OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rande s hvězdou za sedm dní 1

04.06.2015 (16:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1961×

1. kapitola - Facka na první pohled

~Tom~

Zoe Adamsová.

Zoe...

... Adamsová.

Zoe Adamsová.

Ještě jsem neviděl ani její tvář, a už znal její jméno líp než pin na mé kreditce či variabilní symbol mého účtu. Jak může člověka jedno pitomý jméno úplně oblbnout. Nebo spíš jméno, které hrdě nosila dívka, s kterou jsem měl být celých sto šedesát osm hodin v kuse. Spánek nepočítám. Spíš ten bdělý stav.

Jen co jsem dorazil ze studia, které překvapivě mělo sídlo v Miami na Floridě, a já si uvědomil, že se hotel, ve kterém jsem měl pronajatý pokoj, nachází třeba jen přes ulici domu, ve kterém teď ta šťastná neznámá skotačila radostí a mnula si ruce na to, že mi zítra způsobí totální infarkt a provede něco podobného jako Chrisovi, Benovi nebo jiným hereckým a slavným kolegům, už z toho pocitu jsem se vyděšeně kolem sebe rozhlížel po pokoji a očima zkoumal, jestli se třeba neschovává za záclonou nebo pod postelí.

Neříkám, že jsem si ty paranoidní záchvaty raději neověřil.

Přemýšlel jsem nad všemi vlastnostmi po celou dobu, co jsem se sprchoval, zapnul si notebook a snažil se najít její facebookový profil (kdo by mohl tušit, že Zoe Adamsová je na něm asi čtyřicetkrát, přičemž z toho se nevylučuje možnost oblíbeného transvestity v klubu Růžová sukýnka). Díky bohu, že byl ten klub až na druhém konci států.

Přestože platilo všeobecné pravidlo v dnešní době, že ten, kdo neměl profil facebooku, byl nejen looser, ale v podstatě jako by ani neexistoval (což já existuju, ale nepotřebuju si kvůli tomu zakládat profil), rozhodl jsem se nakonec zavřít oblíbenou modrou sociální síť nacpanou všemožnými úchyláky a zkusit i starého dobrého strýčka Googla. Ten mě ve svých obrázkách zrazoval taky, začal jsem se bát, jestli to vážně není nějaká začínající porno hvězdička, která na ten popis seděla, i když jsem musel uznat, že tělo špatné neměla.

Soustřeď se, Tome! okřikl jsem se rázně, vymazal historii, abych se uchránil před hackery a paparazzi najednou, a zavřel i svůj počítač. Sice jsem měl poštu plnou dopisů od fanoušků, které jsem si v dobré náladě někdy i rád četl, a kolikrát třeba napsal pár slov, aby ta dívka (či gay) měli Vánoce na celý zbytek života, ale dneska by mi spíš pomohla sklenička vína, prášek na spaní a masáž chodidel. Raději celá flaška, platíčko silného Lexaurinu a rovnou masáž celého těla.

Podle Diane jsem si musel postačit jen s meduňkovým čajem, který mi osobně donesla se slovy, že to mé sloní dupání z toho, jak velmi elegantně přecházím po místnosti, už nemůže vydržet. Hodil jsem po ní vděčný a unavený úsměv, a zatímco jsem usrkával uklidňující drogu, poslouchal jsem její moudra starší dámy, která pramenila ze zkušeností s vnoučaty. Nechtěl jsem ji přerušovat se slovy, že tomu nejstaršímu je pět a určitě se teprve učí rozeznávat barvičky, zatímco jeho otec teď přednáší na univerzitě kvantovou fyziku, které jsem rozuměl asi jako vystavenému regálu pestrobarevných šampónů v drogerii. Neumlčel jsem ji schválně, její přítomnost mi nevadila a byl jsem na ni zvyklý. Nutno podotknout, že jsem možná alespoň trochu pozor dávat měl, protože i teď, v jedenáct hodin večer, byl vhodný čas na otázky.

„Pane Hiddlestone?“ zopakovala mé formální oslovení a já vykulil oči, abych nevypadal, že moje hlava spadne do hrnečku.

„Ano, Diane?“

„Měl byste si odpočinout,“ konstatovala ustaraně a já se na chvíli zaklonil v křesle a pořádně si protřel oči.

Pokýval jsem hlavou. „Asi máte pravdu, to bych měl.“ Rozhlédl jsem se po pokoji, jen abych zaměstnal alespoň trochu probrané oči. „Děkuji za ten výborný čaj. Uvidíme se ráno.“

Diane kývla, popadla dopitý hrnek a vycouvala ke dveřím, ve kterých se na okamžik zastavila. „Pane? Vím, že jste mě předtím vůbec neposlouchal, a je to pochopitelné,“ zakroutila s úsměvem hlavou, když jsem se chystal protestovat. „Měl byste vědět, že jste pro mě jako druhý syn. Vaše starosti jsou i mé. Můžu vás však ujistit, že cítím, že vše dopadne dobře. Nemusíte mít obavy.“

Zakýval jsem hlavou a jak dojatý idiot si utřel i únavou zvlhlé oči. Díky bohu za správně načasované slzy. „Díky, Diane. Vážím si toho. Dobrou noc.“

„Dobrou, pane.“

Měl jsem ji rád, ale dneska bych ji posílal do všech čarodějných divů, že i Alenka by mi záviděla názvy těch zemí, protože mě tyhle věci stresovaly ještě víc.

Na stole byla položená složka s nedávno nabídnutou hrou od Shakespeara. Coriolanus. Shakespeare a divadlo byly dvě věci, na které bych slyšel i z rakve. Nemohl jsem to nepřijmout. Zkoušky začínaly již za několik dní, takže jsem počítal, že neznámá bude nadšenější ještě víc, až uslyší, že jako první uvidí moje mistrovské (ne)umění první zkoušky. A zatímco jsem četl scénář a kousal si kůžičku na nehtu, slova a věty mi splývaly do jedné velké černé siluety s velkým bílým otazníkem.

Kdo jsi, Zoe Adamsová?

***

~Zoe~

Co může být horšího, než vstávat do školy?

Vstávat kvůli celebritě, která si říkala Thomas William Hiddleston.

Kdybych byla mladší, řekla bych, že by to bylo moc pěkný jméno pro nějakého ušlechtilého koně, který umí i způsobně dělat bobky. Ze zkušeností bych pak prohlásila, že je to osel, kterej umí vrtět tak leda tak zadkem před bandou Koreánců a před známým gayem Alanem Correnem, kterého bych s Larrym (jak říká moje cool sestra) rozhodně shipovala. Prohlásit, že by to alespoň byli dobří kamarádi, by byl hodně trapný vtip na jejich orientaci.

V pět hodin ráno mi svým nechutně vibrujícím modelem vletěl tancující budík ze stolku rovnou do ksichtu, takže když jsem ho s rozmazanýma očima v domnění házela na druhou stranu pokoje, aby si vibroval a ječel alespoň pod hromadou prádla, nepočítala jsem, že moje známá neschopnost v tělocviku se projeví doma hodem za minimálně dvacet bodů skrz okno až k sousedům za plot a rovnou nejlépe i na jejich kočku, která to dala dost jasným skřekem najevo. Mně to bolelo víc.

V následující hodině jsem hledala všechny kusy oblečení, které jsem si nestihla připravit (protože nahá se s Tomem Hiddlestonem vážně setkat nechci). A při hledání ideálního páru ponožek využila těch osamocených smutných jedinců alespoň k jediné činnosti - zacpáním té krásně tvarované budíkové díře ve skle, aby mi takhle brzičko po ráno netáhl oceánský vítr do oken.

Mé pobíhání po pokoji, skákání na jedné noze, nadávání do všeho, z čehož by na moji mámu padaly mdloby, a nakonec i práskání věcí, které jsem házela do ještě stále poloprázdného kufru - díkybohu - proběhlo vcelku rychle.

V šest hodin jsem seběhla dolů i se svým černým povozem na kolečkách a po všech čtyřech vyčerpaně dolezla ke stolu, kde máma chystala Poslední večeři - (snídani) -  Páně - (Zoe). Vylezla jsem na svou drahou židličku, která mi až nechutně připomínala tu vysokou dětskou, do které se nemůže člověk ani dostat. Z ní to už ani takový problém nebyl.

Na mojí rodince bylo vidět, že se kvůli tomuhle nedělnímu rannímu vstávání přemáhají jenom kvůli mně, ale překvapivě bych to přežila i bez jejich úsměvů a povzbudivých slov.

Možná ale ne bez těch skvělých lívanců, pomyslela jsem si, když jsem si zálibně prohlížela naaranžovanou pochutinu s nutellou a jahodami. Zlomyslně jsem chtěla poprosit mámu o česnek. Co kdyby náhodou ho Hiddleston zbožňoval natolik, že by byl nucený se ke mně nepřiblížit ani na pět metrů?

Víceméně proběhla celá ranní záležitost v naprosté tichosti, kdy jsem měla chuť hodit jen po našich kuchyňských hlasitých hodinách nejbližší plastovou lahev s karamelovým sirupem, a bráškové se opět snažili vystřelit si lžící vzájemně oko. Jak dojemné v sedmi letech.

„Fi nefofní?“ zamumlala Kylie s plnou pusou a zkoumavým pohledem detektiva Kaleho hledala skoro zmíněné známky nervozity na mně. Hodila jsem po ní vražedný pohled a doufala, že pochopí, jak jsem stále na ni dožraná. Ani přenechané dva lívance navíc od ní mi nedokázaly spravit chuť.

Po tichu, kdy nebyly slyšet výstřely lžící, táta si přestal míchat kávu a měla jsem dojem, že i hodiny najednou utichly, jsem se odvážila zvednout hlavu a pod tlakem jejich pohledů říct nahlas: „Samozřejmě, že jsem. Jen idiot by nebyl.“

„Kdyby ti byl ukradenej, rozhodně bys nebyla nervózní,“ prohlásila moje sestra rejpavým tónem s nejroztomilejším třináctiletým šklebem, který jsem u ní kdy viděla. Ne, rozhodně jsem neměla chuť jí ho trochu plynulým mávnutím ruky vrátit do původní polohy.

Zachránil mě zvonek u dveří ještě dřív, než jsem to chtěla realizovat alespoň částečným nakopnutím pod stolem. Mí malí sourozenci běželi ke dveřím podle pořadí od nejmladších po nejstarší, já za nimi v patách zamotaná do utěrky mezi nohama.

„Slečna Adamsová?“ vyslovila žena ve chvíli, kdy jsem vecpala hlavu mezi tři těla do dveří a s otevřenou pusou se dívala na mladou vysokou blondýnu s nohama až někam po krk. Lesbická asistentka Marca Darcyho z Bridget Jonesové by se mohla jít někam zahrabat.

„Ano?“ odpověděla jsem a tlačivě odehnala všechny své sourozence, aby bylo jasné, že jsem to já, ta holka, která vyhrála celosvětovou soutěž. Jupijajej.

Žena povytáhla obočí a otočila se dozadu na muže v obleku, který právě vystupoval z auta. Vypadal úplně stejně vyžehleně jako ona, přestože jsem ho hádala na řidiče. Postavil se vedle blondýny a sundal si černé brýle. Nic mi jeho obličej neříkal, byl to takový ten typ člověka, co se snaží být neviditelný za každou cenu, a zároveň ochraňující slavnou hvězdičku. Takže asi i bodyguard.

„Ehm,“ odkašlala si, mezitímco jsme se prali všichni ve dveřích a soupeřili o čestné místo. Normálně bych je jedním pohybem ruky dokázala povalit na podlahu, ale myslím, že by urychleně zavolali Hiddlestonovi a informovali ho, že se má na co těšit. Anebo to celé zrušili a já bych byla nadmíru spokojená.

„Přijeli jsme pro vás, slečno. Za dvě hodiny odlétá letadlo, tak musíme vyrazit už teď.“

Přikývla jsem v momentě, kdy se do dveří nacpaly další osoby. Máma s tátou. Oba si přes noční úbor přehodili župany. Dobrej nápad. Tátovy trenýrky s Homerem požírajícím koblihy, které mu dala máma k Vánocům, by vážně nechtěl vidět nikdo.

„Dobrý den,“ pozdravili rodiče a celý usměvaví zamávali. Divila jsem se, že si ta ženská ještě neklepe na čelo. „Máme něco podepsat?“ zeptala se máma a mně význam jejích slov došel až ve chvíli, kdy se blondýna zamračila a vyměnila si pohled s týpkem v černé.

„To nebude nutné, paní Adamsová. Slečna Adamsová je plnoletá, není-liž pravda, takže žádné papíry k podpisu nebudou nutné.“

Výborně, maminko, výborně. Pokračuj v tom dále a já ti budu líbat nohy, že nikam nemusím jezdit.

Máma se stáhla urychleně a nepatrně zrudla. „Jistě, omlouvám se. To víte, dcera oslavila osmnáctiny teprve nedávno, ještě jsem si nezvykla na to, že je to už velká holka.“

Na důkaz svých slov mě maminkovsky přimáčkla k sobě, že jsem si připadala jak rozmáčklá na skle.

Dokonalé obočí modelky opět vyletělo vzhůru. „Samozřejmě. Dáme vám chvíli na rozloučenou, ale už opravdu budeme muset vyrazit.“ Pohledem zkontrolovala hodinky a klapavým krokem přešla k autu.

Z hrdla se mi vydral mohutný povzdech, který jsem zamaskovala odkašláním. Otočila jsem se proti své rodince ve dveřích a rozhodovala se, kým začnu první. Kdyby bylo na mně, už bych možná celá uražená zmizela a dala jim pusu až za týden, ale nepochybovala jsem, že nás Hiddlestonovi lidi sledují.

„Kylie,“ oslovila jsem malou ďáblici a káravým pohledem ji počastovala. „Víš, že jsi mě neskutečně naštvala. Opravdu nikdy nepochopím, proč jsi mi to udělala.“

Sestra se znovu zastyděla, ale když jsem ji k sobě přitiskla, vykouzlila úsměv. „Chci, abys byla šťastná, Zoe.“

„To jsem byla i bez nějakého herce,“ protočila jsem oči, ale nakonec ji líbla na čelo. „Starej se o brášky a rodiče.“

„A ty mi přivez podpis,“ vyplázla na mě jazyk. „Máš ten svůj notýsek plný čmáranců a sprosťáren v tašce, tak mi jednu stránku věnuješ na podpis, že jo?“

„Jo, budu s ním tak často, že ti ze svého jména napíše povídku,“ zašklebila jsem se na ni a cvrnkla ji do nosu.

Otočila jsem se na Felixe a Olivera. „Kluci, buďte hodní, ano? Nezlobte rodiče ani Kylie. Oba, jasný?“

Narovnali hlavu a v tričkách s logem Avengers na mě kývali hlavou. Bezva, taková menší příprava na ksicht Hiddlestona, uvědomila jsem si, když se na mě tiskli ze všech stran a já je se sesterskou láskou objímala.

Nakonec jsem se vydala za mámou a za tátou a nechala se pořádně obejmout a poplácat po rameni. Jsem velká holka, zvládnu to, rozhodně nemám dělat ostudu a pořádně zdravit a děkovat. Oči jsem protáčela směrem na dveřní stříšku označkovanou holubím trusem.

„Jo, mami, zvládnu to, fakt že jo. Je mi skoro osmnáct,“ dodala jsem tišeji a natáhla se do chodby pro věci.

„Myslím to vážně, Zoe,“ napomenula mě máma. „Buď hodná.“

„Jojo,“ odpověděla jsem s povzdechem, dala pusu tátovi, který mě rozcuchal po vlasech, máma mě ještě jednou pořádně objala a upravila mi límeček u košile.

Ušla jsem pár kroků od dveří a znovu se po nich podívala. I z té dvoumetrové dálky na mě mávala celá usměvavá a šťastná rodina, která se těšila, až se mě zbaví. Zašklebila jsem se. „Ne abych se vrátila a přivítalo mě mraveniště u cedule Na prodej.“

Máma se zarazila, ale sourozenci se rozesmáli. Věnovala jsem jim poslední mávnutí a slyšela za sebou ještě povzbuzující výkřiky. Před sebou jsem měla vyjasňující obzor, auto, které mě mělo odvézt na letiště, a taky pěknou hromádku krtince, kterého jsem si všimla, až když jsem ležela na zemi.

Možná bych radši i termitiště, než tyhle hroudy z hlíny.

***

Na letiště jsme jeli něco přes hodinu. Ne že by to bylo nějak extra daleko, ale dopravní zácpa v předkřesťanskou hodinu byla i v Miami populární. Zdá se, že to bloncce v té kebulce moc nedošlo.

Naštvaně jsem poslouchala její bubnování perfektní manikúrou do tvrdých desek, kde se leskly mé údaje, mezitímco strkala hlavu mezi sedačky, takže jsem si byla jistá, že tu pachuť jablka z jejích vlasů, co jsem měla na jazyku, neumyju ani za týden. Co bylo horší a divnější - musela sedět vedle mě. Čistě kdyby náhodou mě třeba napadlo vyskočit z auta.

„Nesnáším kolony,“ skřípala zubama a něco ťukala do bílého Blackbarry.

Nesnáším blondýny, povzdechla jsem si v duchu a přitiskla si k hrudi pas a tašku.

Jakmile se naše luxusní BMW vymotalo z kolony a sjelo na odbočce směrem na mezinárodní letiště Miami, pocit úzkosti a nervozity mi sevřel žaludek ještě víc. Najednou jsem se vyděsila, že svoji snídani uvidím ještě podruhé.

Z auta mě doslova odtáhla a bodyguard/řidič mi pomohl s kufrem. Odmítl mi ho vydat s tím, že jede hned za mnou a má povinnost mi ho odvézt osobně. Pokrčila jsem rameny a následovala podle zvuku klapajících jehel bloncku dovnitř. Nádhera by bylo jen slabé slovo proti tomu, co jsem viděla. Bylo trapné, že jsem žila skoro osmnáct let v jednom z největších měst a ještě nikdy nenavštívila letiště. Popravdě jsem ani nedala nohu do letadla. Rodiče si vždy vysnívali pár týdnů cestování po Evropě, ale jakmile ke mně přibyla Kylie a dvojčata, už to bylo nerealizovatelné. A právě proto mě to tak lákalo.

Rozhlížela jsem se po transparentních tabulích a obrovské prosklené střeše. Zároveň jsem sledovala blonďatý utáhnutý ohon, který byl něco jako deštník průvodkyně, a vyhýbala se všem ostatním. Panoval kolem mě čirý ruch plný hlasitých rozhovorů a doplňující zvuky koleček od kufrů. Zkontrolovala jsem týpka, jestli je za námi. Kupodivu si razil mezi lidmi dost slušnou cestičku. Najednou jsem si připadala jako VIP.

Došli jsme do větší haly plné přepážek, kde by mě měli odbavit, ale blondýna nezastavovala. Přidala jsem do kroku a ve svých pískajících teniskách sledovala ji i ty její dlouhé nohy, po kterých by se všechny modelky z Victoria Secret utloukly.

„Hej, ehm, pardon?“ zavolala jsem na ni, ale ani se na mě nepodívala. S obrovským trapným povzdechem jsem ji zatahala za rukáv šedého sáčka.

Podívala se na mě, ale nezastavila.

„Kdože jste?“ položila jsem jí otázku, která se spíš hodila už na začátku a ne až hodinu po seznámení. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli skutečně pracuje pro Hiddlestona a ne pro mafii.

„Amber Freyová, asistentka produkce pořadu Rande s hvězdou za sedm dní,“ odpověděla a koutky úst se jí stáhly v nepatrný škleb. Otevřela jsem pusu, ale hned ji sklapla. „Budeme s vámi celý týden.“

„Celý týden?!“

„Samozřejmě. Někdo musí řídit kameramany,“ odsekla netrpělivě a já uvažovala, že využiju její nepozornosti a zdrhnu. Někam rychle a daleko.

Ty jsi tak pitomá, Zoe, zanadávala jsem v duchu. Jak by asi čerpali peníze? No přeci ze sledovanosti. Teď je budeš mít jako osinu v zadku. A to celý týden. Ať tě ani nenapadne se tam podrbat. Prostě to trpělivě snášej. Větší smůlu prostě už mít nemůžeš.

Ale můžeš.

Jakmile jsme zabočili za roh, byla zmařena veškerá šance na můj útěk. Prosklené dveře hlásající VIP, u kterého stála další podobná blondýna s uniformou miamského letiště, naťukala po prohlédnutí povolení od Amber nějaký kód na dveře a zelená kontrolka s pípnutím je otevřela. Amber mi pokynula rukou a druhá blondýna u dveří se na mě dívala s opovržením, kterým maskovala přemáhaný smích.

Začala jsem mrkat, abych se nerozbrečela jak malá holka, a konečně udělala pár kroků dovnitř. Šli jsme po dlouhé chodbě, kde po pravé straně bylo tmavé dřevo s černými ornamenty a po levé skleněná okna, kudy jsem viděla na dráhu. Jedno letadlo zrovna vzlétalo a já měla chuť připlácnout nos na sklo a výskat nadšením jak tříletý fracek.

Před námi se objevily další dveře, tentokrát stejně dřevěné jako stěna. Čím blíž jsme jim byli, tím víc jsem si byla jistá, že je za nimi ten, s kterým mám vydržet ten dlouhý předlouhý týden. Najednou se mi začalo opět dělat špatně, nohy se mi pletly a knedlík v krku mi nedovolil polykat.

„Jsi připravená?“ zeptala se mě Amber a kupodivu se mi ani neposmívala.

Hypnotizovala jsem bránu do světa luxusu, po kterém jsem absolutně netoužila. Najednou jsem se jí chtěla zeptat, jestli tam nechce místo mě. Ale pochybovala jsem, že by jí to rejža dovolil.

Je to jen týden, Zoe. Jeden pitomej krátkej tejden. To zvládneš, holka.

S přikývnutím se otevřely dveře a mě na chvíli oslepilo jasnější světlo z místnosti. Nevěděla jsem, jestli to bylo nainstalovanými umělými světly, které byly za kamerou v rohu, nebo více okny a třpytivým lustrem, či lesknoucím se předraženým nábytkem. Hádala bych to spíš na zářící pleť černocha odrážející všechno světlo v místnosti. Stál přesně deset metrů ode mne a svou mohutností by se mohl postavit třem zápasníkům sumo najednou. Počáteční nervozita se vytratila, jakmile jsem ho uviděla.

„Pan Tom Hiddleston,“ ukázala Amber jeho směrem a já se začala bát, že se před celým světem rozhýkám jak kobyla. I na zemi.

Otočila jsem se jejím směrem a pohledem se jí ptala, jestli to myslí vážně. Amber však byla zaneprázdněná dáváním pokynů kameramanů, kteří si začali chystat kamery. Fajn, tak jsem hýkat ještě mohla.

Koutkem oka jsem uviděla pár postav stojících na druhé straně místnosti. Dva členy ochranky a jednu starší ženu s mužem. Neviděla jsem jejich reakce, ale podle tichého slova Akce, kterým Amber zahájila natáčení a tím nastalo v místnosti hrobové ticho, mi došlo, jak směšné to je. Že média dokážou lhát, že je Tom Hiddleston velkej černoch, to i na mě bylo moc. Kdo teda byl ten pohledný chlap, kterého jsem vídala na všech těch obrázcích a videích? Jaká bude reakce Kylie, až zjistí, že celý její dosavadní život byla jedna velká lež?

Heh, lituj mě, sestřičko. A připrav se, že ti na konci týdne vážně zakopu hlavu do krtince.

Chtěla bych poděkovat všem za krásné ohlasy, měla jsem z nich velkou radost! :) Snad se líbila i tahle kapitola, příště už tentokrát opravdu s Tomem :D :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande s hvězdou za sedm dní 1: