Rasa - Část pátá • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování Rasy. Charlotte se vrací za Gerardem a uzavírá s ním dohodu. Bude schopna ji dodržet?

20.12.2014 (19:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1089×

Svět vypadal trochu jinak než včera. Ne, že by se přes noc změnil, ale na denním světle vypadalo všechno jinak. Stejně jsem ale cestu k Gerardovu domu našla bez obtíží. Když jsem přišla ke dveřím, neváhala jsem ani minutu a zabušila na ně.

Nebylo žádným překvapením, že mě přišli přivítat dva z těch mužů, kteří mě včera honili po lese. Já jsem pro ně překvapením jistě byla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a usmála se. Dobře, byl to tak trochu výsměch. „Doufám, že si mě pamatujete. Byla jsem tu už včera.“

Představování nebylo třeba, pamatovali si, kdo jsem.

„Rána se ti zahojila?“ zeptal se jeden z nich a já poznala, že to byl ten, který mě pořezal. Ještě teď jsem cítila jeho koleno v zádech.

„Vadí ti to hodně, že jo? Nedám ti příležitost udělat mi novou.“

Proklouzla jsem mezi nimi bez pozvání a vešla do domu. Bydlela tu moje sestra, mohla jsem se tu cítit jako doma.

Divila bych se, kdyby o mé přítomnosti vážený pan Way nevěděl. A divila bych se také tomu, kdyby tu na mě už nečekal. Stál na schodech a potěšeně se na mě díval.

„Podívejme se, kdopak se nám to vrátil!“ zvolal nadšeně Gerard.

„Kde je Jacqueline?“ zeptala jsem se.

Gerard seběhl schody a s úsměvem se zastavil přede mnou.

„V pokoji. Spí,“ odpověděl.

Přikývla jsem. Nic hrozného. Jen spí.

„Jak bylo u Luka?“

Chvíli jsem myslela, že špatně slyším. Pak mi došlo, že Luke je asi stejně známý jako Gerard a upíří ochranka Gerardovi určitě řekla, kdo zapříčinil, že mě nepřivedli.

„Pohybuješ se ve velmi zajímavé společnosti, Charlotte.“

„Když musím. Nemysli si, že mě to těší.“

„Půjdeš dál? Není moc milé vítat tě tady. Co třeba v salónku vedle?“

Rukou mi v hostitelském gestu ukázal směr. Jako kdybych měla na výběr. Přijala jsem jeho pozvání a nechala se odvést za jedny z dveří, kde jsme mohli mluvit mezi čtyřma očima.

„Prosím, posaď se.“

Sedla jsem si do jednoho z černých kožených křesel. Kolik lidí tu asi takhle sedělo? Než umřeli? Zahnala jsem ty myšlenky a podívala jsem se do zahrady z širokého okna.

Gerard zatím vytáhl skleničky a nabídl mi whiskey. Nebylo to zrovna něco, co bych viděla ráda, ale když už nabízel, vzala jsem si. Pak se posadil naproti mně.

„Nepřišla jsem náhodou a ani na návštěvu. Mám pro tebe návrh.“

„Vážně? To mě zajímá.“ Možná bych mu ten zájem i věřila, kdybych ho slyšela v jeho hlase. Ale on čekal, že přijdu vyjednávat.

„Chci se postarat o Jacqueline,“ sdělila jsem jeden ze svých požadavků.

„V tom ti nebráním, ale hádám, že jsi ještě neskončila.“

„Nebudeš si na ni dělat žádné nároky. Když bude chtít odejít, odejde, nebudeš ji tu držet. A já tu zůstanu místo ní.“

„Věděl jsem, že tě nakonec přesvědčím. Od začátku jsem věděl, že zůstaneš.“

„Ne, Gerarde, ty jsi jen věděl, že mi na sestře záleží, a proto budu souhlasit.“

„A když Jackie bude chtít zůstat?“

„Tak odejdu. A už mě nebudeš víc hledat. Zdá se ti to férové?“

„Tehdy, když jsem zjistil, že sestry Barkerovy jsou pro nás vhodné, těšil jsem se. Chtěl jsem vás obě. Teď to vypadá, že se budu muset smířit jen s jednou z vás. Je to tak smutné, pro mě skoro až zdrcující.“

Napila jsem se ze skleničky a usmála se. Už se mi zdálo, že jsem si ten jeho úsměv mám-něco-za-lubem přivlastnila.

„Však ty to přežiješ. Přežil jsi už jiné věci. A já taky.“

Vrátila jsem mu skleničku do ruky.

„Půjdu teď za Jackie. Nemusíš mi říkat, kde to je,“ zastavila jsem ho rychle, když mi chtěl něco říct. „Projdu si to tady a najdu to sama.“

Poplácala jsem ho po rameni a šla zpět do haly.

„Tvá sestra není jediná osoba, na které ti záleží, a je tu s námi, Charlotte.“

Nechápala jsem to. Byl tu snad ještě někdo, na kom mi záleželo stejně, nebo alespoň podobně jako na Charlotte?

Než mi ta osoba přišla na mysl, objevila se přímo přede mnou. Drželi ji dva z té ochranky. Byla to Hayley Wideová.

„Hayley?“

Hayley byla má nejlepší kamarádka. Prožily jsme toho spolu hodně, dokonce jsme spolu nějaký čas žily, co žily, spíš přežívaly. Jen já, Jacqueline a Hayley. A teď dostal Gerard i ji. Ona měla také Zlatou Krev?

„Ty, Hayley, taky? Taky jsi vhodná?“

„Chtěla by být, že ano?“ odpověděl za ni Gerard.

„Nechápu.“

Gerard luskl prsty a jeho muži pustili Hayley. Pak odešli a nechali nás osamotě.

„Charlotte, řekni mu něco,“ zašeptala vystrašeně Hayley.

Nevěděla jsem co říct, protože jsem vůbec nechápala, co tu Hayley dělá. Není vhodná. Tak co, tak ji Gerard unesl, aby měl proti mně další zbraň? Nebo proč?

„Tady slečna Wideová, tvá kamarádka, Charlie,“ řekl Gerard.

„Neříkej mi Charlie,“ zasyčela jsem.

„Takže Hayley za mnou přišla a prosila mě, jestli bych ji také nezachránil. Chtěla také patřit mezi Lamiuny. A prý má vhodnou krev.“

Vzal Hayley za ruku a přitáhl si ji k sobě. Viděla jsem, jak se má kamarádka celá třese.

„Vážně, má vhodnou krev,“ pokračoval Gerard, zatímco jí odhrnoval vlasy z krku. „Vhodnou, ale k úplně jiným účelům.“

Proč jsem nic neudělala? Mohla jsem jí pomoct! Moje tělo se nechtělo pohnout, nehybně stálo. Dívala jsem se před sebe, jak se Gerard zakusuje do krku mé kamarádky a pije z ní krev.

„Ano, k těmhle účelům slouží dokonale.“

„Co jsi to udělal?“ zaječela jsem.

„Co? Potrestal jsem lháře. Mně nikdo nebude lhát. Hlavně mi nebudou lhát tací jako ona.“

Hayleyino tělo spadlo na zem. Ani jsem si nevšimla toho chvatu, který Gerard udělal a vzal jí život, bylo to tak rychlé.

Přede mnou už ležela jen mrtvola mé kamarádky, přede mnou už bylo jen to, co zbylo z Hayley Wideové.

„Tys ji zabil! Zabil jsi Hayley! Je mrtvá! Ty jsi ji ZABIL!“

Gerard překročil její tělo a přišel ke mně. Ovinul své paže kolem mě a sevřel je v pevném objetí.

„Tiše, Charlotte. Nechceš přece vzbudit Jacqueline.“

„Pusť mě, ty vrahu, pusť mě, ty špinavá svině!“

Mlela jsem sebou, jak nejvíc to šlo, aby mě pustil. Když se mi povedlo od něj utéct, odešla jsem o pěkný kus dál od něj.

„Jak jsi to mohl udělat?“

„Přišla jsi vyjednávat o Jacqueline, ne o Hayley,“ řekl s klidným hlasem.

„Nevěděla jsem, že tady je!“

„A to ti mám dát jmenný seznam hostů, kteří jsou v domě, abys věděla, za koho se máš přimluvit příště? Nebo za koho mi máš nabídnout něco ze sebe?“

Jasně, to by nešlo. Co mu už já můžu nabídnout? Stačilo to, že jsem se nabídla za sestru. Nic víc jsem mu už dát nemohla.

„Půjdeme za Jackie?“ zeptal se Gerard, jako kdyby ta epizoda s Hayley byla jen taková zajímavá vsuvka.

„Chceš se jí pochlubit se svou další obětí?“ Očima jsem stále visela na těle Hayley. Gerard mi už dávno ukázal, kým ve skutečnosti je. Já jsem si přesto někdy kladla otázku, jestli to může být opravdu ten samý člověk, kterého jsem před lety poznala.

„Proč říkáš další?“ nechápal. „To mě uráží. Já si většinou nešpiním ruce. No co už, občas si člověk musí některé věci vyřídit sám.“

„Aby stoupl v očích jiných? Aby se ho báli?“

„Také. Ale už jen pro ten pocit.“

Pro ten pocit cítit se jako vrah? Tenhle druh asi nikdy nepochopím. Jsou tak krutí a nemají slitování.

„Jacobe, Bille!“

Za chvíli stáli ve dveřích dva z Gerardových mužů. Když jsem se na ně tak podívala a zkoumala je blíž, oni vlastně ani nebyli jeho ochranka. Oni byli jeho cvičení psi, poslušní ve všem a schopni vykonat všechno. Byli vážně poslušní a zdálo se, že i věrní.

„Odkliďtě ten binec, co nám tu Hayley nadělala,“ řekl jim. „A ty si smaž z tváře ten příšerný výraz, nebo tě za Jacqueline nepustím. Ještě by se bála, co se ti stalo, nebo by se jí mohlo udělat špatně.“

Super, skáče od úklidu mrtvol k tomu, jak moc mu záleží na mé sestře. Ten toho ale stíhá. Za chvíli začne mluvit o krvi a pak hned skočí k tématu kojenecká strava, ne? To by byl podobný skok.

„To už je lepší,“ řekl po chvíli, když se na mě podíval. Neuvědomovala jsem si, že bych změnila svůj výraz.

Gerard mě zavedl do druhého patra, přímo za mou sestrou. Samozřejmě, ale ještě chvíli dělal drahoty. Zastavil před dveřmi do jejího pokoje, ale nenechal mě vstoupit.

„Tak co bude následovat?“ pronesla jsem řečnickou otázku. „Dáš mi nějaký seznam rad a doporučení, jak se mám chovat, tvářit, jak mám mluvit v přítomnosti mé sestry, abych jí nijak neublížila?“

„Vím, co bude následovat, Charlotte,“ zašeptal. „Budeš se ji snažit přesvědčit, aby odešla. Budeš ji štvát proti mně, budeš dělat všechno pro to, aby mě nenáviděla stejně jako ty.“

„Správně.“

„Nebráním ti v tom, ale nebudeš to mít jednoduché. Já budu Jacqueline také promlouvat do duše.“

„Čekala jsem to.“

„Mám ji na své straně víc než ty,“ řekl s úsměvem.

Co to mělo znamenat? Jemu patří víc, protože čeká jeho dítě? Já jsem její sestra, vyrůstaly jsme spolu! Kdo by ji mohl znát lépe, kdo by ji mohl mít radši, na koho je vázána víc?

„Nezdá se ti vážně uhozený, že se ten boj mezi námi změnil na válku o mou sestru?“

„Ale já to nezačal,“ bránil se ihned. „Kdybys zůstala a bylas se mnou od začátku až do konce, nemuselo to takhle vůbec dopadnout.“

„Myslíš, abych byla stejně krutá jako ty? Nebo jen zaslepená láskou k tobě, abych přehlédla všechny ty vraždy včetně mých rodičů?“

„Byla to jedna z tvých možností.“

„Hnusilo se mi to. Nechtěla jsem. Nemohla jsem.“

Vzala jsem za kliku a chtěla jsem jít už konečně za Jacqueline. Tenhle rozhovor nás jen zbytečně zdržoval. Proč tady nahlas říkat to, co jsme oba věděli? Gerard mě vzal hrubě za ruku a zabránil mi vstoupit.

„Pořádně si to rozmysli. Ještě pořád mi můžeš říci ano. Mně a novému životu.“

Tvářil se smrtelně vážně, trochu mě překvapilo, že ta slova nezměnil na výhrůžky. Začala jsem se tiše smát.

„O co se tu snažíš, ty chudáku? Tenhle boj už jsi dávno prohrál. Nemá to smysl, ať řekneš cokoli.“

Nemohl mě přesvědčit, abych udělala něco takového. Mohl mě jen donutit, pokud by šlo třeba o život mé sestry, udělala bych všechno, co by mi řekl.

„Uvidíme. Lidé se mění a s nimi se mění i jejich názory.“

Pustil mě a otevřel dveře do Jacquelinina pokoje. Nepodívala jsem se na něj, pouze jsem vstoupila dovnitř.

Ihned mi bylo jasné, že je o mou sestru dobře postaráno, na ničem se určitě nešetřilo. Gerard dělal všechno pro to, aby se měla co nejlépe. Chtěl jí ukázat, jaký je rozdíl mezi životem, který žila se mnou, a životem, který má teď s ním. Jedna nula pro něj.

„Ahoj, Charlotte, konečně jsi tady!“

Jacqueline se pomalu zvedla z postele a šla ke mně.

„Jak to myslíš, konečně?“ nechápala jsem.

„Čekala jsem tě. Gerard řekl, že dneska přijdeš. Vážně je pravda, že tu se mnou zůstaneš?“

Probodla jsem Gerarda pohledem. Na jazyk se mi dostalo několik kousavých poznámek, ale nevyslovila jsem je.

Nasadila jsem falešný úsměv a podívala se na sestru.

„Gerard je asi jasnovidec. Nic jsem mu neřekla a on stejně ví o všem, co udělám.“

„Možná. Gerard prostě jen ví, jak mě udělat šťastnou.“

Jo, to určitě ví. A ví, jak mě tím zároveň dohání k šílenství. Jak jsme se dostali až sem, sestřičko?

Úkryt číslo sedm, jedenáct hodin večer. Už jsme ta místa, kde jsme se schovávaly, ani nepojmenovávály podle jejich předchozího účelu. Bylo to příliš nebezpečné. Takhle jsme o nich mohli mluvit i nahlas. Kdyby nás někdo slyšel, jistě by nás udal, nebo by to místo využil jako úkryt pro sebe.

Doba se změnila. I předtím byli lidé zvrácení, podváděli se, vraždili se, ale teď to bylo ještě horší než kdy dřív. Byl to asi stejný rozdíl jako plamen svíčky a lesní požár. Přežít to byla ta věc, proč to všichni dělali.

Nechala jsem sestru v úkrytu a šla sehnat něco k jídlu. Vždy jsme to tak dělaly. Byla jsem mnohem rychlejší, hbitější a také zkušenější. Kdyby mě někdo viděl, měla jsem větší šanci, že uteču.

Má mise dopadla úspěšně, vracela jsem se za Jacqueline s batohem plným jídla. Zaručovalo nám to přežití dalších pár dní.

„Jacqueline! Jsem zpátky!“

Věděla jsem, že bude někde schovaná. Zatímco jsem čekala, až vyleze se svého úkrytu, začala jsem vybalovat jídlo.

„Jackie, schovala ses opravdu dobře, ale nemám čas tě hledat,“ řekla jsem, když dlouho nevycházela. Žádná odpověď. Tohle už začínalo být podezřelé.

„Jacqueline?“

Vytáhla jsem z batohu baterku a rozsvítila ji. Kolem mě byly jen holé stěny, prázdno a ticho. Příliš velké ticho, až mě z toho mrazilo, a to byl červenec.

„Jacqueline?“

„Jacqueline tu není.“

Chytil mě zezadu za ramena a otočil proti sobě.

„Ty?“ řekla jsem ohroměně, hlas mi přeskočil.

„Ano, já. Jsi ráda, že mě vidíš?“

Neodpověděla jsem. „Jak to myslíš, že tu není?“

„Odešla,“ odpověděl Gerard. „Odešla za mnou.“

Setřásla jsem ze sebe jeho ruce a namířila mu světlo z baterky do tváře.

„Kde je?“

„To ti nemůžu říct. Ale slibuji ti, že se o ni dobře postarám, Charlotte. I o tebe se můžu postarat.“

„Nechci tvou pomoc, chci svou sestru. Tak tady přestaň hrát ty hry a řekni mi, kde je.“

„Špatná odpověď. Vůbec ses nepoučila.“