OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 2: 14.díl

10.01.2010 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 864×

Další den Kitty vzbudilo až slunce dobývající se do jejího pokoje velkými okny. Rozespale otevřela oči . Stále se jí chtělo spát, ale potom z venku uslyšela hlasitý smíchy dětí.

Ona spala déle jak oni? Kolik je?
Rázem byla na nohou a zjišťovala čas. Včera se zapomněla pořádně porozhlídnout po místnosti takže hodin si nevšimla. A taky tu žádné nebyly. Rychle se nasoukala do oblečení a vyšla na chodbu, kde bylo mrtvo.

„Dobré ráno!“ ozvalo se najednou. Z vedlejší chodby přicházela Maria se zářivým úsměvem.

„Dobré ráno…“ Kitty byla mírně v šoku. Na něco takového nebyla zvyklá. „Můžu se zeptat… kolik je hodin?“

„Bude 11.“ Odpověděla.

„11?!“ Kitty to téměř vykřikla, ale naštěstí se uměla krotit.

„Ano… pan Nick nám zakázal, abychom vás vzbudili.“
„Já ho za…“ rychle nahodila milý úsměv. „Děkuji vám!“ potom se otočila na patě a zamířila ven.

Ignorovala čerstvý vzduch i radostnou atmosféru bez napětí, která tady vládla.

„Kitty!“ Shelke seděla na dřevěné ohradě.

„Proč jste mě nevzbudili?“ uvnitř ohrady seděl Nick s Jenny na jednom velkém hnědém koni a pobíhal s ním dokola.

„Jak jsi se vyspala?“ zeptal se Nick.

„Proč jsi mě nenechal vzbudit!“
„Myslel jsem, že by sis chtěla odpočinout!“
„Kolikrát už sem ti říkala, abys nemyslel! Ne-my-slel!“

„Já se snažil!“ Nick koně zastavil a seskočil dolů, potom otěže předal Jenny, která se na něm rozjela sama.

„A teď děláš co?“ dívala se na malou Jenny jak jezdila na koni, který přešel do klusu. „Snažíš se ji zabít?! Nikdy na koni neseděla!“
„Zvládne to!“
„Nicku!“
„Víš možná, kdybys tu přestala vřískat, tak by se ten kůň nemusel splašit!“
Kitty se nadechla, ale potom odpochodovala pryč.

„Co jsem zase udělal?!“ zeptal se naštvaně a otočil se na Shelke, která jen pokrčila rameny.

Kitty proseděla celý den v pokoji a bylo ji jedno, že promeškala oběd, bylo jí jedno, že se nešla podívat do města. Všechno jí bylo ukradené. Dusilo ji to tu, nesnášela tuhle zemi, Nicka by nejradši zapleskla a jediné na co byla schopná myslet bylo její město okupované Downem.

„Mami?“pozdě podpoledne se rozevřely dveře a nakoukla do nich Jenny. „Můžu dovnitř?“

„Jasně, zlatíčko.“
„Díky!“ tmavovláska za sebou dveře tiše zavřela a vyskočila za Kitty na velkou postel.

„Co potřebuješ?“
„Nic… jen chci být chvíli s tebou…“ Kitty seděla opřená a Jenny se k ní schoulila do klubíčka. To malé děvče ani netušilo jak moc velkou jí udělala radost. Poslední dobou jí přišlo, že už o ni nemá Jennifer zájem.

„Promiň…“ zašeptala.

„Za co?“
„Vůbec jsem nebyla s tebou!“
„Jenny, nic si z toho nedělej…“
„Já vím, že tě to mrzelo, ale já jen chvilku chtěla tátu…“

Kitty si neslyšně povzdechla.

„To je těžký…“
„Proč? Mě by se líbilo, kdyby byl Nick můj táta…“ Kitty ji pohladila po dlouhých vlasech a začala si pramen tmavých vlásků namotávat na prst a potom ho rozpustila a namotala další.

„Jenny, tak to nefunguje…ů
„Ale bylo by to pěkný… Vždyť jste byli kamarádi! Museli jste se mít rádi, tak proč teď na něj pořád jen křičíš? Co ti udělal?“

„To je složité…“
„U tebe je všechno pořád moc těžké a složité! Prosím… řekni mi to…“ škemrala.

„Já a Nick jsme byli kamarádi, tak jako ty a Yo… možná i větší. Jenže Nick řekl, že se chce na chvíli vrátit do jeho země… a vrátil se až teď. Tohle opravdu zamrzí…“
„Ale už je zpátky! Je tady! Může tu být s tebou!“

„Jenny, on mě jednou zradil… důvěra se zpátky získává těžko.“
„Ale mě budeš věřit pořád, že jo?“ na chvíli měla ty naivní očka dítěte, které na ní Kitty vždy tak postrádala a viděla jen ty chytré.

„Ano. Tebe budu mít ráda vždycky!“ Obě dvě se objaly, ale vyrušil je něčí hlas oznamující věčeři.

„Půjdeš večeřet?“
„Ne. Nemám hlad!“
„Celý den si nic nejedla.“
„Neboj se. Jedla jsem.“
„Dobře mami.“ Jenny se vytrhla z jejího obejmutí a se skočila s postele na podlahu. Potom už jen Kitty viděla zavírající se dveře.

…

Venku už byla tma, když Kitty vyšla na balkon a dívala se na hvězdy. Po chvíli ji ale stání omrzelo, tak si sedla na zábradlí a hlavu si opřela o stěnu. Sice to všechno bylo tak krásné, ale nebyl to její svět.

Všude byl klid a pokoj, optimistická atmosféra, jako kdyby ji někdo namaloval barevnýma pastelkami a na její zemi použil jen ty nejtmavější, které měl, ale přesto to byl její domov a tady by si nezvykla. Všichni se tu pořád usmívali a byli chatrní jeden ke druhému. Líbilo se jí to, ale tohle přeci nemohla být realita.

Tihle lidé by nepotřebovali žádná státní zřízení. Tohle je opravdu jiné místo.

Najednou zaostřila pohled někam dolů do zahrady, když se jí zdálo, že se tam někdo pohnul. Lehce se napřímila, aby lépe viděla, ale potom zpoza stromů vylezl on. Nick.

„Co tam děláš v tuhle noční hodinu?“ řekla šeptem.

„Já? Co ty tu vysedáváš?! Pokud vím, tak nemáš noční hlídku!“
„Nesnaž se být vtipný nejde ti to!“ znovu si opřela hlavu o stěnu a čekala dokud neodešel. Tohle jí ještě tak chybělo. Celá se uvolnila a pokusila se relaxovat, aby pomohla svému unavenému tělu.

Ale nastražila sluch, když uslyšela vrznutí jejích dveří. Tohle znělo divně.

Jenny by se zeptala jestli může dovnitř a její krůčky jsou téměř neslyšitelné. Tady se někdo snaží tiše vkrást do jejího pokoje, ale moc se mu to nedaří.

Co má udělat? Nemůže tam jen tak vletět a s někým vymést podlahu. Taky nemůže vpadnout před onu osobu bez zbraně a taky se nehodlá ukrývat.

Okamžik vyčkávala jestli se osoba nezeptá na její jméno, ale bylo ticho. Dobře tohle už bylo podezřelé. Rychle se rozhlédla, aby si našla nějakou zbraň, kterou by se mohla bránit, popřípadě zaútočit.

Její pohled zůstal na jediné použitelné věci. Květináč. Samozřejmě, že nepoužije květináč! Ale vytáhla z něj dlouhou dřevěnou tyč, kolem které se dlouhá a silná květina točila. Docílila akorát toho, že zničila květinu, ale neslyšně získala svoji zbraň.

Tiše se přikradla ke dveřím, ale jestli nechtěla být spatřena, tak nesměla nakouknout dovnitř, aby spatřila kdo tam vůbec je. Navíc netušila, kterým směrem je zloděj otočený.

Chvíli poslouchala a slyšela jak se kroky stále víc a víc přibližují k ní.

Nadechla se a pevněji sevřela tyč.

Ještě tři, dva… jedna…

Vrhla se do místnosti s napřaženou rukou, odhodlaná zaútočit, ale naštěstí se včas zastavila.

„Ty?!“ oči ji šokem málem vypadli z důlků.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 2: 14.díl: