OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Půlnoc - 6. kapitola

25.02.2011 (19:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1506×

6. KAPITOLA – Hrad

Nic, žádná odpověď, jen ty tiché kroky.

„Patriku?“ zopakovala jsem znovu s nadějí, že mě jen předtím neslyšel. Viděla jsem, jak se přede mnou vynořila postava v kapuci, hned mi bylo jasné, že Patrik to není.

„Ahoj, tak jsem tu,“ promluvila ta postava mužským hlasem.

Strašně jsem se ho lekla, trhla jsem sebou, ale tím jsem spadla z gauče na zem. Ten muž se mi začal smát.

Uvědomila jsem si, že je tu něco divného, ale nemohla jsem přijít na to, co.

Po zemi jsem se posunovala dál od něho. Neměla jsem tu odvahu vstát. Jenže ten muž neváhal a po pár velkých krocích stál u mě.

Ještě o kousek jsem se posunula, když mě chytil za ruku a zvedl.

„Je čas jít,“ pronesl trochu nervózně a začal něco hledat po kapsách. Vytáhl lahvičku s průhlednou tekutinou uvnitř.

Otevřela jsem pusu a chtěla se ho zeptat, kam je čas jít, ale on té příležitosti využil a nalil mi obsah lahvičky do pusy.

Chtěla jsem to vyplivnout, ale on mě donutil to vypít.

Po chvíli marného snažení vyplivnout tu tekutinu, jsem to už nevydržela a musela polknout.

Všimla jsem si, jak mě ten muž pozoruje, párkrát jsem mrkla a najednou ho viděla dvakrát. Zamrkala jsem znovu a tentokrát byl všude kolem mě. Motala se mi hlava, zavřela jsem oči a už nešly otevřít. Omdlela jsem.

******

Trochu jsem se probrala a pootevřela oči. Ležela jsem na měkké posteli, ale nic jiného jsem nerozpoznávala. Chtěla jsem vstát a utéct, ale jakmile jsem se o to jen trochu pokusila, znovu se mi zamotala hlava a já upadla. Zem byla tvrdá a nepříjemně studená.

Všechno se se mnou motalo, tak jsem si položila tvář na zem a snažila se všechno zastavit.

Za chvilku jsem uslyšela bouchnutí dveří, ale neměla jsem sílu vzhlédnout. Neměla jsem ani nejmenší tušení, co se mnou bude.

„Co si to tu vyváděla?“ ozval se příjemný hlas. Chtěla jsem odpovědět, ale místo toho jsem jen zaklapala pusou jako kapr na suchu. Štvalo mě, že nemám sílu ani na promluvení.

Ucítila jsem, jak se mě dotýkají nějaké ruce a za chvilku jsem už byla ve vzduchu. Bylo mi jedno, kdo mě to vzal do náruče, přivinula jsem se k němu a zavřela oči. Chtělo se mi strašně spát.

Ten kdo mě zvedl se tomu zasmál a položil mě na postel a sám si lehl vedle mě. Ze všech sil jsem se donutila otevřít oči, abych si ho mohla trochu prohlédnout.

Byl nádherný, měl krátké černé vlasy a ofina mu trochu lezla do jeho modrých očí. Kdybych nebyla tak unavená, neodtrhla bych od něho pohled.

„Měla by ses trochu vyspat.“ Při jeho slovech se mi pomalu zavíraly oči. Jeho hlas byl tak uklidňující, že jsem se cítila v bezpečí, ale rozum věděl, že to není pravda.

Netrvalo to dlouho a já usnula. Zdál se mi divný sen a stále se tam opakovala jedna scéna. Byl tam Patrik, jak řve na toho muže, který mě zvedl ze země. Patrik stále dokola opakoval: „Ty mi Daisy nevezmeš!“

Nerozuměla jsem tomu, i když jsem to v tom snu viděla tolikrát.

Pomalu jsem začala otevírat oči. Byla jsem v úplně cizím pokoji, ale co mě nejvíc překvapilo bylo, že jsem ležela v objetí nějakého muže.

Nevěděla jsem, co dělat, ale pak jsem si všimla dveří. Pomalu jsem sundala jeho ruku z mého těla a co nejopatrněji vstala. Ten muž stále v klidu oddechoval, tak jsem usoudila, že stále spí.

Vstala jsem a tichými kroky šla ke dveřím.

Pár kroků ode dveří se za mnou ozvalo: „Kam jdeš?“ zeptal se ten muž zvědavě.

Nenápadně jsem se na něho otočila, ale on měl stále zavřené oči. Rozběhla jsem se ke dveřím a už jsem se dotýkala kliky, zabrala jsem, ale nic se nestalo. Zkusila jsem to ještě jednou, než mi došlo, že dveře jsou zamčené.

Zaslechla jsem smích toho muže. Rychle jsem se otočila a leknutím málem přestala dýchat. On stál přímo za mnou. Udělala jsem krok zpět a zády se přitlačila ke dveřím. On neváhal a udělal krok stejným směrem jako já.

Zmateně jsem se mu podívala do těch jeho nádherných očí a čekala, co udělá.

Všimla jsem si, že zvedl jednu ruku a opřel se s ní, těsně vedle mé hlavy, o dveře.

„Co po mně chceš?“ pípla jsem vystrašeně. V jeho očích jsem zahlédla pochopení.

„Jen si chci promluvit,“ odpověděl mi, spustil ruku a šel se posadit na pohovku. Celou dobu jsem ho zmateně pozorovala.

„Pojď se taky posadit.“ Jako zhypnotizovaná jsem ho poslechla a posadila se přímo naproti němu do křesla a čekala.

„Dáš si něco?“ zeptal se mě mile. „Třeba čaj?“

Tiše jsem kývla a pozorovala ho, jak se zvedá a jde ke dveřím. Vzal do ruky telefon a stisknul jediné tlačítko, které na telefonu bylo.

„Přineste nám dva čaje,“ rozkázal a šel se znovu posadit. Čekala jsem, až začne mluvit, ale on se jen roztomile usmál.