OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 2: 3.díl

13.11.2009 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 910×

„Jsi stejná jako tvůj táta!“zabručela si pro sebe, jenže bystrým ouškům malého dítěte nic neujde. Naštěstí Jenny pobrala dostatečně rozumu, že se dál nevyptávala.

Dveře od pracovny se znovu rozletěly.

„Shelke, jdu se projít....“

„Jasně. Pohlídám Jenny.“

Jenny se jen znudeně zašklebila, ale radši mlčela.

Kitty na sobě znovu měla pro ni typické oblečení a tenisky.

Bez dalšího vysvětlování odešla pryč.

„Tady jde do tuhýho!“sykla Jenny.

„Proč? Proto jak se tvářila a mluvila nebo proto, že tě znovu hlídám?“
Jennin roztomilý obličejík na chvíli vypadal ponořený v hlubokých úvahách.

„Oboje!“po tváři se jí rozlil vítězoslavný úsměv. „A pustíš mě už?“
„A ty mi utečeš!“
„To je týrání dětí!“

„Je ti 5! Co můžeš vědět o týrání dětí?!“

„Sem chytrá! Vím toho hodně! Nemůžeš mě tu držet zavřenou!“

„Začni si zvykat!“
„Dítě potřebuje volnost!“
„My jsme žádnou taky neměli a všichni jsme vyrostli!“
„Prosííííím....“
„Ale jestli utečeš za Nickem tak tě Kitty přerazí!“

„Nebudu ho hledat! Vždyť mě znáš!“
„No právě, proto!“

„Shelke....“
„Dobře, ale za hodinu budeš doma!“

„Proč už za hodinu?“
„Protože je u vás večeře!“
„Už vím! To dojde i Mike, Susy a ostatní, že?“
„Jo! Přesně!“

„A musím tam být?!“
„Jenny!“
„Dobře. Dobře. Jenom se stavím za Cassidy a Yoem.“

Shelke mávnula rukou a silové pole zmizelo.

„Díky!“ Jenny na nic víc nečekala a rozběhla se k východu.

„Za hodinu!“zakřičela ještě Shelke, ale už viděla mizící flek.

Kitty se bez námahy vyškrábala na vysoký pevný strom a usadila se na jedné z jeho mnohých větvích. Její pocity se nedaly popsat. Byly tak moc smíšené a toto místo jí nepomáhalo si je utřídit.

Tady ho poprvé potkala. Skočila na něj ze stromu, protože si myslela, že pracuje pro roboty. Nemohla uvěřit, že je zpátky. Pořád před očima viděla chvíli, kdy odcházel, kdy jí oznámil, že odjíždí.....

„Tady to začalo......“ozvalo se ze spodu. Kitty se ani nemusela dívat dolů, aby věděla, kdo tam stojí.

„To mě stopuješ?“

„Netušil jsem, že tady budeš!“
„Lháři!“

„Dostala jsi mě....Tušil jsem, že tady budeš, ale chtěl jsem si sem zajít i sám.“
„A to proč?“
„Jak už jsem řekl tady to začalo!“
„Co tady začalo?“
„Ne! Přesně tady jsem poznal jednu dívku....“
„Dívku?“
„Ano. Skočila na mě ze stromu....“ Nick se usadil na zemi pod větví, na které seděla Kitty.
„Bolelo tě to aspoň?“

„Chvíli jsem chtěl hrozně sprostě nadávat, ale když jsem ji spatřil.....“

„Tak?....“
„Tak jsem byl očarovaný. Byla to ta nejhezčí holka, kterou jsem do té doby viděl a byla jiná než všechny ostatní, které jsem kdy potkal.“

„Lháři.....“ Kitty cítila příval slz, které se ji tlačily do očí, ale potlačovala jak jen mohla. Nemohla se teď vzdát.

„Teď nelžu!“
„Když teda mluvíš pravdu, proč jsi ji opustil?“

„Nechtěl jsem, ale.....“

Kitty naštvaně seskočila ze stromu.

„Ale co?!“
„Kitty, musel jsem.....“

„Aha, tak ty jsi musel!“
„Musel jsem říct své rodině, že jsem v pořádku, že žiju!“
„Utekl jsi od nich!“
„To ano, ale musel se jim ozvat!“

„Takže to ubezpečování tvé rodiny, že jsi v pořádku ti zabralo 6 let?“

„Každý den jsem na tebe myslel.“

„Já na tebe ne!“
„Lhářko!“
„Nerozloučil ses!“

„Kdybych se s tebou přišel rozloučit, nikdy bych neodjel!“
„Nemusel jsi jezdit! Ty jsi nemusel! Ale ty jsi chtěl! To je tvůj problém! Vždycky chceš mít všechno aniž bys něco musel obětovat!“
„Kitty....“
„Ne! Nemyslíš, že je na omluvy pozdě?“

„Řekneš mi kdo je otcem Jenny?“
„Uklidním tě! Ty to nejsi!“
„Myslím, že teď jsem ještě víc vynervovaný!“

„Jack...“

„Cože?“ Nick se nepokusil svůj údiv a překvapení vůbec skrývat.

„Je to Jack!“
„Ty si ze mě děláš srandu? Dobře, dostal jsem svou lekci, můžeš si ze mě přestav utahovat sem vyléčený!“

„Vypadám snad, že si dělám srandu?!“ Kitty mluvila smrtelně vážně. Ani jedno jediné zaváhání, žádný pohyb, který by nasvědčoval tomu, že lže.

„Kde je?“
„Kdo?“

„Jack!“
„Nicku! To už přeháníš, nemyslíš?!“

„Chci s ním mluvit!“
„Je...je..mrtvý!“
„Co?“
„Slyšels!“

„Jak?“
„Při opravách se na něj zřítily nějaké betonové kvádry...nevím přesně co se stalo, byl na místě mrtvý a trojčata byla mimo město.

Když se vrátila bylo příliš pozdě.“
„To je mi líto.“
„Ale jestli s ním chceš pořád mluvit s radostí ti za ním pomůžu.“
„Myslím, že to nebude až tak akutní!“
„Je mi to jasný!“

„Kam zase jdeš?“ Nick se otočil za odcházející Kitty.

„Domů! Mám určité povinnosti!“
Znovu ji viděl odcházet. Znovu to nedokázal, stále ji miloval, ale co ona? Jestli o Jackovi říkala pravdu, tak netuší co bude dělat. Co by si vůbec začínala s Jackem? Proč on? Kohokoli jiného by možná zkousnul, ale zrovna toho arogantního tupce?

Neměl by nadávat na mrtvého, ale nemohl si pomoci, jestli je Jenny opravdu Jackova tak o něm začínal mít ještě horší mínění než doteď.

A co vůbec o Kitty? Nemohl se na ni zlobit. Ač nerad, musel si přiznat, že to on ji teoreticky opustil....prakticky mohla jít s ním, ale nešla. Co měla asi tak dělat, když byla rozhodnutá zůstat? Táhnout ji odsud sebou na řetězu hlavně, když bude s ním? Blbost.

V tom si uvědomil, že existuje ještě někdo kdo by mohl znát pravdu. Rychle se rozběhl lesem, ale jak se tak rychle otočil a vydal se kupředu, něco se mu postavilo do cesty, on skončil na zemi a v keři těsně jeho těla tozašustělo a pozohýbaly se větve.

„Jau....“ozvalo se dětské zaskučení.

„Jenny?“zeptal se vyděšeně.

„Tady jsem....“holčička byla rázem vidět. Ležela zaseklá mezi větvemi keře.

„Akorát jsem tě chtěl hledat!“
„Říkala jsem ti, že tě najdu dřív!“
„Co tě to napadlo?“s obtížemi se vyškrábal na nohy, protože jeho záda si ještě zřetelně pamatovaly jak ho Kitty vyrazila z její kanceláře.

„Úplně jsem zapomněla, že sem neviditelná...“

„Jak dlouho jsi tam stála?“

„Míjela jsem mámu, když odcházela...“
„Aha.....“

Podezřívavě se na holčičku podíval. Zoufale se vrtila v keři.
„Neměla bys už vylézt ven?“
„Jáí bych ráda, jenže nemůžu!“
„Cože?“
„Jsem tu šprajcnutá!“
„Sakra, promiň...“okamžitě ji vyprostil ze zajetí větevék.

„To je postřeh!“pronesla ironicky. Celá máma.

„Je ti dobře? Nebolí tě něco? Kitty mě zabije jestli se ti něco stalo!“
„Asi ne....“
„Asi ne, že ti není dobře nebo, že tě nic nebolí?“
„Jako, že asi žiju!“opáčila se.

„Co si to tam držíš?“zkoumavě se podíval na její paži, kterou přikrývala malou dlaní.

„Nic!“
„Ukaž to....“

„Ne! Nic to není!“
„Chceš se prát? Mám daleko větší šanci na to, že tě přeperu! To by si s tvojí inteligencí měla vědět!“
„A započítala tvoje inteligence fakt mé neviditelnosti?“
„To je jedno! Oddělej tu ruku!“

Jenny opratrně povolila stisk a oddělala dlaň, kterou zdobila jasně červená barva. Po paži se jí táhl dlouho šrám asi od keře, kam byla sražena.

„A to mi chceš říct, že nebolí?!“

„Dá se to vydržet....“pronesla s andílkovským výrazem ve tváři.
„Tvoje máma mě zabije!“
„Klídek, nedozví se, že si tu byl! Řeknu jí, že mě zhodil Yo.“
„Kdo je Yo?“
„Brácha mojí kamarádky!“
„Na bratry kamarádek si dej pozor!“
„Proč?“

„To pochopíš až budeš starší! Věř mi! Vlastní zkušenost!“
„Ty sis taky dával pozor na bratry kamarádky?“zeptala se nevině.

„Ne, v mém případě si na mě měly dávat pozor kamarádky mojí sestry.....Ale, když se to tak vezme tak já bych si měl dát pozor na....“když si všimnul jejího nechápajícího výrazu tak přestal. „Věř mi. Pochopíš to až budeš starší!“
„Dobře...“
„Vážně...“
„Jo! Já už o tom nemluvíš!“
„Jo, melu tu jen já, že?“
„Jo!“
„Jo.“

„Říkal jsi, že jsi mě hledal!“

„Jo.“
„A co jsi mi chtěl?“
„Víš jen mě tak napadlo....Kitty mi nikdy nepředstavila tvého tatínka......“
„Mě taky ne...“

„Jakto?“

„Nemluví o něm.“ Jenny si sedla do trávy a Nick ji následoval.

„Proč o něm nemluví? Něco ti říct musela ne?“
„Jo....Prý byl hrdina, byl odvážný a občas ji přivádel k šílenství. Údajně mám část mé rošťácké povahy po něm.....a přesto sem po ní....“

„A kolik ti je?“

„Bude mi 6...“

„A přesněji?“

„Pět let a asi deset měsíců....Proč?“
„Jen....jen tak....“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 2: 3.díl: