Revollution 2: 10.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak sem nevydržela a i s pořezaným prstem jsem napsala další dílek. Sice po částích a za dlouhou dobu, ale přece...

19.12.2009 (14:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 879×

Oise odešla a Kitty znovu pozorovala jak Nick pomáhá Jenny a Cassidy na vznášedlo. Potom jen viděla jak mu Oise něco zběžně řekla a on se i se vznášedlem odlepil ze země.

Černovláska bezmyšlenkovitě v malých časových intervalech říkala, kdy má kdo letět, že ani nepostřehla, že je na řadě.

„Kitty, teď jsme na řadě my!“ upozornila ji Oise a sama se usadila na železném kole. Kitty se jen překvapeně rozhlédla kolem sebe a konečně i ona vystoupila na svůj dopravní prostředek.

„Drž se...“ řekla a potom se vznesli do vzduchu. Jemně se pokrčila v kolenech a naklonila se kupředu, čímž se vznášedlo dalo do pohybu vpřed.

Lehce kličkovala ulicemi a neslyšlně proletěli městem, kde se neozvalo sebemenší zašustění. Když se přiblížili k lesu, tak už viděla nervozní skupinku postav.

„Dobře. Jak už jsem jednou řekla tak poletíme tiše, opatrně a hlavně dávejte pozor na stromy a větve!“ radila šeptem a při každé radě a instrukci se dívala na Nicka, který její pohled klidně odrážel.

„Tak můžeme?!“ zeptal se a Kitty jen víc usvědčil v jeho aroganci a ona radši je kývnula.

Při letu za ním z něj nespouštěla zrak. Dokázala by na něm najít snad milion chyb, které při letu dělal a v hlavě ji letěly představy možné nehody. Nejhorší na tom všem bylo, že mu nic nemohla vytknout. Každý měl svůj styl ovládání vznášedla, proto se k němu nedal napsat ani manuál a to ji štvalo nejvíc. Poučovala by ho celé hodiny jen, aby si byla jistá, že Jenny bude v bezpečí.

Právě se těsně vyhnul jedné z tlustých větví. Mohl do ní vrazit, stačil kousek.

„Nesnáším tu jeho aroganci...“ pronesla Kitty směrem k Oise, ale stále upírala zrak do tmy, aby viděla případnou překážku. „Blbec...“ řekla znovu, ale zrzavé děvče se stále neozvalo. „Oise?“ Kitty se mírně znepokojeně otočila.

Oise se dívala skrz ni nepřítomným pohledem, který naznačoval, že má vidinu.

Kitty se nadechla a znovu se podívala dopředu, ale stále se otáčela, protože ji přišlo jako věčnost od prvního pohledu na ni.

Když se otočila asi po desáté všimla si něčeho co ji znepokojilo. Mohla to být jen černá barva, ale Kitty bylo jasné, že dívčin rukáv je celý nasáklý krví.

„Oise!“ vykřikla hlasitě a strhla vznášedlo k zemi. Nepřemýšlela nad tím, že by mohla vrazit do nějaké kmene nebo přístroj rozbít. Zaryla se s železným kotoučem do země a vrhla se k ní.

„Alexi!“ Kitty rychle rozutrhnula Oisinu mikynu a uviděla krvácející ránu. „Oise! Probuď se! Oise! Alexi!“

Alex už dávno přistál a teď utíkal k ní.

„Co se jí stalo?!“

„Má vidinu!“

Alex si sundal pásek, kterým stáhnul ruku těsně nad ránou.

„Nemůžu ji teď vyléčit... musíme počkat než se probudí!“
„Nemusí se probudit vůbec! Oise! Oise prosím! Já tě prosím! Vykašli se na tu vidinu! Nestojí ti za to! Posloucháš mě?! Je to moc velká cena! Oise!“

Kitty s ní lehce zatřásla.

Ostatní už taky přistáli a v hloučku sledovali co se děje. Nick i děvčaty stáli opodál, i když holky chtěli jít blíž, ale on jim to nepovolil. Sám natahoval krk jak nejvíc dokázal, aby viděl, ale jen ze zvuků, které slyšel ho mrazilo v zátylku.

Drobné tělo dívky se najednou začalo otřásat a tentokrát za to nemohla Kitty.

„Alexi!“ černovláska už netušila co dělat. „Oise! Prosím! Nic tam nehledej a vrať se zpátky! Oise!“
„Má další záchvat!“ řekl Alex a pomohl Kitty přidržet Oise, které sebou zmítala, aby si ještě víc neublížila.

Na vlastní oči viděl jak se jí kolem oka sám od sebe začal tvořit monokl a u brady škrábanec.

„Kitty?“ podíval se na ni s otazníky v očích, ale ona sama netušila co dělat a pomoc hledala u něj.

„Můžeš ji pomoct...“ zašeptala najednou Jenny.

„A jak asi?!“ zeptal se šokovaně Nick.

„Ty nijak!“ odsekla Jenny a podívala se na Cassidy.

„Já? Jenny to nejde!“
„Můžeš omezit její schopnost! Ona i proti své vůli nebude moct zůstat ve své vidině!“

„Můžu ji zabít!“

„Ne! Já ti věřím!“
„Neumím to ovládat! Stejně jako tu vidinu můžu odvolat, tak můžu přidělat na její intezitě!“

„Jsi její poslední naděje!“
„To nemůžeš vědět!“ blonďaté děvčátko se na ni vzpurně podívalo. „Může se vzbudit sama stejně jako minule!“ naštvaně ohrnula rtík.

„Vypadá to teďka snad, že se probudí?!“ vyhrkla napruděná Jenny. „Cassidy! Můžeš ji zachránit! Slyšíš mě?! Umře jestli něco neuděláme!“
„A proč bysme něco měli dělat zrovna my dvě?! Jsme děti!“

„No a? To, že jsme děti z nás nedělá méně cenné! Děláme se tím sami, protože si hrajeme na vystrašené a ohrožené!“

Nick nechápavě a nezůčastněně poslouchal jejich rozhovor a s každou větou, kterou Jenny řekla, mu připomínala Kitty. Každým gestem, tonem, slovem... prostě vším.

Byla stejně průbojná jako ona a nic se nenechala líbit stejně jako její máma. Chtěla mít věci ve svých rukou a pomáhat lidem. I když stále byla dítě chtěla dosáhnout něčeho víc než jen poslouchání rozkazů dospělých, chtěla být někdo kdo něco znamená.

„Cassidy! Prosím! Vezmu na sebe veškerou zodpovědnost!“
„Ale nevezmeš na sebe ten pocit viny! Že ty jsi byla ta, která ji zabila!“
Čím víc ty dvě poslouchal tím víc mu obě připadaly jako děti, které poznal před šesti lety. Ty děti byly chytré a nucené dospět dřív a neužili si žádné dětství.

Tyto dvě byly stejné. Nad věcmi přemýšlely reálně a neviděly v tom děckou naivitu. Fascinovalo ho, že z jejich úst vycházelo něco co jeho by snad nikdy ani nenapadlo.

Najednou cítil jak těžké to musí být, vyrůstat v takové zemi, v takovém krutém světě. Děti v jeho zemi jsou opravdové naivní děti, které svět vidí růžovými brýlemi. Možná, že když obě dvě země srovnal tak mu přišlo, že jeho svět, ve kterém vyrůstal je celý růžový oproti tomuto.

„Prosím!“ Jenny se do očí hnaly slzy.

„Buď něco uděláš ty nebo já!“
„Co bys chtěla udělat?!“
„To ještě nevím, ale určitě bych s tebou už nepromluvila ani slovo!“

„Jenny... to bys neudělala!“
„Jo! Ale udělala! Jestli je ti mé přátelství tak cenné, tak ji zachraň... prosím...“

Cassidy chvíli váhala, ale potom kývnula.

„Musím se k ní dostat blíž...“

„Jo. To ti zajistím!“

Jenny ji popadla a táhla k hloučku, kterým ji bez problému dostala až k Oise, která se stále svíjela v křečích.

Nick obě dvě pozoroval a šel za nimi. Viděl jak Cassidy zvedla roztřesenou ruku, natáhla ji před sebe a napjatou dlaň pomaličku sevřela do malé pěstičky.

V obličeji jí bylo vidět velké soustředění a nervozita. Potom sevřenou ruku stáhla k sobě. Nick už si začínal myslet, že se nic nestane, ale najednou se Oisiny otřesy zastavily.

„Oise?!“ Kitty ji zděšeně sáhla na krk a nahmatala tepnu, ale v tom Oisina ruka prudce vyletěla a pleskla Kitty silně přes paži.

„Nesahej na mě!“ řekla výhružně ještě se zavřenýma očima.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování