OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rasa - Část první

22.11.2014 (18:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1398×

Schoulila jsem se za jednou rozpadající se stěnou. Opatrně jsem vykoukla za roh a spatřila jsem stín. Snažila jsem se uklidnit svůj dech, zklidnit tlukot svého srdce. Nešlo to.

„Cítím tvou krev. Cítím tvůj dech. Cítím tvou vůni. Možná ses skryla ve stínech, ale tlukot tvého srdce je jako maják. Ukazuje mi cestu, Charlotte."

Nebyla jsem hloupá. Žila jsem v tomhle světě dost dlouho a věděla jsem, jaká má pravidla a nástrahy. Když si jednou zapamatuje mou vůni, najde mě i na druhém konci planety. A nebude mu to trvat moc dlouho, když bude hledat zrovna mě.

Zaprvé, většinou budu jen na určených místech (jo, svět rozdělený na dvě části má vážně svoje výhody), zadruhé, je mnohem rychlejší než já. Zatřetí, zná můj pach, a začtvrté – je to upír. To je výhoda nad všechny výhody. Já jsem jen člověk. Zástupce jedné ze dvou ras, která na téhle planetě zatím ještě je. Vypadá to, že brzy vymřeme. Nebo že si náš upíři budou chovat jako dobytek v lepším případě domácí mazlíčky. Stejně to už tak víceméně je.

„Charlotte, nebraň se mi.“ Gerardův hlas se znovu rozléhal budovou, odrážel se od stěn.

Krčila jsem se v úkrytu, nohy jsem měla přitažené těsně k tělu a v hlavě jsem se snažila vymyslet plán, jenže… Jenže jediná věc, na kterou jsem dokázala myslet, když byl Gerard tak blízko, byla Jacqueline. Moje malá sestřička. Ve skutečnosti nebyla tak malá, ale bylo jí teprve osmnáct a pro mě to pořád byla ta moje mladší sestřička, o kterou jsem se musela postarat. Naši rodiče jsou mrtví a já jsem měla tu povinnost postarat se o ni

A zklamala jsem.

„Nezklamala,“ oponoval mi Gerard.

Další výhoda. Ať jste byli, kde jste chtěli, v rozsahu minimálně jednoho kilometru vás slyšeli. Jako by jim nestačily všechny ty výhody, které mají. Nemuseli jste mluvit, susurri vás vždy prozradilo. Susurri neboli šepot mysli. Upíři slyšeli řeč vaší mysli, která nikdy neutichala. A slyšeli všechno, myšlenky se před nimi nedaly moc dobře skrývat.

„Nezklamala jsi. Tvá sestra je v dobrých rukách,“ ujistil mě upír.

Tak v dobrých rukách? Myslíš v tvých zakrvavených prackách? To je asi stejný jako dát malé dítě do školky, že jo?

Rozhlédla jsem se kolem a pátrala jsem. Všude byla tma a různé odstíny šedi, které vytvářely matné světlo. Nic. Kolem mě nebylo skoro nic. Nic, co bych mohla použít jako zbraň. Žádný úkryt, kam by na mě Gerard nemohl. Jakou jsem tady měla šanci?

„Žádnou,“ ozvalo se vedle mě.

Vyskočila jsem opět na nohy a stála jsem mu čelem. Pro jistotu jsem trochu udělala několik kroků zpět, aby byl mezi námi větší odstup. Dívala jsem se mu do očí a snažila se prokouknout jeho plány, ale to moc nešlo. Měl na tváři úsměv a choval se velice vybraně. Zatím.

„Ahoj, Charlotte. Jsem moc rád, že tě vidím.“

„Ráda bych řekla to samé, jenže jaksi nemohu.“

„Nevadí,“ mávl nad tím rukou. „I Jackie mě zpočátku neměla ráda. Chovala se stejně jako ty.“

„Jackie?“ Přistoupila jsem blíž. „Jak se opovažuješ, takhle oslovovat mou sestru! Není to žádná tvoje kamarádka!“

Uchichtl se. „V tom máš pravdu. Jackie je víc než moje kamarádka.“

Dělalo se mi špatně z toho, co říkal. Chtělo se mi zvracet, ale nevěděla jsem, jestli bych toho byla schopna, když jsem dva dny skoro nic nejedla. Přemýšlela jsem, jestli mám mlčet, nebo se zeptat, ale… Musela jsem to vědět.

„Co jsi jí udělal?“

Gerard se na mě spokojeně díval, ruce v kapsách, a užíval si pohled na mě, pohled na to, jak trpím.

„Tak mluv, sakra! Co jsi jí udělal? Co jsi jí provedl?“

Zatla jsem ruce v pěsti a začala do něj bušit.

„Co jsi jí provedl? Co, ty zrůdo?“

Vytáhl ruce z kapes a odstrčil mě od sebe. Asi ho to už nebavilo. Já jsem tenhle pohyb nečekala, a hlavně jsem nečekala tu sílu. Spadla jsem na zem a ta síla mě ještě chvíli táhla po drsné podlaze. Ucítila jsem pálení na levé ruce. Rozkašlala jsem se, zvířený prach ze země mě dusil.

„Co bych jí měl udělat? Neublížil jsem jí.“

„Tyhle pohádky si nech pro Andersena,“ odvětila jsem mezi dvěma záchvaty kašle.

Vzal mě za pravou paži a pevně ji stiskl. Vytáhl mě znovu na nohy. Stáli jsme naproti sobě, vzal mě za zápěstí a přitáhl mě těsně k sobě.

„Víš, že rozdělení tohoto světa nepotrvá nadlouho. Vymřete. Ale ty i tvoje sestra máte šanci na záchranu. Ona už ji využila. Udělej to samé, nebuď hloupá.“

„Hloupá? To jsem docela dost. Takže neudělám tu samou chybu jako moje sestra.“

Chybu? Já jsem ani pořádně nevěděla, co udělala! Nevěděla jsem, jaký byl ten způsob záchrany. Ale ani trochu se mi to nelíbilo. Něco mi tady nesedělo.

„Máš pravdu. Jsi hrozně hloupá. Mohl bych tě využít jen jako další…“ přiblížil se k mému krku a já ucítila jeho dech, „občerstvení. Něco, pro co si můžu sáhnout, kam chci a kdy chci. Ale ty…“

Znovu se ke mně přibližoval víc. Škoda, že jsem já nemohla slyšet jeho susurri. Možná bych byla trochu připravená. Ucítila jsem jeho rty na svém krku. Ale jen rty, jeho zuby zůstaly schované. Nahlas jsem vydechla úlevou, ale mou myslí se nesla otázka: Proč mě líbá?

„Ty máš obrovské štěstí,“ pokračoval. „Jsi jedna z mála. Jedna z těch, která se pro to narodila. Nezahodila bys takovou šanci. Můžeš stát u zrodu nové generace, nového světa. Lepšího světa.“

„Lepšího?“ Můj hlas narušil tu zvláštní atmosféru. Gerard šeptal a já znovu mluvila nahlas. „Lepšího pro koho? Pro tebe? Pro ty všechny kolonizátorský zmetky, který to tu teď řídí?“

Trošku se ode mě odtáhl, znovu se mi podíval do očí.

„Možná. Ale hlavně pro novou generaci, novou rasu. Pro Lamiuny.“

Lamiuny? Jakým jazykem to teď začal mluvit? Hej! Zkus to anglicky!

„A to je co? Nějací tví příbuzní z druhého kolene?“ hádala jsem.

Zakroutil nevěřícně hlavou a zasmál se.

„Ne,“ odpověděl mi. Úsměv mu z tváře nezmizel. „Víš, že jsi docela zábavná? Mnohem víc než Jackie. Ta je hodně přízemní. Zaměřená na svoje city. S hlavou vysoko v oblacích. Pořád ještě trochu dítě.“

Pustil mi jednu ruku a namotal si pramen mých vlasů (bohužel už dlouho nemytých) na svůj prst.

„Ty jsi oproti ní živel. Ale i ten se dá zkrotit.“

„Nějak si věříte, pane Wayi.“ Oslovila jsem ho tak schválně. Věděl proč.

„Mám jen zdravé sebevědomí.“

Co už může být na téhle chodící mrtvole vysávající lidem život zdravé? Kdo je tady zábavný?

Ztrácela jsem čas a on se jen bavil. Nebyla jsem tu kvůli tomu, abychom tady vedli nějaké rozmluvy. Přišla jsem si pro svou sestru, musela jsem ji najít a odvést ji do bezpečí. Pryč z území, které nám nepatřilo.

„Kde je Jacqueline?“

Nešťastně se usmál, jako kdyby mě litoval. „Tak jednoduché to nebude.“

„Přišla jsem si pro sestru. Bez ní neodejdu.“ Vytrhla jsem se mu a probodávala ho pohledem. Nehodlala jsem ustoupit, to ať udělají jiní. Já odejdu se svou sestrou.

„To bude menší problém,“ řekl zamyšleně.

„Nevidím v tom žádný problém. Řekni mi, kde je; a to stačí. Mluv.“

„Jacqueline nechce odejít. Je spokojená tam, kde je.“

„Spokojená? Nesnaž se mě rozesmát. Kde je?“

Strnule stál a díval se na mě. Vzala jsem si pramen vlasů a začala si ho natáčet na prst – moje obvyklá zábava, když jsem se nudila. Místností se začalo rozléhat pravidelné ťuk-ťuk-ťuk, jak jsem netrpělivě začala podupávat nohou.

Gerard mě ještě chvíli nechal čekat, pak sáhl do své džínové bundy a podal mi svůj mobil.

„Volej poslední číslo.“

Vzala jsem si od něj černou komunikační krabičku a řídila se podle jeho pokynů. Upír mě celou dobu pozoroval.

Přiložila jsem si mobil k uchu a čekala jsem.

„Gerarde? Kde jsi? Už na tebe čekám.“

Poznala jsem hlas své sestry, ale zdálo se mi neuvěřitelné, že to opravdu řekla. Ona čeká na Gerarda? Co? Co se mohlo změnit za ten půlrok, kdy jsem ji marně hledala?

Byl to jen krátký moment, kdy jsem na tohle myslela, protože pak mi došlo, že ji znovu slyším. Že je živá a zdravá. Že dýchá stejný vzduch a že si nemusím vyčítat její smrt. Ona žije a já jí pomůžu.

„Haló?“

„Jacqueline!“ řekla jsem šťastně její jméno.

„Charlotte?“

Zněla překvapeně, ale neslyšela jsem v jejím hlase stejnou radost, jako byla ta má.

„Sestřičko, neboj se, už jsem tě našla. Jen mi řekni, kde jsi. Přijdu pro tebe.“

„Charlotte,“ oslovila mě a zněla pořád stejně odměřeně. „Já ti nemůžu říct, kde jsem.“

„Ale proč?“

„Nemůžu,“ trvala si na svém.

„Ptám se proč? Už se nemusíš bát, odejdeme spolu a všechno bude jako dřív.“

„Nebude,“ řekla a její hlas se změnil. Brečela? „Charlie, já už nepotřebuju zachraňovat. Jsem doma. Tam, kde mám být. Našla jsem cestu jak přežít. A nejsem sama, mám Gerarda.“

Já sebou dneska vážně seknu, dneska určitě. Tohle jen další pitomý sen, který se mi zdá někde v lese. Tohle není možný.

„Řekni mi, že lžeš, Jackie. Řekni, že nejsi na jejich straně.“

„Naše strana, jejich strana, nesplývá to snad? Všichni žijeme tady. Nemůžeme se rozdělovat, žijeme spolu. A musíme držet spolu.“

Kam se to Jacqueline dostala? Někam, kde jí vymyli mozek, sebrali všechen zdravý rozum? Kdo je to? S kým to mluvím, tohle není má sestra!

„Jacqueline, řekni mi, kde jsi,“ přikázala jsem jí.

„Ne.“

„Pro-“

„Odpusť mi to. Ne.“

Telefon ohluchl. Už mi mohlo odpovídat jen ticho.

Co se to stalo? Tohle nebyla má sestra, tohle nebyla Jacqueline Barkerová. Tohle nebyla ta dívka, kterou jsem znala.

„Smutné,“ konstatoval Gerard a vzal si zpět svůj mobil. „Slyšela jsi, co jsi chtěla. Jackie nepotřebuje zachraňovat. Je u mě a má se dobře.“

„Tohle... ty… jak… vždyť Jackie…“ Nedokázala jsem zformulovat svoje myšlenky. Byla jsem zmatená.

„Tak co? Půjdeš se mnou?“

Jít s ním? Aby se mnou provedl to samé, co s Jacqueline? Neuměla jsem to pojmenovat jinak, než slovem přeměna. Ale nezdálo se mi, že by z mé sestry byla upírka. Ne, to ne…

„Půjdu,“ souhlasila jsem. „Ale neříkám ano na tvou nabídku.“

„To je docela zvláštní, ne?“

„Chci vidět sestru. Nepřijde mi to zvláštní.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rasa - Část první: