Revollution 2: 13.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek... všem přeji šťastný nový rok.

02.01.2010 (19:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 842×

Kitty přiletěla až k Alexovi.

„Něco nového ve městě?!“

„Jo. Prohledávají kompletně celé město a Down zuří!“

„Zemřel někdo?!“
„Podle toho co ví ti dva tak ne!“
„Díky Bohu...“

„Ale to je jen otázka času... bude tě chtít najít a půjde přes mrtvoly. Možná obsadil město, ale potřebuje tvůj souhlas a ty ostatní blbosti!“
„A to nikdy nedostane! Nicku! Kdy tam budeme!“ Černovláska tentokrát zvýšila rychlost a dohnala vepředu letícího Nicka.

„Za chvíli!“

„Ještě jsme nepřeletěly hranice!“
„Za těma jsme dávno!“ prohodil s klidem.

„Cože?!“

„Říkal jsem ti to!“

„Kdy?!“
„Tohle na mě hodit nemůžeš! Já ti to říkal!“
„Jo mami, říkal ti to...“ zkusila mu pomoct Jenny, ale Kitty ji téměř nevnímala.

„Kdy?!“
„Když Alex poslouchal o napadení města!“

„Měl jsi mi to potom říct znovu!“
„Já jsem myslel, že jsi vnímala!“

Nejradši by mu vmetla do obličeje, aby příště nemyslel, ale ovládnula se.

„Když tak příště mi to řekni znovu!“
„Ok, ale to už asi nebude potřeba!“
„Proč myslíš?!“
„Jsme na místě!“
„Nic nevidím!“ oponovala mu Kitty.

„Počkej chvíli!“ les začal být řidší a řidší... stromy se před nimi rozevíraly a najednou se před němi otevřelo zelené prostranství, za kterým se nacházelo menší město.

„Opravdu to máš domluvené?“ zeptala se Shelke.

„Posílal jsem vzkaz...“

„A došla ti odpověď... zatím ne...“ dodal provinile.

„Ty si ze mě děláš srandu?!“ vyjela po něm Kitty. „Vláčíš nás sebou do cizí země a nemáš povolení?!“
„Kitty, klídek. Viděla jsem to! Všechno bude ok!“ vložila se do toho Oise unavená z těch věčných hádek, které mezi nimi probíhaly.

„Dobře. Pojďte za mnou...“ Nick se pomaličku rozletěl k městečku, které bylo v jeho zemi, a kde byl ve svém živlu on. „A jen tak mimochodem... lidé zde nejsou zvyklí na vznášedla...“ upozornil.

„A jak se tu přepravujete?“ zajímalo Cassidy.

„Koně, pěšky... je víc způsobů...“ oznámil jim a zrychlil tempo. Zastavil na okraji vesnice, kde se rozléhala starobylá vila, která by mohla být současně hradem nebo zámkem.

„Vypadá to jako...“ Kitty nemohla najít ten spravný výraz. „Učebnice dějepisu?!“ doplnil ji Yo.
„Přesně! Vypadá to tu staře!“ doplnila svoji myšlenku.

„Vypadá to staře, ale uvnitř je zavedená elektřina a všechno ostatní...“

„Proč my máme moderní nástroje a vy žijete v takových podmínkách?!“

„V jakých podmínkách? Jsou to normální podmínky pro jiné země! To vy se odlišujete!“
„Cože? To není možné!“
„Ale je! Vaše země se už od pradávna zabývala modernizací věcí a nebála se zničit si kolem sebe životní prostředí! Vynalezli jste umělou inteligenci, která vás nakonec téměř zničila... vy se snažíte o co nejpohodlnější budoucnost, my se snažíme zachovat historii!“
„My taky zachováváme historii!“

„Vážně?!“ podivil se Nick.

„Vážně!“ vyštěkla Kitty. „Možná, že většina země byla srovnaná se zemí, ale jinak si historie ceníme a vážíme!“

„Kitty... nehádej se s ním... všichni jsme hrozně utahaní... nemohli byste se pohádat až někdy jindy?“

„Shelke, máš pravdu... Nicku mohl bys nám ukázat, kde máme zůstat?“

„V mém domě je pokojů dost... vlezete se tam všichni!“
„Nechceš mi naznačit, že budeme bydlet v tomhle muzeu!“ Kitty ukázala k velké vile.

„Můžeš bydlet klidně i na stromě...“ odsekl Nick a vydal se na vznášedle ke vchodu.
„No to se mi snad zdá!“
„Kitty, mohla bys mu být aspoň trochu vděčná!“

„Já se o jeho pomoc neprosila!“
„Kitty!“
„Dobře, Oise... dobře...“

„Děkuji!“

Všichni zastavili před vstupem.

„Kam s těmi vznášedli?“
„Nechte je tady někdo je potom uklidí...“

„Dobře...“

Hned ve vstupní hale je překvapila velikost vnitřku domu a jeho starobylost. Samozřejmě nechyběla ani služebná.

„Kitty, tohle je John, je tu správcem a stará se o dům, když tady nejsem.“ Postarší muž na Kitty přikývnul a tvářil se velice přátelsky, což by asi nečekala, potom co sem jen tak vpadli.

„A tohle je Maria, je tu služebná, ale taky zná spoustu starých příběhů, které jsou v jejím podání ohromné!“ Kitty opětovala ženě milý úsměv a cítila, že je trochu nervozní. Sakra co dělá zrovna tady, nikdy nevytáhla paty z okolí města a teď je v úplně cizí zemi, kde neplatí pravidla jako u nich.

„Ještě je tu Luisa. To je kuchařka, ale ta teď určitě připravuje jídlo.“

„Kitty, ty a Oise, Shelke, Alex a děti, pojďte se mnou. Ostatním vaše pokoje ukáže John...“

Kitty vzala věci, které byly její a dětí, potom pozorovala, že to samé udělali i ostatní a mířila za Nickem.

Vystoupaly dlouhé, ale mosazné schody a před nimi se rozevřela dlouhá chodba, kde se po stranách nacházely pokoje.

„Ke každému je koupelna...“ informoval Nick.

„Myslela jsem, že dbáte na historii...“ rýpla si Kitty.

„To dbáme, ale taky držíme krok s modernizací!“ vrátil jí to, což se jí ani v nejmenším nelíbilo.

„Alexi, tady je pokoj pro jednoho, takže asi bude tvůj...“

„Díky...“ Alex jen tiše zmizel v jedněch z dveří.
„Sem se naskládají prcci!“ usmál se Nick a otevřel dveře do velkého pokoje s třemi postelemi. „Je propojen s dalším pokojem, kde asi bude Shelke s Oise... ne?“
„Jo, jasně...“ Shelke sebrala Kitty z rukou věci dětí a taky se vytratili do svého pokoje.

„Ale co já...“ zeptala se zmateně černovláska.

„No neboj, se mnou v pokoji nebudeš!“
„To spíš ty by ses měl bát!“

„Pojď se mnou...“ Nick ji zavedl do posledních dveří, kde byla jedna velká postel s nebesy a pokoj byl součástí velkého balkonu. Pokoj byl rohový a jako ostatní v tady této budově měl velká okna, ze kterých byl krásný výhled na celý kraj.

„Páni...“ Kitty zůstala šokovaně stát. „Stejně bych raději byla s Jenny...“ řekla a otočila se od té krásy na Nicka, který stál ležérně opřený o dveře.
„Jenny, je velká holka. Bude s ostatními a navíc tam sebou má Oise a Shelke...“

„Možná máš pravdu...“

„Já ji mám vždycky!“ Kitty se usmála a položila na zem věci, které nesla. Ještě jednou se rozhlédla. „Nepatřím sem...“
„Cože?!“
„Podívej se okolo sebe. Tohle místo je tak pro nějakou princeznu!“

„Princezny neměly elektřinu...“ podotkl Nick a zmáčknul vypínač. V tu chvíli se na stropě rozsvítil obrovský lustr, zdobený šňůrkami z jemných a světlých drahých kamínků.

„Sem nepatřím...“ pomaličku přešla k oknu, vedle kterého byly dveřek balkonu a mlčky se dívala ven.

„Nad čím přemýšlíš?“ Nick přišel téměř neslyšně až k ní.

„Já stojím tady... v cizí zemi a ve městě hrozí celému obyvatelstvu nebezpečí... Oni tam bojují... chrání své rodiny a já tady čekám na hloupý povel... já čekám na rozkaz, kdy se budu moc vrátit a bránit svou vlast...“

„Bereš to moc vážně...“
„Vážně?! Tohle je vážný! To nejsou dětské hry! Tady jde o víc...“

Kitty se mu znovu mlčky dívala do očí. Tolik se toho stalo, tolik věcí ty dva oddělilo. Vždyť mezi láskou a nenávistí je údajně jen tenká čára.

Nick se pomaličku přiblížil k jejímu obličeji, už takovou dobu ji toužil políbit, znovu ji obejmout a držet ji v náručí. Věděl, že udělal chybu, tenkrát neměl odjíždět a všechno by mohlo být jinak.

Znovu se ještě o kousek přiblížil, jeho přání už bylo skoro na dosah, když se od ta černovlasá dívka odvrátila. Taky se odtáhnul.

„Měla bych... měla bych si vybalit a potom jít všechny zkontrolovat...“ mumlala zmateně a příliš rychle, aby Nick poznal, že je z toho v mírném šoku.

„Jasně. Jo... nechám tě o samotě. Taky si musím zařídit pár věcí!“ potom jen tiše vycouval ze dveří a zavřel je za sebou.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování