Revollution 2: 11.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Právě jsem dopsala další dílek. Za chvíli bude půlnoc a víc se mi toho říkat nechce, takže dobrou...

23.12.2009 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 930×

„Nesahej na mě!“ řekla výhružně ještě se zavřenýma očima.

„Díky bohu!“ vyhrkla Kitty a objala ji.

„Kitty, co blbneš?!“ Oise ji od sebe lehce odžduchnula.

„Málem jsi umřela!“

„Ty si cvok...“ Oise zmlknula, když si prohlížela ruce a začala cítit bolest jejího těla.

„Měla jsi vidinu. Ty si nic nepamatuješ?!“
„Ne...“ Nick si v jejích očích všimnul nepatrné jiskřičky, výrazu, který říkal, že lže. Bylo mu jasné, žesi všechno pamatuje, ale nechtěla to vysvětlovat Kitty. Nechtěla ji říct za co skoro položila život.

„Proč všichni říkají díky bohu a ne díky Cassidy?!“ rozčilovala se Jenny, ale Nick ji i s Cassidy odvedl zpátky k jejich vznášedlu.

„Dobrá práce Cass.“

„Díky.“

„Musíme letět. Za chvíli bude svítat...“ pronesla Kitty a smutně se podívala směrem k městu, které už teď bylo vzdálené a zahalené lesem.

Kitty s Alexem rychle překontrolovali Oisiny rány a dali se na cestu. Tentokrát se černovláska pořád otáčela na zrzku, která nehybně seděla za ní.

„Znovu jsi měla záchvat...“ řekla tiše.

„Kitty, promiň. Ani nevím co jsem viděla.“

„To mě znepokojuje ještě víc! Minule jsi si pamatovala všechno...“
Oise se nervozně kousla do rtu.

„Radši příště moc neblbni! Zkus ty vidiny nepoužívat!“
„Nejde je nepoužívat!“
„Tak se v nich tolik nerýpej!“
„Když můžu tak zjistím co nejvíc!“
„Oise, je mi to líto, ale nechci, aby si dál měla vidiny!“
„Teď mluvíš jako blondýna. Já to nemůžu zastavit!“
„Ale můžeš to omezit! Nebudeš žádné vidiny vyvolávat a ty co k tobě příjdou, omezíš na minimum!“

„To ne!“
„Jo!“
„Nemůžeš mi to zakázat! Nezaručím ti, že tě poslechnu!“
„Tak tě budu hlídat dnem i nocí! Je mi to jedno! A dojdu na způsob jak nás těchto schopností zbavit!“
„Některým z nás to nevadí!“
„Ale očividně je to nebezpečný!“
„Kitty!“
„Ne! Jsou nebezpečný!“
„Fajn!“

Oise si naštvaně složila ruce na prsou a bylo jí jedno, že ji šíleně bolela ruka hlavně, že zaujala trucovný výraz a dál odmítala komunikovat.

Letěli celé dopoledne a většina těch, kteří se jen vezli usínali, ale ke spánku jim moc nepomáhaly prudké zatáčky lesem. Vrcholem bylo, když ospalá Shelke málem vpálila přímo do stromu, ale naštěstí to schytala jen menší větev, v tu chvíli Kitty vyhlásila pauzu, čímž všem udělala nesmírnou laskavost, protože všichni už padali únavou, obzvlášť ti kteří řídili vznášedlo.

Někteří ještě byli schopní hladce přistát, ale jiným to ztuhlé svaly na nohou nedovolily a dopad byl bohužel tvrdý, ale nikomu se nic nestalo.

Cassidy s Jenny usnuly už za letu a ani přistání je nevzbudilo. Obě byly cestou příliš vyčerpané než, aby udržely oči otevřené.

Kitty s Nickem je pouze zabalili do deky, oba dva je zakrývali přímo s láskou. Shelke je nenápadně pozorovala a nemohla si odepřít pocit, že jim to vedle sebe sluší, jediné co vadilo na kráse byly zabijácké pohledy, které na sebe občas hodili.

„Odpočiňte si. Chvíli se prospěte a večer bysme měli doletět do Nickovi země!“ informovala je Kiity, která taky padala únavou, protože toho poslední dobou moc nenaspala.

Yo šel k jeho sestře a k Jenny, kde se taky uložil a usnul jako poleno. Ostatní už taky tiše oddechovali. Jen Kitty s Nickem byli vzhůru.

Kitty seděla opřená o strom a hlavou pravidelně bouchala o kmen stromu.

„Co blbneš?!“ zeptal se jí Nick, když si sedal vedle ní.

„Né, že bych ti to chtěla říkat, ale udržuju se vzhůru!“

„Jestli chceš tak si zdřímni!“
„Někdo musí hlídat!“ Kitty dál pokračovala v jejím „rituálu“.

„Na co nám bude hlídka, která si přivodí otřes mozku?!“
„To nehrozí!“
„Můžu hlídat já!“
„Na co nám bude hlídka, která usne!“
„Já neusnu! Co si o mě myslíš?!“ řekl na oko uražený Nick.

„Chceš vážně říct všechno co si o tobě myslím?!“ pronesla výhružně Kitty, ale nijak to nenarušilo její pravidelné bouchání hlavou do dřeva.

„Možná, že ty záporné věci by sis mohla nechat pro sebe...“
„Tak to ti nemám co říct!“
„Až tak špatný to být nemůže!“
„Je to ještě horší!“
„Hele, jestli narážíš na to, že se mnou letěly holky, tak můj nápad to nebyl!“

„A to ti mám věřit!“
„Jo! Věděl bych, že tím rozpoutám peklo!“
„Vážně?!“
„Jo! Musíš na mě být pořád za něco naštvaná?!“
„Ty problémy si děláš sám! Pořád mi kradeš Jenny!“
„To není pravda a ty to víš!“
Teď už na sebe šeptem křičeli.

„Ne?!“
„Ne! Nikdy bych ji od tebe nekradl! Vím jak ti na ní záleží! Nejsem úplně blbej! A jestli si tohle o mě myslíš, tak si mě nikdy ani neznala!“

Chvíli bylo ticho a i Kittino mlácení hlavou do stromu ustalo.

„Tak máš hlídku! Kdyby se cokoli dělo, tak mě vzbuď!“
Kitty se pohodlně uvelebila u stromu a zavřela oči. Sotva je zavřela tak padla do hlubokého spánku, ze kterého ji dostaly až zvuky vycházející z jejího okolí.

Pomaličku otevřela oči a zjistila, že všichni už se chystají k odletu a ona na něčem leží. Musím to poupravit na někom.

Leželo se jí pohodlně, což o to, ale když zjistila na čím rameni leží, tak by se v ní krve nedořezal.

Rychle ucukla hlavou a praštila se o strom.

„Nicku, co to má znamenat?!“ vyhrkla.

„To ty sis na mě dala hlavu!“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování