OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pssst... 5. kapitola

20.03.2012 (10:00) • Nighe • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 521×

Pssst…(B…) 5. Kapitola

Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.

Immanuel Kant

Violet netrpělivě postávala na rohu u školy a vyhlížela kamarádky. Zároveň se snažila poprat s obrovským tajemstvím, které ji nutilo zakřičet ho nahlas. Tak moc si přála jim říct, čeho byla svědkem, až se bála, že nakonec nebude mít tu odvahu a sílu vůbec otevřít pusu. Rozhlížela se na obě strany, odkud by alespoň jedna z nich mohla přicházet a z té nedočkavosti začala přešlapovat z jedné nohy na druhou. Připadala si směšně, ale zrovna v tuto chvíli jí to bylo naprosto jedno - a právě ona byla ta, která vždycky nejvíc dbala o svůj vzhled, a už vůbec jí nebylo jedno, co si o ní myslí ostatní.

Když měla pocit, že z ní všechna nashromážděné informace vytrysknou jako gejzír, zapípal jí mobil.

Rozmysli si dobře, co řekneš Violet - víš, že jsme obě zhřešily! Není však tajemství jako tajemství...

Xoxo sweet B.

Violet se zamračila na mobil značky HTC a odhodlaně ho strčila do kapsy kabátu, který měla na sobě. Stejně si všechny chtěly říct všechno, úplně všechno a ona věděla, že to dokáže. Žádné lži.

„Už žádné lži,“ řekla sama sobě nahlas, aby ji neopustila kuráž.

Zatoužila být jako Lily - silná a vyrovnaná. Byla si naprosto jistá, že Lily by dokázala poslat nějakou B. někam a ona to teď udělá taky.

Zhluboka se nadechla a opakovala si v duchu „Jsi silná. Jsi silná. Jsi silná…“ Vždycky jí to pomáhalo. Mezi jedním hlubokým nádechem jí píchlo u srdce a zároveň pocítila úlevu, protože v dálce konečně spatřila Calliino auto.

„Píp Píp.“ Její mobil znovu zadrnčel a ona ho znovu vytáhla z kapsy.

Tvé kamarádky ti možná všechno odpustí, ale co tvoje máma? Copak už si nepamatuješ, co pro tebe udělala? Nemáš ani trochu strach, že všechna ta špína vyjde najevo? Měla bys! Mluv, jen mluv Violko a dočkáš se…

Xoxo sweet B.

Violet se roztřásly ruce, když se vrátila myšlenkami o několik let. Kolik jí tenkrát mohlo být? Dvanáct? Možná jedenáct, když její matka…

Calliino auto se nezadržitelně blížilo. Violet byla v rozpacích. Jak to B. dělá? Jak to je všechno možné? Ať chtěla nebo ne, pomalu si začala uvědomovat, že její vnitřní síla rychle mizí. Jako když se praskne nafukovací balonek - tak slabě si připadala. Slabě a uboze.

Aniž by se snažila si všechno promyslet, otočila se a rychlým krokem se vydala za roh, kde ji Calla nemohla vidět. Možná si ani nevšimla, že tam stojím, napadlo ji a dala se do běhu.

„Violet!“ Slyšela za sebou po chvíli Callin hlas, ale neohlédla se. Jen dál běžela a nevědomky si rukávem kabátu stírala záplavu slz, která se jí řinula po tváři. Tak moc to bolelo. Jak se sakra B. mohla dozvědět to, co se stalo už tak dávno a co je už dávno pryč?

Nepřestávala běžet a zároveň se pokoušela utišit vzlyky. Nemohla, ale vymazat z hlavy všechny ty úděsné vzpomínky… ten hekot… a křik. I když se to stalo před šesti lety, viděla to před sebou tak živě, jako kdyby to bylo včera.

Zmateně se zastavila před živým plotem, na kterém bylo snad dvacet obálek s jejím jménem. Všechny byly napíchnuté na větvičky vkusně zastříhaných stromků a třepotaly se ve větru. Naštvaně vyškubla jednu obálku ze spárů jehličí a otevřela ji.

Správné rozhodnutí. Ale nezapomeň, že se blížíš k dálnici - to byl přece vždycky rajon tvé matky. Snad ji nechceš připravit o poslední možnost vydělat nějaké peníze?

Xoxo sweet B.

Violet se rozhlédla kolem sebe. Jak může B. vědět, že půjde tímto směrem? Musel/a to sem dát těsně před tím, než sem přiběhla ona. Znamenalo to, že B. je blízko.

Violet sebrala další obálku a nedbalými pohyby ji otevřela. Bylo v ní přesně to samé, jako v té první. Ale pořád ta slova bolela stejně.

Vyškubla další obálku. A ještě jednu. Ve všech byla stejná zpráva. Violet všechny obálky a papíry, které v nich byly roztrhala na malé kousíčky a při tom viděla všechno před sebou, všechno co se tehdy stalo…

22. 2. 2006

„Ují!!“ křičela Violet z auta své kamarádky a k tváři si tiskla pořádně velkou láhev vodky.

I když jeli stopadesátkou, Violet pořád chtěla zrychlit, a proto neustále nabádala kamarádku Becky, aby přidala. Obě byly posilněné nesčetným množstvím skleniček whisky a vodky a v autě měly další. Ani jedna nevěděla, kam jedou, prostě si jen chtěly užít větru ve vlasech a neskutečné svobody, kterou jim to přinášelo. Co na tom, že Becky bylo čtrnáct a ještě neměla řidičák? („Řídit přece umíš!“ okomentovala to před chvílí Violet.) Co na tom, že auto ukradly někomu před hospodou Budhouse?

Violet bylo všechno tak krásně jedno… Bylo jí jedno, že otec ji i její matku opustil. Že se na ně po tom všem co spolu zažili prostě vykašlal. Bylo jí jedno, že v tak mladém věku (Dvanácti!) bez kapky chlastu nedá ani ránu. Dokonce jí bylo jedno i to, čím se její matka musela živit, aby neskončily obě na ulici… Vlastně ne, nebylo jí jedno to, že je její matka šlapka, ale teď jí bylo jedno, že ji za to nenávidí.

„Stáhni střechu!“ přikázala Violet a Becky ji hned poslechla.

Violet okamžitě odvál prudký vítr vlasy z obličeje a bylo to nádherné, jako by letěla. Ale ne, ještě to nebyl let. Bude to lepší, až se postaví… Vylezla si koleny na sedačku a snažila se vstát, když v tom ji Becky popadla za ruku.

„Chceš se zabít, nebo co?!“ okřikla ji a jednou rukou se ji snažila posadit, zatímco druhou rukou řídila.

„Nech mě letět!“ křičela Violet a hrubě odstrčila kamarádčinu oporu.

Odhodlaně se postavila a roztáhla ruce, jakoby opravdu letěla. Becky ji při tom bokem oka sledovala, ale už se ji nepokoušela strhnout zpátky na sedadlo. Místo toho se snažila pevně držet volantu a zachovat klid. Vtom však uviděla, jak se ze zatáčky znenadání vynořilo auto.

Violet si znovu pořádně přihla vodky. „Letím!“ křičela, když auto míjely a mávala při tom splašeně rukama.

Tak to pokračovalo až do doby, co dívky nepozorovaně a naštěstí bez úrazu, zastavily před dálnicí.

„Co děláš?“ Nechápala Violet a konečně slezla, protože pochopila, že její let už skončil.

„Konečná,“ oznámila Becky a vylezla z auta, aby se porozhlédla, kde to vlastně jsou.

„Ještě ne,“ kňourala Violet a odmítala vystoupit. Přinutilo ji tak učinit, až když se Becky po několika škobrtnutích zastavila a zůstala stát jako solný sloup kousek od auta.

„Mám tam pro tebe dojít?!“ zařvala na Becky, ale ta dál hleděla němě před sebe. „Tys to snad dostala nebo co?“

Violet toho začínala mít tak akorát dost. Nemotorně otevřela dveře od auta a snažila se vystoupit. Ale vysoké promile v její krvi způsobilo to, že se svalila na zem jako pytel písku. Zůstala ležet na zemi a začala se smát jako pominutá. „Becky, pomoc já ztratila křídla!“ mumlala rozpačitě a lokla si vodky, aby jí čekání na kamarádku nepřipadalo jako věčnost, ale jí nebylo. „Sakra! Můžeš mi pomoct?“ smála se dál, ale nepřicházela jí žádná odpověď. Po chvíli ji to na studené zemi ale přestalo bavit a s námahou se zvedla.

Becky pořád hleděla někam před sebe a proto se Violet rozhodla, že se musí podívat, kvůli čemu ztratila její kamarádka rozum. Přidržujíc se auta, jak nejdýl to šlo, se vydala k ní.

„Ty už ten chlast nesmíš pít! Působí to na tebe hůř, než tráva!“ vyčetla kamarádce, ale když přišla vedle ní, zarazila se úplně stejně jako ona.

To, co tam viděla, si už v tu chvíli přála vymazat navždy z paměti.

Věděla, že se dívají na auto, ve kterém byly dva lidé. Doufala, že to, co vidí je jen výplodem jejího vychlastaného mozku, ale bohužel to byla skutečnost…

Byla to její matka při práci. Konečně Violet na vlastní oči viděla, jak musí matka vydělávat peníze, které jí ona neustále kradla, aby měla na alkohol. Působilo to na ni zvláštně pálivým dojmem.

Viděla všechno… Viděla, jak se její matky dotýká nějaký oplzlý padesátník s pivním pupkem a pleškou. Viděla, jak její matka statečně zadržuje slzy. Viděla, jak z ní s požitkem strhává šaty a hází je na zadní okno, ze kterého je pozorovaly.

„Bože,“ zašeptala Becky, ale dál se dívala na stíny, které vrhala pouliční lampa nad autem a tím se celý akt promítal bočním oknem na silnici.

Violet se udělalo najednou nepředstavitelně špatně. Tentokrát to ale nebylo z alkoholu. Všechno jí to teprve teď došlo, jakoby celou tu dobu viděla přes sytě bílou mlhu. Sarkasticky se uchechtla, když si uvědomila, co slovo šlapka vlastně znamená. Celou dobu měla za to, že její matka tančí v nějakém klubu ve spodním prádle u tyče. Už i to by bylo špatné - jak to, že si to před tím neuvědomovala? Jak to, že tohle matce způsobila? Jak ji ještě k tomu mohla přes to všechno, co pro ni dělala nenávidět? Ostatní rodiče by po tom, co by jim jejich děti opakovaně kradli peníze vydědili. Ale její matka ne. Měla ji natolik ráda a nechtěla o ni přijít, že kvůli tomu dokonce začala provozovat sex za peníze. A co bylo nejhorší, že to všechno bylo jen kvůli ní… kvůli penězům… kvůli pár flaškám chlastu.

Zvedla k očím láhev vodky, kterou celou dobu svírala v ruce a chvíli se na ni zblízka podívala. Becky ji při tom zoufale pozorovala a pokusila se ji obejmout. Ona ji však odstrčila a hodila flaškou k autu. Ta se hlučně roztříštila o kapotu auta a zbyla po ní jen hromádka skla.

„A kde je Becky konec teď?" pomyslela si Violet, když se probrala z bolestivého vzpomínání a rozvzlykala se ještě hlasitěji.

Becky se totiž o necelý rok poté otrávila alkoholem a Violet ji doslova viděla umírat - další bolestivá vzpomínka, kterou B. určitě za nějakou dobu vytáhne… Vždycky bude něco, čím ji bude moct vydírat.

Violet se odvážně otočila čelem vzad a vydala se na cestu zpět. Aniž by zpomalila, vyhodila roztrhané kusy obálek do zeleného plastového koše, který míjela.

Bude to za všechny - za mámu, za Becky i za mě, pomyslela si. Byla rozhodnutá B. zničit. Může mít na ni cokoliv, může mít cokoliv i na lidi, které má ráda. O to větší bude později odplata od ní i od Lily, Rose a Cally, kterým způsobila bolest stejně jako už tolika lidem.

„Trhni si, B.“ Řekla sama pro sebe, ale už nahlas.

Najednou za sebou uslyšela kroky a prudce se otočila. Než však rozeznala, čí obličej se před ní objevil, zasáhlo ji něco tvrdě do hlavy a oslepila ji bolest. Cítila už jen tvrdý dopad na vlhkou zem.

Do ticha zapípal Violetin mobil.

Ze stínů vyschlých stromů se vynořil pár černých pánských lakýrek, které neomylně zamířily k Violetinu tělu. Muž šel však klidně a nikoli vyděšeně, že právě objevil bezvědomé tělo dívky. Místo panikou, kterou by se měl příchozí vyznačovat, se s klidem sehnul k ní a zašmátral jí v kapse kabátu. Po chvíli vytáhl její mobil HTC…

Máme o tebe s holkami strach! Proč jsi na mě nepočkala? Je nám jasné, že za tím vězí B. Pokud hned neodepíšeš, vydáme se tě hledat!

Calla

Autor: Nighe, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pssst... 5. kapitola: