal se Nick při pohledu na Oise, která jako jediná zůstala v místnosti.

„Já? Já si taky půjdu zařídit nějaký drobnosti.“ nedívala se na něj, i když její oči k němu směřovali. Bylo mu nepříjemné jak se dívala skrz něj. Bývalo to horší, když malá, ale časem si trochu zvyknul, ale nikdy ho přitom nepřítomném pohledu nepřestalo mrazit v zádech.

„Během hodiny budou všichni tady!“ zářivě se usmála a pohodila vlasy. V tu chvíli jeho mrazení přestalo, už zase byla zpátky. „Tak za hoďku!“ Oise mu nedbale mávla a odešla.

„Díváš se na ni hrozně!“ poznamenala Jenny, na kterou Nick skoro zapomněl.

„Co?!“
„Chápu, že na ni nejsi zvyklý, ale neměl by si na ni tak civět! Není to příjemný!“
„Promiň no!“

„Mě se neomlouvej!“
„Její schopnosti se hodně vyvinuly. Dokáže už vidinu vyvolat?!“
„Nejsou to třeba městský tajemství?!“ zeptala se Jenny.

„Neměla bys být třeba vystrašená a bát se co se bude dít?!“
„Ne! Nebojím se!“

„Lžeš!“

„Nelžu! Když se do věcí vloží máma a její přátelé, tak jim 100% věřím, protože vím, že to dokáží!“

„Aha... mě to můžeš říct, i kdyby to bylo tajemství!“

„Já vím, že to je tajemství! Veškerý počet lidí se schopnostmi, i počet bojovníků!“

„Jenny!“
„Dobře, ale už na ni nebudeš tak blbě hledět!“

Nick se na ni ironicky podíval.

„Už je dokáže vyvolat. Ty vyvolané zvládá lépe, například teď na ní bylo vidět, že zjiťuje kolik času má než se sem všichni vrátí. Nedělá ji problém se v nich orientovat, ale může vyvolat jen budoucnost v krátkém časovém úseku. Právě proto jsou ty vidiny, které přicházejí sami do sebe důležitější, ale nebezpečnější.

Když byla menší nechala se táhnout vidinou, ale teď se v nich pohybuje sama. Může si v nich zajít kam se jí zachce, ale čímdéle tam je, tím víc je tam fyzicky... jednou dostala takovej záchvat, že jsme ji nemohli vrátit zpátky.

Máma jí říkala ať už se nepřemáhá, ať se znovu nechá jen táhnout budoucností, ale Oise ji neposlechla.“

„Jak to všechno víš?!“

„Mám taky schopnosti... Máma se bojí toho co budu umět až budu velká a nejvíc se bojí toho, že schopnosti používám skoro stejně často jako Oise, a že bych mohla dostat podobný záchvat.“

„Někomu jinému už se to stalo?!“
„Jo. Jimovi. Byl sám a použil moc síly.“

„Tak to není moc pravděpodobný, že by se to mohlo stát i tobě. Navíc, když byli všichni mladší tak bez problémů vydrželi své schopnosti používat dost dlouho...“
Jenny se najednou prudce otočila a podívala se ke dveřím.

O futra stála opřená Kitty a pozorovala je. Ruce měla složené na prsou a u nohou hozené tašky.

„Neslyšel jsem tě. Chodíš jako duch!“ poznamenal Nick.

„Já jsem slyšela dopadnout tašky!“ usmála se Jenny.

„Skvělé reflexy!“ pochválila svou dceru Kitty. „Mohla by ses jít podívat jestli máš všechno co potřebuješ?!“

„Jo. Já ti věřím, že jsi všechno sbalila!“ Jenny se znovu otočila na Nicka.

„Jennifer, prosím mohla by ses jít podívat, jestli nepotřebuješ ještě něco?!“

„Když mi už nebudeš říkat Jennifer!“ s námitkami se ale zvedla.

„Je to tvé jméno!“

„Ty taky nemáš ráda Katharino!“ zabrblala a proběhla Kitty pod rukama.

„Budeš na mě řvát?“ zeptal se Nick pobaveně.

„Ne. Měla bych?!“

„Já nevím. Je mi jasné, že jejích věcí máš ještě víc než bude potřeba, takže ses jí zbavila zbytečně.“

„Možná, že máš v něčem pravdu, ale rozhodně na tebe nebudu křičet...“ popošla pár kroků k němu.

„Ne? Co ta změna najednou?!“
„Mohla by nás slyšet Jenny.“

„Takže kdyby nebyla v domě tak bys na mě vřískala.“

Kitty se k tomu nevyjadřovala a začala.

„Nemluv s ní o takových věcech!“
„Cože?!“
„Nechci, aby si s ní mluvil o schopnostech, městu... Prostě o všem na co je moc malá! Chtěla sem, aby má dcera byla dítětem dlouho. Aby měla krásné dětské dětství, ale ona je už teď tak chytrá a moudrá...“ Kitty se odmlčela. „Prostě jen s ní mluv jako s normálním šestilettým dítětem!“
„Kitty, ale nemůežeš s ní mluvit jako s malým dítětem! Ona je chytřejší! Ty s ní tak mluvíš a jí to vadí! Vadí jí, že z ní děláš to malé dítě!“

„Ty o tom nic nevíš!“
„A ty očividně taky ne, takže mi neříkej o čem s ní mluvit mám a o čem ne!“

„Já tě varuju!“ Kitty skoro skřípala zubama, aby se udržela a nezačala na něj křičet.

Nick se zvednul ze židle a přišel k ní.

„Nevyhrožuj mi! A měla by ses uklidnit jestli nechceš další scénu, kterou by viděla!“

„Co to děláš?!“ zeptala se, když slyšela jeho jedovatý podton.

„Hraji tvou hru!“

„Já ale...“

„Mám všechno!“ Jenny vletěla do místnosti a na oba dva se podívala, nakonec očima projela celou místnost. „Vy žijete? Nic není rozbitý? Žádný křik? Neusnula jsem?!“

„Jenny, co to...“

„Mami! Ještě řekni, že nemám pravdu! Každou chvílí sem čekala nějaký tříštivý zvuk nebo křik a ono nic!“
„Jenny, vidíš to moc černě! Já a Nick jsme přece skvělí přátelé!“ usměvavě ho vzala kolem ramen a falešně se na něj usmála a on ji tyto emoce opětoval.

„Brzdi! Pozor! Miku!“ v tu chvíli se z vedlejší místnosti ozval zvuk naznačující rozbité sklo.

Všichni tři se rozbhěli k místu, odkud byl slyšet rámus, kde se jim naskytnul šokující pohled.

Jenny jen civěla s otevřenou pusou.

Velké prosklené okna, ze kterých byl krásný výhled na velkou a krásnou zahradu, byla zničena a rozbitá na malé střípky a mezi nimi ležel Mike. O kus dál leželo vznášedlo. Velký kulatý kus železa, které bylo sestaveno nejlepšími vědci pro bojové účely, ale teď už se používali jako normální dopravní prostředek. Sice byly nepohodlné a pro nemotory těžce ovladatelné, ale sloužily svému účelu.

Dovnitř ze vznášedla nakukovala Susy, která se zděšeně dívala na ležícího Mika.

„Co jste proboha vyváděli?!“ zašeptala Kitty a vydala se pomoct Mikovi na nohy.

„Zatracenej krám! Patří do šrotu! Debilní vznášedla! Mám to zapotřebí?!“ nadával Mike, když se zvedal.

„Susy, jak jsi ho mohla nechat řídit tak nebezpečnou věc?!“ zeptala se Jenny a šklebila se na Mika.

„Kitty, promiň. Já ti to zaplatím!“ omlouval se rychle Mike, ale Kitty si to nenechala líbit.

„Máte sebou i další?!“ zeptala se a Susy přikývnula.

„Máme jich přes šest, všechny leží tady na trávě. Mike to s tím posledním nezvádnul ubrzdit. Je trošku staršího vydání...“ pronesla omluvně.

„Dobře. Na tom poletím já!“ rozhodla Kitty.

„Ne! Roztřískáme se o strom!“ namítala rychle Jenny.

„Poletíš s Alexem!“

„Ne!“
„Ať na něm letí Alex!“ navrhla Susy. „Díky jeho schopnosti může ovládat let!“
„To já taky!“ bránila se Kitty.

„Nechápu proč se už teď dohadujete o takových blbostech! Radši byste se měli postarat o Mika!“ prohodil ležérně Nick.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 2: 8: