21.01.2016 (13:00) • RWW • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 808×

Ranyt: Útržek z legendy první

Stejně jako každé ráno vykoukl Ranyt z okna svého pokoje. Zatím chlapec bydlel se svými rodiči, ale již dnes měl složit zkoušku dospělosti. Dům jako tento byl dokonale skryt před zraky těch, kdo neznali zvyklosti elfů. Na pohled to byl obyčejný strom s košatou korunou, v níž se ukrýval přístřešek spletený z větví a listí. Dvě terasy a úzká cestička vinoucí se okolo kmene velkého stromu. Ačkoli se to zdá nemožné, skrývalo se v korunách stromů tohoto lesa celé elfské město. Tajilo se před zraky obyčejných smrtelníků tak dokonale, že ani všímaví jedinci si ničeho nevšimli, dokud nevylezli nahoru. Celý komplex byl navíc uprostřed lesa starého jako základy světa, kam už tisíce let nevstoupila jiná než elfská noha.

Ranyt si oblékl tuniku barvy listí, kalhoty barvy kmene stromu a vklouzl do pohodlných kožených bot. Připnul si opasek s dýkou a vyšel ven. Již dneska měl dostat svůj první meč, tedy pokud dokáže složit zkoušku. Nedočkavě seděl na jedné z horních větví stromu patřícího jeho rodině a sledoval zemi pod sebou. Hlavou se mu honily myšlenky na to, co ho čeká. Slyšel, že jednou prý musel jeden chlapec zdolat vůdce vlčí smečky holýma rukama, aby se stal mužem. Ze zamyšlení ho vytrhla až matka, jež se za ním pomalu přikradla a jemně mu pošeptala do ucha: „Už je čas, pojď.“

Všichni z celého města se tu shromáždili, aby jako každý rok zkoušky dospělosti mohly začít. Smysl spočíval v zadání úkolu a časového limitu; kdo podmínky splnil, složil i zkoušku. Místo, kde všichni stáli, bylo středem jejich města vystavěného do kruhu. Všichni shromáždění stáli na straně vedle rituálního míst. Tvořila jej osmicípá hvězda, jejíž všechny hroty spojil kruh, a tím ji celou chránil. Celé místo působilo tajemně: pouze maličký, až děsivě přesný kruh bez jediné rostliny, na nějž okolní stromy vrhaly tolik stínu, až způsobily tmu jako v noci. Šumící dav se utišil, když do kruhu vstoupil Nejstarší a pravil: „Tento rok má rituál dospělosti jednu zvláštnost,“ rozhlédl se po posluchačích a pokračoval, „měsíc Morch i Naira jsou nyní přímo za sebou, což znamená, že letos mohou chlapci spolupracovat.“ Mezi chlapci, kteří měli letos skládat zkoušku, byla cítit úleva. „Znamená to ale také,“ pokračoval Nejstarší, „že mohou zemřít.“

Nikdo si nedovolil proti slovům tohoto starého a moudrého muže nic namítnout. Věděli, že každému zadá úkol, který může splnit.

Začal losovat. Nejdřív jména, poté úkol. „Teren a Ulsar půjdou spolu!“ vyhlásil první dvojici a začal losovat úkol, „jejich úkolem je zničit tlupu skřetů, kteří se usadili asi čtyři hodiny cesty odsud západním směrem a přinést hlavu jejich náčelníka. Mají na to jeden den.“ Teren s Ulsarem, dva pohlední mládenci, se na sebe podívali, spiklenecky se pousmáli a ihned vyběhli určeným směrem. „Další je Naika a půjde s ním Ranyt!“ Když vytáhl úkol, pobledl ve tváři a ztišil hlas. Pomalu se na chlapce podíval. „Vaším úkolem je zabít ledovou bestii, která se nedávno usadila v Ledových horách. Přineste mi její hlavu, máte na to tři dny.“ Zhluboka se nadechl a skoro šeptem dodal: „Chlapci, dávejte na sebe pozor.“

Ranyt s Naikou na sebe pohlédli a vyrazili vstříc své zkoušce. Dokud nevyšli z města, mlčeli, ani jednomu se nechtělo mluvit před obyvateli, neboť ti znali jejich úkol a nejeden pochyboval, že jej splní. Za městem se oba rozběhli směrem k horám. Viděli jejich zasněžené vrcholky, často o nich slýchávali hrůzné věci, ale ani jeden z nich se tam nikdy nevydal.

Běželi dlouhé hodiny monotónním tempem, až konečně dorazili až k patám skal, kde už museli šplhat. „Tak polez, uděláme to rychle a čistě, ať už to máme za sebou,“ pronesl kamarádsky Naika a podíval se při tom na svého společníka. Oba pohlédli na samotné vrcholky, museli zaklonit hlavu úplně dozadu, aby na ně vůbec dohlédli. Začali pomalu, ale jistě stoupat vzhůru. Vydali se horskou pěšinkou vedoucí do malého skalního údolí. Ostražitě se rozhlíželi, prý tady sídlily harpyje, ale co je na těchto povídačkách pravdy, žádný z nich nevěděl.

Když se za nimi něco hnulo, Naika ihned natáhl tětivu luku a namířil na místo, odkud cosi zaslechli, ale nikde nic nespatřili. Chvíli se dívali po okolí, pak jeden na druhého a nechali to být. Ať už jsou z tohoto proklatého místa pryč! Zrychlili krok, aby se odsud co nejrychleji dostali. Než se začalo stmívat, ušli ještě dlouhý kus cesty a rozhodli se utábořit ještě pod zasněženými vrcholky v malé jeskyni. Zítra opět vyrazí na cestu, ale teď už jen rozdělali oheň, najedli se a vyčerpaní usnuli.

Vzbudili se časně zrána zimou, tady v horách bylo o dost chladněji, než v jejich hvozdu v nížině. Rychle něco málo posnídali a vyrazili za svým úkolem. Došli až tam, kde kamenitá zem přecházela v zasněženou krajinu. „Tady musíme začít stopovat,“ pronesl šeptem Ranyt.

„Já vím, měli bychom si ale pospíšit, čas se nám krátí, nevím, jestli to vůbec stihneme, příteli. Možná že ne, měli bychom se připravit i na takovou možnost – a co pak řekneme doma? Že jsme selhali hned při první zkoušce? Že jsme se nedokázali stát muži a budeme muset čekat další rok? A co pak? Stejně už budeme jen něco jako odpad, znáš naše pravidla, Ranyte…“ Naika se na svého společníka smutně zadíval a chtěl pokračovat, ale jeho společník ho zarazil.

„Neboj se, to zvládneme. Kde je ten Naika, který přepral lektora hned v prvním ročníku? Bojíš se? Nemáš čeho, příteli, neboj se.“

Velmi brzy našli stopy své oběti, vedly ještě výš do hor, kde se po několika stovkách sáhů ztrácely v ústí jeskyně. Významně na sebe pohlédli a kývli. Naika sundal luk, vytáhl z toulce tři šípy, jeden zasunul do tětivy a další dva držel připravené v ruce. Ranyt naproti tomu vytáhl své dvě dýky, tu v levé ruce držel hrotem dolů, v pravé pak špičkou nahoru.

Nejdřív bojovník s noži, za ním jeho společník s lukem… vstoupili do jeskyně a bedlivě vše pozorovali. Byla tmavá, stěny byly vlhké, jak se zde srážel všechen ledový vzduch zvenčí, a po stěnách tekly kapky vody. Na zemi ležely sem tam naházené kosti mrtvých zvířat, které skončily jako potrava pro obyvatele jeskyně. Chodba se svažovala dolů a točila se postupně doleva. Podlaha a stěny byly hrbolaté, často po nich díky jejich vlhkosti klouzali. Čím dále postupovali, tím byl vzduch těžší a hustší. Za dalším ohybem už bylo slyšet tiché chrápání. Opatrně nakoukli za roh a nevěřili vlastním očím – před nimi ležel děsivý sněžný tvor. Byl sice jejich cílem, ale na tuto chvíli nebyl ani jeden z nich připraven. Jeho bílá hustá srst pokrývala vše kromě chodidel, spárů a obličeje. Byl vysoký přibližně jako oni dva, kdyby stáli jeden na druhém; jeho tvář vypadala, jako kdyby někdo zkřížil gorilu s člověkem. Do jeho pracek s dlouhými drápy by se vešel i osel.

„Čistě a potichu mu vstřelím šíp do mozku a je po všem,“ pošeptal lukostřelec.

„Dobrá.“

Naika natáhl luk skoro k prasknutí a zamířil. Zadržel dech, přivřel jedno oko, postoupil o kousek blíž. Noha se mu svezla po kluzké skále, takže s hlasitým žuchnutím dopadl na zem. Netvor se ihned probral, vyskočil na nohy a rozběhl se proti nim. Naika ještě vypustil ze sedu svůj šíp, ten ale obludu jen škrábl. Ranyt vyskočil vpřed a ťal po natahující se tlapě sněžného muže a rozřízl mu dlaň. Nepočítal ovšem s rychlou reakcí druhé soupeřovy ruky, která ho praštila do levého boku tak, až odletěl ke zdi. Naika se mezitím pokoušel vstát, i on vytáhl svou dýku a chtěl se bránit, netvor jej ale udeřil tlapou do břicha, chytil za levou ruku a zvedl do vzduchu. Elf divoce bodal pravou rukou do dlaně, která jej držela, a při tom křičel. Ranyt se mezitím zvedl a rozběhl se zezadu k nepříteli, zabodl mu dvě dýky mezi lopatky a prudce trhl dolů, čímž vytvořil velmi dlouhé a hluboké rány. Obrovský obyvatel hor už nemohl bolest v ruce a v zádech vydržet, upustil Naiku a naposledy jej praštil do hrudníku, až odletěl o několik sáhů dál a tvrdě vrazil do zdi. Otočil se k soupeři, který stál za ním. To už ovšem utržil další dva hluboké zásahy dýkami do krku a do tváře. Konečně se sněžný tvor zhroutil k zemi mrtvý v kaluži krve.

Ranyt ztěžka oddechoval a pomalu šel k Naikovi, který napůl seděl, napůl ležel zhroucený u zdi. Teprve teď si uvědomil, že jemu samému bestie musela při tom hrůzném úderu drápy roztrhnout levý bok – pronikavá bolest a potůček krve byly nezvratným důkazem. Pomalu došel až ke spolubojovníkovi a zeptal se ho, jestli je v pořádku. Ani však nečekal na odpověď a zhroutil se vedle něj. Seděl na studené, vlhké zemi, ovazoval si rány, ošetřoval si bok, jak ho to učili ve škole. A při tom stále na Naiku mluvil, Až když seděl s ovázaným bokem, uvědomil si, že Naika mu vlastně neodpovídá. Zděšeně na něj pohlédl a teprve v ten moment si všiml hlubokých rýh od drápů, promáčklého hrudníku, jakož i toho, že jeho příteli vytékají z koutků úst pramínky krve.

„Naiko! Naiko!!“ zařval, začal jím třást, zprvu jemně, poté s ním už lomcoval, nechtěl přijmout to nejhorší. Naika mu vyklouzl ze sevření, bezvládně se svalil na zem, nehýbal se a nevykazoval známky života. Ranyt úplně zapomněl na své rány a díval se do Naikových prázdných očí, ve kterých byl jen kal a smrt. Nevěděl, co má dělat, jeho kamarád byl mrtvý, on sám skoro také. Z posledních sil se zvedl, odešel k mrtvé bestii a zabodl jí dýku hluboko do spánku, jen aby se ujistil, že už nevstane. Svalil se vedle ní a upadl do bezvědomí

Po čase pomalu otevřel jedno oko, pak druhé, celé tělo měl bolavé. Doufal, že to vše byl jen zlý sen, pohled na mrtvé tělo pokryté bílými chlupy jej ale rychle vrátil do reality. Schoulil se do klubíčka a začal plakat, rozplakal se jako malá holka a pak znovu omdlel. Když se o několik hodin později vzbudil, tentokrát mu už hned bylo jasné, co a jak se stalo. Uřízl skolenému netvorovi skalp, bylo mu v té chvíli jedno, jestli měl přinést tlapu, nebo celou hlavu, tohle muselo stačit. Prohledal jeskyni, jestli něco nenajde, naložil si bezvládné tělo svého kamaráda na záda a vydal se zpět do města elfů. Musel splnit zkoušku; bylo mu jeho společenské postavení cennější než pohodlí? Ano, bylo. Byl neuvěřitelně vyčerpaný, po cestě domů upadl na sněhu, sklouzl se několik sáhů, ale bylo mu to jedno, neměl už ani sílu si stěžovat nebo vnímat bolest, jen se zvedl, oprášil se a vlekl se dál. Trvalo neskutečně dlouho, než se dopotácel až do města. Byla hluboká noc, když došel do kruhu, kde s Naikou dostal ten vražedný úkol, položil na zem Naiku, skalp a proti své vůli i sebe. Vzbudil se až na ošetřovně, kde nad ním stála léčitelka s Nejstarším a jeho rodiči. Slyšel, jak si povídají, ale nerozuměl jim ani slovo. Vše se mu zdálo jako ve vodě, nesrozumitelné a nesmyslné. Obrazy událostí, které viděl, se mu začaly rozmazávat. Opět usnul.

Seděl jako malý kluk ve škole a poslouchal učitele, jak vypráví o stvoření světa, o bozích a jejich pomocnících. „Na začátku bylo Nic,“ vyprávěl učitel, „z té Nicoty se zrodil nejvyšší bůh, Anhel, bůh Všeho a Ničeho. Ten stvořil Svatou pětici – své děti, jež se ale po čase rozhodl zničit, jeho moc se totiž nemohla vyrovnat jejich moci, kdyby se spojily proti němu. Začal tedy plánovat, jak je postupně pozabíjí, netušil ale, že i jeho děti už měly plán, jak svého otce usmrtit. Jelikož byly mnohem mocnější než on, vše se povedlo tak, jak mělo, a Anhel byl zabit. Tato pětice poté stvořila své děti a s jejich pomocí náš svět. Jim vděčíme za vše a měli bychom se jim klanět. Jsou pro nás dárci všeho dobra, všeho jídla a našeho života…“

Ze spaní ho probral otec, jenž mu potichu něco vyprávěl. Neměl sílu ho poslouchat, ale jeho hlas jej neuvěřitelně uklidňoval a naplňoval pokojem. Po několika dnech se konečně zotavil. Zjistil, že Naika je skutečně mrtvý, zkoušku prý splnil, ale neměl z toho ani radost, dával si za vinu smrt přítele. Myslel si, že kdyby bojoval lépe, nic z toho by se nemuselo stát a oba by mohli klidně užívat dospělosti. Ale takhle jen seděl zasmušilý doma ve svém pokoji, už ani neotvíral okno, několik dní nevyšel ven, neodpovídal, ani když jej přátelé hledali, odháněl je a přestával žít. 

Autor: RWW, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ranyt: Útržek z legendy první: