OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rande s hvězdou za sedm dní 3

12.06.2015 (09:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1994×

3. kapitola - Něco, co jsem vidět neměl

~Tom~

Hádám, že jsem ji s tím výletem přes McDonald zezačátku trochu vyděsil. Asi by ji nenapadlo, že někdo jako Tom Hiddleston, Brit tělem i duší, zajede do nejznámějšího fastfoodového bistra a dá si celej pytel housek s rozmixovaným masem. Nechtěl jsem vědět, co do toho dávají.

Ale nedělal jsem to kvůli sobě. Dělal jsem to kvůli ní.

Její kručící žaludek byl hlasitější než troubení aut v koloně na Manhattanu, kde jsem jí konečně povolil najíst se i v autě. Přes zpětní zrcátko jsem po očku sledoval, jak do sebe láduje všechny objednané věci, které by děti v Africe ocenily jako dar od Boha, a pak se s uspokojeným výrazem natahuje přes celé sedačky a poplácává se po břiše. Zoe Adamsová nebyla tlustá. Byla jak špejle. Ale i tak jsem se divil, že se do ní ještě něco vejde. Gól byl, když si pěkně od plic a k vítěznému tanečku žaludku říhla.

„Promiň!“ vyhrkla a stydlivě si přikryla rukama obličej. Smích, který jsem do této doby dusil v sobě, mě teď zcela přemohl.

„Jsem rád, že ti chutnalo,“ zasmál jsem se a chytil volant pořádně, aby mě neobvinili z toho, že jsem málem tu žábu a skoro i sebe zabil. Málem se mi to podařilo. Připadal jsem si jak v raketoplánu. Absolutně jsem nevěděl, který páčky a čudlíky jsou na co. A Zoe, kterou napadlo v tom okamžiku to samé, si začala hrát.

Okýnko, které nás oddělovalo, se zvedalo a klesalo v rytmu, jak na čudlík tlačila. Do uší mi znělo její hihňání a pak vyděšeně vyjekla, když jí automat na vodu podal kelímek s vodou. Povytáhla obočí.

„Co že to všechno umí?“

„Sám nevím,“ pokrčil jsem popravdě rameny a díval se v zrcátku, jak zkoumá prostor kolem sebe. Ačkoliv se snažila tvářit nezaujatě a znuděně, nemohl jsem si nevšimnout, že se jí nadšením a vzrušením lesknou oči.

„Takže kdybych si řekla, že chci novou manikúru, tak by mi to udělalo nehty?“

Beze slov jsem se natáhl do přihrádky spolujezdce a hodil po ní červený lak na nehty. Vykulila oči a spíš než barvu a značku zkoumala výraz mé tváře. Schválně jsem neodpovídal.

Jenže ani osmnáctiletá fanynka neignoruje mé soukromí. Ta právě naopak. „To je tvoje?“

Musel jsem prudce dupnout na brzdy a zajet k okraji silnice, lépe řečeno zabočit do krajní ulice, jinak bych způsobil hromadnou havárii. Smíchy jsem se rozbrečel natolik, že jsem nebyl k utěšení pomalu ani pět minut. Ta malá žába si myslela, že je to moje. A ne aby se zeptala, jako každá jiná ženská, co ráda tropí žárlivou scénu, čí to je. Ona se mě zeptá, jestli je to moje.

„Vypadám snad na chlapa, co si lakuje nehty?“ otočil jsem se na ni ještě stále rudý od smíchu. Pobavilo mě ještě víc, že ona tu konverzaci vedla ve vážném duchu.

„No... já nevím. Neznám tě natolik, takovéhle věci můžou být většinou velkým překvapením. A co já vím... Třeba jsi transvestita, gay, rád se maluješ a lakuješ nehty. Někde jsem viděla i obrázek, kde máš podpatky...“

Bylo až k neuvěření, že přesně těhle vlastností jsem se bál u ní před tím, než jsem ji poznal. Teď na mě bez ostychu či jakékoliv zaraženosti vyhrkla tyhle absurdní možnosti, které mě donutily opět vyronit slzu ze smíchu. Ach, Zoe, nejsi ty náhodou moje utajený, o patnáct let mladší dvojče? Až podivně smýšlíme stejně. Ale ne, transvestita fakt nejsem. Nepočítám však chvilku, kdy ze mě Sarah s Emmou udělaly holku. To fakt ne. Už nikdy nebudu mít na puse rtěnku. Leda že bych líbal krásnou dívku, které by slušela. Ach, ženy...

„Abys věděla,“ začal jsem s klidnějším hlasem, když jsem konečně šlápl na plyn a zařadil se do plynulého provozu, „tahle barva je hezká. A tobě slušet bude. Ber to jako můj první dárek.“

Díkybohu se v tom víc nešťourala. Nepatrně se místo toho zašklebila. „Och, to je milé. No páni, holky budou závidět, až se jim pochlubím, že slavný Tom Hiddleston mi dal lak na nehty. Nechceš mi rovnou nalakovat nehty, aby věděly, že jsi mi je udělal sám? To by bylo žůžo,“ povídala příliš afektovaným hlasem, nad kterým jsem jen se smíchem kroutil hlavou.

Že by žába přeci jen měla svou korunku?

***

~Zoe~

No do hajzlu.

Fajn, normálně (nebo občas) se vulgárním slovům vyhýbám. Dobře, tak nevybývám, ale jako dlaždič taky nenadávám. Teď mi bylo úplně ukradený, co ze mě vypadne, protože to, co jsem měla před očima, o tom by se mohlo zdát i Baracku Obamovi. I když ten by se bál teroristických útoků. Já se bála, že na mě přijdou brzo mdloby.

Jen co můj šofér alias Tom Hiddleston obratně (jak moje babička) prokličkoval dopravou k hotelu, kde jsme měli rezervovanou jednu noc, a já vystoupila a uviděla tohle skleněný vysoký monstrum, které se táhlo skoro až do vesmíru, vážně jsem věřila, že nešetří. Ani pořad, ani Tom. A celou moji udivenou slintající reakci natočili.

Byly zhruba dvě hodiny, co jsme procházeli ultramoderní halou k recepci, kde se k nám všichni vrhli jak vosy. Bylo to prosté. Přijel štáb a slavný herec. Peníze zahrnuté ve spropitných či šance na zviditelní byly cítit na míle daleko. I mně to tu začínalo smrdět. Spíš jsem to hádala na deset AirWicků vystavených hrdě na pultíku.

A co víc jako bonus? Další bloncka s push-upkou až po bradu. Divila jsem se, že jí z výstřihu ty prsa nelezou. Och, jen se podívej, Tome, máš úžasný výhled. Přímo čisté sklo...

„Pokoj číslo tři sta čtyřicet, číslo tři sta čtyřicet dva, číslo tři sta čtyřicet tři...“ Po překročení padesátky jsem přestala poslouchat.

Když nám podávala karty, všimla jsem si, že s jednou kartou podává i mezi prsty své číslo. Bez jakékoliv nenápadnosti jsem pozvedla obočí a dívala se na Toma. Buď si toho nevšiml, nebo si číslo plánoval v nejbližších sekundách uklidit a večer ho využít pro své potřeby.

Byla jsem hnusná, ale krutá realita se hlásila za druhou možnost.

Do výtahu jsme se všichni nacpat nemohli, takže nás nechal štáb i s portýry a našimi věcmi jet první. Jak šlechetné. Sedmapadesát pater bylo i na můj žaludek moc. Popravdě jsem tajně doufala, že když zastavil na devětadvacátém, že už tam budeme, ale nějaká rodina si nás jen přivolala. Na naši společnost beze slova mávla a my pokračovali až... ano, bohužel až nahoru. Ty filmy o celebritách nelžou, že si to hvězdy dávají až do nejvyššího patra. Proč? Luxus je pro ně stejně tak obyčejný, jako ramínko na šaty. Praktický, ale obyčejný. Můžou si dovolit všechno.

A tak jsem překonávala svou menší a začínající akrofobii a skutečně bez nějakých migrén či zvracení došla do příslušného pokoje v pořádku. Protože jakmile jsem stanula na prahu, asi jsem se zamilovala. Láska na první pohled s tím útulným, ale nádherným pokojem byla jasná. Budeme se brát. Třeba hned teď.

Donést mé věci bylo lehké. Prostě kufr, tašku a odhodit to do kouta. Já to nevydržela a přeskočila celý obřad, abych mohla strávit se svou láskou svatební noc. Vodová postel… hmmm… miláčku, miluju tě víc a víc.

Tom se usmíval a pozoroval mě, jak se mazlím s heboučkými peřinami. Prstem ukázal na okno a já přešla k další části mé lásky. Měla jsem co dělat, abych nezačala výskat nadšením. Sice ta vejška byla trochu více než normální úroveň a moje menší úzkost se začala projevovat, ale zvládla jsem to a obdivně se dívala na celý New York.

Otočila jsem se na Toma. „Není to úžasný?“

Postával opodál a jen se usmíval. Pokrčil rameny. „Asi jo.“

„Asi jo? Vždyť je to… nádherný,“ slintala jsem blahem.

Tom nezareagoval. Stál dostatečně stranou od okna a já si pomalu začínala říkat, jestli Tom není upír. I když… jak s tím souvisela ta výška? Ozubená kolečka mi v hlavě začala cvakat, ale přerušil je jednou ostrou větou.

„Nechám tě na pár hodin vyspat, pokud souhlasíš. Sám si asi zdřímnu a ještě zařídím pár věcí, takže bych se stavil kolem páté.“

Souhlasně jsem přikývla. Skoro i vděčně roztáhla rty do úsměvu.

„Tady máš kartu,“ položil mi ji na stolek a ukázal na kapsu na stěně. „Když si budeš chtít zapnout klimatizaci nebo rozsvítit, musíš to do toho zasunout. A samozřejmě tím odemkneš dveře. Prosím, ale nikam nechoď.“

To byla jeho žádost, nebo žádost pořadu?

„A Zoe?“ otočil se ještě na mě ve dveřích s nevinným výrazem. „Potřebuju se dneska večer sejít s někým významným, tak doufám, že ti nebude vadit, když zajdeme přes ulici do jedné luxusní restaurace.“

Vadit? VADIT? Ty se ptáš, jestli mi to bude vadit? Tak tady máš, Hiddlestone, odpověď: Ano, bude. Nesnáším společnost. A teď se tu mám setkat s někým významným. Tvoje snoubenka? Nemohla si nedovolit mě nepoznat? Už se moc těším, až potkám budoucí paní Hiddlestonovou, no fakt.

„Fajn,“ odkývala jsem to, i když jsem nebyla už tak veselejší jako dřív. Jakpak by ne?

Tom se vděčně usmál a prsty jemně zamával. Napodobila jsem ten pohyb a pak se vyčerpaně svalila i s oblečením do hebounkých peřin. Můj manžel byl prostě Bůh.

***

Připadalo mi, jako když mám tělo z oceli.

Můj manžel byl sice fajn, ale za moje bolavá a od nervů ztuhlá záda nemohl. Namáhavě jsem protáhla končetiny a přidušeně o všechny polštáře, do kterých jsem měla zabořenou hlavu, zanadávala. Zapřela jsem se na rukou, abych se podívala na mobil na stolečku.

Půl pátý.

Do hajzlu.

V minutě jsem byla na nohou a házela po pokoji celý obsah kufru, dokud jsem nekoukala na žalostně prázdný obsah. Kde mám nějaký šaty či elegantnější oblečení? Proč jsem si musela brát hadry, které se hodily akorát na čtení pohádek kravám v jejich loji? A já v něm budu bez toho, aniž bych musela předčítat Sněhurku.

Napadlo mě jediné a neskutečně šílené řešení. Ale byla to má jediná šance.

Vylítla jsem na chodbu a koukala na stěnu plnou mnoha dveří, která se táhla do dálky. Byla jsem jak Alenka, která měla hádat, kudy zaběhl ten pitomej králík. Akorát já nebyla Alenka a osoba, kterou jsem teď nutně potřebovala, měla z králíka tak leda vestu nebo kožešinu na bundičce. No tak, bloncko, kde jsi, když tě holka z tvého pořadu potřebuje?

Přesně třikrát jsem musela zaťukat, dokud se konečně neobjevila ve dveřích její skvělá hlava. Dva chlapíci přede mnou byli kameramani a zvukaři. Podle jejich zmatených pohledů bylo lepší, když jsem okamžitě ty dveře místo nich zase zavřela.

„Co se děje?“ zívla na mě. Zjevně jsem nebyla jediná, která si dává odpoledního šlofíka. Jenže jí ten účes na rozdíl ode mě vydržel i válení mezi polštáři. Mohli bychom zkusit atomovku, třeba by to přežily taky.

„Potřebuju pomoc,“ vysoukala jsem ze sebe a do hlasu i do výrazu nasadila všechnu svoji největší útrpnost.

O deset minut později jsem stála před zrcadlem v jejím pokoji a snažila se nebrečet jak malá holka pod vším tím pícháním špendlíků, v kterém se vyžívala.

„Nevrť se.“

„To nejde, tak buď aspoň příjemná.“

„Pořád ti můžu navlíknout na hlavu pytel, milá zlatá, tak si važ, že ti tyhle šaty od Karrena Millena vůbec půjčuju. Jsi hubená a nemáš na to postavu. A já je znehodnocuju propícháváním špendlíků, jako bych jim určila osud v náruči piercingů. Ty snad nemáš, že ne?“

Probodla jsem ji pohledem a s chutí bych ji teď píchla jedním taky. „Vypadám na to?“

Zvedla hlavu a mírně se zamračila. „Já u vás mladejch nikdy nevím.“

„Copak ty nejsi taky mladá?“ Proti své vůli jsem se musela zašklebit.

„Třicítka je jen číslo,“ odpověděla a dál odpověď nerozváděla. Skvělý. Takže já jsem tady podle všech vážně jen malý škvrně. „Hotovo!“ zahlásila pyšně a s velkou úlevou. Vyplivla zbytek špendlíků, co měla v puse, a odstoupila, aby zhodnotila své dílo.

Vypadala jsem… hezky. Neříkám, že jsem nějak zářila a připadala si teď jak jedna z hvězdiček promenádující se na červeném koberci, ale slušelo mi to. Tmavě modré šaty úzkého střihu zdůrazňující můj ubožejší dekolt teď Amber upravila tak, aby se spíš zvýraznily mé dlouhé a hubené nohy. Z chodby mi donesla střevíce hodící se k černým flitrům u dekoltu a nakonec i třpytivé malé náušničky a psaníčko.

Usmála se do zrcadla. „No tak, usměj se taky trošku.“

Zašklebila jsem se a pak svěsila koutky nad tou svou šílenou zoufalostí. „Vypadám děsně. Teda, chci říct, že ty šaty jsou nádherný, ale mně absolutně nesluší. Proč ve všem vypadám jak totální brambora? Asi by byl vážně lepší ten pytel.“

„Nesmysl.“

„Proč mě tam vůbec zve?“

Zarazila se nad tou otázkou. „Musí tě brát všude s sebou, Zoe. I kdybys nechtěla. Navíc to budeme točit. Jen kousek.“

„Co to má být vůbec za setkání?“ zabědovala jsem. „Víš o tom něco?“

Zavrtěla hlavou. „Většinou se herci jako on scházejí s producenty budoucích filmů. Ale jenom hádám.“

Vydechla jsem zadržovaný vzduch. „Skvělý. Takže jestli nedostane nějakou roli, tak to bude jen díky mně.“

Amber se na mě usmála a vrazila mi mé věci do rukou. „Běž se sebou něco udělat. Uvidíme se za půl hoďky.“

Pochválila jsem její šikovnost, ale zoufale si za dveřmi povzdechla. Nějaký instinkt či rejpavý pocit (možná od těch špendlíků) mi uvnitř napovídal, že to nedopadne dneska dobře.

***

~Tom~

Kdysi jsem nenáviděl kravaty. Nemohl jsem se naučit uzel, který uměl okolo mě snad každý. O patnáct let později, kdy jsem byl v obleku pomalu každej den, jsem mohl soutěžit o největší rychlost vázání.

Jenže dneska jsem si připadal, jako bych se to učil poprvé. Již deset minut jsem postával před zrcadlem a pomalu s největší trpělivostí, kterou jsem měl, zkoušel už po padesáté vázání. Znovu mi kravata proklouzla mezi prsty a já ji se vztekem konečně odhodil na postel.

Prohrábl jsem si vlasy a zadíval se na tu nervózní tvář. Kde se to v tobě bere, Tome? Proč? Je to jen další schůzka s lidmi, abychom dojednali blížící se termín natáčení budoucího hororu Crimson Peak. Nejdeš na schůzku s britskou královnou. Bude ti dělat společnost jen arogantní osmnáctiletá holka. Nezvorej to.

Vykašlal jsem se na kravatu i sako a s pohledem hypnotizujícím hodinky vyšel ze dveří na chodbu, abych zaťukal na dveře té malé žáby. Na chvíli jsem se před nimi zastavil a počítal nádechy a výdechy. Skoro jsem opřel čelo o dřevo, jak moc jsem byl ze všeho nervózní.

Vztáhl jsem ruku a zaťukal.

Poslouchal jsem zevnitř nějaké známky blížících se kroků, či se bál, že slečna provozuje věci, nad kterými by valili všichni okolo oči, ale kupodivu jsem neslyšel nic. Bylo jako mrtvo.

Zopakoval jsem zaklepání ještě asi desetkrát. Postupně se stupňovalo v ráznější a klepavé zvuky doplňoval voláním jejího jména. „Zoe? Zoe, otevři! Už je čas!“

I ty malá žábo, zaskřípal jsem naštvaně zubama a popadl náhradní kartu od jejího pokoje. Rozsvítila se zelená kontrolka a dveře se otevřely. Dal jsem jí ještě pár sekund, než jsem skutečně vstoupil.

Neměla velký pokoj, takže nehrozilo, že by se mi někde schovávala a že by mohla vypadnout z okna, které nemá balkon a dá se otevřít jen úzkou škvírou nahoře, přesto jsem pocítil panický strach. Už jsem se začal připravovat, co řeknu jejím rodičům, že jejich dcera beze stopy zmizela.

V tu chvíli se však otevřely dveře z koupelny, které mě málem praštily, kdybych včas neuhnul. Z mlžného oparu, který mě na chvíli ovanul, se na mě dívaly dvě překvapivé oči a... ježišikriste... její nahé tělo.

***

~Zoe~

Vsadila jsem nejdřív na sprchu a vyzkoušela všechny olejíčky na tělo. Vlasy jsem si sepnula na temeni, protože na mytí jsem stejně neměla čas, ale řádnou hygienu těla si taky dala.

Jako správný každý druhý člověk jsem si při mydlení zazpívala písničku a nakonec vše spláchla pod hlavicí, která měla vyvolat efekt deště. Nádhera.

Kámen úrazu přišel v momentě, kdy jsem nemohla nahmatat ručník. Vyděšeně jsem se rozhlédla po koupelně a zkoumala všechny věšáky. Ani hadřík.

Vzpomněla jsem si, že byly ručníky položené na poličce u toaletky a samozřejmě jsem si je zapomněla vzít s sebou. Otráveně jsem si povzdechla a opatrně našlapovala v kaluži vody ke dveřím. Otevřela jsem je a zarazila se nad vyjeknutím, které se za nimi ozvalo.

Mrkal na mě překvapenýma očima Tom Hiddleston, který se právě snažil zaostřit na mé tělo. S křikem jsem se vrhla zpátky do koupelny a ještě chvíli ječela, jako by mě na nože brali.

Za dveřmi jsem slyšela přidušený smích. „Zoe, promiň, nevěděl jsem-“

„Jak ses dostal do pokoje?“ zařvala jsem.

„Mám náhradní kartu.“

„Děláš si prdel?“ pokračovala jsem s děsivým křikem paviána a svírala pěsti. „Podej mi okamžitě ručník. Dělej!“

„Jasně,“ zamumlal a slyšela jsem kroky, jak štrádoval po místnosti a hledal ho. Za pár sekund stál před dveřmi a bral za kliku. „Můžu?“

„Zavři oči!“

„Mám je zavřený.“

Jedna ruka se natáhla do koupelny a podala mi bílý měkoučký ručník. Skoro nestihl stáhnout ruku, jak rychle jsem mu ho vyrvala z dlaně a zavřela dveře, abych si ho kolem sebe uvázala jak mumie. Jen co jsem se ujistila, že nečouhá ani milimetr nahé kůže v oblasti kritických míst, proměnila jsem se v soptící Vesuv a chystala se na svou první a zjevně jedinou oběť.

„Co tu, u všech čertů, děláš?“

„Chtěl jsem tě zkontrolovat. Myslel jsem-“

„Myslel sis, že se mi něco stalo?“ založila jsem si ruce na prsou a pozorovala ho opřená o dveře. Cítila jsem, jak mi po zádech a ramenou stékají kapky vody, ale nemínila jsem ručník ani o kousek posunout a utřít se. Ne, když na mě civěl sám slavný Tom Hiddleston.

„Jo, je na tom něco špatnýho?“ zamračil se, ale nepřestával se po zážitku, kdy viděl mé nahé tělo, červenat. „Jsem za tebe zodpovědný, Zoe Adamsová.“

„Nestojím o tvoji pozornost. Osprchovat se ještě dokážu sama. A pokud nevidíš, ani nemám kam utéct. Navíc - proč bych měla utíkat? Jsem se slavným hercem na supr-čupr týdenním pobytu ve městě, kde sotva najdu nejbližší veřejné záchody. Opravdu tě ujišťuju, že nepotřebuju vodit za ručičku. Alespoň ne v hotelovém pokoji.“

Zarazil se a chvíli si mě jen mlčky a podezřívavě prohlížel. Jeho úsudek mu zjevně připadal správný, ale musel uznat, že i já mám pravdu. Nebyla jsem malá holka, ale v tomhle městě jsem byla zcela závislá na něm. Neměla jsem kam utéct.

„Fajn, promiň.“

„Proč máš vůbec moji kartu?“ kývla jsem na ni, kterou držel ještě stále v dlani. Rychle ji schoval do zadní kapsy džín.

„To je náhradní.“

„No, tím spíš, ne?!“

„Stačí ti jedna.“

„Ne, to teda nestačí.“

„Zoe, zmlkni.“

„Hiddlestone, naval ji.“

„Ne, žabičko.“

„Pitomče.“

Zamračil se a zatvářil se ukřivděně. „Pitomec je nadávka.“

Ušklíbla jsem se. „Ale to byl účel.“

„Prostě ji nedostaneš,“ zakroutil hlavou a rozešel se ke dveřím. Kývl směrem do pokoje. „A rychle se přichystej, za deset minut se sejdeme dole u recepce.“

S mohutným povzdechem jsem ze sebe nechala spadnout ručník a zabarikádovala dveře nejbližší židlí. Při pohledu na šaty zdobené špendlíky mi bylo do breku ještě víc.

Bezva.

Ukázala jsem svoje nahé tělo chlapovi, kterého jsem znala sotva deset hodin, a jdu s ním na večeři, kde předvedu, jak umím jíst ústřice, které vletí do oka jeho budoucímu šéfovi.

Na tohle absolutně nemám.

Takže...

Hiddlestone, těš se na pomstu.

Opět děkuju za krásné ohlasy, ze kterých mám nesmírnou radost! :) Minule jste některé z vás zmiňovaly velký věkový rozdíl mezi Zoe a Tomem. Je fakt, že velký je, ale tak přeci je Zoe jen na týdenním pobytu, ne? ;) :P Abych ještě zopakovala fakt, který jsem psala na začátku - ta data a události jsem si časově poupravila, ve skutečnosti to tak není a Tomovi jsem dala v této povídce ještě 33 let. A i když mají mezi sebou 16 let, Tom si pořád myslí, že je Zoe 18 :D Tak snad vás to neodradí :)

Ještě bych chtěla upozornit, že jedu na týden do Irska se školou, takže kapitolu budu moct nejdřív přidat až v sobotu nebo v neděli. Děkuju za trpělivost a snad jsem vás potěšila touhle kapitolou :) Příště se setkáme s castem Crimson Peak! :)

P.S. Jedu přes Londýn, takže kdyby si dal Tom na chvíli pauzu v natáčení seriálu a jel domů na Wimbledon, co pak bude, tak vězte, že budu hledat po celém Londýně, dokud ho nenajdu :D

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande s hvězdou za sedm dní 3: