Revollution 2: 12. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek. Moc se omlouvám, že to tak trvalo.

30.12.2009 (16:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 935×

Leželo se jí pohodlně, což o to, ale když zjistila na čím rameni leží, tak by se v ní krve nedořezal.

Rychle ucukla hlavou a praštila se o strom.

„Nicku, co to má znamenat?!“ vyhrkla.

„To ty sis na mě dala hlavu!“

„Já jsem usnula! Kdykoliv jsi ji mohl oddělat! Zdá se, že ti to nevadilo!“
„Nechtěl jsem tě budit!“
„To jsou kecy! Ani bych se nedivila, kdybych si tam tu hlavu nedala sama!“
„A co si myslíš? Že sem toužil potom tu celou dobu sedět a skoro se nehýbat, abych tě nevzbudil!“

Jenny je z dálky pozorovala a jen služila její dětské ruce na prsou a nevěřícně zakroutila hlavou.

„Ti dva se vážně znovu hádají!“ konstatovala, když si vedle ní stoupnula Cassidy. „Myslím si, že ti dva by byli schopní se pohádat i kvůli tomu, že jednomu z nich z toho stromu spadnul do vlasů list a druhýmu ne!“
„A nepřemýšlela jsi někdy nad tím co se mezi nimi stalo, když se hádají kvůli každé blbině?“ zeptala se Cass.

„Ani ne...“ přiznala se Jenny.

„Víš myslím něco jako, když mi Yo rozbil moji panenku.“

„Aha... myslíš jako, že spolu vycházíte skvěle. Ukázkoví sourozenci, ale on ti potom rozbil Mary a nebyli jste spolu schopní vydržet v jedné místnosti?“

„Jo...“

Jenny chvíli hleděla na ty dva jak se hádají a potom se rozhodla: „Musíme zjistit co se stalo a usmířit je!“
„Musíme?!“ vyděsila se Cassidy, ale Jenny se na ni nesmlouvavě podívala a Cassidy chvíli litovala toho, že vůbec něco říkala nahlas.

„Už bysme měli pokračovat dál...“ prohodil jen tak mimochodem Alex a snažil se zastavit hrozící pohromu, protože Nick s Kitty na sebe stále vřískali a došlo už i na urážky. „Hádat se můžete až na místě...“ poznamenal znovu.

„Hádat? My dva se nehádáme!“ vykřikla Kitty.

„No jasně! My si přece jen přátelsky povídáme!“ pronesl ironicky Nick.

„Ne! Rozhodně ne přátelsky! Řešíme tu tvoji aroganci!“
„Moji aroganci?!“

„Ano! Přesně tento ton hlasu, který používáš! Slyšíš jak z něj čiší ta arogance? Slyšíš to? Nebo už ti to tvé sebevědomí nalezlo až do uší?!“

Alex se jen plácnul do čela a poraženě odpochodoval ke svému vznášedlu. Celou cestu si mumlal něco ve smyslu, že tohle snad není možný, a že jim oběma muselo úplně hrábnout, jinak to není možné.

„Lidi, vážně bychom měli letět...“ zkusila to i Shelke, ale tu vůbec nebrali na vědomí. Všichni je jen mlčky pozorovali a čekali až mezi nimi začnou lítat blesky.

„Mě asi trefí...“ zašeptala Oise, když se taky přidala k pozorovatelům.

„Máš plán?“ zeptala se jí na oplátku Shelke.

„Prostě je od sebe dostaň v silových polích!“
„Kitty bude zuřit!“
„Víc než teď ne! Navíc se celkem uklidní...“
„Dobře! Když to říkáš!“
Shelke namířila ke každému z nich ruku a na chvíli se soutředila. Potom kolem každého z nich vznikla nachová bublina, která je od sebe oddělila a každého z nich odnesla do bezpečné vzdálenosti, tak aby na sebe nemohli ani křičet.

Kitty sice chvíli něco křičela na Shelke ve smyslu, aby ji okamžitě pustila, ale jak řekla Oise, tak se hned uklidnila.

„Měla jsi pravdu. Ty jsi tak brzo po záchvatu použila schopnosti?“ zeptala se Shelke, ale Oise se na ni pouze podívala jak na idiota.

„Ne. Tipla sem si to!“ potom se otočila na podpatku a zamířila ke svému a Kittinému vznášedlu.

„Ty sis tipla?! Jsi normální?!“ vybuchla Shelke a šla za ní. Úplně se vykašlala na Nicka a Kitty zavření v silových polích, odkud se nemohli dostat.

„A co sem měla dělat? Neměla sem dost energie! Stejně by ji to jednou přešlo!“
„Já ti věřila! Ty sis ze mě dělala srandu!“
„Nedělala! Já to myslela vážně, akorát sem to nevěděla 100%!“
„Oise!“

„No co, známe ji! Ze začátku zuří nejvíc, potom se uklidní! Je to afekt!“

Kitty zabušila do silné stěny, která ji oddělovala od okolního světa a pozorovala jak se pro změnu hádají ty dvě.

„Pusť mě ven! Hned! Shelke! Nemůžeš mě tu nechat zavřenou! Jeho tam klidně nech jak dlouho budeš chtít, ale mě pusť! Shelke!“

Nick se taky snažil na sebe upozornit a několikrát do fialového obalu kopnul, ale nemělo to žádný účinek.

„Shelke! Kašli na to a pusť mě!“

Jenny si jen zhluboka vzdychnula.

„Tak tohle je fakt komedie! Todle není normální! Alexi, udělej něco!“ pohlédla na něj dětskýma očkama plnýma proseb.

„Nevím co. Tak dlouho se nikdo z nás nehádal a všichni začnou teď!“

„Cassidy, můžeš něco udělat ty?!“ otočila se na ni Jenny.

„Ne! To teda ne! Já už toho dneska udělala dost!“
„Jen omez sílu Shelke. Teď se nikomu nic nemůže stát.“

„Ne! Nechci!“
„Chceš tu trčet další hodinu jen proto, že se budou hádat?!“

Cassidy chvíli váhala.

„Za zkoušku nic nedáš!“ přidal se Alex a i Yo, který k nim přišel byl pro.

Cassidy se natočila k Shelke, která stále pochodovala za Oise a natáhla k ní malou ručku. Soustředila se a najednou lehce nafialkověla stěna byla sytě tmavá a vyšlehla z ní energie, která Kitty i Nicka odhodila doprostřed koule.

„Sakra!“ vyhrkla Cassidy.

„Špatný směr! Špatná schopnost!“ zakřičela na ni Jenny.

„Cassidy! Dělej něco!“ hučel do ni Yo.

„Jo, už na tom pracuju!“ řekla zděšeně a znovu se soustředila. Potom koule zmizela úplně. Jediné na co pozapomněly bylo, že silová pole byla ve vzduchu, takže Nick i Kitty skončili na tvrdé zemi na zadku.

Všechny zraky se prvně otočily na ty dva na zemi a potom k hloučku dětí, které na sebe něco vykřikovali a potom se andělsky začali usmívat na všechny strany.

„Jenny, co to mělo být?!“ vrhla na ni zlý pohled Shelke.

„Promiňte. Vy jste se tu hádali a my bysme chtěli jet...“ pronesla zcela nevině a nahodila přitom takový kukuč, že by ji každý vyhověl snad se vším co by po něm chtěla.

„Dobře. Nachystejte se! Letíme!“ zavelela Kitty a Jenny se ulevilo, že se konečně vydajíí na cestu. Jak Kitty řekla, tak se taky stalo. Všichni se připravili a po pár „menších“ hádkách se mohli dát na pokračování v jejich cestě k Nickově zemi.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování